Pomazánkové —– je symptom euronemoci

Pouze sovětům by se podařilo, že by doba kamenná skončila nedostatkem kamení. Sovětům a Evropské komisi…

Evropská unie
Evropská unie

Pomazánkové —– prý nemůže být pomazánkovým ——. Rozhodly tak orgány EU. Není to však vše, čím se orgány EU v zemědělství zabývají. Platí dotace na chov nových krav i dotace na rušení chovů. Stejně tak se EU snaží řídit cenu cukru – aby byl o něco dražší, chudáci cukrovarníci aby měli co žrát. Rozděluje jednotlivým členským zemím kvóty, kolik cukru mohou vyprodukovat. Tu platí za zavření cukrovarů, tu zas za otevření cukrovarů. Cena cukru se však Evropské komisi vymkla z rukou, je příliš vysoká, protože cukru je nedostatek.

Už Milton Friedman řekl, že ekonomové toho nemusí umět mnoho, ale co umí zaručeně je vytváření nadbytků a přebytků – stačí nastavit cenové stropy či minimální ceny. Avšak ano, jistě u cukru nemůže za jeho nedostatek a rostoucí cenu Evropská komise. Jistě jsou za tím nějaké„objektivní příčiny.“

Ehm, to je centrální plánování par excellence.

Who plans for whom?

Odpovězme si na naprosto základní otázku: čím se liší tržní a socialistické hospodářství? Naprosto kardinální je zde otázka plánování.

V tržním hospodářství je každý svým vlastním plánovačem. Já plánuji pro sebe, vy plánujete pro sebe, oni plánují pro sebe… a tak dále. Co člověk, to jedinečný plán a jedinečná rozhodnutí. Tento systém můžeme nazvat „ekonomickou demokracií“, jak kdysi řekl jeden chytrý pán jménem Ludwig von Mises.

V ekonomickém socialismu je naopak vybrána nějaká elitní skupina, která plánuje pro všechny ostatní. Nehledě na potřeby, přání a individualitu, jeden plán vládne všem. Jedním tahem pera rozhodnete, zda-li třeba 5 milionů lidí bude mít k snídani rohlík či chleba, kolik bude stát cukr či jak bude několik desítek producentů nazývat své výrobky. Tento systém se obvykle nazývá centrálním plánováním, také ho však můžeme nazvat „ekonomickou oligarchií.“

Je jasné, že nikdo soudný nemůže současný stav v EU nazývat „tržním hospodářstvím.“

Čtěte také:  Zvířecí pudy versus civilizace - homorodiny

Onen plánovací rozdíl má zajímavé důsledky. V tržním hospodařství si totiž různé plány v mnoha oblastech konkurují, čímž se tříbí, vylepšují. V mnoha oblastech spolu lidé dobrovolně spolupracují, aby se dostali k různým cílům, čímž dochází k jakési „harmonizaci“ plánů. Ona dobrovolná spolupráce také tříbí samotné plány – jednoduše proto, že ke spolupráci nedojde, pokud nebude pro obě strany výhodná.

Takže v tržním hospodářství (v ekonomické demokracii) si koupíme pomazánkové máslo, budeme-li chtít pomazánkové máslo. Kdybychom nechtěli pomazánkové máslo (protože bychom zjistili, že to není máslo), a chtěli chtěli bychom třeba pomazánkový krém, koupili bychom si pomazánkový krém.

V ekonomickém socialismu ke konkurenci a dobrovolné spolupráci de facto nedochází – plány jedinců se netříbí, neharmonizují. Nemají totiž žádnou šanci na realizaci, jedinci se musí podřídit oligarchii, která jim svůj plán nakázala skrze stát.

Takže spolu musí spolupracovat lidé, kteří spolupracovat nechtějí a nemohou spolupracovat lidé, kteří tak činict chtějí. Například se někam musí dovážet uran zdarma, nebo někde musí zrušit hromada cukrovarů (kdybyste to nepoznali – první příklad je ze SSSR, druhý z EU).

Vzhledem k tomu, že v systému centrálního plánu nedochází k dobrovolným směnám, tak vlastně ani nevíme co je a co není efektivní. Efektivní je totiž to, co vzejde z dobrovolné směny, protože dobrovolná směna je výsledkem nějaké individuální (subjektivní) ekonomické kalkulace, do které každý jedinec vkládá své subjektivní proměnné. Teprve, když je subjektivní výsledek kalkulací všech účastníků směny „kladný“, směna se uskuteční (protože je pro všechny výhodná).

Tento proces v centrálním systému chybí – proto je centrálně řízený systém neefektivní. Teoreticky může centrální systém dosáhnout například stejné životní úrovně, jaké dosahuje systém tržní, avšak za podmínky nekonečných nákladů. Planetu tady však máme jenom jednu, čehož by si ale soudruzi všimli až moc pozdě. Například u ropy až ve chvíli, kdy zjistili, že už vlastně nic netěží – nebylo by co. Ceny by jim nic neřekly – pokud by nějaké existovaly, reflektovaly by jen náhlý myšlenkový záchvěv centrálního plánovače, nikoliv reálnou situaci na trhu.

Čtěte také:  Volební povinnost je obdoba lidového soudu

Pouze sovětům by se podařilo, že by doba kamenná skončila nedostatkem kamení. Sovětům a Evropské komisi.

Takže v centrálně plánovaném hospodařství (ekonomické oligarchii) si koupíte maximálně tak „pomazánkové“, a to i přesto, že si budete chtít koupit pomazánkové máslo. A možná si ani nekoupíte, protože by nikdo nevěděl, že to koupit chcete.

