Proč se nedá meziosobně srovnávat užitek?

Dominik Teiml na svém blogu napsal článek, ve kterém tvrdí, že je možné meziosobní srovnání užitku. Avšak mýlí se.

Spekulace - zdroj: stavebni-formu.cz
Spekulace - zdroj: stavebni-formu.cz

Představme si Petra a Pavla.

Petr má rád guláš – rád jej jí. Považuje toto jídlo za užitečné, pociťuje z něj užitek.

Pavel nemá rád guláš – nerad jej jí. Nepovažuje toto jídlo za užitečné, nepociťuje něj užitek.

Užitek není vlastnost věcí, ale výsledkem hodnocení lidí – něco, co vychází z nás, nikoliv z věcí. Věc nemá objektivně definovatelný užitek.

Proč se teda nedá meziosobně srovnávat užitek?

Potřeby a preference

Člověk užívá věcí, které považuje za užitečné k tomu, aby došel naplnění nějakých svých potřeb. Například mám hlad – mám potřebu, kterou chci „naplnit“, uspokojit. Chci se najíst. Je můj hlad stejný jako váš hlad? Je můj hlad stejný, jako hlad afrického dítěte? Je můj hlad stejný, jako hlad mého souseda? Není.

Můj hlad je úplně jiný. Mám rád jiné jídlo, preferuji jiné chutě. Pokud je můj hlad jiný (nesrovnatelný – není ani horší, ani lepší, ani nějaký, ani onijaký), než hlad mého souseda, je můj užitek při naplňování oné potřeby jiný (nesrovnatelný) vůči užitku mého souseda.

Nebo si vezměme příklad Jindřicha z pohádky Princezna ze mlejna. Můžeme jeho „užitek“ srovnávat s emařem, topícího se v depresích?

Vždyť přeci Jindřich je očividně šťastnější, než emař. Nebo ne?

Jenže co je to štěstí? Existuje objektivní hodnotová definice štěstí? Je štěstí zdraví? Rodina? Peníze? To nikdo neví. Víme tak objektivně, že Jindřich je šťastnější, než emař? Nevíme. Víme to pouze z pozice svého hodnotového soudu.

On může být i emař šťastnější – co když štěstí emaře tkví v tom „být jiný“, „být v depresi“ a „být středem pozornosti“? Emařství lidem spřístupňuje určitou komunitu – a co když „štěstí“ emaře tkví v oné komunitě? Ostatně – emař by nebyl emařem, pokud by mu z toho neplynul užitek – štěstí.

Čtěte také:  Euroskepticismus a svoboda: kdo je kdo?

Je jasné, prohlášení, že Jindřich je očividně šťastnější, než emař, je pouhým subjektivním hodnotovým soudem. Objektivní srovnání štěstí neexistuje. Pokud ztotožníme štěstí s užitkem, dojdeme výsledku: objektivní srovnání užitku není možné.

Neexistuje totiž objektivní srovnání potřeb a lidských cílů. Nevíme, které cíle jsou objektivně „horší“ a které jsou objektivně „lepší“. A pokud si myslíme, že ano, jde o hodnotově zabarvené tvrzení.

Užitek vychází z potřeb a preferencí jedinců. Já, jakožto jedinec, mám své specifické potřeby a preference, které jsou naprosto jedinečné. Jsou tvořeny nezávislé na ostatních lidech, v závislosti na mých vlastních rozhodnutích. Není nám utvářen „shora“, není nám diktován. Vychází z nás. Neexistuje tak „společenský užitek“, který by pojil lidi mezi sebou. Není možné užitek meziosobně srovnávat.

Vnímání času a místa

Užitek je výsledkem lidského úsudku, jeho vědomostí, informací. Je věcí čistě lidskou. Jako takový se váže ke konkrétnímu času a místu – konkrétní čas a místo existuje a je vnímán pouze ve sféře jednání člověka – jedince. Čas je vnímán subjektivně, místo také. A pouze k tomuto subjektivnímu vnímání se tak váže užitek. Užitek je tak subjektivní věcí, nelze jej srovnávat. Nelze říci, že Petr má rád guláš, má z něj tak větší užitek, než Pavel, který nemá rád užitek. Co když má Petr žízeň? Co když má Pavel hlad a k dispozici jen guláš? Co když…

Nemůžeme srovnávat užitek. Jakékoliv meziosobní srovnání užitku je také srovnáním užitku v čase a místě – ale v čase a místě je vnímáním užitku neustále se měnícím. Není to možné.

Je to jako meziosobní srovnání štěstí. Co je pro koho „štěstí“? Ale kdy? Kde? Můžeme to nějak „meziosobně“ srovnávat? Je to to samé. Můžeme říci, že něco je něčím pro někoho z našeho hodnotového hlediska. Toto konstatováním je však tím jedinným, co můžeme učinit. Srovnání je již hodnotovým (subjektivním) soudem.

Čtěte také:  Proč je důležité neregulovat Facebook?

Říci, že pro Petra má guláš větší užitek, než pro Pavla, není objektivní, ale subjektivní hodnotové tvrzení.

Jakékoliv připuštění meziosobního srovnání užitku je tak připuštěním možnosti existence a fungování socialismu a centrálního plánování „za podmínky velmi výkonných počítačů“ – již F. A. Hayek tento argument před několika desítkami let vyvrátil…

Pošli článek dál:

Comments:

24 komentářů

  1. Ale vždyť je to klasika, cílem normalizátorů bylo vždy normalizovat lidi, protože těm se pak snadněji vládne, snadněji se je směřuje a snadněji se je okrádá.

  2. Ondra: Jasně, já se jakožto sedmnáctiletý student snažím pomocí rétoriky a propagandy všechny normalizovat, abych jim mohl jednoduši vládnou a jednodušeji je okrádat. Ještě něco?

  3. Na toto téma jsem se již vyjadřoval; mrzí mě, že si naprosto opomenul jak evoluční tak materialistický argument, který jsem vyložil zde. Každopádně se teď pokusím vyvrátit tvoje argumenty:

    „Užitek není vlastnost věcí, ale výsledkem hodnocení lidí – něco, co vychází z nás, nikoliv z věcí. Věc nemá objektivně definovatelný užitek.“ Ano! Věc určitě nemá objektivně definovatelný užitek. Každý člověk z té věci získává jinou výši užitku. V čem přesně nesouhlasíme?

    „Můj hlad je úplně jiný. Mám rád jiné jídlo, preferuji jiné chutě.“ Také souhlasím. Hlad je jiný, protože každý máme jiné priority. Já, když mám hlad, tak si představuju ten libový TWister Premium (který mimochodem už přestali prodávat), ty si třeba představuješ Big King XXL. Ale dá se říct, že někdo má větší hlad než někdo jiný. Opravdu to popíráš? Podle tebe se nedá říct, že já v současnosti (zrovna jsem přišel z obědu) mám MENŠÍ (ne JINÝ, ale MENŠÍ) hlad než hladovějící dítě v Africe?

    „Existuje objektivní hodnotová definice štěstí? Je štěstí zdraví? Rodina? Peníze?“ Podle tohoto vyložení neexistuje. Nedá se říct, že štěstí (== užitek) je rodina, zdraví či peníze, protože každý užitek získáváme z něčeho jiného.

    „On může být i emař šťastnější – co když štěstí emaře tkví v tom „být jiný“, „být v depresi“ a „být středem pozornosti“? Emařství lidem spřístupňuje určitou komunitu – a co když „štěstí“ emaře tkví v oné komunitě?“ V tom mém příspěvku byla důležitá fráze „zvažuje sebevraždu“. Já uznávám, že někdo může získávat užitek z podřezávání se, ale jakmile člověk seriózně přemýšlí o sebevraždě, je jasné, že jeho užitek klesnul pod určitou mez (dostal se pod nebo blízko k *nule*).

