Pedofil – zločinec nebo oběť?

Společnost má ze sexuálních deviantů strach. To je to hlavní. Ale neumí, jako celek, s touto částí populace zacházet a jednat. – MUDr. Růžena Hajnová, věznice Kuřim.

Pedofilové a další sexuální delikventi. Dnes jsou vnímáni jako odpad společnosti, jako skupina lidí, která mezi nás nepatří. Není ovšem právě toto vnímání těchtonemocí právě příčinou zločinů, jichž se osoby takto postižené dopouštějí?

Odsuzování

Sexuální deviant je naprosto normální člověk, který v dětství neměl žádné výrazné potíže, měl průměrné množství kamarádů, v průběhu školní docházky neměl vůbec nebo maximálně jednou sníženou známku z chování, nijak výrazně se neodlišuje od ostatních vrstevníků a dalo by se tedy říci, že je to naprosto normální člověk, který se liší pouze tím, že trpí nějakou sexuální deviací. – Mgr. Milan Jirku, psycholog.

Homosexuál. Člověk s nenormalitou, tedy naprosto normální člověk lišící se pouze tím, že má jinou sexuální orientaci. Za to nemůže, má to již vrozené. Člověk, kterého nijak neodsuzujeme. Proč?

Pedofil. Člověk s nenormalitou, tedy naprosto normální člověk lišící se pouze tím, že má nemoc. Nemoc, za kterou sám nemůže, má ji vrozenou. Člověka, kterého odsuzujeme. Proč?

Odsuzujeme malé děti, které se narodily s nějakou vadou? Nějakou nemocí? Ne. Tak proč odsuzovat sexuální devianty? Při trošce zamyslení dojdeme k závěru, že za mnoho zločinů spáchané sexuálními devianty si vlastně můžeme – jako společnost – samy.

Dnešní společnost má fóbii ze sexuálních deviantů. Je to ovšem fóbie tak trochu paranoidní. To z jednoduchého důvodu – jenom zhruba 10% pachatelů sexuálních zločinů jsou sexuální devianti. Tedy ti pedofilové a další. Zajímavá skutečnost.

Toto číslo by ovšem mohlo být ještě menší. V myšlení dnešních lidí jde totiž o neopodstatněně nafouknutou bublinu. Náš svět je totiž založen na starých křesťansko-židovských zásadách, kde se na sexuální zločiny kouká dosti hrubě skrz prsty. Tohoto samozřejmě využívají média a každý případ sexuální deviace jednoduše nafukuje. Lidé poté mají strach. A jak je tomu i u zvířat, strach je častou příčinou útoku.

Zabili by jste člověka, který se narodil s virem HIV/AIDS za to, že může ublížit svému okolí? Nejspíše ne. Proto je třeba logické, že se nám nelíbí poplatky odváděné organizaci OSA za každou vypalovačku do PC apod. Proč se nám nelíbí poplatky organizaci OSA? Protože tyto poplatky postihují možnost, ne skutek.

U pedofilů a dalších sexuálních deviantů se ovšem praktikuje přesně to, co se nám jinde tolik nelíbí – postihuje se možnost, ne skutek.

Odsuzujme zločince, ne nemocné

A jak že se postihuje možnost? Společenským odvrhnutím. Lidé, kteří se otevřeně přiznají k pedofílii (či jiné sexuální deviaci) se totiž okamžitě stávají vyvrhely společnosti. A to i přesto, že to byly dosud spořádaní a úspěšní lidé. Minulost se ovšem v případě „vyznání“ maže a zapomíná. Tento postoj je ale velmi špatný.

Sexuální devianti totiž jako důsledek této společenské netolerance svoji deviaci musí tajit. Představte si, že by jste tajili angínu. Nešly s ní k doktorovy. Chodily s ní dále do práce, jakoby nic. Dělaly by jste, jako že angínu nemáte. Neléčená angína? No to může dopadnout jedině hůř, než to začalo, co myslíte?

Když sexuální devianti musí tajit svoji deviaci, tedy svoji nemoc, tak to také může dopadnout pouze hůř. Počínaje depresemi (což je další, psychická nemoc, která může končit až sebevraždou) a zločinem konče.

Kdyby se sexuální devianti nemusely za svoji nemoc stydět, mohly o tom veřejně mluvit a nemusely se bát říct „jsem sexuální deviant“, byla by cesta k jejich vyléčení, nápravě a k jejich lepšímu životu mnohem jednoduší. Co by to znamenalo? O nemocného méně, o možný život více. Tajená a potlačovaná deviace (v důsledku strachu z reakce společnosti, tedy strachu dnes naprosto oprávněném) totiž může pokračovat přes deprese až po ztrátu sebekontroly, což vede k zločinu.

Teprve poté, co budou moci sexuální devianti o své nemoci normálně mluvit, teprve poté, co se nebudou muset bát jít k doktorovi, teprve poté budeme moci odsoudit ty, jenž i přes tuto otevřenou možnost páchají zločiny v důsledku své sexuální deviace. Tedy pokud nepůjde jen o nevydařenou léčbu…

Osobní ambice – máme bez nich vůbec něco?

Ambice – plány, sny, ctižádostivost, cíl.

Jaké jsou vaše ambice? Ať již momentální či celoživotní. Řekněte si je nahlas. Provedeno? Skvělé! Máte ambice – jste lidmi. Ze všech úhlů pohledu.

Chtěli jste být princeznou, princem, popelářem, vojákem, policistou, veterinářem? Už jako malé děti si vytváříme představy o svém budoucím životě. Vytváříme si ambice, kterých chceme dosáhnout. Je to nějaký cíl našeho snažení.

Princ, nový model autíčka, naučit se tu matiku, nepropadnout, dostat se na dobrou střední, udělat maturitu, dosáhnout vysokoškolského diplomu, dobrá práce, rodina, spokojené stáří. Ambice, ambice, ambice.

Představme si dvě osoby – pana A a pana B. Oba pracují v jedné firmě – firma XYZ, a. s. Oba začínají na stejném postě – řadový pracovník oddělení. Pan A je pln ambicí – chce růst, chce něčeho dosáhnout, má vysoké cíle. Pan A se tedy snaží a postupně roste – najednou je z něj asistent vedoucího oddělení, pak je sám vedoucím oddělení, pak povýší do vedení divize, pak se stane vedoucím divize… až dosáhne postu „Prezident firmy XYZ, a. s.“, nejvyššího postu ve firmě. Nad ním jsou již jen akcionáři… kterým ale sám také je.

Pan A má zajištěný vysoký příjem. Z chudého, obyčejného pracovníka se díky svým ambicím stal boháčem a uznávanou osobou. Co pan B?

Pan B začal jako řadový úředník. Když přišlo nové nařízení, viděl to jako překážku. „Proč mám zatraceně dělat to a to navíc, když to doteď být nemuselo? Vždyť je to zbytečné, vykašlu se na to.“ To byl přístup pana B – nové nařízení viděl jako překážku, ne jako příležitost. Ostatně – jak v této situaci zareagoval pan A?

„Hmm, další práce? No, to bychom se na to měli vrhnout co nejdříve, ať je to co nejdříve hotovo – hej vy ostatní, dejte si na to pozor, ať na to nezapomenete!“ Nové nařízení viděl jako příležitost.

Čím více zvládneme překážek, tím více nás ty překážky zocelí – to, co nám nyní připadá nemožné nám připadá nemožné jen díky našemu vlastnímu omezení. Pokud to, co je pro nás nemožné,zvládneme, pokoříme naší vlastní, osobní hranici a dostaneme se na další úroveň – k další hranici, která pro nás dříve byla ještě více „nemožná“ a naprosto nepředstavitelná. Nyní jen stačí zbořit i tuto hranici.

Naše vlastní osobnost a hranice našich možností se sami těmitopřekážkami rozšiřují. Čím více překážek zdoláme, tím více toho zvládneme i v ostatních částech našeho života. Překážky se stávají příležitostmi. Příležitostmi k našemu rozvoji, k vytvoření lepšího , než kým jsme v současnosti.

Pan A měl k novým nařízením a změnám pozitivní přístup – viděl je jako příležitost k osobnímu zlepšení. Díky tomu se zdokonaloval, až dosáhl vysokého postu a spokojeného života. Jen tak něco ho již nepřekvapí.

