Rozumíte sami sobě?

Varování: tohle nebude článek, na který jste na tomto webu zvyklí.

Jak je možné, že dnešní nejmladší generace, žijící v historicky nejvyšší míře blahobytu s obrovským množstvím možností neustále v různých studiích vykazují velkou míru neštěstí a životní nespokojenosti? Jak je možné, že ztrácíme schopnost se „naučit být dospělým“, jak to zvrátit a proč by si každý libertarián měl položit otázku: rozumím sám sobě?

Sdílet článek:

Libertariánství je pro mnohé přísně postaveno na striktním rozdělení odpovědnosti. Různě konstruované koncepty „tržního práva“ staví až účetně proti sobě dvojici čin-následek a snaží se dojít mnohdy až pomocí zcela absurdních závěrů k rozklíčování toho, kdo za co může až do posledních drobků každého činu. Jde o snahu nepřipouštět možnost, že někdo něco udělá, ale nikdo za nic nemůže.

To je samozřejmě zcela správná snaha a oprávněný pohled. Jde o jediný způsob, jak se snažit dojít k co nejspravedlivější společnosti, kde má každý ten největší možný prostor dosáhnout toho nejlepšího možného.

Je zde jedno důležité ale: budeme-li do důsledku hledat „posledního viníka“, můžeme se dostat do absurdní situace, kdy „nikdo za nic nemůže“ a celý svět svobody-odpovědnosti se nám rozsype jak domeček z karet. Chybí nám totiž můstek, spojení na to, co je „uvnitř“ nás, kde se to tam vzalo a jak s tím vlastně naložit a pracovat.

Vtisk

Sedněte si do křesla nebo si lehněte na pohovku – sami, v úplném tichu. Položte před sebe ruce a uvolněte je. Podívejte se na ně. Začněte ukazováčkem. Přestaňte na chvíli na cokoliv myslet a jen se soustřeďte na ten jeden prst.

Zvládnete jej cítit zevnitř? Ne jako když se do něj štípnete, ale pouze daný prst – začnete cítit jeho teplo? Ztratíte v něm cit? Pokračujte dál, celou rukou, přidejte i druhou ruku, nohy. Není to snadné.

Dejte tomu pár minut. Zkuste to víckrát. Co se vám honí hlavou? Prázdno?

Položte si otázku: jaká je vaše nejranější vzpomínka z dětství?

Pak to zkuste podruhé, celé od začátku. Otázka bude ale jiná: čeho se nejvíce bojíte? Zkuste to víckrát opakovat a najít alespoň náznak toho, kde se tento „největší strach“ ve vás mohl vzít.

Není to nutné, ale je dost možné, že obě „vzpomínky“ – vaše životní nejranější a nějaké jádro „největšího strachu“ spolu budou nějak souviset; s velkou pravděpodobností minimálně časově. Většina „stavebních kamenů“ takovýchto zdánlivě iracionálních myšlenkových pochodů se nám do hlavy vštípí během několika prvních let našeho života.

A to během doby, kdy jen těžko či s notnou dávkou morální a argumentační akrobacie dojdeme k tomu, že jsme za to sami nějak zodpovědní. Tyto „vtisky“ ale naše rozhodování a chování ovlivňují mnohem více, než si mnohdy dovedeme připustit či představit, a to bez ohledu na to, jak „dospělí“ jsme.

Komplexní svět

Náš svět/život se stává komplexnější a delším. Nežijeme do 40–50, jako před 100 lety, ale o více než čtvrt století déle. Náš život se posunul o polovinu života jedné generace během dvou generací. „Lidský kapitál“ – znalosti a vědomosti díky tomu nasbírané posunuly možnosti lidstva během extrémně krátké doby o neuvěřitelný kus dál, což zase žene rychlost pokroku dále, což zase změnu všech oněch proměnných zrychluje.

