Státní monopol na sociální služby

Přemýšleli jste někdy, proč v Česku – a vůbec v celém západním světě – takřka nefunguje adresná sociální pomoc, tkz mezilidská charita? Já ano a došel jsem k zajímavé myšlence – monopoly jsou skutečně špatné zcela všude…

V současné situaci poskytuje sociální služby hlavně stát. Bere od vás „sociální daň“ (sociální pojištění), které pak přerozděluje „potřebným“ ve formě různých dávek a podpor.

Celé přerozdělení probíhá asi takto – vy ze svého platu odevzdáte daň. Anonymně pošlete svoji daň na účet státu. Vám neznámý úředník přerozdělí peníze jemu neznámých lidí (vás) dalším jemu (i vám) neznámým lidem. Zcela neadresně, anonymně, neosobně. Rozdělí tento úředník tyto peníze efektivně a tak, jak by bylo třeba, když nejde o jeho peníze ani o peníze pro něj? Když nezná dárce, ani příjemce?

Vždyť tomu úředníkovi je zcela jedno, co se s penězi, které byli vybrány od nás všech, stane!

charita funguje jinak. Vy darujete obvykle osobně peníze někomu, nějaké osobě. Ta osoba peníze také přerozdělí, ale zcela jiným způsobem, než úředník.

Za prvé – představitel charity zná vás, jako dárce, tak i toho, kdo je příjemce charity. Jde o osobní dar. Představitel charity cítí odpovědnost, protože sice jde o peníze, které nejsou jeho pro někoho jiného, ale jde peníze které jsou člověka, kterého osobně zná pro člověka, kterého obvykle také osobně zná.

Za druhé – funguje zde morálka. Charita je společensky a morálně vysoce ceněná činnost. Ne nadarmo se známé osobnosti a společnosti chlubí svými dary pro charitu – zvyšuje to jejich „společenské skóre“. Lidé a firmy chtějí investovat do charity, je to v jejich zájmu.

Morálka a společenský kredit nefunguje ovšem jen u dárců, ale i u samotných zprostředkovatelů charity – být člověkem, který pracuje v charitě je společensky vysoce ceněno. Pokud pracujete (či se jinak aktivně angažujete) v charitě, jste ten, kdo se stará o ty, kterým nebylo naděleno tolik štěstí, pomáhá těm, co to potřebují.

Společenské hodnocení (společenský kredit) si představme jako pyramidu. Čím výše jste ve společenském hodnocení, tím méně jistou základnu pod sebou máte. Aktivní angažovanost v charitě vás staví tak vysoko, že jakékoliv zaváhání, jakákoliv chyba vás snadno z této pyramidy shodí. A jakmile jste takto zdiskreditován, pro charitu již moc peněz neseženete, tedy vaše aktivní angažovanost je kontra-produktivní.

Za třetí – pomoc jde adresně. Vy (alespoň částečně) víte komu pomáháte, často víte i co přesně z této pomoci bude, máte i možnost zpětné vazby, jakéhosi „pohledu zpět“. Víte tedy, jestli vaše peníz byli vynaloženy efektivně a zdali nedošlo třeba k podvodu.

Když je charita tak skvělá, proč všichni radostně nepřispíváme charitě? Co nám brání charitě darovat peníze?

Odpověď je jednoduchá – sami těch peněz moc nemáme, protože nám je stát bere formou daní – v tomto případě formou sociální daně. Zároveň nám tak ospravedlňuje naši charitativní pasivitu – „vždyť už platím na sociální dávky pro stát, nač přispívat na charitu“.

Stát má na sociální dávky naprosto jistou pozici – každý musí platit státu sociální daň, stát je v tomto monopolní. Nikdo nemůže státu „vypovědět smlouvu“ a darovat své peníze charitě, tedy není výslovným zájmem státu pracovat v této oblasti efektivně. Proč by to dělal, když nemá konkurenci?

Stát a jeho sociální aparát je jedna ohromná charita. Je to tak velká charitativní organizace s hroznou – státní – strukturou. Pokud by bylo možné státu „vypovědět smlouvu“, stát by zřejmě přišel o drtivou většinu dárců kvůli své neefektivitě a „špatné práci“. Chybou státního sociálního systému je jeho centralizovanost, velikost a složitost.

Proč množství sociálních dávek nezredukovat do co nejmenšího počtu – nejlépe do jedné? Proč nezjednodušit poskytování dávek? Proč nesnížit náročnost řízení sociálního systému? Proč nedecentralizovat sociální systém? Proč nezvýšit pravomoci krajům?

Státní sociální systém ničí charitu. Charitu, která je v sociální pomoci mnohem efektivnější a funguje mnohem lépe. Chceme vůbec sociální systém?

Elitářství – nová hrozba demokracie?

Volební právo těm, kteří pracuji či podnikají, volební právo těm, kteří platí daně. Vyšším příjmovým skupinám vyšší daně. Na drahé auto a dům nejde vydělat legálně, na to lze pouze nakrást. A další žvásty z komunismem postižené české společnosti – jedná se o vytváření elit, ať už o vytváření elit pracující třídy, či o vytváření elit z chudých lidí. Elitářství – nová hrozba české (příliš brzo unavené) demokracii?

Ze zisků ČEZ chtějí vyplatit 13. důchody v době, kdy důchodci mají nejjistější situaci (nízká inflace a jistý důchod od státu). Příspěvky pro nízkopříjmové či progresivní zdanění – ČSSD je skutečně typickou „českou“ stranou, je totiž stranou, která svůj program staví na vytváření elit. Zvýhodněných skupin obyvatel – jinak řečeno nabízí společnost rovné spotřeby. Tedy že každý si bude moci pořídit cokoliv, což je jednoduše řečeno sice hezké, ale nedemokratické. ČSSD by se tedy dala označit za nedemokratickou stranu.

Bohužel, tímto neduhem – tedy elitářstvím – je dnes postižena většina „demokratického“ světa. Demokracie dnes prochází krizí morálky a intelektu(álů).

Co je to „krize morálky a intelektu(álů)“?

Každý dnes chce vše, ovšem málokdo pro to chce něco udělat. Tohoto v posledních letech využila některá politická uskupení a právě kvůli nedostatku intelektuálních elit na tom mohli postavit velmi úspěšnou politickou kariéru. Jednoduše naslibovali všechno všem. Žijí z lidské závisti:

Když chcete na něco, co má váš bohatší soused, ale nemáte na TO, tak my sebereme sousedovi dostatek peněz, které vám pak dáme, abyste TO měli i vy!

A mnoho lidí na to začalo věřit. Aniž by promýšlelo důsledky, poněvadž zde nebyl nikdo, kdo by jim řekl, že na tomto přístupu je něco špatně. To je onen nedostatek morálky a intelektu (a intelektuálních elit). Spravedlivá a demokratická společnost není společnost rovné spotřeby, ale společnost rovných příležitostí. Každý by měl mít možnost něčeho dosáhnout, mít se lépe, než se má průměr – žít nadprůměrně. Za tím ovšem musí také stát odvedené nadprůměrné úsilí.

Vraťme se ovšem k oněm 13. důchodům ČSSD. Tímto návrhem nám zde ČSSD začíná vytvářet jakousi elitu důchodců, jakožto lidí, jenž jsou na tom neuvěřitelně špatně a jací jsou ohromné chudinky. Nepopírám, že to tak mnohdy skutečně je, nepopírám, že životní situace mnohých důchodců je špatná. Ovšem v době, kdy mají důchodci nejjistější příjem z celé společnosti je sobecké, nespravedlivé a hlavně nedemokratické na úkor celé společnosti vylepšovat životní standard důchodců. Možná se vám to zdá nemorální, možná se vám to zdá špatné.

Ovšem jaká je morálka v zemi, kde ona „hloupá“ hospodská většina žije v představách komunismu? Kde i 20 let po pádu totalitní vlády komunistů, kteří zdecimovali tuto zemi je tato strana 3. nejsilnější v poslanecké sněmovně parlamentu?

Na jedné z internetových diskusí se objevil jeden názor:

Hlasovací právo by měli mít jen lidé, co prokáží, že aktuálně legálně pracují, nebo že jsou aktuálně podnikatelé a že mají napracováno v České republice více, jak 30 let.

Zní to hezky, že? Víte, možná jsem idealista, ale dle mého názoru by naším všeobecným cílem mělo být dosáhnout demokratické a liberální společnosti s nepokaženou morálkou.