Pan B měl naopak přístup negativní – vše nové, vše navíc viděl jako zbytečné, jako překážky v jeho rutinní práci. Odmítal změnu ve svém všedním pracovním rytmu, odmítl tím i změnu své pracovní pozice – třeba povýšení.

Lidé, jenž si kladou vysoké cíle, vysoké ambice a nebojí se změn, které souvisí s jejich dosáhnutím, jsou úspěšní. Mohou mít hodně peněz, hezký dům, skvělou rodinu a chytré děti. Rostou nad ostatní, jenž si z pouhého strachu či neochoty stanovují cíle nízké.

Problém české (ne)ambicióznosti

Koukněme se do vyspělých zemí. Ambiciózní lidé jsou zde vážení občané, lidé, ke kterým mají ostatní povětšinou úctu a respekt. Celý známý „american dream“ je postaven jen a pouze na ambicióznosti, kdy se chudý člověk z ničeho díky vlastní píli dostane do výšin.

Koukněme se do České republiky a dále na východ – k ambiciózním lidem je zde zachovávána určitá míra despektu, lidé jimi opovrhují. Je to z jednoho důvodu – z toho samého důvodu, proč jsou na západě ambiciózní a úspěšní uznáváni a podporováni – protože vyčnívají nad průměr.

Průměrný Čech si mnoho let drží své teplé místečko. Občas si vydupe zvýšení platu, celkem často si zanadává, jak je ta práce k ničemu a jeho zaměstnavatel je div ne tyran.Zkusit dělat něco navíc? Snažit se? Vyčnívat nad průměr? Ne! Proč by to dělali, když mají své jisté…

Kam vede život bez ambicí jsme mohli vidět v praxi před rokem 1989. Tehdejší systém ze slova „ambice“ udělal div ne urážku. Každý byl průměrný, všichni si byli rovni, jen někteří si byli rovnější. Ambicióznost byla potlačována – každý měl své místo, na kterém zůstal třeba třicet, čtyřicet let. Pak odešel do důchodu, kde v poklidu odpočíval až do své smrti.

Tehdejší systém řídil osobní rozvoj jednotlivce, až natolik omezoval svobodu. Pokud řídil osobní rozvoj jednotlivce, řídil i celou společnost. Pokud se zde objevila jediná výjimka, znamenalo to chybu v systému řízení společnosti. Tato jedna jediná malá trhlinka mohla – pokud by nebyla brzy podchycena – spustit prudkou lavinu, kdyby se lidé této trhlinky chytli a postupně by až totálně rozvrátili systém řízení socialistické společnosti. Diktatura proletariátu by přestala být diktaturou, lidé by díky možnosti vlastního osobního rozvoje mohli začít svobodně přemýšlet a zjišťovat nedostatky systému. Začali by myslet kriticky, což bylo to poslední, co socialistický systém potřeboval.

Ostatně takto malá trhlinka ve formě disidentů napomohla k rozvrácení socialistického systému v tehdejším Československu. Svobodná a kriticky přemýšlející mysl tehdejšího společenského undergroundu byla onou trhlinkou. Sametová revoluce byla tou lavinou.

Padesát let zde byla ambicióznost trestána. Možná padesát i více let bude trvat, než se pokřivený pohled společnosti na ambice a ambicióznost vrátí zase do normálu. Až poté bude naše země schopna růstu, schopna změn a reforem, které jsou potřeba. Do té doby se totiž většina společnosti těchto změn bude až panicky bát.

Pro ambiciózní lidi je možnost růstu více, než-li peníze. Ambicí nemusí být jen pracovní postup či spokojená rodina, může jí být i sen o vlastním rodinném domku někde na vesnici, chtíč object celý svět kolem dokola a tak dále. Mnoho lidí bez ambicí si totiž neuvědomuje, že onen růst nám může přinést nakonec mnohem více prostředků (peněz), než snaha najít si své teplé místečko.

Co je pro nás „svoboda“? Aneb o cirkusu v Kodani

Svoboda, pojem posledních několika staletí. Dokážeme si ji představit? Dokážeme ji konkretizovat, přenést ji do jednoho pojmu, který je pro nás se svobodou nerozlučitelný? Čím je pro nás ta „svoboda“ právě svobodou?