    „prohlášení, že Jindřich je očividně šťastnější, než emař, je pouhým subjektivním hodnotovým soudem.“ Ano, ale my jsme se evolučně vyvinuli tak, abychom dokázali přibližně odhadnout užitek lidí, protože nám to v pravěku dovolovalo vzájemně se o sebe starat, a tudíž přežít. Když někdo měl nízký užitek, pravděpodobně vypadal smutně, my jsme to spatřili a mohli se ho zeptat, co přesně mu je – jestli má hlad, žízeň, je mu zima nebo má horečku.

    „Objektivní srovnání štěstí neexistuje.“ V praxi není možné, ale v teorii ano, a o to tu přesně jde.

    „Já, jakožto jedinec, mám své specifické potřeby a preference, které jsou naprosto jedinečné. Jsou tvořeny nezávislé na ostatních lidech, v závislosti na mých vlastních rozhodnutích. Není nám utvářen „shora“, není nám diktován. Vychází z nás. “ Ano, Ano.

    „Neexistuje tak „společenský užitek“, který by pojil lidi mezi sebou. Není možné užitek meziosobně srovnávat.“ Tvoje předchozí věty toto vůbec neimplikují. Že každý získává užitek z jiných zdrojů má znamenat, že každý má ten užitek jiný? Samozřejmě že ne, a vše toto indikuje.

    „Nelze říci, že Petr má rád guláš, má z něj tak větší užitek, než Pavel, který nemá rád užitek. Co když má Petr žízeň? Co když má Pavel hlad a k dispozici jen guláš? Co když…“ (Předpokládám, že tam mělo stát „který nemá rád guláš“.) V této úvaze jsem samozřejmě předpokládal, že všechny ostatní faktory jsou stejné. Jednoduše sedíme v hospodě a vybíráme si jídlo – Petr řekne, že si dá guláš, protože z něho očekává nejvyšší užitek, a Pavel řekne, že si dá smažený sýr, protože očekává nejvyšší užitek z tohoto.

    Myslím, že se tak trochu míjíme. Já užitek meziosobně srovnávat nechci, jsem si vědom toho, že je to v praxi nemožné. Ale tvrzení „není možné to uskutečnit“ – tedy že užitek lidí není možné vypátrat, přece neimplikuje „není to pravda“ – tedy, že užitek lidí by *v teorii* nešel srovnat, pokud bychom měli všechny dostupné informace. Rozumíš, meziosobně srovnatelný užitek pro mě není cíl, který se snažím dokázat, protože ta věta je, jak už jsem naznačil, celkem prázdná, právě protože je neuskutečnitelná. Meziosobně srovnatelný užitek je pouhé lemma (z řeči matematiky, tedy pomocné tvrzení – tvrzení, které implikuje tezi, kterou se snažíme dokázat) v důkazu utitliarsmu – viz můj článek.

    P.S.: Doporučil bych ti na blog nainstalovat systém na komentáře Disqus. Výchozí systém je dosti nepraktický a nepohodlný – nemůžu se tu jednoduše přihlásit přes nějakou službu, nemůžu tu svůj komentář rovnou dát i na FB a Twitter, nemůžu odpovídat na komentáře přímo, nemůžu odkazovat na jednotlivé komentáře přímo, nemůžu se přihlásit k odebírání reakcí atd. atd. Disqus je vlastněn WordPressem, takže by s tím neměl být problém.

  4. @Dominik Teiml

    Rozumiem tomu správne, že podľa utilitarianizmu je možné (aspoň teoreticky) rozhodnúť, že Peter bude mať z gulášu väčší úžitok než Pavol z prechádzky prírodou a tiež o koľko presne bude väčší?