A jak se do tohoto konceptu vejde výše zmíněný názor na volební právo? Právě, že nijak. A zeptám se ještě – nepřipomíná vám to něco? Třeba – komunismus? Elita pracujících je zde ovšem nahrazena elitou těch, kteří platí daně. Ale není to jinak to samé?

Může se nám to nelíbit, může se nám to zdát nespravedlivé, avšak i ti, jenž zneužívají sociální systém a nepracují, mají volební právo a jejich hlas má stejnou sílu, jako hlas pracujícího člověka. Je třeba si totiž uvědomit jednu docela základní věc – špatná společnost se nezlepší změnou systému. Tato společnost si vytvořila zneužitelný sociální systém. To, že ho někdo zneužívá, je jen logický důsledek – když je ta možnost, proč ne? A že je to nemorální? Ale prosím Vás, vždyť zde se jakási pochybná morálka vytahuje pouze v případech, kdy se to lidem hodí. Jinak je naše společnost jednoduše nemorální.

Na druhou stranu, proč by měl někdo, kdo vydělává více platit i vyšší daně? To je zase elitářství nízkých příjmových skupin. A že to je známka solidarity bohatším vůči chudším? Však každý by měl mít dnes již možnost stát se oním bohatým. Pokud jsou zde nějaké překážky, tak místo nastavování takových berliček, jako je třeba progresivní zdanění (které lidem říká – nevydělávejte, nesnažte se, stát vám peníze stejně sebere) by se měli řešit a odstraňovat právě ony překážky. Je to mnohem užitečnější.

Líný člověk líným zůstane (pokud se sám nějak nerozhoupe), stejně, jako člověk bez snahy. Je to prostě fakt.

A kde že je sociálnost? Člověk s platem 100 000,- hrubého dnes na daních zaplatí 20 100,- („superhrubá“ mzda 134 000,- + 15% daň ze „superhrubé“ mzdy).  Člověk s platem 10 000,- hrubého na daních (a odvodech do sociálního a zdravotního systému) odvede 2 100,-. Člověk s tím vyšším platem odvede tedy o 18 000,- více. Avšak neberu ohled na možné daňové slevy a bonusy – to by se totiž také mohlo stát, že ten s desetitisícovým příjmem nezaplatí žádné daně. Na rozdíl od toho bohatšího.

To je dosti sociální a solidární, nemyslíte?

Státní dluh a nezaměstnanost

V jednom z předchozích článků jsem uvedl, že 40% výdajů státního rozpočtu tvoří výdaje na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Stejnou měrou se pak i de-facto toto ministerstvo podílí na schodcích státního rozpočtu (tedy na tom, kolik peněz nám schází na zaplacení našeho státu).

Pokud pomineme důchody, tak velký podíl na této částce mají různé podpory v nezaměstnanosti a další. Politici jednoduše říkají, že dají-li někomu podporu v nezaměstnanosti či nějaký přídavek, onen člověk více utratí a tím se zachrání nějaké to pracovní místo. Na první pohled se to zdá rozumné, že?

Problém je ale v tom, že stát si na ony podpory musí půjčit. A od koho si stát půjčuje peníze?

Je to samozřejmě od bank a dalších finančních institucích. Ty také většinou státu i ochotně půjčují, poněvadž je to celkem jistá investice – když už se nesplatí samotný dluh, vydělají aspoň na úrocích a stát většino nemá problém s placením úroků. Většinou, a také dokud mu ostatní nepřestanou půjčovat. Jenže půjčit si od banky z ničeho nic jen tak třeba 2 miliardy korun není jednoduché. Není to jako vaše půjčka na hezké vánoce v řádech tisíců (což jsou ostatně peníze hozené oknem), je to půjčka, která ovlivní celé hospodářství.

Pokud si od banky stát půjčí například ony 2 miliardy, tak poté banka nemůže právě ty dvě miliardy půjčit někomu jinému – například podniku. Finanční krize se Česku naštěstí vyhnula (ostatně to nám tvrdil ministr Kalousek již před rokem a byla to pravda), ovšem krize hospodářská již nikoliv. A ta se prohlubuje nedostatkem půjček.

V realitě to znamená tedy to, že i firmy, které mají zajištěné zakázky a čekají na platby v průběhu příštích měsíců si nemohou půjčit na současný provoz, a to i když budou schopni splatit tuto půjčku i relativně brzy. Banky jim tu půjčku jednoduše nedají, protože místo toho, aby investovali menší sumu do podniku, investují větší sumu do státu. A pro podnik již peníze nezbývají.

Upřednostní stát – vždy. Stát si totiž půjčuje více peněz, od státu tedy dostanou i více zaplaceno na úrocích. Není se tedy čemu divit. Tím zlým v tomto případě není banka, která nechce chudinkám podnikatelům půjčit, ale právě stát, který neumí hospodařit s veřejnými penězi. Tedy penězi nás všech.

Onen podnik poté jednoduše propustí třeba 10, ale třeba i 1000 zaměstnanců, aby zůstali peníze na běžný provoz. Ti propuštění zaměstnanci půjdou na pracovní úřad, aby si zažádali o podporu v nezaměstnanosti, na kterou si stát musí půjčit… a tak to jde stále dokola. Problém je ovšem ten, že pokud se kvůli tomu, že podnik nedostal od banky půjčeno na provoz, propustí další zaměstnanci, a ti začnou pobírat podporu v nezaměstnanosti, logicky se také zvýší množství peněz, které je na podpory potřeba celkově vydat. Což také znamená, že si stát na tyto další podpory musí půjčit další peníze, což má za následek další zvětšování nedostatku půjček, další propouštění a další zvětšování schodku státního rozpočtu.

Je to tedy neustálý kruh. Problém je ale dlouhodobého charakteru – s větším schodkem se také zvyšuje celkový státní dluh. Co to znamená?

Z celkového státního dluhu se také každý rok platí úroky. Tyto platby úroků jsou dalším z výdajů státního rozpočtu (aktuálně se vším všudy cca 64 miliard). Pokud se tyto úroky každý rok zvyšují, tak ruku v ruce se zvyšující se nezaměstnanosti a štědrým sociálním systémem se také dále zvyšují výdaje ve státním rozpočtu. A právě proto si stát musí zase půjčit. Zvýší se tak nejen státní dluh, ale i úroky na další rok (další zvýšení výdajů), čímž se zajistí zvýšení schodku státního rozpočtu pro další rok, čímž se zajistí další snížení množství půjček pro podniky a další propouštění. Znovu se zvětší výdaje na sociální systém (podpory v nezaměstnanosti), znovu se zvětší schodek…

Tušíte, kam to míří?

Státní rozpočet 2009: 40 % na sociálku, 64 miliard na dluh

Rozhodnete-li si přečíst státní rozpočet, počítejte s mnohastránkovým přehledem tabulek. Snad jen dvě stránky textu tvoří samotný zákon o státním rozpočtu, zbývajících několik desítek stran zaplňují tablulky s přehledem jednotlivých složek státního rozpočtu.

Dal jsem si tu práci a přečetl jsem si rozpočet na tento rok. Hned ze začátku budí úsměv, když předpokládaná cifra schodku státního rozpočtu je 38 miliard. Kdyby nepřišla ekonomická krize, byl by to jeden z nejmenších schodků za několik posledních let.

Státní dluh ke konci roku 2008 činil 999,8 miliard korun (tedy 999 800 000 000 Kč). V současné době již překročil hodnotu jednoho bilionu korun (Česká Republika dluží tedy více, než-li 1 000 000 000 000 Kč) a pokud se vyplní prognózy o letošním schodku cca 200 miliard korun, budeme dlužit cca 1,2 bilionu korun (tedy 1 200 000 000 000 Kč).

Vývoj do budoucnosti je tedy neslavný. Již na tento rok se počítá, že na nákladech na vedení státního dluhu se zaplatí 64 miliard korun českých (tedy  64 000 000 000 korun). Jen pro srovnání, je to stejná částka, jakou tvoří rozpočty Ministerstva zahraničních věcí, zdravotnictví, kultury a spravedlnosti dohromady.

Nebýt státního dluhu, teoreticky bychom si mohli dovolit další 2 ministerstva, nebo bychom mohly klidně navýšit až 4x rozpočet ministerstva zdravotnictví. Případně by mohl být teoreticky výsledný rozpočet v plusu.

Úroky ze státního dluhu v roce 2009 tvoří 41,3 miliard čistého (opět pro srovnání – je to o trochu víc, než je rozpočet celého Ministerstva zemědělství v roce 2009). To je – čistě matematicky – 4,13 %. Pokud by se naplnil současný odhad letošního schodku 200 miliard, úroky by příští rok tvořily zhruba 49 560 000 000 Kč (tedy 49,56 miliard korun). Čistě matematicky, teoreticky, realita může být jiná.

Čistě teoreticky by poté náklady na státní dluh v příštím roce přesáhly částku 72 miliard korun. To už je stejná částka, jakou v dnešním rozpočtu jsou rozpočty Ministerstva zahraničních věcí,  Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva kultury, Ministerstva spravedlnosti, Akademie věd a Správy státních hmotných rezerv.

Pokud státní dluh poroste i v příštích letech, můžeme se dočkat toho, že již nebudeme mít dostatek peněz pro jeho splácení. Všichni poté budeme platit za relativně pohodlnou minulost, a to ne pouze penězi (kdy by třeba až většina našich daní šla na splácení úroků), ale sníženým životním standardem – bylo by nutné za dnes bezplatné služby připlácet přímo a s mnohými sociálními vymoženostmi bychom se mohli na dlouho rozloučit.

Ještě připomenu – bavíme se pouze o úrocích. To znamená, že samotné splácení tohoto dluhu je již dnes příběhem, jenž by se hodil do žánru science fiction. A jen připomínám, že výše uvedené sumy „do budoucna“ jsou pouze hrubým odhadem – pro představu.

Díky dnešním sociálním dávkám, které dnes pobíráme, budou právě naše děti živořit, když budou platit jak vysoké daně, tak si budou muset za mnoho služeb připlácet přímo. A o nějakém štědrém sociálním systému, jako máme dnes si budou moci nechat jenom zdát. Dámy a pánové, do budoucích let se s ním rozlučte.

Když už mluvíme o sociálním systému, rozpočet Ministerstva práce a sociálních věcí je 462 882 270 000 korun. Je to zhruba 40,1 % všech výdajů státního rozpočtu, tedy více, než 1/3 a skoro 1/2.

Největší část této sumy tvoří vyplácení důchodů. Důchody nás stojí celkem 328 000 000 000 korun (tedy 328 miliard Kč). Je to 70,8  % všech výdajů tohoto ministerstva a 28,5 % celkových výdajů státního rozpočtu.

V porovnání se sumou, kterou nás stojí ony důchody, působí 78 261 962 000 korun, které jsou určeny pro sociální dávky, nemocenské a podporu v nezaměstnanosti jako chudší příbuzný. Ovšem i tak to není zanedbatelná částka – je to například víc, než je rozpočet Ministerstva vnitra a Ministerstva pro místní rozvoj dohromady.

Ke konci ještě, pokud Vás zajímá, kolik nás stojí Parlament České republiky, kancelář prezidenta republiky a úřad vlády, tak je to 1,23 miliard korun, tedy něco kolem 1 % všech výdajů. To je skutečně zanedbatelná částka.

Volební program ČSSD pod lupou – díl 2. – sociální systém

Solidární společnost, právní jistoty, obrana a rozvoj sociálního demokratického státu. To jsou jedny z hlavních sloganů volebního programu ČSSD.  A co se pod tím skrývá ve skutečnosti?

Demokratický sociální stát je standardní evropskou hodnotou, kterou chceme dále rozvíjet. Náklady českého sociálního státu patří v současnosti absolutně i relativně k nejnižším v Evropě. V relativním vyjádření jsou téměř o třetinu nižší, než je evropský průměr, a v absolutním vyjádření je rozdíl ještě dramaticky vyšší.

– zdroj: cssd.cz

Je krásné, že máme jedny z relativně nejnižších výdajů do sociálního systému. Ale ejhle, má to háček – Česká republika má v porovnání s ostatními zeměmi EU podprůměrné daňové zatížení. Jinak řečeno, do státní kasy všichni odesíláme menší část svých příjmů, než většina Evropy, s tím že platí: čím více na východ, tím menší daňové zatížení. Samozřejmě, najdou se i vyjímky.

Jak řekl současný úřednický ministr financí, pan Janota: „nemůžeme mít Anglické daně a Švédské výdaje.“ Musíme se rozhodnout, zda-li chceme mít větší osobní svobodu v rozhodování o svých příjmech, nebo zda-li chceme více peněz vložit do sociálního systému s tím, že možná z toho také jednou něco budeme mít.