„Život“ (Michal Suplinčák). To byla první reakce, když jsem několika lidem položil otázku „co je pro tebe svoboda“. Možnost žít si dle svého, tak, jak já chci. To je svoboda pro jednoho z pěti lidí, kterým byla otázka položena.

„Prostor“ (Jaroslav Kaucký). To byla reakce druhá. Neomezený prostor pro pohyb a myšlení, absence hranic – jak ve fyzickém, tak v duchovním světě.

„Volnost“ (Barbora Vondrová). Třetí reakce. To, že vám nikdo do ničeho nemluví, že si vše můžete dělat dle svého, že vám nikdo do vašeho rozhodování nezasahuje.

Čtvrtá (Lukáš Kubec) a pátá (Kristián Konzál) odpověď byla totožná – „neomezenost“.

Jen jednou to bylo vysvětleno jako „neomezené možnosti v lidském konání, avšak neomezená odpovědnost“ a podruhé jako příklad na silnici (autor je velmi zainteresován do automobilů): „například neomezené chování na silnicích, neomezená rychlost, ale jakmile je nějaká nehoda, někoho srazíš, tak vše platíš a jsi automaticky vinen. A do konce života si nezařídíš.“

Pět lidí. Čtyři slova, pět vysvětlení.

Ale neplatí náhodou, dle výše uvedených vysvětlení, že „život“ = „prostor“ = „volnost“ = „neomezenost“ = „svoboda“?

Všech pět „vysvětlení“ má jedno společné, a to že předpokládají existenci objektu a subjektu (vás a někoho třetího, pozorovatele) a předpokládají jakousi „svobodu“ – to, že subjekt nezasahuje do objektu. Že vám nikdo nezasahuje do života, že vám nikdo nenastavuje mantinely poznání, že vám nikdo do ničeho nemluví, nikým dalším neomezené možnosti, neomezené chování v „silničním provozu“ světa.

Pět názorů, pět různých, ale přitom stejných pohledů na svobodu. Na něco tak imaginárního, nadneseného, transcendentního. Pět různých názorů, které říkají vlastně to samé.

Zeptejte se sami sebe – co je pro vás svoboda? A proč? Napište si to na papír. Zapřemýšlejte nad tím a zkuste z toho „vyždímat“ ten nehrubší obrys vašeho vysvětlení. Nedojdete náhodou nakonec k tomu samému názoru?

Je zajímavé sledovat, jak se pět lidí, kteří se povětšinou neznají, dokážou shodnout na věci, o které se veřejně nediskutuje. Je to důkaz toho, že svoboda je člověku přirozená. Člověk se nepotřebuje „učit“ její definici, již sám automaticky dokáže říci, „co je to svoboda“. Řekne to jinak, než třeba všichni ostatní, ale přitom řekne to samé, co všichni ostatní.

Se svobodou se také mnohdy pojí další slovo – odpovědnost. Dokážete říct, co je to odpovědnost? Věřím, že ano. Většina z vás si řekne, že odpovědnost je cosi jako „že dokážeme přijímat důsledky svého jednání“.

Pokud jsme ovšem limitováni ve svém jednání a chování, vždy můžeme pro naše činy najít třetího viníka. Někoho, na koho „svalíme vinu“. Někoho nezabijete, protože jste limitováni právem. Právo je onen „viník“ toho, že někoho nezabijete. Nacisté se po druhé světové válce bránili na ně uvaleným obviněním tím, že pouze „plnili rozkazy“.

Je to přirozené – pouze vysoce morálně silný a zároveň vnitřně svobodný člověk dokáže být plně odpovědný. Pokud bude společnost svobodná jako celek (bez svobody všech neexistuje svoboda jednotlivce), bude také odpovědná. Bude odpovědně přistupovat k otázkám, které ji jako celek postihují.

Bude odpovědně přistupovat k otázce globální změny klimatu, bude odpovědně přistupovat k otázce chudoby a k dalším globálním problémům. Tedy ve svobodě je klíč k řešení těch největších obtíží. Vzrůstající etatismus, kdy stát stále více zasahuje do života společnosti (projevující se hlavně v USA a Evropě) jde zcela proti výše uvedeným tvrzením. Je tedy zcela logické, že se summit v Kodani změnil v „Cirkus Humberto“, když hlavní roli hrály Čína (kde o svobodě nemůže být žádná řeč), USA (kde za vlády Baracka Obamy dramaticky narůstá moc federální vlády) a EU (kde se moc centralizuje do úřadů EU, která často nejsou volenými orgány, a které svými regulemi silně zasahují do fungování trhu).

Dokud si jednotlivé vlády a mocenská centra neuvědomí, že osvobozením lidí, institucí, firem a celkově osvobozením společnosti od stále se rozmáhajícího vlivu státu, že tím, že ustoupí od současného etatismu, zvětší jakousi odpovědnost jednotlivce, nemůžeme v globálních otázkách najít společné řešení.

Jednotlivci totiž tvoří celek, detaily tvoří velikost. Svoboda a odpovědnost jednotlivce také tvoří svobodu a odpovědnost společnosti jako takové.

Věk jmenovitých diskusí

Je to již nějaký ten pátek, co server Novinky.cz zavedl povinnou registraci pro možnost diskutovat pod zprávami. A to registraci ne ledajakou – člověk se registruje pod svým pravým jménem a celou adresou. Aby se identita údajů ověřila, registrace končí až zadáním autorizačního kódu, který vám od provozovatele serveru přijde poštou.

Od 15. prosince na obdobný systém přechází i server Lidovky.cz, což je internetové zpravodajství Lidových novin. A – stejně jako kdysi u Novinky.cz – se vyrojilo spousty hlasů, které říkají, že je zde omezována svoboda slova, porušována ústava a bůh ví, co ještě.

Drazí brečící ochránci svobod, pláčete na špatném hrobě. Diskutující sami svojí neukázněností, hrubostí, vulgárností a porušováním zákonů zavinily zpřísňování dohledu nad diskusemi. Pravidla diskuse nejsou trhací kalendář.

Kde jste byli, vy „ochránci“ svobody slova, když na vašich milovaných diskusích byli rozumní diskutéři ostrakizováni nadávkami, hrubostmi, když byli uráženi (a to buď „jen tak“, popřípadě na základě odlišného vyznání, národa, rasy či názoru), když byli porušovány pravidla slušnosti a diskuse?

Pravda – za hrůzný stav diskusí ovšem nemohou pouze diskutéři. Mohou za něj částečně i provozovatelé serverů, a to protože je to jejich prostor a je jejich povinností zajistit dohled nad diskusemi.

Avšak pokud byl již současný stav diskusí na zpravodajských serverech natolik neúnosný, že místo toho aby diskuse přinášeli přidanou hodnotu k článkům, tak ukazovali pouze společenský odpad, který nemá cenu číst, bylo nutné zakročit. Provozovatelé serverů musejí dostát svojí odpovědnosti a jednoduše nad diskusemi zvýšit kontrolu. Tato odpovědnost jim vzniká, pokud dochází k porušování zákona. Ovšem není to jen (v případě porušování zákona) jejich povinnost, je to i jejich výsostné právo.

Je to jejich web. Jejich server. Jsou to jejich noviny, jejich informace, jejich data. Pokud by chtěli, mohou diskuse zrušit. Pokud by to udělali, byla by to čistě jejich věc, jejich právo.

Mimochodem, v zahraničí absence diskusí není ničím zvláštním (BBC.co.uk).

Pravidla nejsou „trhací kalendář“. Pokud byly ona pravidla diskuse soustavně porušovány, pokud byly soustavně porušovány zákony, není překvapivé, že provozovatelé věnují diskusím větší pozornost, a že k jejich užití je potřeba složitější registrace. Ona složitější registrace, která je i časově náročnější, totiž eliminuje klasického „Pepu z Horní dolní“ (což je dle Mirka Topolánka aktuálně někde z Prahy 13), který si na diskusi půjde zanadávat na ty „černý kretény, který můžou za všechno zlo světa“. Onen Pepa totiž zřejmě bude mít problém s tím, že nemůže hned, nemůže teď, že musí čekat… a že ho můžou de facto doživotně zablokovat. Nemilé.

Je třeba si uvědomit, že uživatel nemá právo na diskusi pod články. Že internetová stránka soukromých novin je soukromým majetkem. Nařizováním, co se na onom soukromém majetku smí či nesmí je výsostným právem majitele. Ne uživatele.

