Vlastnictví jako základ svobody

Vlastnictví je základem svobody, pane Orte

V diskusi kolem kliniky se objevil marxistický termín „osobního“ vlastnictví. Jakub Ort ve svém článku na A2larmu svůj postoj obhajuje – jde však o to samé, již dobře známe chození kolem horké marxisticko-totalitní kaše. Polemika s Jakubem Ortem.

Během diskusí kolem kauzy „Klinika“ se jeden ze zastánců Kliniky a spolupracovník Českého rozhlasu, Jakub Ort, vyjádřil ve smyslu „fetišizace soukromého vlastnictví“, rozlišení vlastnictví na „soukromé a osobní“. Své teze – jejichž zkratka vzbudila vášně na sociálních sítích, včetně požadavku, aby s panem Ortem byla ukončena spolupráce v rozhlase – Jakub Ort rozvádí na A2larmu ve článku Jak se demokratizuje vlastnictví?

Na tento článek budu reagovat. V textu je zmíňka o „fundamentalistech volného trhu“ – mezi ně nejspíše patřím i já – avšak i tak jsem dalek například volání po propuštění pana Orta z Rozhlasu a další podobné agresi v diskusi. I člověk zastávající takovéto názory má samozřejmě svobodu myslet si, co chce a své názory hájit veřejně. To, že nás stát nutí jeho (ale i jiných) práci platit skrze vynucování, není problém pana Orta.

Soukromé a osobní

Pan Ort se – jak sám konstatuje – opírá o marxistickou ideologii rozdělení vlastnictví na „soukromé a osobní“. V souladu s marxistickou tradicí ho pak popisuje následovně:

„Osobní vlastnictví je vlastnictví užívané – byt, ve kterém bydlím, kartáček na zuby, chalupa nebo auto. Soukromé vlastnictví je to, co užívám za účelem dalšího zisku: dům, který pronajímám v rámci Airbnb, nemovitosti, se kterými spekuluji, nebo pozemky, které pronajímám k dalšímu užívání.“

Toto rozdělení je staré, jak marxismus sám, stejně tak i vyvracení faktičnosti tohoto dělení. Dělení je účelové, v praxi nefunkční a pouze slouží jako obhajoba pro ohýbání, omezování až zabírání soukromého vlastnictví. Existuje pouze soukromé vlastnictví, stejně jako existuje pouze krádež či odcizení.

Pro ilustraci několik otázek:

  • Osobní mobilní telefon redaktora rozhlasu, který je použit jako diktafon při práci (užit za účelem dalšího zisku – mzdy), je soukromý, nebo osobní majetek?
  • Byt, ve kterém pracuje freelancer – například copywriter – a zároveň v něm bydlí, je soukromý, nebo osobní majetek?
  • Auto, kterým rozvážím lidi za úplatu skrze Airbnb či jako taxikář, ale „mimo pracovní dobu“ mi slouží k osobním účelům je soukromý, či osobní majetek?
  • Byt 3+1, kde jeden z pokojů pronajmu do podnájmu, ale jinak je můj a bydlím v něm, je soukromým, či osobním majetkem?

Jistě vy, čtenáři, i pan Ort ví, kam tímto mířím, podobných příkladů se dá najít spousta. Možnou odpovědí na tyto otázky pak bývá: záleží na míře. Je li byt, kde je pronajímán pokoj, vlastněn hlavně kvůli tomu podnájmu, pak je to soukromé, jinak osobní. Pokud bych auto – když bych nejezdil pro Uber – neměl, pak je to soukromé, nikoliv osobní.

To vše jsou ale hypotetické úvahy a veškeré podobné argumenty jsou aplikováním mých subjektivních hodnot na ostatnítedy jinak řečeno deklarování toho, že můj pohled na věc je důležitější, než ten váš. Jak jinak ostatně třetí osobou zhodnotím onu míru?

Dejme lidem svobodu
Dejme lidem svobodu

To je ostatně jeden z důvodů, proč se jakákoliv aplikace podobných „pravidel“ marxismu vždy zvrhla v totalitu – však co jiného je totalita, nežli nucení celých národů podrobit se subjektivnímu hodnocení jednoho diktátora?

Toto je více rozvedený Jakubem Ortem zesměšněný argument „ad gulagum“ – je to důvod, proč se pokaždé objevuje. Je to zkratka – stejně, jako že „soukromé vlastnictví je fetišizováno“, nicméně zkratka validní.

Čtěte také:  Airbnb nemůže za vaše drahé nájmy

Odkázání se na Ericha Fromma v textu je pak v tomto kontextu snadno pochopitelné – a jde jen o sofistikovanější marxistickou variantu argumentum ad gulagum: Fromm nepřijímá člověka takového, jaký je, ale jakým ho chce mít. Fromm je autorem jedné ze sociálně-inženýrských teorií nového člověka – hledá nový, lepší charakter člověka, novou, lepší společnost na tomto novém člověku založenou. Společnost, založenou na rozumné spotřebě přijatou charakterově novými lidmi navrhnutou vládní komisí odborníků. Nový člověk, který bude chtít spíše nevlastnit a odpovídat charakteristikám Frommem nastaveným, který si sám pak uvědomí, že musí změnit společnost a donutí vládu ustanovit zákony, které donutí výrobu daným směrem změnit.

Jinak řečeno, nadiktovat, jací lidé mají být, co mají mít rádi, za čím si mají stát, co si mají myslet, co mají chtít, a pak je k tomu donutit zákony, nebo výchovou. A pan Ort se divý používání argumentum ad gulagum?

P.S.: všimněte si, že neřeším, kdo byl či nebyl Fromm, pro koho psal či nepsal, ale pouze to, jaké myšlenky hlásal. Což naopak chybí v textu pana Orta.

Odvrácená strana soukromého vlastnictví?

Pan Ort píše:

„Soukromé vlastnictví, jak ho známe, a liberalismus jako ideologie, která ho staví na první místo, tu nebyly vždy, ale objevily se až s moderním kapitalismem.“

Soukromé vlastnictví tak, jak ho známe dnes, mohlo přijít po době feudalismu a feudálních poddanských vztahů – a byl to jeden z největší nástrojů osvobození mas lidí z poddanského postavení bez žádných práv. Respektování jejich vlastnictví je výdobytkem liberalismu a je prvním krokem ke srovnání práv všech lidí. Rozbití systému seniorů-feudálů, leníků a poddaných je z velké míry dílem funkčnosti vlastnických vztahů – přičemž nešlo o žádný „nový objev“, ale přirozený návrat k „normálnímu“ – tedy, že každý může vlastnit.

Klasický liberalismus pro dnešní dobu.
Klasický liberalismus pro dnešní dobu.

Dále Ort píše:

„Problémem liberalismu není to, že propaguje svobodu individua, ale že svobodu těch, kdo vlastní, nadřazuje nad svobodu ostatních. Je jedním z paradoxů liberalismu, že k jeho dějinám patří i rozvoj obchodu s otroky – tedy nejděsivější forma omezení svobody individua. Jistě, když je druhý mým soukromým vlastnictvím, můžu s ním přece nakládat, jak chci.“

Svoboda je jen jedna – a pro všechny. Není žádné „nadřazování svobody jedněch nad svobodu druhých“, ani to není to, co by liberalismus hlásal. Spojování otroctví s liberalismem je absurdní – otroctví tu bylo dávno před jakýmikoliv liberálními myšlenkami, tak dávno, že je až s podivem, jak rychle po nástupu liberálních názorů zanikl pod tíhou myšlenek liberalismu: individualitě, svobodě a člověku, jakožto jedinci s nezcizitelnými právy. To, že „člověk nemůže vlastnit jiného člověka“ je základní ideou liberalismu a zánik otroctví na základě těchto myšlenek je v dlouhé historii lidstva největším vítězstvím liberalismu. Odstraňování tyranie a útlaku je prvotním zaměřením klasického liberalismu.

Klasický liberalismus je jádrem myšlenek, které odmítají jakákoliv privilegia na základě původu, rasy, náboženského vyznání a dalšího.

Je to právě liberalismus, který přišel s odporem proti nadvládě na základě principu zastupitelství (no taxation without representation), principem svobody od diktátorství (laissez faire) a principem nezcizitelných práv.

Vlastnictví jako zbraň?

Tvrzení, že vlastnictví je používáno k útlaku, je to samé, jako tvrdit, že zbraně zabíjí – nezabíjí zbraně, ale lidé, neutlačuje „vlastnictví“, ale lidé. Lidé dělají i ošklivé věci a jen a pouze svoboda vlastnit – a tedy o sobě rozhodovat – nám umožňuje se účinně bránit.

