Neefektivita socialismu

Je absurdní, když zastánci vynucování – státního přerozdělování a centrálního plánování – vytýkají tržnímu systému neefektivnost. Jde o osudovou domýšlivost, kdy svá subjektivní kritéria efektivity přenáší na všechny ostatní. Neuvědomují si však, že právě dobrovolnost je základním předpokladem efektivity.

Společnost
Společnost

Co je v ekonomice efektivní?

Ekonomiku tvoří lidé. Nikoliv náklady a výnosy – ty jsou až výsledkem hodnocení lidí. Proto nemůžeme efektivitu objektivně hodnotit dle nákladů a výnosů – musíme nejdříve znát, jakých cílů chce člověk dosáhnout a jak náklady a výnosy vnímá.

Efektivní je to, co naplňuje subjektivní potřeby jedince za jím vnímaných v dané situaci nejmenších subjektivně vnímaných nákladů.

To je důvod, proč u dobrovolné směny můžeme v dlouhodobém měřítku předpokládat, že je efektivní – tedy že skrze směnu dochází v dané situaci k naplňování subjektivních potřeb těch, kteří směňují.

Směna jako taková je totiž dobrovolná. Pokud by všichni na směně participující neočekávali, že jim směna přinese „užitek“, tedy že směna nepovede k naplnění momentálních potřeb (že směna nebude efektivní), směna by neproběhla. Pokud se ono očekávání nenaplní, směna již v budoucnu neproběhne.

Toto „síto“ naplnění či nenaplnění očekávání, jinak řečeno konkurence, zajišťuje to, že lidé směňují a neefektivní směny jsou z trhu (systému dobrovolné spolupráce) vyřazeny.

Subjektivita efektivity

Efektivita je tak subjektivní faktor, který nelze objektivně zjistit. Nemůžeme ho ani posuzovat měřítkem pozdějších preferencí – v daný čas, za daných okolností, daných preferencí a informací byla daná volba nejefektivnější (nejvíce vedla k uspokojení potřeb za nejníže vnímaných nákladů).

To, že „později“ jsme získali nové znalosti, informace, schopnosti, tedy že „později“ bychom měli možnost, která by se nám zdála efektivnější, je irelevantní. Nerozhodovali jsme se „později“, ale v danou chvíli, za určitého stavu našich znalostí a možností.

Později – ve chvíli, kdy máme dostupné jiné znalosti, informace a možnosti – jde o zcela jinou situaci. Jde o zcela jinou volbu, o zcela jiná kritéria, o zcela jiné potřeby a preference.

Je tak zcela jasné, že abychom dosáhli efektivně fungujícího systému, světa, je třeba nechat lidi se dobrovolně rozhodovat, sdružovat a směňovat.

Systém dobrovolné spolupráce, sdružování, směňování a rozhodování je tržní systém. Prostředkem, který nám umožňuje se rozhodnout, jakou směnu s kým chceme provést, je dobrovolně stanovená cena, která je výsledkem poměřování hodnocení všech stran, které se směny účastní.

Čtěte také:  Dcera Rickyho Martina a množírny paní Šichtařové

Cena

Cena je vždy poměrem. Je jedno, jestli jde o „5 korun“ či o „tři kozy za dva voly“. Jak v prvním, tak v druhém případě jde o poměr mezního hodnocení obou stran.

Tržní cena je tak výsledkem subjektivního hodnocení a je prostředkem pro nalézání prostředků k naplnění potřeb. Tržní (dobrovolně ustanovená) cena je tak nutným prostředkem pro efektivitu.

Nejen však tržní cena, ale dobrovolná směna jako taková je nutným předpokladem efektivity. Pouze pokud se člověk dobrovolně rozhoduje, jaké prostředky za jakých podmínek užije k naplnění jakých cílů, může naplno projevit své subjektivní hodnocení a je tedy největší pravděpodobnost, že dosáhne efektivity.

Systém dobrovolného směňování je tržní systém. Nemusíme být skromní a můžeme pokračovat – tržní systém jako takový, kapitalismus, je nutným předpokladem efektivity.

Vynucování

Ve chvíli, kdy lidi ke spolupráci nutíte, nevíte, zdali jste efektivity dosáhli. Nevíte, zdali by daná spolupráce proběhla i bez vašeho donucení. I pokud by se tak stalo, bylo vaše donucení kontraproduktivní, neb celý vynucovací aparát je pak zbytečným nákladem navíc.

Ve chvíli, kdy lidi ke spolupráci nutíte, nemůžete efektivity dosáhnout, protože neumožňujete lidem dobrovolně kooperovat. Nemá to dopad jen nyní na směny probíhající teď. Vaše rozhodnutí donutit někoho ke směně znamená, že ten někdo nemohl provést jinou směnu, kterou by jinak dobrovolně provedl.