Komplexita světa roste exponenciálně. Pak vedle sedí 60letý pán a 30letý mileniál:

Čtěte také:  Volební povinnost je obdoba lidového soudu

Mileniál mnohdy neví, co se sebou. Kam „směřovat“ svůj život, jaký je jeho „smysl“, proč by měl „něco“ dělat. Je to normální klasický paradox volby, což je standardně popsaný psychologicko-ekonomický jev: možností je tolik, že je snadnější si nevybrat, než si vybrat. „Užitek“ z nevýběru a ignorace je vyšší než procházet náročnou volbou.

60letý pán pak mileniálovi nerozumí – on v jeho věku… Ale on byl v jeho věku v roce 1960. Míra komplexity světa a možností byla výrazně nižší. Z pohledu 60letého pána nevýhoda – ve skutečnosti ale obrovský benefit: je snadnější si vybrat z méně možností jednoduššího světa. Je to obrovská úspora času při rozhodování, proto 60letý pán měl ve 30 již (možná) funkční rodinu, byt, auto a jasnou kariéru.

To, že si navzájem často nerozumí, je naprosto očekávatelné a ani jeden z nich není kvůli tomu, jak toho druhého vidí, „horší“ či „lepší“. Jsou prostě takoví, jakými byli vypracováni okolnostmi svého života. Za jejich „názor“, pohled a z toho plynoucí chování oni sami do určité míry nejsou odpovědní.

Rozumět sám sobě

Vraťte se k onomu meditačnímu cvičení s první vzpomínkou či největším strachem. Našli jste při tom něco nového? Objevili drobnost, o které jste neměli tušení, či kterou jste možná nějak cítili, ale velmi v mlze a nekonkrétně?

A kolik vám je let? Pokud na tomto webu nejste poprvé, s velkou pravděpodobností jste spíše muž a je vám něco mezi 25 a 44 lety. S velkou pravděpodobností se tak blížíte k polovině očekávané doby, kterou na tomto světě budete – a v něčem tak základním, jako je „váš strach“ jste našli či konkretizovali něco nového? Jak je to možné, že „až po takové době“?

K exponenciálně rostoucí komplexitě našeho světa si přidejte i komplexitu vnitřní – z drtivé většiny jako lidé nerozumíme ani sami sobě. Často nechápeme, kde se v nás vzali naše základní povahové rysy či si ani neuvědomujeme, že bychom je měli chápat, protože je bereme za dané.

Dostáváme se do situací, ve kterých se v podstatě okamžitě nenávidíme a nechápeme – a nebo něco z vlastního vnitřku ignorujeme, aby to na nás – zcela nepřipravené – za pár desítek let „vyskočilo“. Vytváříme si důvod mít strach z nás samotných, protože strach z neznáma je přirozený.

Zároveň, pokud nejsme schopni rozumět sobě samým, jak máme rozumět druhým? Automaticky se řítíme do konfliktu, který nejsem schopni řešit.

S délkou našeho dožití, rostoucí komplexitou světa, která zpětně ovlivňuje i naše okolí – a tím pádem i rostoucí vnitřní komplexitou nás samotných se začínáme dostávat do smyčky neštěstí: „dnešní mladí“ lidé mají historicky nejvyšší míru blahobytu a možností a přesto obvykle ve výzkumech vykazují vyšší míru „neštěstí“. Je přirozené, že „budoucí mladí“ na tom budou ještě hůře a že podobně to s „tehdejšími mladými“ bylo i v minulosti.

A zde přichází libertariánský argument: na exponenciální růst komplexity naší společnosti a růst délky života, kdy máme (pro nás nyní bohužel) více prostoru se zabývat sami sebou, nedokázala dostatečně flexibilně zareagovat instituce, která zabere obrovskou část našeho dětství: vzdělávání.

