Vysoké daně vytvářejí monopoly

ČSSD chce zvýšit daně právnických osob na 21%. Míní tím zvýšit příjmy státního rozpočtu. Ukáži vám však zde, proč toto zvýšení daně může vést k vytváření monopolů, poškozuje menší výrobce a proč tlumí hospodářský růst, tedy paradoxně – proč efekt vyšší daně může být ten, že příjmy státního rozpočtu se sníží.

Náklady obětované příležitosti

Začneme něčím, co s touto problematikou na první pohled nesouvisí. Víte, co jsou náklady obětované příležitosti?

Příklad:

Dejme tomu, že si můžete otevřít vlastní prodejnu párků v rohlíku, nebo pracovat jako pokladní v samoobsluze. Jako pokladní v samoobsluze si můžete měsíčně čistého vydělat 10 000,- Kč. