Státní dluh a nezaměstnanost

V jednom z předchozích článků jsem uvedl, že 40% výdajů státního rozpočtu tvoří výdaje na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Stejnou měrou se pak i de-facto toto ministerstvo podílí na schodcích státního rozpočtu (tedy na tom, kolik peněz nám schází na zaplacení našeho státu).

Pokud pomineme důchody, tak velký podíl na této částce mají různé podpory v nezaměstnanosti a další. Politici jednoduše říkají, že dají-li někomu podporu v nezaměstnanosti či nějaký přídavek, onen člověk více utratí a tím se zachrání nějaké to pracovní místo. Na první pohled se to zdá rozumné, že?

Problém je ale v tom, že stát si na ony podpory musí půjčit. A od koho si stát půjčuje peníze?

Je to samozřejmě od bank a dalších finančních institucích. Ty také většinou státu i ochotně půjčují, poněvadž je to celkem jistá investice – když už se nesplatí samotný dluh, vydělají aspoň na úrocích a stát většino nemá problém s placením úroků. Většinou, a také dokud mu ostatní nepřestanou půjčovat. Jenže půjčit si od banky z ničeho nic jen tak třeba 2 miliardy korun není jednoduché. Není to jako vaše půjčka na hezké vánoce v řádech tisíců (což jsou ostatně peníze hozené oknem), je to půjčka, která ovlivní celé hospodářství.

Pokud si od banky stát půjčí například ony 2 miliardy, tak poté banka nemůže právě ty dvě miliardy půjčit někomu jinému – například podniku. Finanční krize se Česku naštěstí vyhnula (ostatně to nám tvrdil ministr Kalousek již před rokem a byla to pravda), ovšem krize hospodářská již nikoliv. A ta se prohlubuje nedostatkem půjček.

V realitě to znamená tedy to, že i firmy, které mají zajištěné zakázky a čekají na platby v průběhu příštích měsíců si nemohou půjčit na současný provoz, a to i když budou schopni splatit tuto půjčku i relativně brzy. Banky jim tu půjčku jednoduše nedají, protože místo toho, aby investovali menší sumu do podniku, investují větší sumu do státu. A pro podnik již peníze nezbývají.

Upřednostní stát – vždy. Stát si totiž půjčuje více peněz, od státu tedy dostanou i více zaplaceno na úrocích. Není se tedy čemu divit. Tím zlým v tomto případě není banka, která nechce chudinkám podnikatelům půjčit, ale právě stát, který neumí hospodařit s veřejnými penězi. Tedy penězi nás všech.

Onen podnik poté jednoduše propustí třeba 10, ale třeba i 1000 zaměstnanců, aby zůstali peníze na běžný provoz. Ti propuštění zaměstnanci půjdou na pracovní úřad, aby si zažádali o podporu v nezaměstnanosti, na kterou si stát musí půjčit… a tak to jde stále dokola. Problém je ovšem ten, že pokud se kvůli tomu, že podnik nedostal od banky půjčeno na provoz, propustí další zaměstnanci, a ti začnou pobírat podporu v nezaměstnanosti, logicky se také zvýší množství peněz, které je na podpory potřeba celkově vydat. Což také znamená, že si stát na tyto další podpory musí půjčit další peníze, což má za následek další zvětšování nedostatku půjček, další propouštění a další zvětšování schodku státního rozpočtu.

Je to tedy neustálý kruh. Problém je ale dlouhodobého charakteru – s větším schodkem se také zvyšuje celkový státní dluh. Co to znamená?

Z celkového státního dluhu se také každý rok platí úroky. Tyto platby úroků jsou dalším z výdajů státního rozpočtu (aktuálně se vším všudy cca 64 miliard). Pokud se tyto úroky každý rok zvyšují, tak ruku v ruce se zvyšující se nezaměstnanosti a štědrým sociálním systémem se také dále zvyšují výdaje ve státním rozpočtu. A právě proto si stát musí zase půjčit. Zvýší se tak nejen státní dluh, ale i úroky na další rok (další zvýšení výdajů), čímž se zajistí zvýšení schodku státního rozpočtu pro další rok, čímž se zajistí další snížení množství půjček pro podniky a další propouštění. Znovu se zvětší výdaje na sociální systém (podpory v nezaměstnanosti), znovu se zvětší schodek…

Tušíte, kam to míří?

Datosféra – budoucnost internetu a iluze České pirátské strany

Česká pirátská strana se při svém vzniku dočkala jistého menšího mediálního ohlasu. Způsobeno to bylo především tím, že jde o nový typ strany – neřeší sociální otázky, neřeší zdravotnictví, ani tak ekonomii, neřeší životní prostředí ani víru či menšiny. Řeší platformu třetího tisíciletí, řeší internet.

Ačkoliv se to nemusí zdát pravdou, dnešní internet je pouze internetem v plenkách – ten pravý Internet se začne projevovat až v průběhu následujících let, kdy se právě z internetu stane ta nejdůležitější platforma pro mnohá média, kdy internetem proteče víc peněz, než-li televizí, rádiem a tiskem dohromady.

Budoucí Internet s velkým I bude poněkud jiný. Nebude to jen změť webových a komunikačních služeb, kde mezi dvěma uživateli stojí strohá zeď tagů, ale živá a interaktivní sféra lidského světa – v souladu s názvoslovím sfér to nazvěme „datosférou“.

Jaký bude rozdíl mezi onou datosférou a dnešním internetem?

Internet lidé vnímají především jako síť, ke které se přistupuje ze zařízení – PC, notebook, telefon. Televize, rozhlas, tisk či billboardy jsou od internetu striktně odděleny – jsou „sousedy“ dnešního internetu, žijí vedle něho a soupeří s ním.

Datosféra bude ovšem čímsi jiným. Internet bude základem – tedy říkáme tomu internet, ale spíše to bude Net – tedy síť. Možná by se pro budoucí internet hodil spíše název „médium“ či „ultramédium“. Televize, rozhlas, tisk, billboardy, volební plakáty stran, telefonování, takřka veškerá lidská činnost nebude žit vedle onoho internetu, ale bude žít v něm. Internet bude základem pro veškeré informace, pro veškerá data, která se na světě vygenerují. Proto Datosféra, proto ultramédium.

Toto ovšem dělá z internetu do budoucna nejmocnější nástroj – kdo by se internetu zmocnil, získal by takřka nadvládu nad světěm, poněvadž internet se bude rovnat všemu.

Tohoto jsou si vědomi mnohé organizace, vlády, úřady a společnosti. Ty se proto internet snaží ovládat, poněvadž pokud již nyní nezačnou ovlivňovat obsah internetu, ujede jim vlak a do budoucna to již nedoženou. Zůstane-li internet svobodným a nezávislým, znamenalo by to do budoucna i naprosto svobodný a nezávislý tisk, rozhlas, televizi… vše. Což se mnoha lidem nemusí líbit.

To, že nám na základě internetu vzniká jakási datosféra, kde internet bude alfou a omegou všeho, je vidě již dnes – ať už jde o IP telefonii, IPTV, sociální sítě či malá nezávislá internetová rádia. Ovšem to jsou pouze první maličké krůčky.

A co s tím mají co společného pirátské strany, případně naše Česká pirátská strana?

Jak již bylo řečeno, zaměřují se na internet. Na jeho svobodu, pouštějí se do těžkého boje proti nejmocnějším lidem světa, kteří budou zaručeně chtít onu datosféru ovládat.

Problém ovšem je, že tyto fakta jsou de-facto zákulisní. O tomto možném budoucím vývoji ví pouze několik (v řádech tisíců v ČR) nadšenců a ony firmy. Lidé venku chodí dál volit konzervativce či socialisty, kteří na ně útočí otázkami daní, zdravotnictví či sociálního systému. Lidé se o internet nezajímají, slouží jim pouze pro email či pro vyhledání nějaké informace, maximálně pro zábavu. O blokování nějakých stránek či o něčí snaze ovlivnit internet, o svobodném principu internetu a o možných budoucích důsledcích vývoje internetu nemají ani potuchy, nezajímá je to, je jim to jedno.

Internet je pro většinu lidí natolik marginální téma, že radši budou volit nízké daně, sociální systém, levné dálnice či záchranu lesů. Radši budou volit témata všeobecná, která vidí všude, než témata „o tom počítači“. Když se zeptáte obyčejného člověka na některé z témat ČPS ohledně internetu, tak buď z neznalosti souhlasí s tím, proti čemu ČPS bojuje, nebo řekne „a co je mi do nějakýho internetu prosimtě, to, jak se budeme mít je přeci důležitější“. A třeba si ani neuvědomují, že právě to, jak se budou mít, může být v budoucnu hodně ovlivněno právě internetem.

Voličem ČPS bude také spíše mladý člověk, což je dobré do budoucna, ovšem má to i pár nevýhod.

Za prvé je to v nestálosti této voličské základny. Je nutné je přinutit k tomu jít vůbec volit a poté je přinutit volit právě ČPS. U lidí 20+ by to nemusel být moc velký problém, ale u prvovoličů a voličů všeobecně do 20 let to bude těžké, a to už z důvodu, že se o politiku moc nezajímají a volí dle „barvy kravaty“ právě ty, co jsou nejčastěji v televizi a nebo protože netuší nic o internetových politických tématech a připadají jim nedůležitá (to, že internet intenzivně používají neznamená, že mu rozumí – toto platí v ohromné míře mezi dnešními mladými, berte většinového člověka!)

ČPS má tedy své plakáty s hesly „Svobodný internet“ či „Revize autorského zákona“ opravdu pěkné, ale zatím jsou to jen a pouze plakáty pro fanoušky ČPS. Většinovému voliči, který by ČPS poslal do Parlamentu jsou tato témata cizí, doslova ukradená.

Úkoly ČPS by tedy měli být následující:

  1. Co nejrychleji zmobilizovat své fanoušky a ty, jenž by s největší pravděpodobností šli volit ČPS – mladé lidi – a donutit je jít volit.
  2. Dostat se do kontaktu s širokou veřejnosti (předvolební meetingy nejsou úplně k zahození, i když můžou stát nějaké to vejce…) a říct jim co je ČPS, jaká jsou témata ČPS, proč jsou témata ČPS důležitá.
  3. Přesvědčit širokou veřejnost, že témata internetu jsou stejně důležitá, jako témata všeobecného života. Přinejlepším z internetových témat udělat právě témata všeobecného života.
  4. A znovu – být v kontaktu nejen s internetovými uživateli, ale i s širokou veřejností a nabídnout i témata všeobecného rázu.
  5. Poutat pozornost.

Heslo ČPS „internet je naše moře“ je hezké a svým způsobem výstižné. Ovšem na nějaký politický úspěch je pouze internet jen malým rybníčkem.

1 6 7 8