Skutečný růst (II.): Podnikatelé a objevování

V druhém díle minisérie „Skutečný růst“ se podíváme na úlohu podnikatelů a na podstatu sporu mezi přívrženci státního centrálně-plánovaného hospodářství a hospodářství tržního. Nejde totiž o to, zda plánovat či ne – jde o to, kdo má plánovat…

Spekulace - zdroj: stavebni-formu.cz
Spekulace - zdroj: stavebni-formu.cz

Podnikatelské objevování

Produkce věcí, které lidé poptávají, přináší zisk. Někdo objevil olejovou lampu, která byla v poskytování světla efektivnější, než svíčky. Byla také levnější a mohla zaujmout širší skupinu zákazníků – dalo se na ní vydělat. Prvotní vysoké zisky byly motivem pro další podnikatele, aby také začali prodávat onu lampu – vznikla konkurence. Konkurenční boj o zákazníky vede ke snížení reálných cen – aby mohly ceny klesat, je třeba zefektivňovat výrobu (je to v zájmu podnikatelů) – hle, konkurence logicky vede k rozšíření žárovek, elektrického vedení a zlevnění elektřiny!

Lampy musel někdo vyrobit, stejně tak jako olej. Někdo je musel opravovat, někdo je musel prodávat. Někdo musel vyrábět žárovky, stavět elektrické vedení, opravovat ho, stavět elektrárny… Produkcí věcí, které lidé poptávají, vytváříme pracovní místa, která jsou poptávána. Produkcí toho, co lidé poptávají, dosahujeme hospodářského růstu.

Ale jak zjistit, co lidé chtějí?

Nikdo neví, co chtějí „lidé“. Nikdo neví, co chce každý, protože každý chce každou chvíli něco jiného. Lidské znalosti jsou roztříštěné mezi všemi lidmi. Každý zná jen něco, mnoho znalostí je neverbalizovatelných. Budoucnost je neznámá, protože nikdo neví, jak se který konkrétní člověk bude chovat zítra, za týden či za měsíc.

Lidé však přicházejí do kontaktu a předávají si informace. Někdo něco od někoho koupil, předal tak informaci. Pro předávání informací o lidských preferencích (o tom, co „lidé poptávají“) je zde cenový systém, který předává tyto informace napříč celým světem.

Na základě těchto informací můžeme plánovat do budoucna, odhadovat trendy. Úspěšní plánovači, objevitelé trendů, získají. Neúspěšní nikoliv. Kdo je to ten „objevitel trendů“?

Je to podnikatel, spekulant a do jisté míry každý. I zaměstnanec odhaduje budoucí trendy na trhu práce, i on je podnikatel. Konkurence plánovačů, která je v tržním systému de facto neomezená, je tak tím, co dělá z tržního systému systém efektivní – nejde o plánování jako takové. Jde o to, zda-li má být plánování monopolní (centrální) či konkurenční (tržní).

Čtěte také:  Rumunsko: referendum o životě jako známka konce svobody

Konkurenční vs centrální plánování

V systému konkurenčního plánování, na trhu, v kapitalismu, je tak nesmírně důležitá úloha ztráty. Kapitalismus není jen o ziscích, ale i o ztrátách – ztráta je informace, že náš plán není efektivním naplňováním lidských potřeb, že plýtváme vzácnými zdroji.

Bailouty, kterých jsme mohli být v nedávné minulosti svědky, tak narušují fungování celého konkurečně-plánovacího systému. Mají na celý systém destruktivní účinky, protože z peněz, které dobří plánovači odvedli na daních, se umožňuje špatným plánovačům dále plýtvat vzácnými zdroji. Jde o prvek monopolního plánování vlády, jde o nebezpečný precedent, jde o narušení konkurence v plánování. Centrální vládní plánovač de facto nahrazuje konkurenční soutěž svým vlastním úsudkem, čímž říká všem ostatním, že „ztráty za vás zaplatíme, produkujte cokoliv.“ A jsme opět u té modly HDP.

Modly, která de facto stojí za proběhnuvší krizí. Proč?

Mentalita „jakékoliv produkce“ totiž stojí za přesvědčením, že pokud lidé přestanou spotřebovávat (například začnou spořit), jde o problém, který je třeba řešit. Pokud totiž lidé přestanou spotřebovávat, nemůžete již jen tak „produkovat cokoliv“. Dle „filosofie HDP“ tak přichází pokles a je třeba (logicky) ukázat lidem, že dělají chybu – je třeba vzít jejich peníze a utratit je za ně. Logicky moc na takovouto intervenci do dobrovolně fungujících trhů má jen stát.

Celé je to ale poněkud zvrácené. Proč lidé nespotřebovávají? Protože se neprodukují věci, které lidé poptávají! Chyba není ve spotřebitelích, ale ve struktuře produkce, která je kvůli státním intervencím nastavena na systém „produkce čehokoliv“ a nikoliv na systém „produkce poptávaného“. Lidé nespotřebovávají, protože prostě nechtějí. Spoří – čímž dávají impuls podnikatelům k tomu, aby se začal financovat vývoj nových produktů, které budou odpovídat preferencím spotřebitelů.

Celý předchozí „růst HDP“ tak nebyl reálným růstem – naopak. Šlo o pokles a krize je mechanismus, kterým se trhy (lidé) snaží zvrátit trend. Šlo o pokles, protože vzácné zdroje byly plýtvány na produkci věcí, které ve výsledku nikdo nechce.

Čtěte také:  Orbánova škola - vzdělání v zajetí ideologií

Ekonomický motor?

Snaha „opravit jednání lidí“, tedy utratit jejich peníze za ně, je logickým důsledkem, pokud chápeme HDP (a tedy „produkci čehokoliv“) jako skutečný ukazatel růstu.

Pak ale přichází na řadu otázka: co je to ekonomika?

Pokud prohlásím, že ekonomika se vyvíjí špatně, protože lidé v dobrovolných směnách dělají „špatné“ věci, říkám tím, že zde existuje nějaké „to„, které je ekonomikou a s kterým lidé špatně zachází. Že je zde pak logicky nějaký „opravář“, který má přijít a ono „to„, reprezentující ekonomiku, má spravit.

Ekonomika (hospodářství) jsme ale my, nikoliv nějaké „to“, nějaký „motor“, který by šlo spravit. A zeptejte se sami sebe: potřebujete opraváře, který by vám řekl, co máte a co nemáte dělat? Ekonomika není nějaký jednoduchý stroj, nějaké „to“, které bychom mohli spravit – ekonomika je živoucí organismus složený z nás, organismus komplexní a promněnlivý. Organismus, ve kterém nejde natolik až o kvantitativní povahu vztahů, nejde ani o to „kolik“, ale spíše o jejich kvalitativní povahu. Jde spíše o to „kdo, kde, kam…“. Svrkeneme-li tedy kvantitativní vzhled celého tohoto organismu do jednoho agregátu, nezjistíme o hospodářstí jako takovém de facto nic, protože v onom agregátu nenajdeme vysvětlení složitých vztahů jedinců mezi sebou, nenajdeme tam vysvětlení toho proč dané trhy vypadají tak, jak vypadají. Agregát nám nenahradí znalost tvorby každé jedné ceny.

Co tedy dělat?

Pokud chceme dosáhnout skutečného růstu, co je tedy třeba?

Je třeba uvolnit lidem ruce k tomu, aby mohli plánovat. Je třeba odstranit překážky pro podnikání, uvolnit zákoník práce (který je zbytečný), zbavit se státních intervencí. Je třeba nechat fungovat reálné tržní ceny ustanovené dobrovolnou spoluprácí.

To, co nyní potřebujeme není více státu, ale méně státu.

Ke stažení

Stáhněte si celou minisérii jako PDF soubor či jako krmivo pro vaši čtečku ve formátu MOBI!

Pošli článek dál: