Současná demokracie – cesta k totalitě?

Krůček po krůčku současná demokracie může směrovat k totalitě. Jak? Proč? Co je to veřejný zájem? Kolik nás stojí lidská práva a co jsou vlastně naše práva?

Stanislav Křeček, poslanec za ČSSD
Stanislav Křeček, poslanec za ČSSD

Dnešní doba je z dlouhodobého pohledu jedním z nejlepších období lidstva vůbec. Naše životní úroveň je vysoká, máme svá práva, své povinnosti. Kam ale směřujeme?

Read more

Ekologický mýtus jménem recyklovaný papír

Ekonomické zákonitosti jsou pro nás někdy překvapující, avšak jsou pravdivé. Dnes si povíme něco o tom, proč máme málo stromů. Ve výkladu začneme pšenicí.

Cože? Nechápete, jaká souvislost je mezi pšenicí a stromy? Tak slyšte…

Žil byl jeden zemědělec Pepa. Ten zemědělec vlastnil velký pozemek, na jehož části pěstoval pšenici. Žil byl spokojeně, vlastně mu nic nechybělo.

Léta běžela a Pepa spokojeně sel, oral, sklízel, prodával. Jednou, když bylo po sklizni a Pepa chtěl prodávat, k němu přijel jeho starý známý a jeho odběratel – Franta. Franta řekl: “Hale, Pepo, pekárny po mě chtěj mnohem více mouky, ty jo, prodal bys mi toho teďka víc?” Pepa se zarazil – má přeci další odběratele, nemůže Frantovi dát všechno… “Hale, dám ti o deset procent víc, když mi prodáš všechnu pšenici!” To už byl pro Pepu řádný argument – vydělá přeci o deset procent více, než když pšenici prodá i ostatním odběratelům! “Super, tohle beru, vem si to všechno”, řekl Pepa a Franta měl tolik pšenice, kolik potřeboval.

Franta s pšenicí odjel a u sebe z pšenice udělal mouku. Pro mouku si přijeli z pekáren, spolu se závozníky přijel i pekárenský nákupčí Adam. “Ahoj Franto! Víš, lidé nám začali kupovat strašně moc housek a chlebů, potřebujem pro příště víc mouky.” Situace se opakovala – stejně jako u pšenice. Franta potřeboval více pšenice, pro Adamovi pekárny. Jenže Pepa přeci už jednou prodal všechnu pšenici, kde sežene další?

Lidé začali kupovat více pekárenských výrobků, tedy pekárna potřebovala více mouky. Mlynář potřeboval více pšenice, zemědělec musel zasít více pšenice. Cena rostla, Pepovi se to vyplatilo. A nejen Pepovi, ale také spoustě dalším zemědělcům, protože lidé nekupovali jen více housek od jedné konkrétní pekárny. Dá se říci, že všichni, co mohli, pěstovali pšenici.

A jak to souvisí s těmi stromy?

Nyní zde máme Karla, který vlastní les. Jednou za čas za ním přijede David, který má firmu na zpracování dřeva, aby se s Karlem dohodl na tom, kolik dřeva od něj za jakou cenu koupí.  David zpracované dřevo dodává papírnám, které vyrábějí papír pro konečné spotřebitele.

Jednou přijel David za Karlem. “Hrome, Karle, musím od tebe vzít míň dřeva. Lidi teďka kupujou spíš ten recyklovanej papír, že jo, když je to tak ekologický…” David koupil méně dřeva, Karel neprodal tolik, kolik plánoval, šel s cenou dřeva dolů, cena klesala. Dalším vlastníkům lesů se už nevyplatilo se o lesy starat a přestali sázet nové stromky. Množství lesů a stromů klesl.

Už víte, proč je nerecyklovaný papír ekologičtější?

Pedofil – zločinec nebo oběť?

Společnost má ze sexuálních deviantů strach. To je to hlavní. Ale neumí, jako celek, s touto částí populace zacházet a jednat. – MUDr. Růžena Hajnová, věznice Kuřim.

Pedofilové a další sexuální delikventi. Dnes jsou vnímáni jako odpad společnosti, jako skupina lidí, která mezi nás nepatří. Není ovšem právě toto vnímání těchtonemocí právě příčinou zločinů, jichž se osoby takto postižené dopouštějí?

Odsuzování

Sexuální deviant je naprosto normální člověk, který v dětství neměl žádné výrazné potíže, měl průměrné množství kamarádů, v průběhu školní docházky neměl vůbec nebo maximálně jednou sníženou známku z chování, nijak výrazně se neodlišuje od ostatních vrstevníků a dalo by se tedy říci, že je to naprosto normální člověk, který se liší pouze tím, že trpí nějakou sexuální deviací. – Mgr. Milan Jirku, psycholog.

Homosexuál. Člověk s nenormalitou, tedy naprosto normální člověk lišící se pouze tím, že má jinou sexuální orientaci. Za to nemůže, má to již vrozené. Člověk, kterého nijak neodsuzujeme. Proč?

Pedofil. Člověk s nenormalitou, tedy naprosto normální člověk lišící se pouze tím, že má nemoc. Nemoc, za kterou sám nemůže, má ji vrozenou. Člověka, kterého odsuzujeme. Proč?

Odsuzujeme malé děti, které se narodily s nějakou vadou? Nějakou nemocí? Ne. Tak proč odsuzovat sexuální devianty? Při trošce zamyslení dojdeme k závěru, že za mnoho zločinů spáchané sexuálními devianty si vlastně můžeme – jako společnost – samy.

Dnešní společnost má fóbii ze sexuálních deviantů. Je to ovšem fóbie tak trochu paranoidní. To z jednoduchého důvodu – jenom zhruba 10% pachatelů sexuálních zločinů jsou sexuální devianti. Tedy ti pedofilové a další. Zajímavá skutečnost.

Toto číslo by ovšem mohlo být ještě menší. V myšlení dnešních lidí jde totiž o neopodstatněně nafouknutou bublinu. Náš svět je totiž založen na starých křesťansko-židovských zásadách, kde se na sexuální zločiny kouká dosti hrubě skrz prsty. Tohoto samozřejmě využívají média a každý případ sexuální deviace jednoduše nafukuje. Lidé poté mají strach. A jak je tomu i u zvířat, strach je častou příčinou útoku.

Zabili by jste člověka, který se narodil s virem HIV/AIDS za to, že může ublížit svému okolí? Nejspíše ne. Proto je třeba logické, že se nám nelíbí poplatky odváděné organizaci OSA za každou vypalovačku do PC apod. Proč se nám nelíbí poplatky organizaci OSA? Protože tyto poplatky postihují možnost, ne skutek.

U pedofilů a dalších sexuálních deviantů se ovšem praktikuje přesně to, co se nám jinde tolik nelíbí – postihuje se možnost, ne skutek.

Odsuzujme zločince, ne nemocné

A jak že se postihuje možnost? Společenským odvrhnutím. Lidé, kteří se otevřeně přiznají k pedofílii (či jiné sexuální deviaci) se totiž okamžitě stávají vyvrhely společnosti. A to i přesto, že to byly dosud spořádaní a úspěšní lidé. Minulost se ovšem v případě „vyznání“ maže a zapomíná. Tento postoj je ale velmi špatný.

Sexuální devianti totiž jako důsledek této společenské netolerance svoji deviaci musí tajit. Představte si, že by jste tajili angínu. Nešly s ní k doktorovy. Chodily s ní dále do práce, jakoby nic. Dělaly by jste, jako že angínu nemáte. Neléčená angína? No to může dopadnout jedině hůř, než to začalo, co myslíte?

Když sexuální devianti musí tajit svoji deviaci, tedy svoji nemoc, tak to také může dopadnout pouze hůř. Počínaje depresemi (což je další, psychická nemoc, která může končit až sebevraždou) a zločinem konče.

Kdyby se sexuální devianti nemusely za svoji nemoc stydět, mohly o tom veřejně mluvit a nemusely se bát říct „jsem sexuální deviant“, byla by cesta k jejich vyléčení, nápravě a k jejich lepšímu životu mnohem jednoduší. Co by to znamenalo? O nemocného méně, o možný život více. Tajená a potlačovaná deviace (v důsledku strachu z reakce společnosti, tedy strachu dnes naprosto oprávněném) totiž může pokračovat přes deprese až po ztrátu sebekontroly, což vede k zločinu.

Teprve poté, co budou moci sexuální devianti o své nemoci normálně mluvit, teprve poté, co se nebudou muset bát jít k doktorovi, teprve poté budeme moci odsoudit ty, jenž i přes tuto otevřenou možnost páchají zločiny v důsledku své sexuální deviace. Tedy pokud nepůjde jen o nevydařenou léčbu…

Démon bezplatnosti a státní těžkopádnost

Aktualizováno

Představte si svět bez peněz. Půjdete do obchodu a vezmete si kolik ovoce, zeleniny, pečiva a alkoholu chcete. Zcela neregulovaně. Zní to krásně, že? Avšak aby jste si to mohli vzít, tak se to také musí vyrobit. Musí se to z něčeho vyrobit.

Abyste si mohli vzít tu hromadu jablek, musí ty jablka někde vyrůst, na nějaké té jabloni. Ta je někde v jakémsi sadu. Ten sad zabírá místo, půdu. Zkuste si odhadnout, kolik by bylo potřeba jablek, tedy jabloní, tedy sadů, tedy půdy proto, abychom pokryli spotřebu jablek této neregulované společnosti. Odpověď je jednoduchá – potřebovali bychom jich nekonečno, protože by lidská touha po jablkách, tedy poptávané množství, bylo nekonečné.

Chceme víc! Víc jablek! To by neustále znělo ulicemi. Místo jablek si dosaďte cokoliv: alkohol, cigarety, jiné drogy, kondomy, pečivo, auta, počítače, hardware, dřevo, uhlí, ropa… cokoliv. Lidské touhy jsou neomezené, leč bohužel, zdroje omezené jsou. Nemáme nekonečno půdy pro nekonečno sadů nekonečna jabloní. A k tomuto nekonečnému prostoru bychom potřebovali několik (nekonečno) dalších prostorů pro nekonečno dalších věcí.

Mám pocit, že by se nám to na tuto planetu jednoduše nevešlo. Planetu bychom “vyplundrovali”, následně bychom vyhynuli a byl by (asi) klid.

Ovšem člověk je tvor celkem inteligentní, a tak, v pudu sebezáchovy, aby se před katastrofou nekonečnosti zachránil, začal uplatňovat jakési ekonomické principy. Nejdůležitějším, na co člověk přišel, je cena. Že vše má svou cenu. Cena je tou nejsilnější hrází, která chrání nás samotné před sebezničením. Cena je to, co chrání člověka před katastrofickým zdarma, před vlastním neukojitelným chtíčem.

Cena je pojem relativní a velmi individuální. Pro většinu lidí se pod pojmem cena skrývá číslo, částka, kterou musí zaplatit, aby mohli něčeho dosáhnout. Toto je ovšem pohled velmi úzký a nepřesný.

Cena je především psychologickou zábranou něco někdy spotřebovat. Čím méně bude ropy, tím vyšší bude její cena, tím méně ji člověk spotřebuje. Se zvyšující cenou se stane výhodnější prosazovat různé alternativní pohonné hmoty. Třeba ekologičtější a méně náročné na životní prostředí.

Peníze přirozeně regulují náš neomezený chtíč po čemkoliv. Nebýt peněz (či všeobecně jiného přijímaného prostředku směny), není zde lidstvo. Samo sebe by požralo ve své touze po čemkoliv.

Kdyby tento systém perfektně fungoval, měli bychom se relativně krásně, státy by se zadlužovali minimálně a asi bychom neřešili přeplněné silnice a podobně.

Bohužel, tento systém perfektně nefunguje. Narušuje ho démon bezplatnosti, princip, který hojně využívají státy, princip, který stojí i za současnou krizí. Bezplatné zdravotnictví, školství a další.

Samozřejmě, že za to, co nám stát poskytuje bezplatně, si platíme. Ovšem platíme si za to nepřímo, formou daní. Daní, které jsou plošné. Ovšem platí vyšší daně ten, kdo státem poskytovaných bezplatných služeb využívá více? Ovšem, že ne. Daň je povinná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu.

Pro běžné lidi jsou peníze odvedené státu formou daní velice vzdálené. Jsou vzdálené jejich vnímání a přemýšlení. Je to jen číslo, nejsou to v očích většiny lidí konkrétní peníze. Proto lidé bezplatné služby vnímají stejně, jako služby, které jsou zdarma. Jako služby a statky, které nemají cenu.

Lidé mají poté tendenci těchto služeb nadužívat. Mají neomezenou touhu a potřebu využívat tyto bezplatné služby, služby, které jsou plně v režii státu. Stát je ten, kdo ovládá určité segmenty. Stát se stává drahým molochem.

Jak se stát stane velkým těžkopádným molochem? Ukažme si to na zdravotnictví.

Objeví se politik, který baží po moci. Aby jí dosáhl, rozhodne se zaútočit na masy lidí, které jsou všeobecně méně inteligentní a vzdělané. Těchto lidí je ve společnosti v Česku nejvíce. Politikovi také pomáhají předchozí desetiletí, kdy lidé z velké části naprosto rezignovali na zájmu o věci veřejné a odborné výklady (popularita různých Blesků a takyodborníků). Velmi dobrým politickým tahákem by tak mohlo být “nabídnout něco zdarma”. Lidé na slovo zdarma slyší, velmi často se při zvolání “zdarma” začnou chovat iracionálně (Dan Ariely, Jak drahé je zdarma, strana 56-57).

Politici mají tendenci slovo zdarma často zaměňovat se slovem bezplatně. Důvod je zcela jednoduchý – zdarma zní lépe, než bezplatně. I když v Česku, kde je všeobecné ekonomické povědomí na velmi nízké úrovni, je ve všeobecném vnímání mezi slovy zdarma a bezplatně téměř nicotný rozdíl.

Vraťme se ale k našemu politikovi. Tento politik tedy řekne “Zajistím vám zdravotnictví zdarma! A školy taky! A vůbec všechno!” Lidé se jeho slibů chytí a politika zvolí. Ten se stane předsedou vlády a začne vládnout – a vskutku, zavede bezplatné zdravotnictví.

Najme se tedy hromada úředníků, kteří budou ve všech okresech rozdělovat a přerozdělovat peníze doktorům a zdravotnickým zařízením na jejich provoz.  Nové úřednické pozice, nové vybavení, nové platy a další vycucávání státního rozpočtu.

Bohužel, po roce svého vládnutí zjistí tento politik, že náklady na zdravotní péči neúměrně rostou. Lidé chodí k doktorům i s banalitami, jsou příliš často nemocní, což stát pociťuje při vyplácení dávek v nemoci, lékaři jsou zavaleni prací a tak svoji práci nevykonávají tak kvalitně, jako dříve, na mnoho lékařských zákroků a vyšetření se dlouho čeká. Lidé volají po nápravě, politikova popularita začíná klesat. Co s tím?

Politik přeci nezruší tahák jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Sám by uznal svoji horoucí chybu. Rozhodne se tedy k tomu, že by do zdravotnictví mělo jít více peněz, aby přilákal nové zaměstnance, doktory a sestřičky třeba i z jiných zemí a podobně. Kde na to ale vzít? Může zvýšit daně, což se ale nejcitelněji projeví na nízkopříjmových skupinách, což je ovšem zároveň jádro jeho voličské základny. Takže zavede progresivní zdanění – těch bohatých je přeci méně, jejich hlasy oželí. Vsadí totiž na závist, ví, že progresivním zdaněním si přiláká ty voliče, kteří všechny bohatší, různé podnikatele a podobně považuje automaticky za zloděje, které je potřeba pořádně zdanit.

Progresivní zdanění je ale všeobecně administrativně nákladnější, než ta nejjednodušší rovná daň, která v zemi vládla doposud. Úřady potřebují nové úředníky, což se ve státních financích projeví zvýšením výdajů na platy státních zaměstnanců, větší firmy musí najmout další asistenty a úředníky, což se projeví snížením zisku, s čímž se pojí nižší odvedená částka na dani. Je možné, že i přes vyšší daň jednotlivec nakonec kvůli zvýšeným nákladům na režii daní zaplatí fakticky méně.

Politikovi se ale dostane další smutná zpráva – kvůli zvýšením daním se zvyšuje daňová kriminalita. Lidé se jednoduše snaží vyhnout placení daní, protože jsou pro ně až příliš vysoké. Co s tím politik udělá?

Progresivní zdanění je poněkud výrazná změna. Politik přeci nemůže udělat krok zpět, protože by s sebou musel vzít i ikonu jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Co s tím? “Zavedeme důslednější kontrolu placení daní!” hřímá politik z řečnického pultíku. A tak se přijme hromada úředníků na finanční úřady. Další platy vycucnuté ze státního rozpočtu navíc. K úředníkům se připojí další policisté v nově vzniknuvší finanční policii. Nový úřad, nové vybavení, nové výdaje… a hromada nových úředníků, kteří zajišťují administrativu oné finanční policie.

I tak se ale náklady na zdravotnictví stále zvyšují. Zdravotnictví se stává nepřehlednou změtí byrokratický procesů, kde se hází s finančními částkami jako se známkami na prvním stupni základní školy. V tomto ohromném aparátu přerozdělování veřejných prostředků také bují korupce díky velmi lukrativní možnosti napojit se na tyto cesty velkých finančních prostředků. Peníze mizí v nedohlednu, lékaři a zdravotnická zařízení stále volají po dalších a dalších penězích a lidé si stále stěžují na upadající kvalitu zdravotnické péče. Situace se tedy nezlepšila (naopak, stále se zhoršuje), ale výdaje na zdravotnictví stále rostou.

Státu již postupem času nestačí prostředky vybrané na různých daních a dalšího zvyšování se už náš politik bojí. Má tedy dvě možnosti: buď proinvestuje další velké množství peněz, uzná svoji chybu a jednoduše se politicky odstřelí, když vrátí celý systém zpět (tedy, zde to píši jako by to byla zpět změna za jeden den, ale to by byl velmi dlouhý proces, kdy by se stále ztrácely peníze), nebo si na chod celého tohoto ohromného aparátu půjčí. Nějaké snižování platů nepřichází v úvahu – oni úředníci jsou totiž voliči, také kdyby snížil platy, tak by jich mohlo mnoho odejít, takže by hrozilo zhroucení celého systému a větší pravděpodobnost korupčního chování u zbývajících úředníků.

Takže si stát půjčí. Ze začátku nevině, jen pár miliard. Ovšem náklady dále rostou; přidejme si k tomu mnoho dalších bezplatných věcí, které nám dnešní státy zajišťují, na tyto bezplatné služby (na všechny) aplikujte výše uvedený princip a dojdeme ke kořenu státních dluhů drtivé většiny dnešních států. Alespoň těch evropských.

Stát díky bezplatnosti vytváří spousty systémů pro systémy, najímá úředníky pro úředníky. Stává se ohromným neefektivním byrokratickým aparátem, kde se přerozděluje ohromné kvantum peněz, na který je napojeno spousty nasávačů, různých bratrů, zeťů a dalších, kteří stát obírají pomocí veřejných zakázek, které jim přidělují zkorumpovaní úředníci. Stát se stává nepřehledným, nefungujícím, stát nevidí problémy, které zužují veřejnost, není schopen je řešit, protože je příliš zatížen sám sebou. Stát a státní aparát se stává přítěží společnosti, ne její oporou.

Co je ovšem naprostou katastrofou je skutečnost, že všechna tato zatížení státu se odrazí i na zatížení soukromých subjektů. Třeba u již zmíněného progresivního zdanění – režie daní v soukromé firmě díky složitějšímu systému zabírá mnohem více člověkohodin. Firmy tedy musí najmout nové zaměstnance, ale ne proto, aby noví zaměstnanci přispěli k prosperitě firmy a vytvářeli firmě užitek, ale jako pomoc při správě daní určité firmy. Je to v podstatě zaměstnanec, který byl zaměstnán na nátlak státu. Je to firemní úředník pro úředníka, ve firmách vznikají nové systémy pro systémy, což snižuje efektivitu společností a v důsledku toho i celého hospodářství.

Můžeme říci, že v tomto démonu bezplatnosti stojí jeden z pilířů současné krize. Tato krize není krizí trhu, nýbrž krizí státu. Stát se snaží pro zmírnění dopadů krize dále více zasahovat do fungování trhu a mimo nepřímého ovlivňování výkonu firem, kterého jsme byli svědky ve výše uvedeném příkladě dochází k ovlivňování přímému. Toto přímé ovlivňování ale znamená další práci pro státní úředníky, další nové úředníky, další kontrolní instituce, další systémy pro systémy, další zatížení státního rozpočtu a ve výsledku také další zatížení soukromých firem. Možná, že státní regulace vyvede hospodářství z krize současné, ale zároveň připraví půdu pro krizi další, která bude mnohem horší. Pokud stát bude i v následující krizi používat prostředky zvýšené regulace a zvýšeného dohledu nad soukromými institucemi, budeme již moci hovořit o cyklickém procesu, na jehož konci může stát až plné nahrazení současného (alespoň trochu) svobodného tržního systému systémem centrálně řízeným. A to již bude konečná hospodářská katastrofa rozměrů krize v post sovětském Rusku (akorát rozšířena celosvětově) neodvratitelná.

Co s tím uděláme?

Moudřejší ustoupí – snadná omluva

Moudřejší ustoupí. Jistě tuto větu všichni znáte a už jste ji někdy slyšeli. Z této věty se dá soudit, že ustoupení druhé straně je věc moudrá. Bohužel, v současné době tomu tak není. Lidé si sami sobě touto větou nalhávají, že ustoupit je správná věc.  Omlouvají tím tak skutečnost, že se nedokážou postavit čelem vzniklé situaci. Je několik tipů situací, kde se touto větou dá vyhnout – pro nás špatnému – výsledku:

První z nich je klasická slovní hádka nad nějakým problémem, či při rozhodování. Zde lidé maskují svoji slabost  – neschopnost přiznat porážku.  Člověku se pak honí hlavou myšlenky ohledně toho, jak se ztrapní přede všemi, že si nedokáže ani obhájit svůj vlastní názor, návrh, a tak dále. Proto v poslední chvíli radši řekne moudřejší ustoupí. Jak ale vidíte – je to pouze nedostatek vůle k přiznání porážky.

Dalším tipem je neochota řešit vzniklý problém. To se dost často stává v situacích kde jedna strana je „zákazník“ a druhá je „prodávající“. Zde bohužel na tuto slabost doplácejí většinou pouze poctiví lidé, jak vám vysvětlím dále.

Nepoctivý zákazníci se totiž snaží způsobit co nejvíc problematickou situaci a tím se snaží prodávajícího zahnat do úzkých. V této chvíli jsou dvě možnosti: v té lepší se prodávající nelekne a bude řešit situaci tak, aby dostál všem pravidlům, která ho svazují.

V horší variantě buď neví, jak situaci řešit, či prostě nemá rád problémy a jejich následné řešení, poslouchání ostatních kterak remcají, jak to mohl udělat lépe či rychleji. Proto se rozhodne zákazníkovi ustoupit, protože moudřejší přeci ustoupí zákazník dostane to co chce, plus ještě obvykle něco navíc, jako omluvu za způsobené problémy. A my chudáci poctivý lidé si můžeme jen v duchu nadávat, proč vlastně jsme poctivý, když všude kolem ta nepoctivost prochází.

Pokud to shrnu, tak je lepší nikdy neustupovat jen kvůli našemu strachu řešit situaci. Postavte se za svůj názor a dokažte sami sobě, že to dokážete.

Jaké má totiž ono moudřejší ustoupí následky do budoucna? Pokud se budeme bát řešit vzniklé situace, nepříjemnosti, pokud se budeme bát si přiznat porážku, dostaneme se do situace, kdy zvítězí jen ti nepoctiví a drzejší.

Co je pro nás „svoboda“? Aneb o cirkusu v Kodani

Svoboda, pojem posledních několika staletí. Dokážeme si ji představit? Dokážeme ji konkretizovat, přenést ji do jednoho pojmu, který je pro nás se svobodou nerozlučitelný? Čím je pro nás ta „svoboda“ právě svobodou?

„Život“ (Michal Suplinčák). To byla první reakce, když jsem několika lidem položil otázku „co je pro tebe svoboda“. Možnost žít si dle svého, tak, jak já chci. To je svoboda pro jednoho z pěti lidí, kterým byla otázka položena.

„Prostor“ (Jaroslav Kaucký). To byla reakce druhá. Neomezený prostor pro pohyb a myšlení, absence hranic – jak ve fyzickém, tak v duchovním světě.

„Volnost“ (Barbora Vondrová). Třetí reakce. To, že vám nikdo do ničeho nemluví, že si vše můžete dělat dle svého, že vám nikdo do vašeho rozhodování nezasahuje.

Čtvrtá (Lukáš Kubec) a pátá (Kristián Konzál) odpověď byla totožná – „neomezenost“.

Jen jednou to bylo vysvětleno jako „neomezené možnosti v lidském konání, avšak neomezená odpovědnost“ a podruhé jako příklad na silnici (autor je velmi zainteresován do automobilů): „například neomezené chování na silnicích, neomezená rychlost, ale jakmile je nějaká nehoda, někoho srazíš, tak vše platíš a jsi automaticky vinen. A do konce života si nezařídíš.“

Pět lidí. Čtyři slova, pět vysvětlení.

Ale neplatí náhodou, dle výše uvedených vysvětlení, že „život“ = „prostor“ = „volnost“ = „neomezenost“ = „svoboda“?

Všech pět „vysvětlení“ má jedno společné, a to že předpokládají existenci objektu a subjektu (vás a někoho třetího, pozorovatele) a předpokládají jakousi „svobodu“ – to, že subjekt nezasahuje do objektu. Že vám nikdo nezasahuje do života, že vám nikdo nenastavuje mantinely poznání, že vám nikdo do ničeho nemluví, nikým dalším neomezené možnosti, neomezené chování v „silničním provozu“ světa.

Pět názorů, pět různých, ale přitom stejných pohledů na svobodu. Na něco tak imaginárního, nadneseného, transcendentního. Pět různých názorů, které říkají vlastně to samé.

Zeptejte se sami sebe – co je pro vás svoboda? A proč? Napište si to na papír. Zapřemýšlejte nad tím a zkuste z toho „vyždímat“ ten nehrubší obrys vašeho vysvětlení. Nedojdete náhodou nakonec k tomu samému názoru?

Je zajímavé sledovat, jak se pět lidí, kteří se povětšinou neznají, dokážou shodnout na věci, o které se veřejně nediskutuje. Je to důkaz toho, že svoboda je člověku přirozená. Člověk se nepotřebuje „učit“ její definici, již sám automaticky dokáže říci, „co je to svoboda“. Řekne to jinak, než třeba všichni ostatní, ale přitom řekne to samé, co všichni ostatní.

Se svobodou se také mnohdy pojí další slovo – odpovědnost. Dokážete říct, co je to odpovědnost? Věřím, že ano. Většina z vás si řekne, že odpovědnost je cosi jako „že dokážeme přijímat důsledky svého jednání“.

Pokud jsme ovšem limitováni ve svém jednání a chování, vždy můžeme pro naše činy najít třetího viníka. Někoho, na koho „svalíme vinu“. Někoho nezabijete, protože jste limitováni právem. Právo je onen „viník“ toho, že někoho nezabijete. Nacisté se po druhé světové válce bránili na ně uvaleným obviněním tím, že pouze „plnili rozkazy“.

Je to přirozené – pouze vysoce morálně silný a zároveň vnitřně svobodný člověk dokáže být plně odpovědný. Pokud bude společnost svobodná jako celek (bez svobody všech neexistuje svoboda jednotlivce), bude také odpovědná. Bude odpovědně přistupovat k otázkám, které ji jako celek postihují.

Bude odpovědně přistupovat k otázce globální změny klimatu, bude odpovědně přistupovat k otázce chudoby a k dalším globálním problémům. Tedy ve svobodě je klíč k řešení těch největších obtíží. Vzrůstající etatismus, kdy stát stále více zasahuje do života společnosti (projevující se hlavně v USA a Evropě) jde zcela proti výše uvedeným tvrzením. Je tedy zcela logické, že se summit v Kodani změnil v „Cirkus Humberto“, když hlavní roli hrály Čína (kde o svobodě nemůže být žádná řeč), USA (kde za vlády Baracka Obamy dramaticky narůstá moc federální vlády) a EU (kde se moc centralizuje do úřadů EU, která často nejsou volenými orgány, a které svými regulemi silně zasahují do fungování trhu).

Dokud si jednotlivé vlády a mocenská centra neuvědomí, že osvobozením lidí, institucí, firem a celkově osvobozením společnosti od stále se rozmáhajícího vlivu státu, že tím, že ustoupí od současného etatismu, zvětší jakousi odpovědnost jednotlivce, nemůžeme v globálních otázkách najít společné řešení.

Jednotlivci totiž tvoří celek, detaily tvoří velikost. Svoboda a odpovědnost jednotlivce také tvoří svobodu a odpovědnost společnosti jako takové.