  5. Souhlasim s Dominikem aniz bych kdykoliv o utilitarismu cokoliv skysel krom toho ze jsem to nekdy videl na wikipedii. Teoreticky to mozny je za predpokladu ze znas vsechny faktory… Ve skutecnosti nemuzeme presne porovnat v praxi zadny veliciny protoze je presne bychom je museli presne zmerit. A vzdy je nejaka odchylka mereni! To je stejny jako kdyz ja posoudim cizi uzitek. Je to jen odchylka mereni. Jenze tu odchylku nikdo posoudit nemuze protoze nikdo nema „ocejchovanej posudek“… Takze ja souhlasim s obema a prijde mi ze ty nazory se doplnuji 🙂

  6. A ve skutecnosti to mozna neni ani mereni, spis odhad, o to horsi 🙂

  7. @maryo

    Odchýlka merania je čosi iné – tú môžeš ľubovoľne zmenšovať použitím presnejších a presnejších meradiel.

    Ale úžitok nemá ani fyzikálny rozmer, takže ani nemáš ako vyrobiť to meradlo. Mohli by sme vyrobiť nejakú jednotku trebárs „happyon“. Ale ako by sme ho definovali? Napríklad 1 sekunda je určená ako čas, za ktorý prejde atóm cézia z istého stavu do nejakého iného stavu (presnejšie na http://cs.wikipedia.org/wiki/Sekunda).

    Ale akú definíciu by mal mať 1 happyon? My happyón nevieme ani definovať, preto ho nevieme ani merať. Problém teda nie je v odchýlke merania, ale v nemožnosti definície happyonu, tj. jednotky šťastia.

    To by samozrejme nebol žiadny problém, pretože môžeme teoretizovať nad systémom, v ktorom predpokladáme, že takáto jednotka je definovateľná. Potom si môžme vymýšľať rôzne teórie a závery, ktoré v tomto systéme budú platiť. Problém je, keď sa poznatky z takéhoto systému pokusíme aplikovať na systém, v ktorom táto jednotka definovateľná nie je a teda v ňom platia úplne iné pravidlá, teórie a teda iné závery.

  8. Tak uzitek chapu jako nejakej prijemnej pocit. A cloveka chapu jako takovej biologickej stroj i kdyz samozrejme nedokazu zodpovedet sam sobe na dost otazek… Priklad muze byt nedostatek serotoninu. Ten se treba zmerit da a mohl by vypovidat neco o subjektivnich pocitech jedince… Stejne tak by se teoreticky dal clovek „napojit na pocitac“ a precist si jeho pocity z monitoru :))

  9. @maryo

    Ja si myslím, že by to nešlo, pretože rôzne mozgy reagujú na rovnaké množstvá chemických látok rôzne. Napríklad anti-depresíva. A na niektorých nepôsobia vôbec. Tj. rovnaká látka, rovnaké množstvo, iný výsledok.

    Takže by sme napríklad namerali, že jeden človek má 5mg serotoninu v mozgu a druhý 4mg. Ale nevieme z tohto odvodiť, ktorý z nich je šťastnejší.

    Keby sa aj teoreticky dalo zmerať množstvo šťastia (úžitku) – nebolo by toto meranie tak nákladné, že celkový úžitok by bol nižší, než keby sa úžitok nemeral a fungovalo by sa v režime slobodného trhu?

    A ostatne, možno poznáš princíp occamovej britvy (http://cs.wikipedia.org/wiki/Occamova_b%C5%99itva) – tj. zhruba: Ak sa dva systémy snažia dosiahnúť rovnaký cieľ, je rozumnejšie vybrať ten jednoduchší. Mne príde anarchokapitalizmus ďaleko jednoduchší než akýkoľvek iný systém.