Diskutovat lze i slušně. I ono Pepovo oblíbené  „černí kreténi, kteří můžou za všechno zlo světa“ lze říci slušně.

A hlavně by si měla většina diskutérů uvědomit, že k diskusi patří respekt k ostatním, tolerance k jiným názorům a – co je důležité – schopnost uznat svoji chybu.

Pokud aspoň dva z těchto čtyř požadavků většina diskutérů nesplňuje, není něco špatně se serverem, ale je něco špatně s uživateli. S vámi.

Probuďme se – pravidla jsou od toho, aby se (aspoň trochu) dodržovala.

Volební program ČSSD pod lupou – díl 3. – vzdělání

„Vzdělanostní společnost“ je jeden z bodů volebního programu ČSSD. Tento bod nastiňuje, jakým směrem by chtěla soc. dem. vést české školství. Koukněme na to podrobněji.

Rozhodně trváme na povinném roku bezplatné předškolní výchovy v mateřské škole či v podobném zařízení. Připravuje dítě na vstup do školy; poskytuje mu základní návyky a dovednosti, vychovává k disciplíně a životu v kolektivu.

– zdroj: cssd.cz

Rok bezplatné předškolní výchovy je zajímavý návrh. Mnoho lidí by s ním určitě souhlasilo, ale – vše má své ale.

Výchova dětí je plně v rukou rodičů a stát může zasahovat jen v minimální míře – je-li dítě týráno, popřípadě požádá-li sám rodič o pomoc stát. Zde je ovšem povinnost. Chcete i vy nutně dávat své dítě rok do školky?

V prvním díle tohoto seriálu jsem se ptal, zda dokáže ČSSD rozlišovat dva pojmy a to rovnou spotřebu a rovné příležitosti. Zde citovaný kus z volebního programu je ovšem typickým zástupcem oné rovné spotřeby.

Není nic špatného na umožnění bezplatné předškolní výchovy, ovšem lidé by měli být vedeni k samostatnosti. I dnes existují rodiny, které mají radši své ratolesti doma a to z toho důvodu, že jim doma dokáží dát lepší přípravu. Nebo si to aspoň myslí.

Zároveň je zde vidět tendence nutit dospělé svéprávné lidi k nějakému kroku, k nějakému rozhodnutí. Žijeme ve svobodné společnosti a nevidím důvod, proč by vzdělání svých dětí neměl mít do určitého věku v rukou rodič. Hlavně v takto útlém věku, jakým je věk předškolní.

Také zde existuje otázka proč bezplatná? Uznávám, že je zde určitá množina sociálně slabých – ti mají na tento stav potvrzení, oni jsou ti, jenž by bezplatný stav potřebovali, aspoň po určitou dobu. Proč ne, lidí, kteří jsou skutečně až za touto „hranicí chudoby“ v ČR není mnoho. Jestliže ovšem rodina vydělává, neměl by zde být problém aspoň nějaké spoluúčasti – je to přeci investice do vzdělání, která se té rodině vrátí.

Dále je  zde otázka kvality – jak kvalitní by byla tato předškolní výchova, byla-li by poskytována zdarma a celoplošně? Kvalita závysí na tom, kolik prostředků by stát do této předškolní přípravy vložil. A stát nemá peněz na rozhazování a toto by skutečně nebyl levný projekt. Kvalita by byla nevalná.

Kvalitní veřejná škola je založena především na motivovaných a kvalifikovaných učitelích, kteří ve svém zaměstnání vidí dobrou perspektivu uplatnění. Proto zvýšíme platy učitelů a ostatních pracovníků ve školství.

– zdroj: cssd.cz

Objem peněz, který je vyčleněn na platy učitelů je dnes dostačující. Problém je u efektivity jeho přerozdělování. Dnes je systém nastaven tak, že nastupující učitel bere cca 14 000 hurbého (+-). To je mrzký plat na vysokoškolsky kvalifikovaného člověka. Učitel s mnohaletou praxi se ovšem může vyšplhat až k hranici takřka 30 000 hrubého.

Jestliže chceme nové, perspektivní učitele, musí se systém učitelských platů změnit a to následovně: starším ubrat a mladším přidat. Tedy zmenšit tyto nůžky, kvůli kterým má naše školství „přebytek“ učitelů v důchodovém věku a nedostatek mladých, kteří by je nahradili.

Také je zde otázka, kolik peněz můžeme na platy učitelů dát. Dobrým doplňkovým řešením by mohlo také být přesunutí části platu do „osoního ohodnocení“, o kterém by rozhodl ředitel školy a kde by musela být částka na toto vyčleněna naprosto využita.

Jednoduché zvýšení platů a ponechání současného systému není řešení – neřeší nedostatek mladých učitelů ani přebytek učitelů již v důchodovém věku.

Dalším problémem je neefektivnost toku peněz ve školství. Aby se mohli zvýšit platy, musí se kontrolovat, kam, kolik a na co se peníze posílají. Je nejeden případ, kdy jedna škola dostala (aniž by žádala) 2x dotaci na nákup nových PC (tedy škola měnila PC de-facto 1x za půl roku), ovšem nedostala dotaci na opravu šaten a nemohla peníze z druhé dotace na PC použít na rekonstrukci šaten – to by bylo vyhodnoceno jako použití peněz za jiným účelem, než za jakým byli přiznány, tedy zpronevěra. Škola by pak peníze musela vracet.

Základní škola musí věnovat zvláštní pozornost dětem s talentem, dětem, které nezvládají první kroky ve škole, a dětem se specifickými potřebami.

Individuální péče na základním stupni vzdělání může většinu těchto překážek překonat a schopnosti jedince rozvinout. Péče o děti, které potřebují pomoc a podporu, je v souladu s praxí vyspělých zemí základním krokem k překonání bariér. Je důležité poskytovat tuto péči plošně, protože je to nejlepší obrana proti chudobě a sociálnímu vyloučení a naopak nejlepší cesta k začleňování do společnosti.

– zdroj: cssd.cz

Co se týče dětí, jenž potřebují podporu (třeba kvůli různým dis poruchám atp.) je zde jeden problém – od nejednoho učitele mám potvrzeno, že již dnes se na pomoc těmto dětem opravdu velmi tlačí (je to třeba spojováno s různými dotacemi atp.). Učitelé jsou pak nuceni věnovat se těmto dětem přespříliš, což má za důsledek to, že není čas se věnovat dětem s talentem.

A byla to právě vláda ČSSD a její ministryně Petra Buzková, která zrušila školy/třídy pro nadané děti. Byla to osudová chyba (viz víše uvedené).

Od základní školy je nutno vyváženě podporovat prvky, které učí žáky obecné i pracovní morálce a tvořivému řešení problémů. Ukazuje se, že ve srovnání se vzdělanostně nejvyspělejšími zeměmi dosud zaostáváme ve výuce angličtiny, dalších cizích jazyků a v matematice. Podpora těmto předmětům neznamená útlum v jiných oborech.

– zdroj: cssd.cz

Problém s výukou angličtiny a dalších cizích jazyků je ten, že není dostatek kvalifikovaných učitelů. Těžko budou angličtinu kvalitně učit přeškolení ruštináři (také stále realita). Je potřeba lidi se vzděláním. Z historických důvodů jsou to ovšem převážně mladí lidé, kteří místo učení cizího jazyka pracují v soukromém sektoru, kde dosáhnou hned ze začátku své kariéry lepších platových podmínek.

Další problém, který je zde přehlížen je nedostatečné ekonomické a právní podvědomí české společnosti. Výukou matematiky a rozvíjením logiky totiž nenaučíte lidi  základnímu právně-ekonomickému myšlení.

Školné nepokládáme za faktor, který by zkvalitnil studium. Nepodpoříme jeho zavedení na veřejných vysokých školách.

– zdroj: cssd.cz

Vysoké školství je finančně nejnáročnějším typem vzdělání. Nedostatek peněz v této části školství je to, co snižuje jeho kvalitu. Na kvalitní výzkum (který je s VŠ a univerzitami spojován), kvalitní vzdělání, kvalitní prostředky ke vzdělání (moderní učebny atp.) jsou potřeba peníze a to takové množství, které jednoduše stát nemá k dispozici.

Řešením této situace je školné s kvalitním systémem stipendií, v zahraničí je mnoho příkladů funkčních řešení, proč se neinspirovat?

Pokračování příště.

1 2 3