„Nové formy starých problémů liberalismu, totiž že soukromé vlastnictví jednoho často ovlivňuje druhé, se stále vracejí.“

Je to dokonce horší – lidé ovlivňují ostatní lidi. To je fetišizace lidství, je třeba jej demokratizovat! Nebo ne?

Čtěte také:  Byty nebudou: kdy propukne sociální katastrofa?
Ekonomika jsme my
Ekonomika jsme my

Je naopak skvělé, že existuje mechanismus, který v tak různorodé lidské společnosti dokáže jasně vymezit jednotlivá lidská práva a působnosti. Vlastnictví je organizační systém svobodného světa a bez něj tak máme pouze totalitu. Pokud nechceme, aby „jeden člověk ovlivňoval druhého“, potřebujeme odstranit individualitu a z člověka udělat kolečko v „mase společnosti“, které přisoudíme lidské vlastnosti.

To je čistý kolektivismus, který končí útlakem a je jedno, postavíme ho na nacionální rovině („národ“), nebo třídní rovině („dělníci“, „vlastníci“ a jiní), mechanismus je stále stejný.

Zároveň je vtipné, že jako příklad „škodlivosti“ dnešní „fetišizace“ vlastnictví Jakub Ort uvádí:

„Ale také třeba obrovský problém exekucí, kdy je soukromé vlastnictví věřitelů v přímém rozporu s právem na osobní vlastnictví druhých a ve výsledku ohrožuje celou českou demokracii, jak před pár dny napsali v britském deníku Guardian.“

Exekuce. Systém, který v ČR prosadila ČSSD a uvrhl spoustu lidí do dluhové pasti kvůli… státní regulaci, tedy narušení soukromého vlastnictví. Dnešní exekuční systém, tak jak je nastaven, narušuje vlastnická práva dlužníků! Je přeci práce a náklad věřitele, aby dokázal vymáhat jasně daný dluh, není důvod, aby se tyto náklady přenášeli na dlužníka; je to právě státní regulace, která celý princip vymáhání obrátila vzhůru nohama.

Příklad bytové výstavby je také směšný – nejde o „tržní problém“ tam, kde problémy způsobuje stát svojí regulací.

Naše životy v rukou druhých?

Jakub Ort:

„Problémem filosofického liberalismu je, že pracuje s nereálnou představou světa rozděleného na atomizovaná individua setkávající se v rovných podmínkách, a pomíjí přitom, že lidé jsou ve všech základních aspektech své existence vázáni a odkázáni na vzájemnou spolupráci.“

Neznám jiný myšlenkový systém, než liberalismus a aplikace tržní ekonomie, která tento systém nutnosti vzájemné spolupráce popisuje lépe. Trh, to je společnost. Trh vzniká, když se lidé sejdou a interagují – ať už jde o „směnu“ názorů, myšlenek, zkušeností či produktů. Funkční trh je podmínkou funkční lidské spolupráce!

Co to znamená volný trh?
Co to znamená volný trh?

Znovu totéž

Myšlenky, které Jakub Ort prezentuje, nejsou ničím novým či objevným, stejně, jako myšlenky liberalismu. Jde stále o tu samou snahu najít či vychovat/vypěstovat lepšího člověka, skrze vynucení (regulacemi) na něm postavit novou společnost, ignorovat lidi takové, jací jsou.

Vlastnictví je základem svobody
Vlastnictví je základem svobody

Jde o stále ty samé kolektivistické ideje, které brojí proti individualismu a jedince vidí pouze jako nástroj k přeměně pro svoji ideální společnost. Ignorují lidské tužby a reálné motivace, trh vidí jako něco „cizího“, aniž by si uvědomoval, že trh a ekonomika jsou lidé – lidé různí, a že ani on – ani žádná jiná Frommova „rada odborníků“ nemá právo a ve skutečnosti ani schopnost ostatním diktovat, jak mají žít či co mají chtít.

Jsou jádrem veškerých kolektivistických režimů – které jsou však vždy autoritativní. Pouze svobodná společnost postavená na soukromém vlastnictví, které je vyjádřením našeho minulého života, umožňuje lidem naplňovat svůj individuální život.

Pošli článek dál:

Comments: