Kdo zaplatí státní dluh?

Když vidím současné předlužené státy jako Řecko a Itálii (nicméně Česká Republika je taky zadlužená…), musím se ptát: opravdu to muselo dojít až tak daleko? Kdo to umožnil?

Peníze
Peníze

Jak se státy mohly takto zadlužit?

Někdo jim to musel umožnit. Tím, že jim půjčil. V případě bankrotu přijde zkrátka. Ale proč to muselo zajít až tak daleko?

On bankrot přichází ve chvíli, kdy by dlužník měl splácet, ale nemá z čeho. Mohl by si zase půjčit, ale v takové situaci už asi nenajde věřitele. Nenajde se totiž takový věřitel, který by dostatečně věřil, že půjčené peníze dostane zpět.

To ale není něco, co by se nedalo předem odhadnout. Dlužník už nějakou dobu před bankrotem vypadá nedůvěryhodně, takže ti poslední to mohli dobře tušit. Kdyby mu nepůjčili, ušetřili by a bankrot by přišel o něco dříve (s menšími škodami). Zpětná vazba ke špatnému hospodaření nastane dříve.

Tím ale přijde zkrátka jiná část věřitelů. (Dopouštím se zde malé nepřesnosti – předpokládám, že mu pokaždé půjčil někdo jiný. Chci se vyhnout složité formulaci.) Dohromady půjde o méně peněz (bankrot nastane již při menším dluhu) a možná i o menší počet věřitelů, ale objeví se tu část půjček, které by byly zaplaceny, kdyby k bankrotu došlo později. Ale ono to vlastně už u této části půjček šlo předpovědět…

Zvýšení obezřetnosti věřitelů tedy vede k dalšímu zvýšení obezřetnosti věřitelů. Nevěřím, že to bude fungovat až do nekonečna, ale je zřejmé, že i relativně malé zvýšení obezřetnosti věřitelů na začátku může ve výsledku vést k velkému uspíšení bankrotu. To není špatně – takový rychlý bankrot bude mít relativně malé následky a brzkou zpětnou vazbu. (V informatice tomu říkáme fail fast). Jakmile by se doba od začátku zadlužování k bankrotu snížila blízko k délce volebního období (i dvě nebo tři volební období je celkem krátká doba), důsledky rozhazování politiků by bylo mnohem lépe vidět. Ti by si to rozmysleli. A pokud ne, rozmysleli by si to voliči.

Jak se měří důvěra a obezřetnost?

Důvěra může na první pohled být těžko uchopitelný pojem. Obecně asi ano, ale v případě úvěrů to tak těžké není. Věřitelé to vyjadřují z velké části dokonce číslem.

Čím méně věřím, že mi dlužník vrátí peníze zpět, tím vyšší riziko zde vidím. A to riziko musím nějak vyvážit. Kromě vymahatelnosti a záruk (například v případě nesplacení přijdete o dům) se dázvyšovat úrok.

Kdo udělal chybu?

Ale pořád nejsme u jádra problému. Víme, že někdo státům půjčil příliš a že ten to odnese. Otázkou zůstává:

  • Kdo to byl?
  • Proč to udělal? (Když si přece následky ponese sám, nemá důvod půjčovat…)
  • Odneseme to nějak i my?
  • Přispěli jsme na to i my sami?

Na tyto otázky se pokusím odpovědět. Podle mnohých článků vypadá odpověď na první otázku celkem jednoduše – banky. (Celkem blbě se to ověřuje nebo vyvrací – vyžaduje to rozsáhlejší analýzu. Na tu se neodvážím, ale možnost, že jde o banky zní celkem rozumně. Banky mají celkem dost peněz a chtějí je někam investovat.)

Čtěte také:  Epizodní diktatura: proč potřebujeme aktivní občanskou společnost?

Odpovědět na souvislost s námi je taky zřejmá – v bance má mnoho z nás svoje peníze a dostanou-li se banky do problémů, zaplatíme to. Otázkou tu zůstává, proč se banky takto chovají a proč je podporujeme.

(Tak mě napadá představa, kdy si dáme peníze do banky a stát nám za tyto peníze dá dárek, za který mu poděkujeme. Se slovy „darovanému koni na zuby nehleď“. Nedivme se pak, že ty peníze tu nejsou. Tuto představu ale neberte úplně doslova.)

Co bere bankám a lidem obezřetnost?

Ale banky přece nemají zájem zkrachovat a lidé nemají zájem přijít o své peníze! Bankéři by se měli chovat nanejvýš opatrně, aby banky byly solventní, to je přece v jejich zájmu, ne?

Možná ne tak docela. Tady do toho vstupuje ještě stát se svými psanými a nepsanými zárukami. O čem je řeč?

První věc je, že většina bankovních vkladů je státem pojištěná. V takovémto případě se lidé nebudou až tolik zajímat o to, jak banka hospodaří. Banky budou motivovány k riziku, protože riskantní investice typicky vynášejí více. Pokud risk vyjde, zisk dostanou především bankéři. (Dobře, podělí se o něj v úrocích, haha.) Ve chvíli, kdy risk nevyjde (v případě dluhopisů to asi nebude hned), zaplatí to všichni z daní. Pokud by to platili jen klienti té banky, pak by to platili jen ti, kdo uvěřili jejím slibům. Lidé by byli motivováni si vybírat dobře hospodařící banky, které neriskují příliš.

Druhá věc je ještě horší – problémová banka může být zachráněna se vším všudy. Bankéřům, kteří riskovali, zůstává práce a mohou riskovat za peníze jiných dál. (Ovšem ve chvíli, kdy se risk vyplatí, shrábnou zisk sami.) Pokud si dobře pamatuji, dělo se to v USA s argumentem, že jsou too big to fail. (Tak je podepřeme a časem necháme udělat ještě větší fail…). A hlavně se to zřejmě plánuje v EU – jak jinak mám pochopit rekapitalizaci bank?

Celkem dobře to shrnuje pojmenování soukromý zisk a veřejné ztráty. To není zrovna podle kapitalismu, kde je soukromý nejen zisk, ale i ztráty.

Ručí stát sám za sebe?

Pokud by stát prodával dluhopisy pouze svým bankám (a ty by je dál neprodávaly a nesjednávaly by si k nim pojištění jinde), pak by stát svoji případnou platební neschopnost jistil svým pojištěním vkladů. Bylo by jasné, že státní pojištění vkladů bude v případě jeho bankrotu pouze iluzí, protože by stejně neměl z čeho to pojištění platit. Ono je to trošku (ale ne o moc) složitější.

Velmi křehký systém

Státy totiž dluží dost v zahraničí. Zbankrotuje-li Řecko, nejen řecké banky se mohou dostat do potíží. A pokud některá z nich zkrachuje a je státem pojištěná, může do problémů dostat stát. Pokud ten zbankrotuje, může dostat do problémů další banky… Je tu vidět, jak se všichni vzájemně opírají o všechny. (Řecko zřejmě nebude až takový problém. Ledaže by byl použit ‚Euroval‘ a s Řeckem padla i Itálie… Tady se přiznám, že neznám dostatečně dobře aktuální stav, nicméně doufám, že ‚Euroval‘ bude zahrabán.)

Čtěte také:  Vaše tělo je majetek státu

Mimochodem, toto domino už někdo popisoval. Je prostě jasné, že ony záruky nemohou fungovat donekonečna.

Abych to upřesnil, v extrémním případě by stát mohl zatlačit na centrální banku, která by vytiskla libovolné množství peněz a za ně nakoupila třeba státní dluhopisy. To je ale v podstatě jen jiná forma daní – inflace. Velká inflace je možná i horší alternativa k bankrotu. Lehce odlišná je situace v zemích eurozóny, které by musely pro inflaci ovlivňovat ECB. Na druhou stranu si myslím, že je tady ještě větší motivace se na to spoléhat. Ale to by bylo na samostatný článek.

Přidat státní zásah? Odebrat!

Možná si někteří říkají, že je potřeba na banky státem lépe dohlédnout. Je skutečně možné, že takové snahy nastanou. Ale co by se tím vyřešilo? Kdo z úředníků má skutečnou motivaci správně rozhodnout za jiné? Nebude zde mít větší sílu úplatek nebo (v tomto případě) tlak od politiků, kteří chtějí rozhazovat a kupovat si voliče z cizích daní?

Nejspíš bude. A komu takový státní dozor prospěje?

V této souvislosti jsem si vzpomněl na snahu politiků zavést novou daň a udělat pro jejich dluhopisy výjimku. Myslíte si, že by to zde dopadlo jinak?

Ne, tudy cesta opravdu nevede. Záruky za banky musí zmizet, třeba i postupně. Pak občané budou mít motivaci si banky hlídat (nebo na ně a jejich mizivé úroky kašlat, taky cesta – trh to taky ovlivní) a banky budou mít motivaci k méně riskantním investicím.

Je nutná změna ve všech státech?

Když jsem nakousl ono propletení mezi státy, nastává otázka, zda by nám mělo stačit zrušení záruk v České Republice, nebo jestli je musí zrušit i okolní státy, aby to mělo účinek. Na první pohled to bez spolupráce ostatních států nemá pro nás smysl. Náš stát se bude moci dál zadlužovat.

Ale naše banky by to nepodporovaly a my bychom to riziko nenesli. A ostatní státy by měly motivaci se k nám přidat. A pokud by nám „jen“ znevýhodnily půjčky nějakou regulací, pro nás by to v důsledku bylo jen více či méně obdoba téhož. Nebylo by to sice ideální (řídili by to politici, ne trh), ale byla by to taky možnost.

Jaký má smysl běžný účet?

Tak svůj smysl určitě má – na placení přes internet apod. se určitě hodí. Ale nepřijde mi vhodné na něj dávat všechny svoje úspory. Co z toho? Úročení je obvykle směšné a riziko zbytečně vysoké. Že to rozložíte na více bank? Fajn, ale v případě problémů např. se státními dluhopisy na tom banky budou podobně a může jich padnout více prakticky zároveň.

Něco jiného jsou spořicí účty, termínované vklady, podílové fondy a podobně. To už může stát za zvážení. O úročení se již dá mluvit. Dá se už přemýšlet o tom, jestli je větší riziko, nebo výnos. To si moc netroufám odhadovat a obecně to asi nelze říct.

Článek původně vyšel na blogu autora.

Pošli článek dál:

Comments:

9 komentářů

  1. Štátny dlh zaplatia tí, ktorí štát najviac vyžadujú – obyčajní ľudia. Bohatí ľudia, ktorí sa na štát nespoliehajú s bankrotom štátu nebudú mať problém a dokonca na ňom zarobia. Budú to práve obyčajní ľudia, ktorí väčšinou ani netušia, že nejaký bankrot vôbec hrozí. Ale to je v poriadku, pretože oni ten štát najviac chceli, takže to zaplatí presne ten, kto je na vine.

  2. gofry: Podle mě to zaplati hlavně ti, kteří neví, jak z toho ven a neuvědomují si podstatu problému.:
    * Novodobi žebráci to nemají noc z čeho zaplatit. Ale po letech relativně jistého výnosu z žebrání („dej sem ty dávky, nebo tě zažaluju, mám na ne právo!“) asi nebudou dostávat svoje privilegia tak, jak předtím. To pro ty, kdo nejsou zvyklí pracovat, může být problém. Ti šťastnější (asi hlavně mladší, protože zvyky se mění těžko) třeba pracovat začnou a pro ne to může být i přínosem.
    * Ti, kdo ví, kam peníze uložit (běžný účet v těchto případech slouží spíše politikům, bankéřům a těm žebrákům), mají možnost se tomu vyhnout. To se bude týkat hlavně bohatší vrstvy.
    * Pak tu jsou lidé, co sice pracují, ale svoje bankovní konto považují za takový bezpečný trezor. Ne všichni z nich se nutně spoléhají na stát. Tito lidé budou mít asi celkem problém, protože peníze bank byly zřejmě z velké části rozpůjčovány státům.

    Bojím se, že to povede k likvidaci střední třídy a to povede k akcím typu Occupy Wall Street, což je ale pláč na špatném hrobě: http://www.svobodni.cz/media/clanky/1380-numerato-zastupce-1–na-wall-street-nazory-ktere-v-televizi-neuslysite/ . (Na druhou stranu, ten odkaz je zde snad nošením dříví do lesa, doufám.)

  3. Popravdě nevím co si mám o článku myslet. Jako popis mechanismů fungování financí mi chybí zmínka o nejpodstatnějších věcech, a to monopol centrálních bank na jednotlivé měny svých států. To slovo ‚svých‘ je příznačné. Jako druhý, neméně důležitý důvod vidím komoditami nekrytou měnu, založenou dnes už pouze na vachrlaté důvěře v její hodnotu. Ostatní věci jsou jen důsledky výše uvedených zločinů bankéřů.

    Při slovech „by nám mělo stačit …“ a podobné, mi to přišlo jako snaha o sociální inženýrství, něco na způsob poroučíme větru, dešti. Vždy jedná člověk ‚Human Action‘ a ne stát, banka, či jiná organizace.

  4. Lafi: Myslím, že by zmiňovaný problém se státními zárukami by tu byl i s měnou krytou zlatem. O inflaci, která s tím úzce souvisí, ostatně hovořím jen okrajově – jako o jiné (taky špatné) možnosti vývoje, která se neliší nějak zásadně.

    A sociální inženýrství tam teda nevidím. Naopak říkám, že by se stát do toho neměl míchat.

    (Jinak jsem autor toho článku – souvislost mého jména a přezdívky nemusí být na první pohled zřejmá.)

  5. 1. Banky poskytuji riskantni uvery proto, ze jsou to akciovky, kde akcionari koukaji na to, kolik si z akcii nahrabou. Daji proto predost managorovi, ktery riskuje, hlavne, kdyz akcie sypou. Kdyby neco, zaplacne to stat. protoze „too big to fail“. Konzervativni manager, ktery kouka na minimalizaci risku a stability, je odejit, protoze malo sype.

    2. Banky miluji zadluzene staty. Idealni stat je takovy, ktery je zadluzny tak, ze uz dokaze splacet jen uroky a logicky tak bude cinit vecne, protoze z dluhu se nemuze vyhrabat. Viz treba africke staty, kde se deje presne toto a za ceny, ze je tim vse paralyzovanu. Neni na skolstvi, neni na zdravotnictvi, neni na nic. A statum, ktere to dotahly tak daleko, ze nemeli ani na ty uroky, cast dluhu odpustily, aby byla zachovana schopnost splacet uroky. Kdyz mam dojnou kravu, musim o ni pecovat, aby mi nechcipla. Ty africke dluhy pak vznikly pujckami kleptodiktatorum, jejichz majetek pak dosahoval temer vyse pujcek. Ten, kdo ty penize pujcil, vedel velice dobre, co se s nimi stane. Moralni by bylo pujcku zamitnout, to bychom ale od bank pozadovali neco, co je v primem rozporu s jejich podstatou: moralni jednani.

  6. Část z toho jsem popsal v článku, ale to není možné, aniž by do těchto bank někdo ty peníze vložil. Vložením peněz do banky toto člověk podporuje.

    Jestli ty půjčky do Afriky jsou morální, to je jiná kapitola. Klonim se ale k názoru, že dlouhodobě to bude spíš problém věřitelů (tedy ve výsledků klientů bank), ne obyvatel toho státu. Problém obyvatel by to byl ve chvíli, kdy by tyto prostředky vybíral z daní nebo inflací.

  7. Myslím, že systém (politický, ekonomický) tak jak je dnes nastavený počítá s tím, že dluhy které státy mají se už nikdy nesplatí. Tudíž, jak už psal někdo přede mnou, hrstka bankéřů bohatne ze splátek úroků, a to nejen v Africe, na úkor zbytku populace. Nutno dodat, že my sami strkáme hlavu do oprátky. Ne nadarmo se říká, máme politky, které si zasloužíme.

    Pokud by státy prostřednictvím centrálních bank neměly moc rozhodovat o množství „peněz“ v oběhu, nemusel by se za stát nikdo zaručovat, ručila by za něj samotná hodnota komodit, kterou by byly bankovky kryté. Samozřejmě by bylo ideální zbavit stát monopolu v emisi „peněz“ a pustit skutečnou konkurenci do bankovního sektoru, ale to je v současné době sci-fi.

  8. Nevím jakým nedopatřením jsem se se dostal, ale diskutující s označením gofry a hned na prvním místě, mne přesvědčil, že půjde o přímo kolosální hovadiny.

    A taky že jo. Článek rádoby zasvěcený, takový odborně úderný. Kapitalisticky budovatelský. Takové bohorovné „opravdu to muselo dojít až tak daleko? Kdo to umožnil? “, asi autor vložil jako napínací zápletku, kterou následně mistrně rozetne.
    Patrně se probudil po mnohatisíciketé hibernaci, což bezesporu rozpletení nebrání.

    Nelze než se opřít i přímo o perly „Zvýšení obezřetnosti věřitelů tedy vede k dalšímu zvýšení obezřetnosti věřitelů. “ Takové přímo obezřetností a navíc krásné perpetuum mobile.

    Zakončení bohorovností „Ti BY SI TO rozmysleli. A pokud ne, rozmysleli BY SI TO voliči. “vyústí v krásnou hru na BY.
    Nebo ŽE BY autor BYL taková hloupoučká naivka?

    Autore to jsem vybral jen ty nepodstatné zla článku, dostoupit k odborným jsem si z piety před žitou skutečností netroufl.

    Budovatelskému úsilí zdar.

    Gofry, doufám, žes ten článek hltal s otevřenou pusou!

  9. O‘ Pruz:

    Chtěl jsem to napsat tak, aby článek byl dobře pochopitelný pro větší množství lidí. Zvolený styl je čistě subjektivní – OK, tady chápu, že to někomu nemusí sedět.

    Ke zvyšování obezřetnosti: Píšu o situaci, kdy si dlužník pořád půjčuje, aby splácel dluhy původní, takže mu dluhy akorát rostou. To nejde donekonečna. Po určité době se na něj potenciální věřitelé vykašlou. A ti poslední, kdo mu půjčovali, to zpět nedostanou. Pokud si dlužník bude chtít zase půjčovat, věřitelé budou obezřetnější. Samotná obezřetnost ale uspisi bankrot. Pokud tedy předpokládám obezřetnost od ostatních potenciálních věřitelů, budu sám obezřetnější. Takto funguje ono „perpetuum mobile“.

    Jestli bude člověk věřit, že voliči by politikům spočítali, že dovedli během krátké doby stát k bankrotu, je na každém, ale tak blbí voliči si lepší politiky nezaslouží.

    Pokud někdo napíše článek plný blbostí a já to budu komentovat, nebudu z toho vybírat relativně nepodstatné věci, ale budu vybírat ty největší blbosti. Pokud bych komentoval drobnosti, působilo by to dojmem „celkem dobrý článek, až na tyto drobnosti“.

    Naopak teď z toho mužů mít pocit, že se jen tvarite, že tam jsou nějaké daleko horší věci, ale neuvádíte je, protože si vymyslíte (ať už tam ty chyby nejsou, nebo tam jsou, ale nevíte o nich). Já neříkám, že píšu vždy bezchybně, například uznávám, že tu obezřetnost jsem mohl ve článku lépe vysvětlit, ale nemám z Vašeho komentáře pocit, že by nějak rozumné vyvrátil něco, co jsem psal.

Comments are closed.