Svobodné vzdělávání je nezbytné

Podíváme-li se na (menšinové) trendy v nestátním vzdělávání, co objevíme? Objevíme různou formu svobody učení, kdy si děti volí sami, co se budou učit, či různé formy svobodnějšího vedení. Objevíme více slovního hodnocení a více práce s „měkkými“ dovednostmi dětí.

Čtěte také:  Jak si kazatelé morálky vytváří své teroristy?

Častý argument, který toto obhajuje je to, že „tvrdé znalosti“ jsou dostupné, lze je najít – a není třeba je tak biflovat, je třeba naučit děti s nimi pracovat, případně že dítě bude potřebovat umět pracovat v týmech a podobně. Je to samozřejmě správný argument, i když jsem zastánce toho, že nějaká míra biflování – je-li dítětem podstoupená dobrovolně – je zdravá. Není to však klíčový argument.

Klíčovým argumentem pro mne je, že pomocí slovního hodnocení, zpětné vazby, „učení se“ o emocích a „měkkému“ vzdělávání se od raného věku učíme rozumět sami sobě, žít sami se sebou. Učíme se odhalovat – mnohem dříve – ony skryté stavební kameny z podvědomí, které nás formují.

A nejen to. Učíme se je vnímat – pracovat s nimi, regulovat je, řídit je. Jde totiž o nesmírně náročnou disciplínu, což vám potvrdí každý, kdo měl někdy profesně za úkol někoho k podobné změně vést. V podstatě jde o učení se být dospělým, což je základní předpoklad pro možnost přijmout odpovědnost.

Pokud jsem schopný regulovat ty své vnitřní rysy, které jsem získal – aniž bych si to vybral – teprve poté jsem obvykle schopný 100% přijmout odpovědnost za důsledky svého chování.

A teprve poté jsem zcela schopný být svobodný. Zejména proto je svobodné a odstátněné vzdělávání tak nesmírně důležitým prvkem při vzniku svobodné společnosti.

Za poslední dvě generace se délka dožití prodloužila o jednu polovinu. Máme mnohem více času na to připravit „sami sebe“ na dospělost. Vzdělání není sprint. „Biflování“ znalostí se může čím dál tím více posouvat na „on-the-job“ fázi vzdělávání, ať už mluvíme o „vzdělávání“ formou stáží/praxí či na základě zájmu postupné přípravě na výzkum.

Mnohem více je třeba se co nejdříve soustředit na pochopení toho, kým jsme a jak sami se sebou žít.

Generační depresi vyřeší podnikatel

A je naprosto normální a pochopitelné, že jde o – pro mnohé – příliš abstraktní problém. Jde totiž o problém zcela nový. Svět nikdy nebyl tak komplexní a míra komplexity nikdy nerostla tak rychle a ona rychlost se nikdy natolik nezrychlovala.

Nikdy jsme nežili tak dlouho. Jde o nově objevovaný fenomén, na který neexistuje historická poučka, pomocí které by to šlo vyřešit.

Nemůže to tak být byrokratický aparát státu, stavějící na minulých procesech (tak byrokracie funguje), který přijde s řešením.

Jsou to pouze podnikatelé, objevitelé příležitostí, kteří jsou schopni řešit nové problémy novým řešením.

Vsuvka na závěr: jak porozumět sám sobě?

Někteří libertariáni, anarcho-kapitalisté a další se často vymezují proti náboženství či různým „alternativním“ filosofiím.

Ať si o lidech, kteří nenásilně nějaké náboženství či filosofii/učení přijali za své, myslíme cokoliv, o jednom jsem celkem dost přesvědčen: mnozí z nich se sami sebou díky tomu zabývají mnohem více, než většina z nás. Sami sobě pak mnohem lépe rozumí a žijí tak smířlivější a šťastnější život.

Známý popularizátor anarchokapitalismu v Česku – Urza – se identifikuje jako křesťan. Ačkoliv já sám sebe nepovažuji za věřícího, sám svým způsobem zcela rozumím tomu, jak je možné obojí spojit dohromady.

Přispěj na Devian.cz