Vysoké daně vytvářejí monopoly

ČSSD chce zvýšit daně právnických osob na 21%. Míní tím zvýšit příjmy státního rozpočtu. Ukáži vám však zde, proč toto zvýšení daně může vést k vytváření monopolů, poškozuje menší výrobce a proč tlumí hospodářský růst, tedy paradoxně – proč efekt vyšší daně může být ten, že příjmy státního rozpočtu se sníží.

Náklady obětované příležitosti

Začneme něčím, co s touto problematikou na první pohled nesouvisí. Víte, co jsou náklady obětované příležitosti?

Příklad:

Dejme tomu, že si můžete otevřít vlastní prodejnu párků v rohlíku, nebo pracovat jako pokladní v samoobsluze. Jako pokladní v samoobsluze si můžete měsíčně čistého vydělat 10 000,- Kč. Jako prodejce párků si po odečtení nájmu a daní můžete vydělat 11 000,- Kč měsíčně. Co budete dělat? Nejspíše budete prodávat párky. Práce v samoobsluze je obětovaná příležitost, svůj čas věnujete místo práce pokladního práci prodejce párků.

Kvůli tomu je vaše obětovaná příležitost vaším nákladem. Tedy – 11 000 (prodejce párků) – 10 000 = + 1 000. Jsme v plusu u prodávání párků, tedy zřejmě budeme prodávat párky. Je to jednoduché. Avšak – pokud bychom párky prodávali jako právnická osoba, může se stát, že se s prodáváním párků dostaneme do mínusu. Pak budeme spíše prodávat v samoobsluze.

Monopoly a tržní konkurence

V posledních desetiletích to vidíme velmi zřetelně – mnoho odvětví jsou ovládána monopolními společnostmi či kartely. Jde zejména o energetiku, dopravu (železniční) a další. Překvapivě jde o odvětví, kde většinou má velký vliv stát skrze různá regulační nařízení.

Na počátek si řekněme, že postavení na trhu (konkurence) není stav, ale proces, který se vyvíjí.

Krásný ilustrativním příkladem je energetika. Myslíte si, že současný stav, kdy celé odvětví obvykle ovládá jedna monopolní společnost či kartel několika málo firem je přirozený? Jestliže ano, tak si to myslíte špatně. Koukněme se do USA…

Před rokem 1887 existovalo v New Yorku šest elektrárenských společností a před rokem 1907 mělo licenci k podnikání 45 elektrárenských společností v Chicagu. Stejně tak byl před rokem 1895 Duluth v Minnesotě obsluhován pěti elektrárenskými společnostmi a Scranton v Pennsylvánii před rokem 1906 čtyřmi společnostmi.

Jistý pokus o monopolizaci odvětví proběhl v roce 1888 v Baltimoru. Tři vzájemně si konkurující plynárenské společnosti se pokusily sloučit a tím pádem fungovat jako jeden monopolista. Bohužel, jejich plány jim zhatil nový konkurent – elektrický proud, který díky vynálezům T. A. Edisona a N. Tesly začal konkurovat plynu ve všech oblastech jeho použití. Od té doby proti sobě stály plynárenské a elektrárenské společnosti, které oboje vykazovaly vysoké požadavky na fixní kapitál. Žádný „přirozený monopol“ ale nikdy nevznikl.

Stav na trhu s energiemi před nástupem regulace byl tedy takový, že v období trvající přes 80. let si vždy konkurovali alespoň dvě společnosti, přičemž tyto společnosti si velmi tvrdě konkurovali svými cenami a nabízenými službami. Ten, kdo z této situace měl největší prospěch, byl přirozeně zákazník, který tak měl kvalitnější služby za nižší ceny, než jak tomu bylo v oblastech s regulovaným trhem s energetikou. Zároveň také byly obvykle náklady nižší tam, kde fungovala vzájemná konkurence, než tam, kde byl regulovaný trh.

Jak tedy vznikla regulace trhu s energiemi? Samuel Insull byl prezident National Electric Light Association (NELA). Toto sdružení se nejdříve zabývalo převážně technickými a obchodními aspekty elektroenergetiky, avšak časem přešlo i k politickým aktivitám. Insull ve své přednášce v červnu 1898 volal po vytvoření „třetí cesty“ mezi socialismem a „predátorskou“ konkurencí. Dle Insulla konkurence zvyšuje riziko podnikání v elektroenergetice a tak jsou společnosti v tomto odvětví působící nuceny platit vyšší úroky za zapůjčený kapitál.

Z počátku byli myšlenky S. Insulla odmítnuty, avšak on se nevzdal. Jeho hlavním zájmem, jakožto šéfa Chicago Edison Company bylo ovládnout chicagský trh, což bylo – jak jsme si výše řekli – v systému tržní konkurence téměř nemožné. V roce 1907 vznikly v New Yorku a Wisconsinu první regulační komise, v roce 1915 energetiku regulovalo již 33 státu USA. První negativa regulace se začali projevovat již ve dvacátých letech (zdražování, mnoho podvodů). Jak se situace „vyřešila“? Jednoduše – regulace byla ještě silnější.

