Nigel Farage: vláda post-demokratického věku

Nigel Farage
Europoslanec Nigel Farage

Projev Migela Farage po dosazení H. van Rompuye a baronky Ashtonové do svých funkcí.

Nigel Farage:

Vítám všechny, všichni jste dnes ráno nějak zamlklí a já si myslel, že to bude velký a hrdý okamžik. Trvalo vám osm a půl roku plných šikanování, lhaní, ignorování demokratických referend, osm a půl roku vám trvalo tuto smlouvu prosadit a 1. prosince ji budete mít.

A samozřejmě architekti toho všeho, Giscard, chce, aby na základě této ústavní smlouvy měla EU větší globální hlas. Ale obávám se, že vůdci koletivně ztratili nervy, rozhodli se, že chtějí, aby se na globální scéně objevovaly jejich tváře, a ne někoho z EU, takže nám bylo najmenováno několik politických trpaslíků.

Kissingerova otázka „komu v Evropě zavolat“ odpovězena nebyla, že? Myslím, že jedinou odpovědí může být pouze pan Barroso, protože je jediný, o kterém někdo na světě kdy slyšel a je pravděpodobně u těchto jmenování velkým vítězem, takže není divu, pane, že dnes ráno vypadáte tak šťastně.

A máme nového prezidenta Evropy! Hermana van Rompuy. Nevypadá jako těžká váha, že? Nevidím, že by zastavoval provoz v Pekingu nebo Washingtonu, pochybuji, že dokonce i v Bruselu by někdo věděl, kdo to je, a přesto bude dostávat plat, který je větší, než Obamův. Což vám říká o této evropské politické třídě a jak se stará sama o sebe vše potřebné.

Ale aspoň je to zvolený politik, na rozdíl od baronky Cathy Ashton, která je skutenou představitelkou politické třídy dnešní doby. V jistém ohledu je ideální, že?

Nikdy neměla pořádnou práci, a nikdy v životě nebyla nikam zvolena, Takže si myslím, že je pro tuto Evropskou unii dokonalá.

Říká, že nikdy nebyla nikam zvolena a nikdo neví, kdo to je, dokonce i premiér mluvil o baronce Ashdown, namísto Ashton. Chci tím říct, že o ní nikdy nikdo neslyšel. Je dokonce známá méně, než Herman van Rompuy, což je tedy výkon, že. Vyšvihla se beze stopy.

Je součástí tohoto post-demokratického věku. Dobře se vdala. Vdala se za poradce, přítele a podporovatele Tony Blaira a dostala se tak do sněmovny Lordů.

Když byla ve sněmovně Lordů, dostala jednu skvělou práci, a tou bylo protlačit Lisabonskou smlouvu sněmovnou Lordů, a aby toho dosáha, předstírala, předstírala, že se zcela liší od Evropské ústavy. Takžee je dobrá v zachování kamenné tváře.

A rázně zarazila jakýkoliv pokus ve  sněmovně Lordů, aby se Britům dostalo referenda.

Takže tu ji máme. Nikdy nezastávala veřejnou funkci, nikdy neměla pořádnou práci a tady dostane jeden z vrcholových postů v Unii. Její jmenování je pro Británii urážkou.

Ale je to mnohem horší.

(Nigel Farage byl okřiknut jiným europoslancem)

Ale aspoň jsem byl zvolen, pane, na rozdíl od ní, ona zvolena nebyla a lidé nemají pravomoc ji odvolat. Ale další štřípek. Něco mnohem závažnějšího.

Cathy Ashton byla aktivní členkou kampaně za jaderné odzbrojení (CND). Byla vlastně pokladníkem kampaně za jaderné odzbrojení, v době, kdy CND dostávala velmi značné příspěvkové dary a odmítala sdělit zdroj. Ví se však, že tyto dary dostával člověk jménem Bill Howard, který byl členem Britské komunistické strany.

Popře snad baronka Ashton, že v době, kdy byla pokladníkem, brala finanční zdroje od organizací, které se stavěly proti kapitalismu západního stylu a demokracii? Tato otázka musí být položena.

A opravdu jsme všichni šťastni, že někdo, kdo bude pověřen naší zahraniční bezpečnostní politikou, byl aktivista skupiny jako CND?

A pokud si to opravdu myslíme, tak, upřímně, potřebujeme palicí po hlavě. Já si nemyslím, že je vhodnou a tou pravou osobou pro tuto funkci, nemá žádné zkušenosti, a dokud neodpoví na onu otázku – brala peníze od nepřátel západu – tato otázka musí být zodpovězena.

No, když budeme mít tyto své dva trpaslíky, bude slepý vést slepého, ale já neslavím, protože jsou protlačování politickou jednotou, a zatímco si naši vůdci v tuto chvíli možná na mezinárodní scéně zachránili svoji vlastní tvář, všichni zradili demokracie ve svých zemích, evropský stát je zde, čeká nás díky této Lisabonské smlouvě lavina nových zákonů a nemám pochyb, že v UK musí být svobodné spravedlivé referendum, abychom rozhodli, jestli zůstaneme součástí této Unie či ne. Modlím se a doufám, že si zvolíme odejít, ale v každém případě musí být lidé prostě dotázáni. Děkuji.

Jerzy Buzek:

Rád bych se obrátil na pana Farage. Bylo by nanejvýš vhodné, kdybyste svůj projev zmírnil, protože jisté výrazy nejsou přijatelné pro všechny…

Nigel Farage:

… vše je o byrokracie versus demokracie, věci dopadly strašně, strašně špatně. Ale pane prezidente, mohu vám položit otázku? Zdá se, že naznačujete, že jsem řekl něco nepřiměřeného, či příliš nebo špatného, mohl byste prosím vysvětlit, co to bylo, rád bych to věděl.

Jerzy Buzek:

Jistý způsob vysvětlování způsobu výběru oněch tolik důležitých lidí pro EU, a to, co říkáte o celé te s tím spojené problematice. Je to prostě, podle mého názoru, vůči celé situaci naprosto nepatřičné. Je to můj názor.

