Jak vzniká společnost?

Tvrdit, že nějaká daň státu je projevem odpovědnosti vůči společnosti je pak to samé, jako kdybychom účast v samotné lidské společnosti danili. Daň ze společnosti je však stejným nesmyslem, jako například daň z toho, že máte dvě nohy.

Společnost
Společnost

Barroso ve své poslední řeči o „stavu unie“ řekl zajímavou věc: banky musí také odevzdat svůj díl odpovědnosti vůči společnosti a pomoci tak při řešení krize. A rázem eurokomise schválila zdanění finančních transakcí.

Je to takové klasické klišé: někdo či něco má „odevzdat svůj díl společnosti“, a tak se to zdaní.

Je to však nesmyslný postup a „společnost“ je zde jen jako zástěrka pro zvyšování výběru daní.

Jak lidská společnost vzniká?

Lidé jsou společenští tvorové, a proto žijí ve společnosti, dalo-by se říci. Jistě, je to pravda, otázka však zní: proč jsou lidé společenští tvorové a proč tak žijí ve společnosti?

Důvod je jednoduchý: protože je to výhodné. Lidé se sdružují, aby se měli lépe.

Jak napsal již Frédéric Bastiat či Sheldon Richman, koukněte se na věci, které máte kolem sebe a zkuste domyslet, jak dlouho by vám trvalo si je opatřit bez lidské společnosti. Představte si, kolik lidí stojí za jednotlivými vymoženostmi vaší domácnosti.

Pak si představte, že ti, kteří se podíleli na výrobě vašeho PC, mají obdobný pohled. Mají své PC, za kterým vidí ohromný řetězec smluv a vztahů, bez kterého by onen počítač nevznikl. Malou součástkou toho řetězce jste vy. Vy, jako jedinec, se zdáte nepodstatným v celé mašinérii výroby počítače, stejně jako se ten neznámý jeden stává nepodstatným z vašeho pohledu. Přesto nebýt jeho (či vás), neměli byste možná své osobní počítače v takové podobě, v jaké právě jsou.

Čtěte také:  Klasický liberalismus pro současnou dobu

Každý jedinec ve společnosti dělá jednu drobnost. Z miliardy drobností vznikají velké věci. Takže ačkoliv „já“ jen píši články, nosím jídlo (číšníci), učím studenty (učitelé), zametám ulice, mohu díky této jedné jediné činosti užívat statků a služeb od nespočtu lidí. To vše jen díky společnosti.

A logicky: čím větší rozsah oné společnosti, tím více služeb a statků mohu používat. Dobrovolná, spontánní tržní globalizace není tak ničím jiným, než procesem rozšiřování společnosti, který nás všechny činní bohatšími.

Ricardo a Mises

Celý tento proces popsali pánové Ricardo a Mises. Jistě, dělí je téměř století, avšak Ricardova komparativní specializace je základem „Ricardova sdružovacího zákona“, o němž píše v Lidském jednání Ludwig von Mises.

Ricardův zákon komparativních výhod nám říká, že pokud se specializujeme na to, co nám jde nejlépe (na naše komparativní výhody), budeme na tom lépe, ačkoliv nám to nejde nejlépe ze všech lidí. Takže jistě, třeba vám jde nejlépe uklízení ulic. Jistě existuje mnoho lepších uklizečů ulic, avšak právě proto, že vám samotným to jde nejlépe, se specializací na uklízení ulic stáváte bohatším.

Spolu s vámi pak i celá společnost, a to jednoduše proto, že ti, jenž umí uklízet ulice lépe, než-li vy, ještě lépe umí třeba opravovat počítače. A tak se místo zametáním ulic díky vám mohou živit opravováním počítačů.

Ricardův sdružovací zákon pak říká jednu jasnou věc: dobrovolná spolupráce nás všechny činní bohatšími. Protekcionismus či snahy o „národní soběstačnost“ nás ochuzují, neb omezují množství lidí, s kterými můžeme spoupracovat a omezují naše možnosti specializace.

Stát a společnost

Společnost vzniká tak, že od přírody nerovní, různí lidé, spolu začnou spolupracovat, čímž začnou využívat svých vrozených vlastností a schopností. Různorodost je motorem společnosti. Kdyby si „všichni byli rovni“ a všichni byli stejní, není důvod se sdružovat, neb od žádného člověka nemůžete získat nic, co byste sami neměli. Společnost vzniká dobrovolným sdružováním lidí, kteří s různými schopnostmi mohou poskytnout různé statky a služby, které si pak mohou vyměnit.

Čtěte také:  Babiš: jeho největším nepřítelem je volný trh

Společnost nevytvořil stát. Vlastně nebylo vůbec třeba v předchozí úvaze stát nijak zmiňovat. Stát není tvořitelem společnosti. Nejdřív musela existovat společnost, aby si ta na svůj krk mohla přivázat břemeno vlády.

Abychom mohli od společnosti získávat, musíme ji něco odevzdávat. Získáváme užitečné statky a služby, poskytujeme užitečné statky a služby. Proto jsme součástí společnosti. Společnost, ustanovená na dobrovolnosti tak nemůže mít černých pasažerů, protože neexistuje mechanismus, jak z ní získávat bez dávání. Svoji odpovědnost vůči společnosti projevujeme při každé transakci, již samotným žitím ve společnosti.

Stát je pak ten, kdo umožňuje přežívat černým pasažerům. Daň, jakožto „projevem společenské odpovědnosti“, je nesmysl. Je to nadstandardní platba, neb každý z nás svoji odpovědnost vůči společnosti neustále prokazuje a projevuje.

Tvrdit, že nějaká daň státu je projevem odpovědnosti vůči společnosti je pak to samé, jako kdybychom účast v samotné lidské společnosti danili. Daň ze společnosti je však stejným nesmyslem, jako například daň z toho, že máte dvě nohy.

Pošli článek dál:

Comments:

35 komentářů

  1. Výborný článok. Samotne fakty nie su pre mna síce nové, ale to poukazanie na suvislosti, rozdiely, dôsledky,… je zaujimavé.

  2. Jakě místo v této společnosti patří vám, pane Kubec, jako virtuálnímu udavači?
    Městská kanalizace?
    .
    PS: Kolik dalších oponentů jste dnes prásknul?

Comments are closed.