Dnes je energetická síť v USA v otřesném stavu. Jen tak mimochodem – podobný vývoj proběhl i v telekomunikacích či na železnici.

Jak to souvisí s vysokými daněmi? Vysoké daně snižují zisk z činnosti. Pokud stát nastaví vysoké daně pro podnikání, omezí tím možnost podnikání, přežijí jen ti v dané chvíli největší společnosti, kterým však nevznikne nová konkurence. Tyto firmy ovládnou trh, stanou se monopolními i díky (mimo jiné) vysokým daním. Neschopnost tvorby konkurence (zapříčiněná státem) je pak to, proč veřejnost začne volat po regulaci odvětví, čímž se paradoxně ještě posílí pozice monopolisty.

Monopolista poté nemusí fungovat efektivně – společnost je velká, ovládá odvětví a díky státu tady není nikdo jiný, kdo by dokázal obsloužit zákazníky monopolisty. Monopolista tedy ví, že ho stát nenechá padnout, tedy ví, že může jít i do „mínusu“, tedy nevykazovat zisk. Krásným příkladem jsou České dráhy v několika minulých letech. Monopolista se stane „strategickou firmou“ a jako takovou si ji stát střeží, čímž zvětšuje její význam. Celé riziko (například v energetice) je tak soustředěno na jedno místo, což rozhodně není dobré.

Monopolista pak tedy nemusí generovat zisk, což znamená, že neodvádí daně, naopak, stát jej velmi často sanuje, dává monopolistovy ohromné sumy peněz. Stát na celé situaci tratí, snižují se příjmy do státního rozpočtu a firma ve skutečnosti zaostává. Není zde nikdo, kdo by ji nutil inovovat.

Zároveň neefektivita fungování společnosti tvoří zástěrku pro zvyšování cen – na regulovaném trhu tedy tratí nejen stát, ale i zákazník.

Je zvyšování daní skutečně ta správná cesta?

Dopady regulace nájemného

Následující text je převzán z Úvodu do ekonomie, knihy, jejíž autoři jsou Robert Holman a D. Pospíchalová.

Regulace nájemného – reakce nabízejících

Jedno velké město prožívá hospodářský rozkvět. Přichází tam mnoho firem, roste poptávka po různých pracovních profesích, do města se stěhuje mnoho lidí. Není divu, že je tam vysoká poptávka po nájemních bytech. V reakci na vysokou poptávku jde nájemné rychle nahoru. Dříve bylo nájemné za standardní dvoupokojový byt 1 500 korun měsíčně, teď jsou to už 3 000 korun.

Kdyby byl trhu dopřán čas, nabídka by na růst nájemného určitě zareagovala. Realitní podnikatel Schwarz by například investoval do stavby nového nájemního domu, protože vysoké nájemné slibuje ekonomický zist. Pan Vondrák, majitel staršího domu, by zas rekonstruoval přízemí domu a přeměnil by je na byty. Pan Landa by se odstěhoval na svou rekreační chalupu a jeho byt by majitel domu nabídl jinému zájemci. Nabízené množství bytů by rostlo a růst nájemného by se zastavil.

Jenže trhu není dopřán čas. Radnice je růstem nájemného znepokojena. Co mají dělat lidé, kteří nemají dost peněz na vysoké nájemné? Kde seženou levnější bydlení? A tak nakonec město přikročí k regulaci nájemného – stanoví na nájemné strop.

Ale jakmile je stanoven cenový strop, nabídka přestane reagovat. Pan Schwarz ztratí zájem investovat do nájemních bytů, protože se taková investice při regulovaném nájemném nevyplatí. Bude raději investovat do stavby obchodního centra, kde nájemné regulované není. Také pan Vondrák ztratí zájem adaptovat nebytový prostor na byty. A pan Landa se neodstěhuje na chalupu. Lidé, kteří bydlí, jsou rádi – platí nizké nájemné. Ale kde budou bydlet lidé, kteří nájemní byt nezískali? A kteří nemají několik milionů na rodinný domek.

Regulace nájemného – reakce poptávajících

Cenový strop na trhu nájemního bydlení ovlivní také reakci poptávky. Při nízkém nájemném chce mnoho lidí obývat nájemní byty. Tak třeba paní Černá bydlí sama ve velkém třípokojovém bytě. O patro výš se tísní čtyřčlenná rodina v jednopokojovém bytě a chtěla by s paní Černou by vyměnit. Ta ale odmítne, protože je na svůj byt zvyklá a nechce se jí stěhovat. Proč by to také dělala, když je nájemné tak nízké.

Mladí Novákovi by sice mohli bydlet u maminky, ale když je nájemné tak nízké, požádají město o přidělení nájemního bytu. Mají dvě děti a nízký příjem a bydlení je přece nezbytnost.

A tak počet lidí, kteří hledají byty při nízkém nájemném, roste.

V důsledku toho vzniká nedostatek nájemního bydlení v rozsahu milionů metrů čtvereční.

Démon bezplatnosti a státní těžkopádnost

Aktualizováno

Představte si svět bez peněz. Půjdete do obchodu a vezmete si kolik ovoce, zeleniny, pečiva a alkoholu chcete. Zcela neregulovaně. Zní to krásně, že? Avšak aby jste si to mohli vzít, tak se to také musí vyrobit. Musí se to z něčeho vyrobit.

Abyste si mohli vzít tu hromadu jablek, musí ty jablka někde vyrůst, na nějaké té jabloni. Ta je někde v jakémsi sadu. Ten sad zabírá místo, půdu. Zkuste si odhadnout, kolik by bylo potřeba jablek, tedy jabloní, tedy sadů, tedy půdy proto, abychom pokryli spotřebu jablek této neregulované společnosti. Odpověď je jednoduchá – potřebovali bychom jich nekonečno, protože by lidská touha po jablkách, tedy poptávané množství, bylo nekonečné.

Chceme víc! Víc jablek! To by neustále znělo ulicemi. Místo jablek si dosaďte cokoliv: alkohol, cigarety, jiné drogy, kondomy, pečivo, auta, počítače, hardware, dřevo, uhlí, ropa… cokoliv. Lidské touhy jsou neomezené, leč bohužel, zdroje omezené jsou. Nemáme nekonečno půdy pro nekonečno sadů nekonečna jabloní. A k tomuto nekonečnému prostoru bychom potřebovali několik (nekonečno) dalších prostorů pro nekonečno dalších věcí.

Mám pocit, že by se nám to na tuto planetu jednoduše nevešlo. Planetu bychom „vyplundrovali“, následně bychom vyhynuli a byl by (asi) klid.

Ovšem člověk je tvor celkem inteligentní, a tak, v pudu sebezáchovy, aby se před katastrofou nekonečnosti zachránil, začal uplatňovat jakési ekonomické principy. Nejdůležitějším, na co člověk přišel, je cena. Že vše má svou cenu. Cena je tou nejsilnější hrází, která chrání nás samotné před sebezničením. Cena je to, co chrání člověka před katastrofickým zdarma, před vlastním neukojitelným chtíčem.

Cena je pojem relativní a velmi individuální. Pro většinu lidí se pod pojmem cena skrývá číslo, částka, kterou musí zaplatit, aby mohli něčeho dosáhnout. Toto je ovšem pohled velmi úzký a nepřesný.

Cena je především psychologickou zábranou něco někdy spotřebovat. Čím méně bude ropy, tím vyšší bude její cena, tím méně ji člověk spotřebuje. Se zvyšující cenou se stane výhodnější prosazovat různé alternativní pohonné hmoty. Třeba ekologičtější a méně náročné na životní prostředí.

Peníze přirozeně regulují náš neomezený chtíč po čemkoliv. Nebýt peněz (či všeobecně jiného přijímaného prostředku směny), není zde lidstvo. Samo sebe by požralo ve své touze po čemkoliv.

Kdyby tento systém perfektně fungoval, měli bychom se relativně krásně, státy by se zadlužovali minimálně a asi bychom neřešili přeplněné silnice a podobně.

Bohužel, tento systém perfektně nefunguje. Narušuje ho démon bezplatnosti, princip, který hojně využívají státy, princip, který stojí i za současnou krizí. Bezplatné zdravotnictví, školství a další.

Samozřejmě, že za to, co nám stát poskytuje bezplatně, si platíme. Ovšem platíme si za to nepřímo, formou daní. Daní, které jsou plošné. Ovšem platí vyšší daně ten, kdo státem poskytovaných bezplatných služeb využívá více? Ovšem, že ne. Daň je povinná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu.

Pro běžné lidi jsou peníze odvedené státu formou daní velice vzdálené. Jsou vzdálené jejich vnímání a přemýšlení. Je to jen číslo, nejsou to v očích většiny lidí konkrétní peníze. Proto lidé bezplatné služby vnímají stejně, jako služby, které jsou zdarma. Jako služby a statky, které nemají cenu.

Lidé mají poté tendenci těchto služeb nadužívat. Mají neomezenou touhu a potřebu využívat tyto bezplatné služby, služby, které jsou plně v režii státu. Stát je ten, kdo ovládá určité segmenty. Stát se stává drahým molochem.

Jak se stát stane velkým těžkopádným molochem? Ukažme si to na zdravotnictví.