Plán problém není, problémem je plánovač

Problémem skutečně není „plán“ sám o sobě. Každý plánujeme, i ten, kdo řekne, že nechce mít plán, si právě vytvořil plán.

Problémem je, „kdo“ má plánovat. Skupina vyvolených všem ostatním, či každý sám sobě? To je prvotní a fundamentální rozdíl mezi centrálně-plánovaným hospodářstvím a kapitalismem.

Různorodost a mnohost plánů je v kapitalismu vyžadována – je to hnací motor tržního systému, motor, který celý systém dělá právě tak efektivním.

V centrálním řízení je ona různorodost potlačována – je to konkurence vyvolených. Konkurence, která narušuje hlavní Plán, čímž narušuje celý centrální systém. Centrálně řízené hospodářství je tak neoddělitelně spjato s represí, násilím, vynucováním a potlačováním všech alternativ. Jednoduše proto, že konkurence celý systém jako takový boří.

V hospodářství jde o ideologii ekonomické oligarchie, v oblasti osobní svobody o ideologii unifikace – konkurence je problém, vše musí být stejné, jasně rozlišitelné, jednotné.

Ideologie unifikace je v EU nezvratně spjata s ideou integrace – integrovat se (spojit se) můžeme pouze tím, že vše bude všude stejné, že nebude konkurence. To je důvod hospodářského pokulhávání EU a její neefektivity. Snaha řídit trh s cukrem či direktivně nastavovat názvy statků nabízených na trhu jsou již jen jasné symptomy nemoci Evropské unie.

Od socialismu jsme se oklikou dostali zpět k socialismu.

P. S.: Jak říkáte margarínu?

Pošli článek dál:

Comments:

7 komentářů

  1. Who plans for whom.. Přesně o tom to je. Viz dva zábavné videoklipy od EconStories téměř na konci stránky http://www.zvara.cz/odkazy/ (nemám teď na mysli Milouše Jakeše s jeho projevem v roce ’89).

    Nebudou někde hledat nějaké nové jméno pro ulici nebo lépe pro náměstí nebo třeba nábřeží? Mám návrh: náměstí/nábřeží F.A.Hayeka

  2. Evropská unie je dobrá myšlenka. Samozřejmě jako taková potřebuje i svou Evropskou komisi. Chybou ale je, že většinou v ní sedí politici a nikoliv odborníci.
    Politici totiž umí výborně pouze předstírat, že problému rozumí, a tak dělají to co jim jde nejlépe. „Myslet“ na své spoluobčany a „usnadňovat“ jim život. Jsou ochotni týdny diskutovat o hloupostech: Má se pomazánkové máslo nazývat máslem? Protože nějaké malé procento hloupějších jedinců by se mohlo domnívat, že jde o skutečné máslo.
    To nemluvím o faktu, že vůbec nemají představu o tom, jak funguje tržní hospodářství a i přesto (či spíše právě proto) se ho snaží řídit.
    Nejsem proti EU, jsem proti jedincům, kteří se jí snaží řídit.

  3. re lawondyss:
    taky bych nevyléval vaničku s dítětem… koneckonců 60ti letý mír mezi německem, francií, španělskem, británií a itálií není vůbec taková samozřejmost za jakou ji dnes považujeme

    obávám se však že politici a různí úředníčci sedí ve svých křesílcích tak hluboko (a to ještě dosud mají sympatie některých prostoduchých občanů…) že se buď reformovat nebude skoro nic nebo budeme muset vylít vaničku komplet celou a doufat že mocenské vakuum nevynese k moci nějakou další zrůdičku ala hitler,stalin,polpot…

  4. Sorry, ale vláda odborníků je stejný nesmysl jako vláda politiků. Jakým mechanismem určíte kdo je odborník, a že to s námi myslí dobře místo aby si jenom chtěl namastit vlastní kapsu? Viz příklad s oteplováním: na vrcholku stojí několik odborníků s horou diplomů – a určitě jenom úplnou náhodou vlastní akcie firem které jsou na panice kolem oteplování životně závislé, nebo takové firmy řídí. A v jakém oboru to vlastně to má být odborník? Odborník na pojmenování pomazánkového másla??

    Problémem je podle mně že máme vlády MOC, rozhodujeme o každé kravině, a příliš vysoko. Na evropské úrovni dává možná smysl rozhodovat o tom jestli se vyhlásí válka Iráku. Ale na to tady už máme NATO a OSN. A navíc, jak často se něco takového musí rozhodovat? Evropská komise by se klidně mohla scházet 1x ročně pro sestavení zprávy o nečinnosti + právo národních parlamentů vyvolat mimořádnou schůzi. Do toho jaký obchodní název napíšu na krabičku rostliného tuku není nic evropské vládě, národní vládě, ani městské radě. Když se někdo bude cítit oklamaný tak příště neprodám a zkrachuju – stačí pokud zákon požaduje kromě obchodního názvu uvést i konkrétní složení výrobku. Jak je vůbec stanovena ta hranice 80%? Existuje nějaká lékařská nebo zemědělská studie která dokazuje že to nemá být 75%? Je to jenom rozhodnutí úředníka, který se nedokáže smířit s tím že „v této oblasti není potřeba ŽÁDNÉ rozhodnutí“ a plácne tam nějaké kulaté číslo. Jako v nespočetně dalších oblastí.

Comments are closed.