  10. Kdybych vedel jak to zmerit tak bych uz si udelal patent… Ten serotonin byl priklad, je to jen jedna promenna v rovnici… Presne jak pises ze kazdej na to reaguje jinak, tak to je jina promenna ktera se sklada z dalsich promennych ktery minimalne ja neznam… Mozna kdo veri v Boha… Treba se k tomu jednou pomoci volneho trhu dopracujem… Anebo to vymysli komunisti anebo nikdo… K anarchokapitalismu mam docela blizko rekl bych 🙂

  11. Jinak samozrejme to myslim vsechno teoreticky. I kdyby to slo, neuznavam nasili pokud jim „jinak nejde“ zabranit vetsimu nasili. Rozhodne bych nechtel nutit nikoho do neceho i kdybych mel tisickrat spocitany ze mu to neco prinese uzitek. Ale kdyz to prezenu, muze nastat treba situace kdy vidis sebevraha a mas „stoprocentne“ spocitany ze kdyz sezere cervenou pilulku ze bude nadosmrti stastnej… Spravny, pokud mi na tom cloveku zalezi, by asi bylo ho presvedcit o tom, ze moje volba je spravna aby se rozhodl sam… Ale co kdyz uz je levou nohou ve vzduchu? 🙂 To uz neni cas na argumenty… Ale ja sam nevim odpoved co je spravnejsi… Co kdyz bude „tam nahore“ opravdu spokojenejsi? Ja nevim, ja to nespocital :))

  12. Pár poznámek:

    @4: Ano.

    @5: Rozuměj: já tvrdím, že užitek se teoreticky dá srovnávat (ale prakticky je to jak nemožné, tak nežádoucí). Lukáš tvrdí, že to nikdy není možné. Můj a Lukášův názor se doplňovat nemůžou, ale podle tvýho komentáře bych řekl, že spolu ve všem souhaslíme my dva.

    @7: V teorii nám toto přece nedělá problém, protože, jak sám říkáš, ta jednotka je definovatelná. Změříme úroveň užitku jednoho člověka v jeden moment a toto nazveme jeden hedon – done. Jakkoliv jednotku užitku definujeme, nikdy to nepovede k jiným závěrům, protože se vždy jedná o ten samý užitek, a dokonce i o to (v absolutní hodnotě) stejné množství užitku. Když si vybíráš mezi krátkou a dlouhou přestávkou, je jedno, jestli ten čas změříš v milisekundách, v sekundách, v minutách nebo třeba v hexadecimálních hodinách. Jednotky jsou lidský výmysl, v teorii nám v žádném případě nepřekáží. Pokud si myslíš, že odlišná definice by vedla k jednomu jedinému odlišnému závěru, uveď jeden jediný příklad. 😉

    Co si tak čtu diskuzi, tak bych jenom rád dodal, že utilitarismus není politický směr, nýbrž etický. Já samozřejmě užitek měřit nechci, a to právě proto, že je to zbytečné, protože svobodná volba je podle mě velmi spolhelivá směrnice. Utilitarismus je, jak jsem již psal, pouhý nástroj, jak dokázat pravdivost minarchismu a vyvrátit směry, které se odvolávají na jiné etiky, např. přirozená práva, který využívá jak socialismus („každý člověk má právo na jídlo, pití, bydlení, vzdělání, zdravotní péči, zaměstnání“) tak anarcho-kapitalismus („každý člověk má absolutní právo na soukromý majetek“).

  13. @dominik

    „Změříme úroveň užitku jednoho člověka v jeden moment a toto nazveme jeden hedon – done.“

    Bez definície hedonu nevieš čo máš merať ani ako to merať. Úžitok chceš vyjadrovať v hedónoch a hedón zistíš pomocou úžitku? Veď to je definícia kruhom ako vyšitá. NOT DONE!

  14. @dominik
    Nevím, zda jsem to vše pochopil ale říkáš, že nepotřebujeme měřit užitek ale pak zase,že by se dal měřit atd. Užitek je subjektivní záležitost a co je subjektivní je prostě z podstaty neměřitelné (nebo se mýlím)?
    Dokazovat „pravdivost“ minarchismu – no to tedy nevím jak jsi to myslel. To padá (dle mne) právě s předchozím. A „přirozená práva“, která využívá socialismus – to už v tom mám tedy totální bramboračku. Právo na jídlo, pití atd. jsi myslel jako, že socialisti je vydávají za přirozená práva? Možná, ale v legraci :-)…

  15. @ Dominik:
    Podle mého soudu užitek vychází ze subjektivního hodnocení, a to vylučuje objektivizaci užitku (jeho univerzální poměřování nějakou jednotkou užitku). Navíc užitek vychází z preference čili upřednostňování něčeho před něčím jiným. Popsat se to dá jedině pořadím (hodnotová škála) – v danou chvíli nejvíc preferuju tohle, pak tamto a pak tamto.
    Porovnávat užitek (štěstí) dvou lidí samozřejmě lze, ale výsledek, tedy že jeden má větší užitek než druhý, nemá žádnou univerzální hodnotu. Může to v určitou dobu na určitém místě říci hospodskému, aby vařil guláš místo smažáku, protože jeho zákazníci mají radši guláš, ale ohledně guláše, smažáku ani užitku samotného to univerzálně nic nevypovídá.
    Dále se domnívám, že socialismus se může stejně tak odvolávat na utilitarismus, když chce zvýšit přijmy chudých (tedy jejich užitek) na úkor bohatých. Takže utilitarismus rozhodně není nějaká hradba proti socialismu.
    Dávat do protikladu sledování nějakého principu a užitku také není podle mě nejšťastnější. Většinou totiž sledováním určitého principu vytvářím podmínky pro největší užitek. Když chci lítat, nejlépe toho dosáhnu přizpůsobením se fyzikálním zákonům. Když chci bohatou společnost, musím následovat ekonomické zákonitosti a etiku soukromého vlastnictví. Když upřednostňuju svobodu, je nejlepší držet se stejných principů. v tom není rozpor. Ten nastává, když si někdo myslí, že může nejlepšího užitku dosáhnout třeba větším přerozdělováním, pak je to ale spor mezi tím, co nás skutečně přibližuje vytouženému cíli nebo nás od něj vzdaluje.
    A konečně apriorní tvrzení nejsou žádným argumentem v kruhu.

  16. 12. Dominik Teiml -> Dobre no, je to v rozporu. Ja myslel doplnuje jako ve smyslu ze v obou clancich je hodne pravdy, alespon na me to tak pusobi i kdyz jsem uplne nepochopil co

    15. Roman -> Prave ze teoreticky je mozny zmerit i myslenky mimozemstana z jiny galaxie :))… Kazda akce ma i svoji reakci. I ten uzitek se nejak projevi, u kazdyho sice jinak(coz dela mereni mnohem komplikovanejsi), ale prece…

  17. Chtel jsem ten dodatek u prvni vety smazat, melo tam byt „i kdyz jsem uplne nepochopil co nam ten utilitarismus vlastne chce rict“. To, ze kazdy chce maximalizovat svuj uzitek je snad jasny a o nicem jinym se tam vlastne ani nepise a ani se na to neda nic namitnout.

  18. @maryo:
    Teoreticky je možné být na 2 místech najednou. Je taková teorie k něčemu?
    Prakticky lze změřit mozkovou aktivitu, přítomnost nějakých látek v těle, ale výsledkem je striktně vzato pouze hodnota el. impulzů a chem. látek. Odvozovat z toho myšlenky nebo užitek je mírně řečeno pofidérní.

  19. „Teoreticky je možné být na 2 místech najednou.“ To uz asi presahuje moji predstavivost, takze nevim…

    Pofiderne to zni protoze jeste veda neni na takovy urovni aby zmerila „poteseni“…

  20. @13: Počkej, já myslel, že se bavíme o definovatelnosti jednotek na měření, ne o definovatelnosti samotného užitku. (Psal si přece „Ale akú definíciu by mal mať 1 happyon?“) Pokud tedy jde o definici užitku, vyjádřil jsem se o tom v článku: „definice nejdůležitějšího konceptu tohoto článku, užitku (také blaho, spokojenost, štěstí, radost, potěšení, uspokojení…), je podle mě redundantní: z části kvůli tomu, že to nikomu není cizí, a ze zbytku kvůli tomu, že se to vždy dá definovat materialisticky jako jisté množství jistých chemikálií v jistých oblastech těla za jistých okolností (detaily, jak je vidno, moc neznám).“ Možná doplním – v jakékoliv teorii není možné definovat vše, stejně jako nikdy není možné dokázat vše (viz filozofický skepticismus). Každá teorie staví na jistých předpokladech, stejně jako na jistých nedefinovatelných objektech, a u mě je to užitek.

    @14: „Užitek je subjektivní záležitost a co je subjektivní je prostě z podstaty neměřitelné (nebo se mýlím)?“ Na svém blogu Je třeba jsem v jednom komentáři napsal: „Užitek (stejně jako celý utilitarismus) je v mém pohledu zároveň subjektivní i objektivní, podle toho o čem hovoříme. Je zcela subjektivní a relativní v tom, že každý užitek získává z jiných zdrojů – vy třeba rád programujete (soudě podle vašeho popisku na Twitteru), já jsem to několikrát zkoušel a ani jednou mě to nechytlo. Užitek je ovšem objektivní v tom, že se teoreticky dá kvantifikiovat, a tudíž maximalizovat.“

    „Dokazovat „pravdivost“ minarchismu“ – Dobře, zde možná až moc prosákl můj zájem o matematiku. Důkazem pravdivosti minarchismu jsem samozřejmě myslel odůvodnění, že to je opravdu nejlepší politický systém. To se chystám provést tak, že první čtenáře přesvědčím o tom, že je třeba maximalizovat užitek, a poté vysvětlím, proč si myslím, že minarchismus toto splňuje.

    „Právo na jídlo, pití atd. jsi myslel jako, že socialisti je vydávají za přirozená práva?“ Je jedno, jestli je nazveme přirozená práva nebo jenom práva, princip je stejný. A ano, bavil jsi se někdy s nějakým socialistou? Sledoval si protesty v Řecku? Jejich hlavní argument je, že kocepty jako soukromý školství porušují lidská práva, protože každý má přece právo na vzdělání.

    @15: Ohledně objektivizace subjektivního jsem se vyjádřil v reakci na komentář č. 14.

    „Porovnávat užitek (štěstí) dvou lidí samozřejmě lze, ale výsledek, tedy že jeden má větší užitek než druhý, nemá žádnou univerzální hodnotu. Může to v určitou dobu na určitém místě říci hospodskému, aby vařil guláš místo smažáku, protože jeho zákazníci mají radši guláš, ale ohledně guláše, smažáku ani užitku samotného to univerzálně nic nevypovídá.“ Opět nedorozumění. Neříkám, že toto nutně implikuje, že guláš je objektivně řečeno lepší než smažák. Implikuje to pouze to, že užitek je teoreticky meziosobně srovnatelný.

    „Dále se domnívám, že socialismus se může stejně tak odvolávat na utilitarismus, když chce zvýšit přijmy chudých (tedy jejich užitek) na úkor bohatých. Takže utilitarismus rozhodně není nějaká hradba proti socialismu.“ To určitě ne. Ale první je potřeba se shodnout na etickém směru. Nemá cenu debatovat, zdali je lepší minarchismus anebo anarcho-kapitalismus, když se jedna strana odvolává na utilitarismus a druhá na přirozená práva. Pokud neexistuje konsenzus o etickém směru, tedy o cílích našeho hypotetického systému, pak jakákoliv diskuze o tom, jak těchto cílů dosáhnout, je naprosto zbytečná. Proto se snažím, abychom se všichni shodli na tom, že je potřeba maximalizovat užitek, a až potom můžeme vést fundovanou a plodnou debatu o tom, jak tohoto cíle dosáhnout – jestli přes socialismus, demokracii, minarchismus nebo anarcho-kapitalismus.

    „Dávat do protikladu sledování nějakého principu a užitku také není podle mě nejšťastnější.“ Předpokládám, že teď reaguješ na můj článek, kde proti principům (zdánlivě) vystupuji. Já vystupuji ovšem pouze proti těm pricipům, které nemaximalizují užitek. Proti tvrzením jako je „Je třeba maximalizovat svovodu nehledě na užitek.“ Něco podobného řekl Petr Mach, když jsem s ním dělal rozhovor. Pokud principy užitek maximalizují, pak proti nim samozřejmě vůbec nim nemám.

    „Ten nastává, když si někdo myslí, že může nejlepšího užitku dosáhnout třeba větším přerozdělováním, pak je to ale spor mezi tím, co nás skutečně přibližuje vytouženému cíli nebo nás od něj vzdaluje.“ Tak, tak.

    @17: „i kdyz jsem uplne nepochopil co nam ten utilitarismus vlastne chce rict“ Přečti si můj článek.

    „To, ze kazdy chce maximalizovat svuj uzitek je snad jasny“ Tohle neříká utilitarismus, nýbrž psychologický hédonismus, o kterém pojednával můj první článek.

    @19: „Pofiderne to zni protoze jeste veda neni na takovy urovni aby zmerila „poteseni“…“ Souhlasím.

  21. Ja jsem ten tvuj clanek o utilitarismu cetl .)… Ale nechce se mi ho cist znovu celej, je celkem dlouhej.

    „Utilitarismus říká, že je třeba maximalizovat agregátní (celkový) užitek nezávisle na časoprostoru.“

    Ale zaroven tam tusim nekde pises, ze tim, ze zvysis celkovy agregatni uzitek vlastne zvysis uzitek i sobe… Takze nakonec jsi zase u vlastniho uzitku, nakonec se snazis maximalizovat „celkovy uzitek“ protoze to prinese uzitek i tobe nebo ne?

  22. @dominik
    Jak bys chtěl užitek kvantifikovat byť jen teoreticky? Hodnocení dotazníkem lze vyškrtnout, protože to lze těžko nazvat objektivním. Skutečně objektivním může být nějaké měření, které je nezávislé na vědomém subjektivním hodnocení. Jenže jakékoliv fyzikální nebo chemické měřitelné změny v mozku nebo jinde v těle nemají s pojmem užitek co dočinění, protože užitek je právě „to vědomé subjektivní hodnocení“. Subjektivní hodnocení je jednoduchý výstup mnoha faktorů, které se u každého člověka liší (výchova, charakter, tělesné dispozice, momentální nálada bla, bla, bla…) a z definice vylučuje jakoukoliv objektivizaci.
    A není to ani potřeba, protože každý jedinec sám ví, co mu v dané chvíli přinese největší užitek a podle toho se odvíjejí jeho preference.
    Univerzální etika by určitě měla zohlednit maximalizaci užitku jakožto neoddělitelnou součást lidského jednání a fakt, že užitek je subjektivní, týkající se jedince, stejně jako ostatní přirozené rysy člověka. Etika by se tedy měla týkat jednotlivců jakožto reálných osob, měla by být univerzální, tj. platná pro všechny osoby a měla by předcházet popřípadě řešit konflikty, tj. vést k přežití lidského druhu. To podle mě etika „přirozených práv“ splňuje, byť si nemyslím, že jde o práva přirozená ve smyslu daná od přírody nebo od Boha.
    Že se taková etika dostane někdy do sporu s maximalizací užitku některých osob je možné a dokonce žádoucí. Nikdy se ale nedostane do sporu s maximalizací užitku všech nebo většiny osob. To by pak byla v rozporu s některým z výše uvedených principů (univerzálnosti, přežití atd.)

Comments are closed.