Objeví se politik, který baží po moci. Aby jí dosáhl, rozhodne se zaútočit na masy lidí, které jsou všeobecně méně inteligentní a vzdělané. Těchto lidí je ve společnosti v Česku nejvíce. Politikovi také pomáhají předchozí desetiletí, kdy lidé z velké části naprosto rezignovali na zájmu o věci veřejné a odborné výklady (popularita různých Blesků a takyodborníků). Velmi dobrým politickým tahákem by tak mohlo být „nabídnout něco zdarma“. Lidé na slovo zdarma slyší, velmi často se při zvolání „zdarma“ začnou chovat iracionálně (Dan Ariely, Jak drahé je zdarma, strana 56-57).

Politici mají tendenci slovo zdarma často zaměňovat se slovem bezplatně. Důvod je zcela jednoduchý – zdarma zní lépe, než bezplatně. I když v Česku, kde je všeobecné ekonomické povědomí na velmi nízké úrovni, je ve všeobecném vnímání mezi slovy zdarma a bezplatně téměř nicotný rozdíl.

Vraťme se ale k našemu politikovi. Tento politik tedy řekne „Zajistím vám zdravotnictví zdarma! A školy taky! A vůbec všechno!“ Lidé se jeho slibů chytí a politika zvolí. Ten se stane předsedou vlády a začne vládnout – a vskutku, zavede bezplatné zdravotnictví.

Najme se tedy hromada úředníků, kteří budou ve všech okresech rozdělovat a přerozdělovat peníze doktorům a zdravotnickým zařízením na jejich provoz.  Nové úřednické pozice, nové vybavení, nové platy a další vycucávání státního rozpočtu.

Bohužel, po roce svého vládnutí zjistí tento politik, že náklady na zdravotní péči neúměrně rostou. Lidé chodí k doktorům i s banalitami, jsou příliš často nemocní, což stát pociťuje při vyplácení dávek v nemoci, lékaři jsou zavaleni prací a tak svoji práci nevykonávají tak kvalitně, jako dříve, na mnoho lékařských zákroků a vyšetření se dlouho čeká. Lidé volají po nápravě, politikova popularita začíná klesat. Co s tím?

Politik přeci nezruší tahák jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Sám by uznal svoji horoucí chybu. Rozhodne se tedy k tomu, že by do zdravotnictví mělo jít více peněz, aby přilákal nové zaměstnance, doktory a sestřičky třeba i z jiných zemí a podobně. Kde na to ale vzít? Může zvýšit daně, což se ale nejcitelněji projeví na nízkopříjmových skupinách, což je ovšem zároveň jádro jeho voličské základny. Takže zavede progresivní zdanění – těch bohatých je přeci méně, jejich hlasy oželí. Vsadí totiž na závist, ví, že progresivním zdaněním si přiláká ty voliče, kteří všechny bohatší, různé podnikatele a podobně považuje automaticky za zloděje, které je potřeba pořádně zdanit.

Progresivní zdanění je ale všeobecně administrativně nákladnější, než ta nejjednodušší rovná daň, která v zemi vládla doposud. Úřady potřebují nové úředníky, což se ve státních financích projeví zvýšením výdajů na platy státních zaměstnanců, větší firmy musí najmout další asistenty a úředníky, což se projeví snížením zisku, s čímž se pojí nižší odvedená částka na dani. Je možné, že i přes vyšší daň jednotlivec nakonec kvůli zvýšeným nákladům na režii daní zaplatí fakticky méně.

Politikovi se ale dostane další smutná zpráva – kvůli zvýšením daním se zvyšuje daňová kriminalita. Lidé se jednoduše snaží vyhnout placení daní, protože jsou pro ně až příliš vysoké. Co s tím politik udělá?

Progresivní zdanění je poněkud výrazná změna. Politik přeci nemůže udělat krok zpět, protože by s sebou musel vzít i ikonu jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Co s tím? „Zavedeme důslednější kontrolu placení daní!“ hřímá politik z řečnického pultíku. A tak se přijme hromada úředníků na finanční úřady. Další platy vycucnuté ze státního rozpočtu navíc. K úředníkům se připojí další policisté v nově vzniknuvší finanční policii. Nový úřad, nové vybavení, nové výdaje… a hromada nových úředníků, kteří zajišťují administrativu oné finanční policie.

I tak se ale náklady na zdravotnictví stále zvyšují. Zdravotnictví se stává nepřehlednou změtí byrokratický procesů, kde se hází s finančními částkami jako se známkami na prvním stupni základní školy. V tomto ohromném aparátu přerozdělování veřejných prostředků také bují korupce díky velmi lukrativní možnosti napojit se na tyto cesty velkých finančních prostředků. Peníze mizí v nedohlednu, lékaři a zdravotnická zařízení stále volají po dalších a dalších penězích a lidé si stále stěžují na upadající kvalitu zdravotnické péče. Situace se tedy nezlepšila (naopak, stále se zhoršuje), ale výdaje na zdravotnictví stále rostou.

Státu již postupem času nestačí prostředky vybrané na různých daních a dalšího zvyšování se už náš politik bojí. Má tedy dvě možnosti: buď proinvestuje další velké množství peněz, uzná svoji chybu a jednoduše se politicky odstřelí, když vrátí celý systém zpět (tedy, zde to píši jako by to byla zpět změna za jeden den, ale to by byl velmi dlouhý proces, kdy by se stále ztrácely peníze), nebo si na chod celého tohoto ohromného aparátu půjčí. Nějaké snižování platů nepřichází v úvahu – oni úředníci jsou totiž voliči, také kdyby snížil platy, tak by jich mohlo mnoho odejít, takže by hrozilo zhroucení celého systému a větší pravděpodobnost korupčního chování u zbývajících úředníků.

Takže si stát půjčí. Ze začátku nevině, jen pár miliard. Ovšem náklady dále rostou; přidejme si k tomu mnoho dalších bezplatných věcí, které nám dnešní státy zajišťují, na tyto bezplatné služby (na všechny) aplikujte výše uvedený princip a dojdeme ke kořenu státních dluhů drtivé většiny dnešních států. Alespoň těch evropských.

Stát díky bezplatnosti vytváří spousty systémů pro systémy, najímá úředníky pro úředníky. Stává se ohromným neefektivním byrokratickým aparátem, kde se přerozděluje ohromné kvantum peněz, na který je napojeno spousty nasávačů, různých bratrů, zeťů a dalších, kteří stát obírají pomocí veřejných zakázek, které jim přidělují zkorumpovaní úředníci. Stát se stává nepřehledným, nefungujícím, stát nevidí problémy, které zužují veřejnost, není schopen je řešit, protože je příliš zatížen sám sebou. Stát a státní aparát se stává přítěží společnosti, ne její oporou.

Co je ovšem naprostou katastrofou je skutečnost, že všechna tato zatížení státu se odrazí i na zatížení soukromých subjektů. Třeba u již zmíněného progresivního zdanění – režie daní v soukromé firmě díky složitějšímu systému zabírá mnohem více člověkohodin. Firmy tedy musí najmout nové zaměstnance, ale ne proto, aby noví zaměstnanci přispěli k prosperitě firmy a vytvářeli firmě užitek, ale jako pomoc při správě daní určité firmy. Je to v podstatě zaměstnanec, který byl zaměstnán na nátlak státu. Je to firemní úředník pro úředníka, ve firmách vznikají nové systémy pro systémy, což snižuje efektivitu společností a v důsledku toho i celého hospodářství.

Můžeme říci, že v tomto démonu bezplatnosti stojí jeden z pilířů současné krize. Tato krize není krizí trhu, nýbrž krizí státu. Stát se snaží pro zmírnění dopadů krize dále více zasahovat do fungování trhu a mimo nepřímého ovlivňování výkonu firem, kterého jsme byli svědky ve výše uvedeném příkladě dochází k ovlivňování přímému. Toto přímé ovlivňování ale znamená další práci pro státní úředníky, další nové úředníky, další kontrolní instituce, další systémy pro systémy, další zatížení státního rozpočtu a ve výsledku také další zatížení soukromých firem. Možná, že státní regulace vyvede hospodářství z krize současné, ale zároveň připraví půdu pro krizi další, která bude mnohem horší. Pokud stát bude i v následující krizi používat prostředky zvýšené regulace a zvýšeného dohledu nad soukromými institucemi, budeme již moci hovořit o cyklickém procesu, na jehož konci může stát až plné nahrazení současného (alespoň trochu) svobodného tržního systému systémem centrálně řízeným. A to již bude konečná hospodářská katastrofa rozměrů krize v post sovětském Rusku (akorát rozšířena celosvětově) neodvratitelná.

Co s tím uděláme?

Volební program ČSSD pod lupou – díl 2. – sociální systém

Solidární společnost, právní jistoty, obrana a rozvoj sociálního demokratického státu. To jsou jedny z hlavních sloganů volebního programu ČSSD.  A co se pod tím skrývá ve skutečnosti?

Demokratický sociální stát je standardní evropskou hodnotou, kterou chceme dále rozvíjet. Náklady českého sociálního státu patří v současnosti absolutně i relativně k nejnižším v Evropě. V relativním vyjádření jsou téměř o třetinu nižší, než je evropský průměr, a v absolutním vyjádření je rozdíl ještě dramaticky vyšší.

– zdroj: cssd.cz

Je krásné, že máme jedny z relativně nejnižších výdajů do sociálního systému. Ale ejhle, má to háček – Česká republika má v porovnání s ostatními zeměmi EU podprůměrné daňové zatížení. Jinak řečeno, do státní kasy všichni odesíláme menší část svých příjmů, než většina Evropy, s tím že platí: čím více na východ, tím menší daňové zatížení. Samozřejmě, najdou se i vyjímky.

Jak řekl současný úřednický ministr financí, pan Janota: „nemůžeme mít Anglické daně a Švédské výdaje.“ Musíme se rozhodnout, zda-li chceme mít větší osobní svobodu v rozhodování o svých příjmech, nebo zda-li chceme více peněz vložit do sociálního systému s tím, že možná z toho také jednou něco budeme mít.

Dalším úskalím je, že i když máme (prý) jedny z nejnižších výdajů do tkz sociálního státu, musíme si uvědomit, že jen sociální systém, různé dávky apod. každý rok tvoří zhruba polovina (i více) z očekávaných  státních výdajů. Očekává-li se nyní schodek cca 200 miliard, tak zhruba polovinu (100 miliard Kč, tedy 100 000 000 000 Kč)  tohoto dluhu vytváří onen „sociální stát“.

A jak je známo, stát je špatný hospodář. Z tohoto důvodu je sociální systém ČR neefektivní a mnoho peněz se tedy nejspíše i lidově řečeno háže oknem. Chcete tomuto špatnému hospodáři (za jakkoliv barevné vlády) svěřovat své peníze, nebo radši sami rozhodnete, kam své prostředy vložíte?

Nelze však přehlížet, že v mezinárodním srovnání stále vynakládáme v řadě oblastí daleko méně, než postačuje k důstojnému životu, ať už jde o důchody, podporu rodin s dětmi, sociální služby, dostupnost bydlení nebo školství a zdravotnictví. A také, že na krizi nesmějí doplácet sociálně potřební a ti, kteří ji nezavinili.

– zdroj: cssd.cz

A znovu opakuji – vynakládáme méně, protože méně vybíráme na daních. Nemůžeme ovšem ČR srovnávat se zeměmi, jako je Francie, Velká Británie, Německo, Rakousko a další, jak má ČSSD v oblibě. Českou republiku musíme srovnávat se zeměmi, které hrají „stejnou ligu“ – tedy se zeměmi jako jsou Polsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, možná taky Ukrajina, Litva, Lotyšsko a Estonsko. Ve srovnání s těmito zeměmi naopak ČR vynakládá jedny z největších prostředků.

Naše země dosud vydává na důchody mnohem méně, než je evropský průměr. Relativně o třetinu, absolutně pak ještě méně. Důchody jsou u nás proto citlivější položkou než jinde. Zvyšování důchodů a podobných dávek musí respektovat skutečnost růstu životních nákladů příslušných skupin i celkový růst příjmů. Životní náklady důchodců zpravidla rostou rychleji než průměrná inflace. Proto budeme prosazovat vyšší nárůst důchodů než růst životních nákladů důchodců tak, aby se reálná hodnota důchodů udržela alespoň na úrovni 55 % průměrné čisté mzdy. Uskutečníme v této souvislosti také případnou jednorázovou „drahotní“ kompenzaci (tzv. třináctý důchod) z dividendy ČEZu.

– zdroj: cssd.cz

Informace o zaostávání za evropským průměrem nechme stranou, protože bychom pak museli srovnávat i platy a další a mluvit o „Evropském průměru“ v patřičném kontextu. Jen tak, bez kontextu, to nelze z důvodu výše uvedených.

Faktem je, že nynější důchodci a důchodci v blízké budoucnosti jsou de facto chudáci, s jejichž životní úrovní se již mnoho udělat nedá. Alespoň ne hned. Již několik let se ale do mladších ročníků rozesílá zpráva, aby si šetřily na důchod. Současní důchodci tuto možnost neměli, obral je o ni komunistický režim (což je jeden z důkazů asociálnosti tohoto režimu) a proto na tom jsou tak, jak jsou. Není to jejich chyba. Bohužel.

Situace s důchody zde bude ovšem špatná mnoho dalších let a spraví se možná až odejdou současní čtyřicátníci do důchodu. Tím totiž „odejde“ snad poslední generace lidí, jenž byli zasaženi zaspanou reformou (v jejíž realizaci doufám do nadcházejícího volebního období) a kteří si ve větší míře na důchod nepřispořily. Na tomto žalostném stavu má i svůj velký podíl (po KSČ řekl bych největší) právě i ČSSD. V době, kdy na to byla nejlepší příležitost, totiž neudělala důhodovou reformu, místo toho investovala čas do sociálních dávek alá pastelkovné. Jak nesmírně asociální a vysloveně proti důchodcovské chování.

Vážení penzisté, lituji vás. Sociální demokracie (a další) spolu s KSČ vám zřejmě zkazily stáří. Je to smutné, ale je to tak. Musíme se snažit o to, aby k tomu nemohlo dojít u dalších generacích.