V tu chvíli nevznikne cena, která by na dobrovolném tržním systému vznikla. Tuto cenu nemohou zahrnout ostatní do svého hodnocení, tudíž ani ostatní nemohou dojít potenciálně efektivním výsledkům svého jednání a jsou nuceni využít jiných možností – pokud je jim to umožněno.

Efekt motýlího křídla

I jedno donucení – i jedna dobrovolná směna, která neproběhne – může mít nedozírný efekt na celou ekonomiku. Přichází „efekt motýlího křídla“ – nevzniknutí jedné ceny může mít přímo či nepřímo dopad na kalkulaci (hodnocení) miliard dalších lidí, kteří se rozhodnou jinak – jsou nuceni přijmout jiná řešení, která mohou být v případném subjektivním porovnání méně efektivní, než řešení přijaté při vzniku dané ceny.

Čtěte také:  Vlastnictví je základem svobody, pane Orte

Můžeme to předpokládat s poměrně velkou jistotou. Pokud by řešení možné při vzniku potenciální ceny nebylo efektivnější, nebylo by zvolené. Jedna dobrovolná směna, která neproběhne nyní, může mít za důsledek nevzniknutí třeba celého odvětví třeba za sto let.

Ekonomický socialismus

V ekonomii se jako „ekonomický socialismus“ označuje systém centrálního plánování.

Systém centrálního plánování je systém vynucování, kdy centrální autorita rozhoduje, kdo s kým bude spolupracovat, tudíž centrální autorita rozhoduje o tvorbě cen, cílech a prostředcích.

Jestliže v systému ekonomického socialismu není trh, dobrovolná spolupráce a ceny vzniklé z dobrovolného subjektivního hodnocení jedinců, je jasné, že jde o systém, u kterého je velká pravděpodobnost až jistota, že bude neefektivní. Jestliže jen jedna vynucená transakce přináší natolik vysoké náklady obětované příležitosti, jak ohromné náklady přináší celé plánované hospodářství?

I když se „plánovač“ náhodně „trefí“ a zajistí vznik spolupráce dvou lidí, kteří by spolupracovali i v dobrovolném systému, stále jde o méně efektivní řešení. Pokud by v dobrovolném systému spolupracovali dobrovolně a v plánovaném hospodářství bylo nutno je ke spolupráci dovést, znamená to, že jde již o jinou spolupráci. Už tam nejsou jen ony dvě strany, ale strany tři – dva jedinci a plánovač. Je tam náklad navíc, nehledě na to, že to, že oni jedinci museli být ke spolupráci donuceni, svědčí o tom, že v celém hospodářství je takový chaos – neexistence cen a trhů – že daní jedinci ani nevěděli, že spolu mohou spolupracovat.

Osudová domýšlivost

Je absurdní, když zastánci vynucování – státního přerozdělování a centrálního plánování – vytýkají tržnímu systému neefektivnost. Jde o osudovou domýšlivost, kdy svá subjektivní kritéria efektivity přenáší na všechny ostatní.

Myslí si, že vědí lépe, než lidi sami, co je pro ně dobré. Pokud by tomu tak však bylo, uspěli by v konkurenci podnikatelského prostředí. Vzhledem k tomu, že se tak obvykle neděje, jde jen o to, že se jim nelíbí rozhodování lidí, která by chtěli silou změnit. Neuvědomují si však, že právě dobrovolnost je základním předpokladem efektivity.

Pošli článek dál:

Comments:

7 komentářů

  1. Problém je, že cieľom socializmu nie je efektívnosť a tvorba bohatstva, ale rovnosť. Vytýkať mu teda neefektívnosť podľa mňa nedáva zmysel. Je treba poukázať, že ani v socializme si ľudia nemôžu byť rovní, že aj v socializme bude skupina bohatých a skupina chudobných.

  2. Jenže socialismus je od základu neefektivní, tudíž jestliže je rovnost cílem, pak toho cíle není možno v socialismu dosáhnout, protože cílů se dá dosáhnout pouze, pokud můžeme být efektivní. A i plánovač žije v jim plánovaném hospodářství…

  3. Určité rovnosti (v určitých mezích, které ale jsou IMHO ospravedlnitelné) se snaží dosáhnout právě trh – není to ovšem rovnost za každou cenu (já se budu flákat, Franta bude pracovat a oba budeme mít stejně), je to systém, který motivuje lidi, aby pracovali tam, kde je to nejvíce potřeba (např. malá nabídka a velká poptávka => vysoká tržní cena => vysoký zájem). Ti, kteří se takto budou starat o svoji efektivitu, budou náležitě odměněni…

  4. Pane Kubec,
    nejen že jste udavač, ale ještě si přivlastnujete myšlenky a práci jiných.

Comments are closed.