Nigel Farege:

Když jste by zvolen za prezidenta, řekl jste, že budete jednat jako neutrální prezident, abyste zajistil, že všechny strany dostanou možnost se vyjádřit. Pokud mne kritizujete kvůli politickému obsahu toho, co jsem řekl, pak neděláte svoji práci neutrálního předsedajícího.

Zde celá rozprava:

Dopady regulace nájemného

Následující text je převzán z Úvodu do ekonomie, knihy, jejíž autoři jsou Robert Holman a D. Pospíchalová.

Regulace nájemného – reakce nabízejících

Jedno velké město prožívá hospodářský rozkvět. Přichází tam mnoho firem, roste poptávka po různých pracovních profesích, do města se stěhuje mnoho lidí. Není divu, že je tam vysoká poptávka po nájemních bytech. V reakci na vysokou poptávku jde nájemné rychle nahoru. Dříve bylo nájemné za standardní dvoupokojový byt 1 500 korun měsíčně, teď jsou to už 3 000 korun.

Kdyby byl trhu dopřán čas, nabídka by na růst nájemného určitě zareagovala. Realitní podnikatel Schwarz by například investoval do stavby nového nájemního domu, protože vysoké nájemné slibuje ekonomický zist. Pan Vondrák, majitel staršího domu, by zas rekonstruoval přízemí domu a přeměnil by je na byty. Pan Landa by se odstěhoval na svou rekreační chalupu a jeho byt by majitel domu nabídl jinému zájemci. Nabízené množství bytů by rostlo a růst nájemného by se zastavil.

Jenže trhu není dopřán čas. Radnice je růstem nájemného znepokojena. Co mají dělat lidé, kteří nemají dost peněz na vysoké nájemné? Kde seženou levnější bydlení? A tak nakonec město přikročí k regulaci nájemného – stanoví na nájemné strop.

Ale jakmile je stanoven cenový strop, nabídka přestane reagovat. Pan Schwarz ztratí zájem investovat do nájemních bytů, protože se taková investice při regulovaném nájemném nevyplatí. Bude raději investovat do stavby obchodního centra, kde nájemné regulované není. Také pan Vondrák ztratí zájem adaptovat nebytový prostor na byty. A pan Landa se neodstěhuje na chalupu. Lidé, kteří bydlí, jsou rádi – platí nizké nájemné. Ale kde budou bydlet lidé, kteří nájemní byt nezískali? A kteří nemají několik milionů na rodinný domek.

Regulace nájemného – reakce poptávajících

Cenový strop na trhu nájemního bydlení ovlivní také reakci poptávky. Při nízkém nájemném chce mnoho lidí obývat nájemní byty. Tak třeba paní Černá bydlí sama ve velkém třípokojovém bytě. O patro výš se tísní čtyřčlenná rodina v jednopokojovém bytě a chtěla by s paní Černou by vyměnit. Ta ale odmítne, protože je na svůj byt zvyklá a nechce se jí stěhovat. Proč by to také dělala, když je nájemné tak nízké.

Mladí Novákovi by sice mohli bydlet u maminky, ale když je nájemné tak nízké, požádají město o přidělení nájemního bytu. Mají dvě děti a nízký příjem a bydlení je přece nezbytnost.

A tak počet lidí, kteří hledají byty při nízkém nájemném, roste.

V důsledku toho vzniká nedostatek nájemního bydlení v rozsahu milionů metrů čtvereční.

Démon bezplatnosti a státní těžkopádnost

Aktualizováno

Představte si svět bez peněz. Půjdete do obchodu a vezmete si kolik ovoce, zeleniny, pečiva a alkoholu chcete. Zcela neregulovaně. Zní to krásně, že? Avšak aby jste si to mohli vzít, tak se to také musí vyrobit. Musí se to z něčeho vyrobit.

Abyste si mohli vzít tu hromadu jablek, musí ty jablka někde vyrůst, na nějaké té jabloni. Ta je někde v jakémsi sadu. Ten sad zabírá místo, půdu. Zkuste si odhadnout, kolik by bylo potřeba jablek, tedy jabloní, tedy sadů, tedy půdy proto, abychom pokryli spotřebu jablek této neregulované společnosti. Odpověď je jednoduchá – potřebovali bychom jich nekonečno, protože by lidská touha po jablkách, tedy poptávané množství, bylo nekonečné.

Chceme víc! Víc jablek! To by neustále znělo ulicemi. Místo jablek si dosaďte cokoliv: alkohol, cigarety, jiné drogy, kondomy, pečivo, auta, počítače, hardware, dřevo, uhlí, ropa… cokoliv. Lidské touhy jsou neomezené, leč bohužel, zdroje omezené jsou. Nemáme nekonečno půdy pro nekonečno sadů nekonečna jabloní. A k tomuto nekonečnému prostoru bychom potřebovali několik (nekonečno) dalších prostorů pro nekonečno dalších věcí.

Mám pocit, že by se nám to na tuto planetu jednoduše nevešlo. Planetu bychom „vyplundrovali“, následně bychom vyhynuli a byl by (asi) klid.

Ovšem člověk je tvor celkem inteligentní, a tak, v pudu sebezáchovy, aby se před katastrofou nekonečnosti zachránil, začal uplatňovat jakési ekonomické principy. Nejdůležitějším, na co člověk přišel, je cena. Že vše má svou cenu. Cena je tou nejsilnější hrází, která chrání nás samotné před sebezničením. Cena je to, co chrání člověka před katastrofickým zdarma, před vlastním neukojitelným chtíčem.

Cena je pojem relativní a velmi individuální. Pro většinu lidí se pod pojmem cena skrývá číslo, částka, kterou musí zaplatit, aby mohli něčeho dosáhnout. Toto je ovšem pohled velmi úzký a nepřesný.

Cena je především psychologickou zábranou něco někdy spotřebovat. Čím méně bude ropy, tím vyšší bude její cena, tím méně ji člověk spotřebuje. Se zvyšující cenou se stane výhodnější prosazovat různé alternativní pohonné hmoty. Třeba ekologičtější a méně náročné na životní prostředí.

Peníze přirozeně regulují náš neomezený chtíč po čemkoliv. Nebýt peněz (či všeobecně jiného přijímaného prostředku směny), není zde lidstvo. Samo sebe by požralo ve své touze po čemkoliv.

Kdyby tento systém perfektně fungoval, měli bychom se relativně krásně, státy by se zadlužovali minimálně a asi bychom neřešili přeplněné silnice a podobně.

Bohužel, tento systém perfektně nefunguje. Narušuje ho démon bezplatnosti, princip, který hojně využívají státy, princip, který stojí i za současnou krizí. Bezplatné zdravotnictví, školství a další.

Samozřejmě, že za to, co nám stát poskytuje bezplatně, si platíme. Ovšem platíme si za to nepřímo, formou daní. Daní, které jsou plošné. Ovšem platí vyšší daně ten, kdo státem poskytovaných bezplatných služeb využívá více? Ovšem, že ne. Daň je povinná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu.

Pro běžné lidi jsou peníze odvedené státu formou daní velice vzdálené. Jsou vzdálené jejich vnímání a přemýšlení. Je to jen číslo, nejsou to v očích většiny lidí konkrétní peníze. Proto lidé bezplatné služby vnímají stejně, jako služby, které jsou zdarma. Jako služby a statky, které nemají cenu.

Lidé mají poté tendenci těchto služeb nadužívat. Mají neomezenou touhu a potřebu využívat tyto bezplatné služby, služby, které jsou plně v režii státu. Stát je ten, kdo ovládá určité segmenty. Stát se stává drahým molochem.

Jak se stát stane velkým těžkopádným molochem? Ukažme si to na zdravotnictví.

Objeví se politik, který baží po moci. Aby jí dosáhl, rozhodne se zaútočit na masy lidí, které jsou všeobecně méně inteligentní a vzdělané. Těchto lidí je ve společnosti v Česku nejvíce. Politikovi také pomáhají předchozí desetiletí, kdy lidé z velké části naprosto rezignovali na zájmu o věci veřejné a odborné výklady (popularita různých Blesků a takyodborníků). Velmi dobrým politickým tahákem by tak mohlo být „nabídnout něco zdarma“. Lidé na slovo zdarma slyší, velmi často se při zvolání „zdarma“ začnou chovat iracionálně (Dan Ariely, Jak drahé je zdarma, strana 56-57).

Politici mají tendenci slovo zdarma často zaměňovat se slovem bezplatně. Důvod je zcela jednoduchý – zdarma zní lépe, než bezplatně. I když v Česku, kde je všeobecné ekonomické povědomí na velmi nízké úrovni, je ve všeobecném vnímání mezi slovy zdarma a bezplatně téměř nicotný rozdíl.

Vraťme se ale k našemu politikovi. Tento politik tedy řekne „Zajistím vám zdravotnictví zdarma! A školy taky! A vůbec všechno!“ Lidé se jeho slibů chytí a politika zvolí. Ten se stane předsedou vlády a začne vládnout – a vskutku, zavede bezplatné zdravotnictví.

Najme se tedy hromada úředníků, kteří budou ve všech okresech rozdělovat a přerozdělovat peníze doktorům a zdravotnickým zařízením na jejich provoz.  Nové úřednické pozice, nové vybavení, nové platy a další vycucávání státního rozpočtu.

Bohužel, po roce svého vládnutí zjistí tento politik, že náklady na zdravotní péči neúměrně rostou. Lidé chodí k doktorům i s banalitami, jsou příliš často nemocní, což stát pociťuje při vyplácení dávek v nemoci, lékaři jsou zavaleni prací a tak svoji práci nevykonávají tak kvalitně, jako dříve, na mnoho lékařských zákroků a vyšetření se dlouho čeká. Lidé volají po nápravě, politikova popularita začíná klesat. Co s tím?

Politik přeci nezruší tahák jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Sám by uznal svoji horoucí chybu. Rozhodne se tedy k tomu, že by do zdravotnictví mělo jít více peněz, aby přilákal nové zaměstnance, doktory a sestřičky třeba i z jiných zemí a podobně. Kde na to ale vzít? Může zvýšit daně, což se ale nejcitelněji projeví na nízkopříjmových skupinách, což je ovšem zároveň jádro jeho voličské základny. Takže zavede progresivní zdanění – těch bohatých je přeci méně, jejich hlasy oželí. Vsadí totiž na závist, ví, že progresivním zdaněním si přiláká ty voliče, kteří všechny bohatší, různé podnikatele a podobně považuje automaticky za zloděje, které je potřeba pořádně zdanit.

Progresivní zdanění je ale všeobecně administrativně nákladnější, než ta nejjednodušší rovná daň, která v zemi vládla doposud. Úřady potřebují nové úředníky, což se ve státních financích projeví zvýšením výdajů na platy státních zaměstnanců, větší firmy musí najmout další asistenty a úředníky, což se projeví snížením zisku, s čímž se pojí nižší odvedená částka na dani. Je možné, že i přes vyšší daň jednotlivec nakonec kvůli zvýšeným nákladům na režii daní zaplatí fakticky méně.

Politikovi se ale dostane další smutná zpráva – kvůli zvýšením daním se zvyšuje daňová kriminalita. Lidé se jednoduše snaží vyhnout placení daní, protože jsou pro ně až příliš vysoké. Co s tím politik udělá?

Progresivní zdanění je poněkud výrazná změna. Politik přeci nemůže udělat krok zpět, protože by s sebou musel vzít i ikonu jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Co s tím? „Zavedeme důslednější kontrolu placení daní!“ hřímá politik z řečnického pultíku. A tak se přijme hromada úředníků na finanční úřady. Další platy vycucnuté ze státního rozpočtu navíc. K úředníkům se připojí další policisté v nově vzniknuvší finanční policii. Nový úřad, nové vybavení, nové výdaje… a hromada nových úředníků, kteří zajišťují administrativu oné finanční policie.

I tak se ale náklady na zdravotnictví stále zvyšují. Zdravotnictví se stává nepřehlednou změtí byrokratický procesů, kde se hází s finančními částkami jako se známkami na prvním stupni základní školy. V tomto ohromném aparátu přerozdělování veřejných prostředků také bují korupce díky velmi lukrativní možnosti napojit se na tyto cesty velkých finančních prostředků. Peníze mizí v nedohlednu, lékaři a zdravotnická zařízení stále volají po dalších a dalších penězích a lidé si stále stěžují na upadající kvalitu zdravotnické péče. Situace se tedy nezlepšila (naopak, stále se zhoršuje), ale výdaje na zdravotnictví stále rostou.

Státu již postupem času nestačí prostředky vybrané na různých daních a dalšího zvyšování se už náš politik bojí. Má tedy dvě možnosti: buď proinvestuje další velké množství peněz, uzná svoji chybu a jednoduše se politicky odstřelí, když vrátí celý systém zpět (tedy, zde to píši jako by to byla zpět změna za jeden den, ale to by byl velmi dlouhý proces, kdy by se stále ztrácely peníze), nebo si na chod celého tohoto ohromného aparátu půjčí. Nějaké snižování platů nepřichází v úvahu – oni úředníci jsou totiž voliči, také kdyby snížil platy, tak by jich mohlo mnoho odejít, takže by hrozilo zhroucení celého systému a větší pravděpodobnost korupčního chování u zbývajících úředníků.

Takže si stát půjčí. Ze začátku nevině, jen pár miliard. Ovšem náklady dále rostou; přidejme si k tomu mnoho dalších bezplatných věcí, které nám dnešní státy zajišťují, na tyto bezplatné služby (na všechny) aplikujte výše uvedený princip a dojdeme ke kořenu státních dluhů drtivé většiny dnešních států. Alespoň těch evropských.

Stát díky bezplatnosti vytváří spousty systémů pro systémy, najímá úředníky pro úředníky. Stává se ohromným neefektivním byrokratickým aparátem, kde se přerozděluje ohromné kvantum peněz, na který je napojeno spousty nasávačů, různých bratrů, zeťů a dalších, kteří stát obírají pomocí veřejných zakázek, které jim přidělují zkorumpovaní úředníci. Stát se stává nepřehledným, nefungujícím, stát nevidí problémy, které zužují veřejnost, není schopen je řešit, protože je příliš zatížen sám sebou. Stát a státní aparát se stává přítěží společnosti, ne její oporou.

Co je ovšem naprostou katastrofou je skutečnost, že všechna tato zatížení státu se odrazí i na zatížení soukromých subjektů. Třeba u již zmíněného progresivního zdanění – režie daní v soukromé firmě díky složitějšímu systému zabírá mnohem více člověkohodin. Firmy tedy musí najmout nové zaměstnance, ale ne proto, aby noví zaměstnanci přispěli k prosperitě firmy a vytvářeli firmě užitek, ale jako pomoc při správě daní určité firmy. Je to v podstatě zaměstnanec, který byl zaměstnán na nátlak státu. Je to firemní úředník pro úředníka, ve firmách vznikají nové systémy pro systémy, což snižuje efektivitu společností a v důsledku toho i celého hospodářství.

Můžeme říci, že v tomto démonu bezplatnosti stojí jeden z pilířů současné krize. Tato krize není krizí trhu, nýbrž krizí státu. Stát se snaží pro zmírnění dopadů krize dále více zasahovat do fungování trhu a mimo nepřímého ovlivňování výkonu firem, kterého jsme byli svědky ve výše uvedeném příkladě dochází k ovlivňování přímému. Toto přímé ovlivňování ale znamená další práci pro státní úředníky, další nové úředníky, další kontrolní instituce, další systémy pro systémy, další zatížení státního rozpočtu a ve výsledku také další zatížení soukromých firem. Možná, že státní regulace vyvede hospodářství z krize současné, ale zároveň připraví půdu pro krizi další, která bude mnohem horší. Pokud stát bude i v následující krizi používat prostředky zvýšené regulace a zvýšeného dohledu nad soukromými institucemi, budeme již moci hovořit o cyklickém procesu, na jehož konci může stát až plné nahrazení současného (alespoň trochu) svobodného tržního systému systémem centrálně řízeným. A to již bude konečná hospodářská katastrofa rozměrů krize v post sovětském Rusku (akorát rozšířena celosvětově) neodvratitelná.

Co s tím uděláme?

Špatné předsudky Evropské civilizace

Evropská (všeobecně západní) civilizace stojí morálně (výchovou) na základě křesťansko-židovské tradice. V mnohém to západní civilizaci posunulo dál, ovšem v mnohém nás právě tato tradice může brzdit. Pojďme se podívat na několik tradičních brzd Evropské, či lépe západní, civilizace.

Homosexualita

Muž s mužem či žena se ženou. Křesťanství a judaismus vidí lásku mezi dvěma osobami stejného pohlaví (homosexualitu) jako něco špatného, zrůdného, nenormálního a nemorálního. Do dnes nám tato tradice svazuje ruce a myšlení při mnoha aspektech rozhodování v našem životě. Dodnes pohrobek této tradice v našem myšlení naše uvažování svazuje.

Někteří tvrdí dodnes, že homosexualita je nemoc. Že je to něco odporného, přitom už je to již mnoho let, co i sama WHO homosexualitu ze seznamu nemocí vyřadila. Řekněme si upřímně – homosexualita je přirozená a není to nic proti přírodě – sama příroda ji „vymyslela“.

Každý v sobě máme kousek homosexuála. Díky tomu se dokážeme srovnat s osobami stejného pohlaví a určit, jestli je hezký či hezká. Pánové, přiznejte si, upraveného chlapa prostě poznáte. Potřebujete to.

Jak byste jinak poznali, kdo je větší oponent při „lovu“ představitelek druhého pohlaví?

Adopce dětí homosexuály

„Ahoj, já jsem Marek. Do šesti let jsem vyrůstal v dětském domově. Ale pak mne adoptovali a od té doby mám dvě tety/dva strýce.“

Ano, i takto si dovedu představit, že se představí spolužák mé ratolesti. Lepší dva tátové, než jedna teta. Naše společnost má problém – máme hodně dětí v dětských domovech. Ale pro velké množství dětí máme málo vychovatelů. Není proto de facto možné, aby se vychovatelky/vychovatelé individuálně starali o rozvoj všech dětí. Děti nejsou vychovávány, nejsou vedeny k samostatnému spořádanému životu, nemají se kde ptát co, jak a proč.

A přitom je to tak nesmírně důležité. Po dosažení plnoletosti z domova vyjde jedinec, který vlastně nic neví a pro kterého je několikanásobně obtížnější se prosadit a usadit. Nemáte rádi všechny ty „fetky“, „zlodějíčky“ a další pouliční živli? Jdou eliminovat – když snížíme počet dětí vyrůstajících v dětských domovech.

Jak snížíme tento počet? Několika kroky:

  1. zjednodušíme proces adopce dětí – nesmí docházet až k několikaletým průtahům při adopci dětí. V cestě dítěte od domova do rodiny musí stát co nejméně byrokratických i jiných zábran. Stát sám přeci chce, aby se děti z domovů dostali do rodin, tak proč tomu „házet klacky pod nohy“?
  2. Umožníme adopci dětí homosexuálními páry. Již dnes se mohou homosexuálové „registrovat“, což je jakási obdoba klasického sňatku. U homosexuálů problém nevidím, i oni chtějí vychovávat děti. Morálně nevidím překážku – homosexuální registrované páry jsou spolu v průměru stejně dlouho, jako běžné páry. Jde obvykle již o vyzrálé jedince. Následně je třeba zkoumat případ individuálně, stejně tak, jako je to u smíšených párů. Všechny další často uváděné důvody proti adopci homosexuály (ostuda dítěte před ostatními dětmi, možné „šíření“ homosexuality mezi další generace) vychází pouze z našich omezení (ona ostuda – prostě se dětem řekně „Pepíčku, je normální, že někdo má dva tatínky“), nebo z naší neznalosti (sexuální orientace je určena již v prenatálním období vývoje, tedy „v břiše“).

Výkonové hodnocení

Absolutní hodnocení = nejlepší hodnocení. Většina lidí předpokládá, že absolutní hodnocení je nejlepší. Ať už jde o známky, plat, pořadí a další. Bohužel, často tomu tak není.

Někoho ohodnotit je velice těžká věc. Proto pětistupňové hodnocení nemůže nikdy vypovědět o míře znalostí a inteligence studenta. Nedávno jsem kdesi četl jakousi „nadnesenou“ myšlenku – proč nehodnotit studenty ve tvaru „1,57“?

I to by mohlo být řešení. Škála hodnocení by posléze byla de facto nekonečná, a tak by jistě lépe vystihovala znalosti a inteligenci studenta. Dalším lepším řešením je procentuální stupnice – hodnotit pouze procenty. „Test zvládl na 60 %“, „zkoušení bylo 83%“. Proč ne, lpí li někdo na něčem „srovnatelném“, škálovatelném, rychlém a jednoduchém.

Nejlepším řešením – avšak také nejnáročnějším – by bylo slovní hodnocení. To by bylo ovšem natolik náročné na srovnání a natolik náročné na čas, že to je skutečně jen možnou hudbou daleké budoucnosti, kdy třídy budou menší a učitelů více. Dokážu si to představit jen na soukromých školách.

Netolerance

Naše kultura je jistě vznešená a pro nás jistě nejpřijatelnější. To ovšem neznamená, že bychom měli hanit, likvidovat a přímo postupovat proti jiným, „cizím“ kulturám a náboženstvím.

Nad tradicemi, dogmaty a předsudky by mělo stát právo. Právo rovné pro všechny. Toto právo by nemělo nadržovat žádnému etniku, kultuře či náboženství. Stejně tak by nemělo nikoho utiskovat, dělat z příslušníků určitých etnik či náboženských skupin občany druhé kategorie.

Cizí kulturu bychom se neměli snažit vytlačit a zlikvidovat, ale naopak – na jejich území je tolerovat a na našem „území“ je tolerovat, přijmout to, co z jejich kultury považujeme za správné a zbytek nechat na vymáhání práva a zákonnosti.

Moudřejší ustoupí – snadná omluva

Moudřejší ustoupí. Jistě tuto větu všichni znáte a už jste ji někdy slyšeli. Z této věty se dá soudit, že ustoupení druhé straně je věc moudrá. Bohužel, v současné době tomu tak není. Lidé si sami sobě touto větou nalhávají, že ustoupit je správná věc.  Omlouvají tím tak skutečnost, že se nedokážou postavit čelem vzniklé situaci. Je několik tipů situací, kde se touto větou dá vyhnout – pro nás špatnému – výsledku:

První z nich je klasická slovní hádka nad nějakým problémem, či při rozhodování. Zde lidé maskují svoji slabost  – neschopnost přiznat porážku.  Člověku se pak honí hlavou myšlenky ohledně toho, jak se ztrapní přede všemi, že si nedokáže ani obhájit svůj vlastní názor, návrh, a tak dále. Proto v poslední chvíli radši řekne moudřejší ustoupí. Jak ale vidíte – je to pouze nedostatek vůle k přiznání porážky.

Dalším tipem je neochota řešit vzniklý problém. To se dost často stává v situacích kde jedna strana je „zákazník“ a druhá je „prodávající“. Zde bohužel na tuto slabost doplácejí většinou pouze poctiví lidé, jak vám vysvětlím dále.

Nepoctivý zákazníci se totiž snaží způsobit co nejvíc problematickou situaci a tím se snaží prodávajícího zahnat do úzkých. V této chvíli jsou dvě možnosti: v té lepší se prodávající nelekne a bude řešit situaci tak, aby dostál všem pravidlům, která ho svazují.

V horší variantě buď neví, jak situaci řešit, či prostě nemá rád problémy a jejich následné řešení, poslouchání ostatních kterak remcají, jak to mohl udělat lépe či rychleji. Proto se rozhodne zákazníkovi ustoupit, protože moudřejší přeci ustoupí zákazník dostane to co chce, plus ještě obvykle něco navíc, jako omluvu za způsobené problémy. A my chudáci poctivý lidé si můžeme jen v duchu nadávat, proč vlastně jsme poctivý, když všude kolem ta nepoctivost prochází.

Pokud to shrnu, tak je lepší nikdy neustupovat jen kvůli našemu strachu řešit situaci. Postavte se za svůj názor a dokažte sami sobě, že to dokážete.

Jaké má totiž ono moudřejší ustoupí následky do budoucna? Pokud se budeme bát řešit vzniklé situace, nepříjemnosti, pokud se budeme bát si přiznat porážku, dostaneme se do situace, kdy zvítězí jen ti nepoctiví a drzejší.

Osobní ambice – máme bez nich vůbec něco?

Ambice – plány, sny, ctižádostivost, cíl.

Jaké jsou vaše ambice? Ať již momentální či celoživotní. Řekněte si je nahlas. Provedeno? Skvělé! Máte ambice – jste lidmi. Ze všech úhlů pohledu.

Chtěli jste být princeznou, princem, popelářem, vojákem, policistou, veterinářem? Už jako malé děti si vytváříme představy o svém budoucím životě. Vytváříme si ambice, kterých chceme dosáhnout. Je to nějaký cíl našeho snažení.

Princ, nový model autíčka, naučit se tu matiku, nepropadnout, dostat se na dobrou střední, udělat maturitu, dosáhnout vysokoškolského diplomu, dobrá práce, rodina, spokojené stáří. Ambice, ambice, ambice.

Představme si dvě osoby – pana A a pana B. Oba pracují v jedné firmě – firma XYZ, a. s. Oba začínají na stejném postě – řadový pracovník oddělení. Pan A je pln ambicí – chce růst, chce něčeho dosáhnout, má vysoké cíle. Pan A se tedy snaží a postupně roste – najednou je z něj asistent vedoucího oddělení, pak je sám vedoucím oddělení, pak povýší do vedení divize, pak se stane vedoucím divize… až dosáhne postu „Prezident firmy XYZ, a. s.“, nejvyššího postu ve firmě. Nad ním jsou již jen akcionáři… kterým ale sám také je.

Pan A má zajištěný vysoký příjem. Z chudého, obyčejného pracovníka se díky svým ambicím stal boháčem a uznávanou osobou. Co pan B?

Pan B začal jako řadový úředník. Když přišlo nové nařízení, viděl to jako překážku. „Proč mám zatraceně dělat to a to navíc, když to doteď být nemuselo? Vždyť je to zbytečné, vykašlu se na to.“ To byl přístup pana B – nové nařízení viděl jako překážku, ne jako příležitost. Ostatně – jak v této situaci zareagoval pan A?

„Hmm, další práce? No, to bychom se na to měli vrhnout co nejdříve, ať je to co nejdříve hotovo – hej vy ostatní, dejte si na to pozor, ať na to nezapomenete!“ Nové nařízení viděl jako příležitost.

Čím více zvládneme překážek, tím více nás ty překážky zocelí – to, co nám nyní připadá nemožné nám připadá nemožné jen díky našemu vlastnímu omezení. Pokud to, co je pro nás nemožné,zvládneme, pokoříme naší vlastní, osobní hranici a dostaneme se na další úroveň – k další hranici, která pro nás dříve byla ještě více „nemožná“ a naprosto nepředstavitelná. Nyní jen stačí zbořit i tuto hranici.

Naše vlastní osobnost a hranice našich možností se sami těmitopřekážkami rozšiřují. Čím více překážek zdoláme, tím více toho zvládneme i v ostatních částech našeho života. Překážky se stávají příležitostmi. Příležitostmi k našemu rozvoji, k vytvoření lepšího , než kým jsme v současnosti.

Pan A měl k novým nařízením a změnám pozitivní přístup – viděl je jako příležitost k osobnímu zlepšení. Díky tomu se zdokonaloval, až dosáhl vysokého postu a spokojeného života. Jen tak něco ho již nepřekvapí.

Pan B měl naopak přístup negativní – vše nové, vše navíc viděl jako zbytečné, jako překážky v jeho rutinní práci. Odmítal změnu ve svém všedním pracovním rytmu, odmítl tím i změnu své pracovní pozice – třeba povýšení.

Lidé, jenž si kladou vysoké cíle, vysoké ambice a nebojí se změn, které souvisí s jejich dosáhnutím, jsou úspěšní. Mohou mít hodně peněz, hezký dům, skvělou rodinu a chytré děti. Rostou nad ostatní, jenž si z pouhého strachu či neochoty stanovují cíle nízké.

Problém české (ne)ambicióznosti

Koukněme se do vyspělých zemí. Ambiciózní lidé jsou zde vážení občané, lidé, ke kterým mají ostatní povětšinou úctu a respekt. Celý známý „american dream“ je postaven jen a pouze na ambicióznosti, kdy se chudý člověk z ničeho díky vlastní píli dostane do výšin.

Koukněme se do České republiky a dále na východ – k ambiciózním lidem je zde zachovávána určitá míra despektu, lidé jimi opovrhují. Je to z jednoho důvodu – z toho samého důvodu, proč jsou na západě ambiciózní a úspěšní uznáváni a podporováni – protože vyčnívají nad průměr.

Průměrný Čech si mnoho let drží své teplé místečko. Občas si vydupe zvýšení platu, celkem často si zanadává, jak je ta práce k ničemu a jeho zaměstnavatel je div ne tyran.Zkusit dělat něco navíc? Snažit se? Vyčnívat nad průměr? Ne! Proč by to dělali, když mají své jisté…

Kam vede život bez ambicí jsme mohli vidět v praxi před rokem 1989. Tehdejší systém ze slova „ambice“ udělal div ne urážku. Každý byl průměrný, všichni si byli rovni, jen někteří si byli rovnější. Ambicióznost byla potlačována – každý měl své místo, na kterém zůstal třeba třicet, čtyřicet let. Pak odešel do důchodu, kde v poklidu odpočíval až do své smrti.

Tehdejší systém řídil osobní rozvoj jednotlivce, až natolik omezoval svobodu. Pokud řídil osobní rozvoj jednotlivce, řídil i celou společnost. Pokud se zde objevila jediná výjimka, znamenalo to chybu v systému řízení společnosti. Tato jedna jediná malá trhlinka mohla – pokud by nebyla brzy podchycena – spustit prudkou lavinu, kdyby se lidé této trhlinky chytli a postupně by až totálně rozvrátili systém řízení socialistické společnosti. Diktatura proletariátu by přestala být diktaturou, lidé by díky možnosti vlastního osobního rozvoje mohli začít svobodně přemýšlet a zjišťovat nedostatky systému. Začali by myslet kriticky, což bylo to poslední, co socialistický systém potřeboval.

Ostatně takto malá trhlinka ve formě disidentů napomohla k rozvrácení socialistického systému v tehdejším Československu. Svobodná a kriticky přemýšlející mysl tehdejšího společenského undergroundu byla onou trhlinkou. Sametová revoluce byla tou lavinou.

Padesát let zde byla ambicióznost trestána. Možná padesát i více let bude trvat, než se pokřivený pohled společnosti na ambice a ambicióznost vrátí zase do normálu. Až poté bude naše země schopna růstu, schopna změn a reforem, které jsou potřeba. Do té doby se totiž většina společnosti těchto změn bude až panicky bát.

Pro ambiciózní lidi je možnost růstu více, než-li peníze. Ambicí nemusí být jen pracovní postup či spokojená rodina, může jí být i sen o vlastním rodinném domku někde na vesnici, chtíč object celý svět kolem dokola a tak dále. Mnoho lidí bez ambicí si totiž neuvědomuje, že onen růst nám může přinést nakonec mnohem více prostředků (peněz), než snaha najít si své teplé místečko.

Co je pro nás „svoboda“? Aneb o cirkusu v Kodani

Svoboda, pojem posledních několika staletí. Dokážeme si ji představit? Dokážeme ji konkretizovat, přenést ji do jednoho pojmu, který je pro nás se svobodou nerozlučitelný? Čím je pro nás ta „svoboda“ právě svobodou?

„Život“ (Michal Suplinčák). To byla první reakce, když jsem několika lidem položil otázku „co je pro tebe svoboda“. Možnost žít si dle svého, tak, jak já chci. To je svoboda pro jednoho z pěti lidí, kterým byla otázka položena.

„Prostor“ (Jaroslav Kaucký). To byla reakce druhá. Neomezený prostor pro pohyb a myšlení, absence hranic – jak ve fyzickém, tak v duchovním světě.

„Volnost“ (Barbora Vondrová). Třetí reakce. To, že vám nikdo do ničeho nemluví, že si vše můžete dělat dle svého, že vám nikdo do vašeho rozhodování nezasahuje.

Čtvrtá (Lukáš Kubec) a pátá (Kristián Konzál) odpověď byla totožná – „neomezenost“.

Jen jednou to bylo vysvětleno jako „neomezené možnosti v lidském konání, avšak neomezená odpovědnost“ a podruhé jako příklad na silnici (autor je velmi zainteresován do automobilů): „například neomezené chování na silnicích, neomezená rychlost, ale jakmile je nějaká nehoda, někoho srazíš, tak vše platíš a jsi automaticky vinen. A do konce života si nezařídíš.“

Pět lidí. Čtyři slova, pět vysvětlení.

Ale neplatí náhodou, dle výše uvedených vysvětlení, že „život“ = „prostor“ = „volnost“ = „neomezenost“ = „svoboda“?

Všech pět „vysvětlení“ má jedno společné, a to že předpokládají existenci objektu a subjektu (vás a někoho třetího, pozorovatele) a předpokládají jakousi „svobodu“ – to, že subjekt nezasahuje do objektu. Že vám nikdo nezasahuje do života, že vám nikdo nenastavuje mantinely poznání, že vám nikdo do ničeho nemluví, nikým dalším neomezené možnosti, neomezené chování v „silničním provozu“ světa.

Pět názorů, pět různých, ale přitom stejných pohledů na svobodu. Na něco tak imaginárního, nadneseného, transcendentního. Pět různých názorů, které říkají vlastně to samé.

Zeptejte se sami sebe – co je pro vás svoboda? A proč? Napište si to na papír. Zapřemýšlejte nad tím a zkuste z toho „vyždímat“ ten nehrubší obrys vašeho vysvětlení. Nedojdete náhodou nakonec k tomu samému názoru?

Je zajímavé sledovat, jak se pět lidí, kteří se povětšinou neznají, dokážou shodnout na věci, o které se veřejně nediskutuje. Je to důkaz toho, že svoboda je člověku přirozená. Člověk se nepotřebuje „učit“ její definici, již sám automaticky dokáže říci, „co je to svoboda“. Řekne to jinak, než třeba všichni ostatní, ale přitom řekne to samé, co všichni ostatní.

Se svobodou se také mnohdy pojí další slovo – odpovědnost. Dokážete říct, co je to odpovědnost? Věřím, že ano. Většina z vás si řekne, že odpovědnost je cosi jako „že dokážeme přijímat důsledky svého jednání“.

Pokud jsme ovšem limitováni ve svém jednání a chování, vždy můžeme pro naše činy najít třetího viníka. Někoho, na koho „svalíme vinu“. Někoho nezabijete, protože jste limitováni právem. Právo je onen „viník“ toho, že někoho nezabijete. Nacisté se po druhé světové válce bránili na ně uvaleným obviněním tím, že pouze „plnili rozkazy“.

Je to přirozené – pouze vysoce morálně silný a zároveň vnitřně svobodný člověk dokáže být plně odpovědný. Pokud bude společnost svobodná jako celek (bez svobody všech neexistuje svoboda jednotlivce), bude také odpovědná. Bude odpovědně přistupovat k otázkám, které ji jako celek postihují.

Bude odpovědně přistupovat k otázce globální změny klimatu, bude odpovědně přistupovat k otázce chudoby a k dalším globálním problémům. Tedy ve svobodě je klíč k řešení těch největších obtíží. Vzrůstající etatismus, kdy stát stále více zasahuje do života společnosti (projevující se hlavně v USA a Evropě) jde zcela proti výše uvedeným tvrzením. Je tedy zcela logické, že se summit v Kodani změnil v „Cirkus Humberto“, když hlavní roli hrály Čína (kde o svobodě nemůže být žádná řeč), USA (kde za vlády Baracka Obamy dramaticky narůstá moc federální vlády) a EU (kde se moc centralizuje do úřadů EU, která často nejsou volenými orgány, a které svými regulemi silně zasahují do fungování trhu).

Dokud si jednotlivé vlády a mocenská centra neuvědomí, že osvobozením lidí, institucí, firem a celkově osvobozením společnosti od stále se rozmáhajícího vlivu státu, že tím, že ustoupí od současného etatismu, zvětší jakousi odpovědnost jednotlivce, nemůžeme v globálních otázkách najít společné řešení.

Jednotlivci totiž tvoří celek, detaily tvoří velikost. Svoboda a odpovědnost jednotlivce také tvoří svobodu a odpovědnost společnosti jako takové.

Věk jmenovitých diskusí

Je to již nějaký ten pátek, co server Novinky.cz zavedl povinnou registraci pro možnost diskutovat pod zprávami. A to registraci ne ledajakou – člověk se registruje pod svým pravým jménem a celou adresou. Aby se identita údajů ověřila, registrace končí až zadáním autorizačního kódu, který vám od provozovatele serveru přijde poštou.

Od 15. prosince na obdobný systém přechází i server Lidovky.cz, což je internetové zpravodajství Lidových novin. A – stejně jako kdysi u Novinky.cz – se vyrojilo spousty hlasů, které říkají, že je zde omezována svoboda slova, porušována ústava a bůh ví, co ještě.

Drazí brečící ochránci svobod, pláčete na špatném hrobě. Diskutující sami svojí neukázněností, hrubostí, vulgárností a porušováním zákonů zavinily zpřísňování dohledu nad diskusemi. Pravidla diskuse nejsou trhací kalendář.

Kde jste byli, vy „ochránci“ svobody slova, když na vašich milovaných diskusích byli rozumní diskutéři ostrakizováni nadávkami, hrubostmi, když byli uráženi (a to buď „jen tak“, popřípadě na základě odlišného vyznání, národa, rasy či názoru), když byli porušovány pravidla slušnosti a diskuse?

Pravda – za hrůzný stav diskusí ovšem nemohou pouze diskutéři. Mohou za něj částečně i provozovatelé serverů, a to protože je to jejich prostor a je jejich povinností zajistit dohled nad diskusemi.

Avšak pokud byl již současný stav diskusí na zpravodajských serverech natolik neúnosný, že místo toho aby diskuse přinášeli přidanou hodnotu k článkům, tak ukazovali pouze společenský odpad, který nemá cenu číst, bylo nutné zakročit. Provozovatelé serverů musejí dostát svojí odpovědnosti a jednoduše nad diskusemi zvýšit kontrolu. Tato odpovědnost jim vzniká, pokud dochází k porušování zákona. Ovšem není to jen (v případě porušování zákona) jejich povinnost, je to i jejich výsostné právo.

Je to jejich web. Jejich server. Jsou to jejich noviny, jejich informace, jejich data. Pokud by chtěli, mohou diskuse zrušit. Pokud by to udělali, byla by to čistě jejich věc, jejich právo.

Mimochodem, v zahraničí absence diskusí není ničím zvláštním (BBC.co.uk).

Pravidla nejsou „trhací kalendář“. Pokud byly ona pravidla diskuse soustavně porušovány, pokud byly soustavně porušovány zákony, není překvapivé, že provozovatelé věnují diskusím větší pozornost, a že k jejich užití je potřeba složitější registrace. Ona složitější registrace, která je i časově náročnější, totiž eliminuje klasického „Pepu z Horní dolní“ (což je dle Mirka Topolánka aktuálně někde z Prahy 13), který si na diskusi půjde zanadávat na ty „černý kretény, který můžou za všechno zlo světa“. Onen Pepa totiž zřejmě bude mít problém s tím, že nemůže hned, nemůže teď, že musí čekat… a že ho můžou de facto doživotně zablokovat. Nemilé.

Je třeba si uvědomit, že uživatel nemá právo na diskusi pod články. Že internetová stránka soukromých novin je soukromým majetkem. Nařizováním, co se na onom soukromém majetku smí či nesmí je výsostným právem majitele. Ne uživatele.

Diskutovat lze i slušně. I ono Pepovo oblíbené  „černí kreténi, kteří můžou za všechno zlo světa“ lze říci slušně.

A hlavně by si měla většina diskutérů uvědomit, že k diskusi patří respekt k ostatním, tolerance k jiným názorům a – co je důležité – schopnost uznat svoji chybu.

Pokud aspoň dva z těchto čtyř požadavků většina diskutérů nesplňuje, není něco špatně se serverem, ale je něco špatně s uživateli. S vámi.

Probuďme se – pravidla jsou od toho, aby se (aspoň trochu) dodržovala.

1 11 12 13