Volební program ČSSD pod lupou – díl 1.

Česká strana sociálně demokratická se posledních několik let (a nebo možná i odjakživa) profiluje jako strana pro chudé, nemohoucné, staré… a tak dále. Koukněme se na jejich volební program, nakolik je reálný a co nám vlastně ČSSD slibuje?

Spravedlnost znamená poskytnout rovné příležitosti pro všechny. Pouze lidé, kteří mají rovný přístup k zaměstnání, vzdělání, zdravotní péči a právní ochraně, mohou být opravdu svobodní. Jen za rovných podmínek mohou vstoupit do skutečně férové soutěže a prokázat své schopnosti a talent.

Úspěch a štěstí nemohou být pouhou výsadou privilegovaných. Pouze rovné podmínky umožňují spontánní zrod solidarity – ochotu podělit se o vlastní úspěch a štěstí s těmi, kteří se z vážných důvodů nemohou férové soutěže zúčastnit.

– zdroj: cssd.cz

ČSSD tedy sama hlásá, že je důležitý rovný přístup. Že důležité jsou rovné podmínky. To, že úspěch a štěstí nemohou být výsadou privilegovaných je sporné – staré české přísloví praví, že bez práce nejsou koláče. Záleží tedy na tom, kým je myšlen onen privilegovaný.

Zastupujeme ty spoluobčany, kteří jsou, byli nebo budou závislí výhradně na vlastní poctivé práci. Bez ohledu na to, zda to jsou zaměstnanci nebo podnikatelé, studenti nebo důchodci. Poctivá práce a poctivé podnikání jdou ruku v ruce a mají naši plnou podporu. Jsme proti zlodějnám, krácení daní, pojistného či zneužívání dávek. Na všech frontách zahájíme boj s korupcí, která je mimořádně vážným problémem české společnosti, včetně její podoby v politice.

– zdroj: cssd.cz

Velmi šlechetné, dalo by se říci. Problém ovšem je, že ČSSD zde měla ze všech stran po roce 1989 tu největší možnost realizovat tyto svá slova – vládly totiž v nejdelším časovém úseku, celých 8 let (1998 – 2006). Je všeobecně známo, že právě během této doby (zejména po roce 2002) došlo k největšímu rozšíření zneužívání sociálních dávek.

Co se týče boje s korupcí, dodnes jsou v čele ČSSD lidé, kteří jsou právě s korupčním chováním spojovány, a to nemálo a aféry nejsou moc starého data. Jen namátkou:

Aféra Biolíh – 24. 5. 2006 – Aféra, v níž bylo obviněno již několik sociálních demokratů, odstartovala naplno zhruba před dvěma měsíci. … Poslední z řady zásahů má na svědomí přímo ministr vnitra František Bublan. … „Mně jde o to, když na jednom případě pracují dva útvary, aby jeden útvar ty události nekomentoval a nekazil práci toho druhého útvaru,“ tvrdil před čtrnácti dny Bublan, jenž je jedničkou ČSSD na Vysočině. Členy této krajské organizace jsou i dva z obviněných. Když se HN včera snažily zjistit, jaký další útvar na případu pracuje, dostaly z policejního prezídia následující odpověď: „Žádné jiné útvary se podle našich informací tímto případem nezabývají.“

Byl zatčen Jan Hanáček, bývalý Škromachův tajemník ministra práce a sociálních věcí , předseda okresní stranické organizace ČSSD v Hodoníně, místopředseda krajského výboru ČSSD Jihomoravského kraje a člen Ústředního výkonného výboru ČSSD. Policie ho viní z korupce.

Z korupce policie rovněž obvinila Evu Klimovičovou, donedávna poradkyni a dlouholetou spolupracovnici ministra zdravotnictví Davida Ratha.

Ministr zemědělství Jan Mládek si za 30 milionů na Žižkově pořídil dům, který vlastně vůbec není jeho. Mládek sehrál významnou roli v prohraných arbitrážích se CME a Nomurou.

David Rath čelí obviněním – Kritici mu vyčítají, že protežuje některé farmaceutické firmy. Jde prý především o společnosti, které si platí inzerci v časopise vydávaném lékařskou komorou nebo sponzorují Rathův vzdělávací klub Da Vinci.

A další a další. Seznam by mohl být velice dlouhý. Ale jděme dál.

Bylo to za sociálně demokratických vlád, kdy Česká republika začala dosahovat vysokého hospodářského růstu, zvyšovat životní úroveň širokých vrstev a kdy definitivně zakotvila v svobodném euroatlantickém prostoru vstupem do NATO a Evropské unie. Sociální demokracie je zárukou svobody a spravedlnosti a svými skutky to dokazuje po celou dobu své existence, včetně té novodobé.