Dalším úskalím je, že i když máme (prý) jedny z nejnižších výdajů do tkz sociálního státu, musíme si uvědomit, že jen sociální systém, různé dávky apod. každý rok tvoří zhruba polovina (i více) z očekávaných  státních výdajů. Očekává-li se nyní schodek cca 200 miliard, tak zhruba polovinu (100 miliard Kč, tedy 100 000 000 000 Kč)  tohoto dluhu vytváří onen „sociální stát“.

A jak je známo, stát je špatný hospodář. Z tohoto důvodu je sociální systém ČR neefektivní a mnoho peněz se tedy nejspíše i lidově řečeno háže oknem. Chcete tomuto špatnému hospodáři (za jakkoliv barevné vlády) svěřovat své peníze, nebo radši sami rozhodnete, kam své prostředy vložíte?

Nelze však přehlížet, že v mezinárodním srovnání stále vynakládáme v řadě oblastí daleko méně, než postačuje k důstojnému životu, ať už jde o důchody, podporu rodin s dětmi, sociální služby, dostupnost bydlení nebo školství a zdravotnictví. A také, že na krizi nesmějí doplácet sociálně potřební a ti, kteří ji nezavinili.

– zdroj: cssd.cz

A znovu opakuji – vynakládáme méně, protože méně vybíráme na daních. Nemůžeme ovšem ČR srovnávat se zeměmi, jako je Francie, Velká Británie, Německo, Rakousko a další, jak má ČSSD v oblibě. Českou republiku musíme srovnávat se zeměmi, které hrají „stejnou ligu“ – tedy se zeměmi jako jsou Polsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, možná taky Ukrajina, Litva, Lotyšsko a Estonsko. Ve srovnání s těmito zeměmi naopak ČR vynakládá jedny z největších prostředků.

Naše země dosud vydává na důchody mnohem méně, než je evropský průměr. Relativně o třetinu, absolutně pak ještě méně. Důchody jsou u nás proto citlivější položkou než jinde. Zvyšování důchodů a podobných dávek musí respektovat skutečnost růstu životních nákladů příslušných skupin i celkový růst příjmů. Životní náklady důchodců zpravidla rostou rychleji než průměrná inflace. Proto budeme prosazovat vyšší nárůst důchodů než růst životních nákladů důchodců tak, aby se reálná hodnota důchodů udržela alespoň na úrovni 55 % průměrné čisté mzdy. Uskutečníme v této souvislosti také případnou jednorázovou „drahotní“ kompenzaci (tzv. třináctý důchod) z dividendy ČEZu.

– zdroj: cssd.cz

Informace o zaostávání za evropským průměrem nechme stranou, protože bychom pak museli srovnávat i platy a další a mluvit o „Evropském průměru“ v patřičném kontextu. Jen tak, bez kontextu, to nelze z důvodu výše uvedených.

Faktem je, že nynější důchodci a důchodci v blízké budoucnosti jsou de facto chudáci, s jejichž životní úrovní se již mnoho udělat nedá. Alespoň ne hned. Již několik let se ale do mladších ročníků rozesílá zpráva, aby si šetřily na důchod. Současní důchodci tuto možnost neměli, obral je o ni komunistický režim (což je jeden z důkazů asociálnosti tohoto režimu) a proto na tom jsou tak, jak jsou. Není to jejich chyba. Bohužel.

Situace s důchody zde bude ovšem špatná mnoho dalších let a spraví se možná až odejdou současní čtyřicátníci do důchodu. Tím totiž „odejde“ snad poslední generace lidí, jenž byli zasaženi zaspanou reformou (v jejíž realizaci doufám do nadcházejícího volebního období) a kteří si ve větší míře na důchod nepřispořily. Na tomto žalostném stavu má i svůj velký podíl (po KSČ řekl bych největší) právě i ČSSD. V době, kdy na to byla nejlepší příležitost, totiž neudělala důhodovou reformu, místo toho investovala čas do sociálních dávek alá pastelkovné. Jak nesmírně asociální a vysloveně proti důchodcovské chování.

Vážení penzisté, lituji vás. Sociální demokracie (a další) spolu s KSČ vám zřejmě zkazily stáří. Je to smutné, ale je to tak. Musíme se snažit o to, aby k tomu nemohlo dojít u dalších generacích.

1 2