– zdroj: cssd.cz

A co takhle to říct trochu jinak? Bylo to za sociálně demokratických vlád, kdy se Česká republika navzdory prudkému růstu začala ohromně zadlužovat, kdy se promarnil čas pro důležité reformy (důchodová a další) a kdy byli zapuštěny kořeny dnešnímu hrozícímu kolapsu veřejných rozpočtů, jejichž výdaje jen a pouze bobtnají, mnohdy bez rozmyslu.

Naším cílem je Evropa demokratická, občanům srozumitelná, stabilní, bezpečná, zároveň Evropa sociálně spravedlivá, konkurenceschopná, ale i ekologicky odpovědná.

– zdroj: cssd.cz

Další šlechetný cíl. Dovolím si ale upozornit, že tím sociálně nejspravedlivějším systémem se zatím zda systém rovných příležitostí a ne systém rovné spotřeby. Rozlišuje tyto dva pojmy i ČSSD?

Řešení krize se stalo hlavním tématem současné hospodářské politiky. Zatímco pravicová ideologie krizi jednou popírá a jindy považuje za přirozený „očistný“ proces, levice krizi chápe jako vážný problém, který si vyžaduje aktivní řešení. Pravice sice tvrdí, že levice zemi zadlužuje, ale skutečnost je taková, že v praxi dovedla zemi k letošnímu rekordnímu růstu veřejné zadluženosti o více než 200 miliard korun. Sociální demokracie proti tomu předložila aktualizaci svého komplexního protikrizového programu a představila další protikrizová opatření, která odpovídají doporučením Mezinárodního měnového fondu i Evropské komise.

– zdroj: cssd.cz

Není to pravicová ideologie, která krizi považuje za přirozený očistný proces, ale je to „ideologie“ ekonomická. Jednoduše se střídají období progrese a recese. Období prudké progrese (tedy období růstu) bylo hlavně za vlád ČSSD, na čemž ovšem stát jako takový neměl natolik velký podíl (ekonomický růst byl více či méně v celém regionu). Jak jsem již uvedl výše, tak období růstu je nejlepší dobou na různé reformy, zefektivnění státního aparátu a tvoření rezerv. Neříkaly vám vaše babičky, že když se daří, schovávejte si i něco na horší časy?

A to je přesně to, co ČSSD neudělala. Místo toho, aby udělala zdravotní, důchodovou a další z mnoha nutných reforem, soc. dem. pouze rozdávala a zadlužovala. Jak je možné, že v době, kdy česká ekonomika rostla až téměř o 6%, státní rozpočet končil s deficitem až přes sto miliard, vezmeme-li v potaz, že pouhé 1% růstu přináší do státní pokladny oproti předchozímu roku několik desítek miliard korun navíc?

Kdyby ČSSD udělala to, co měla (a na co mnoho pozorovatelů upozorňovalo), nynější hrozící 200 miliardový schodek rozpočtu by nemusel být realitou.

Celkovým cílem hospodářské politiky budoucí vlády pod vedením ČSSD je co nejrychlejší překonání důsledků hospodářské krize, obnovení zdravého růstu ekonomiky, a tím také zvyšování zaměstnanosti a růst životní úrovně občanů. Formulace a uplatňování naší hospodářské politiky bude vždy vycházet z principu vzájemného partnerství se zaměstnavatelskými a zaměstnaneckými reprezentacemi. Posílíme význam tripartity v rámci projednávání všech připravovaných změn v hospodářské a sociální oblasti. Usilujeme o společnost dialogu a partnerství, nikoliv o společnost permanentní sociální konfrontace.

zdroj: cssd.cz

Společnost permanentní sociální konfrontace, kdy jedna sociální vrstva bojuje proti druhé zde ČSSD vytvořila svým progresivním zdaněním. Toto zdanění je časté v mnoha státech evropy, ovšem ve všech těchto státech většinou také existuje ona kouzelná sociální konfrontace. Myslím, že není nutno připomínat, že zrovna ČSSD je tou stranou, která chce udělat daňový systém opět složitější a vrátit se k onomu sociálnímu boji – opět chce nastolit progresivní zdanění.

Rovná daň totiž není tak úplně rovná. Jak nedávno řekl Bohuslav Sobotka (ČSSD) „Šéf ČEZu platí stejné daně, jako zdravotní sestra“. Pane Sobotko, neříkal jste někde, že z matematiky jste měl dvojku? No nevím nevím, tohle je nepochopení látky zvané „procenta“, což se učí již na základní škole. Šéf Čezu totiž platí stejnou část. Zdravotní sestra tedy odvede 15% z příjmu v řádech tisíců korun. Šéf ČEZu odvede oněch 15% z příjmu v řádech až milionu korun. Kdo zaplatí víc?

Pokračování příště.

1 2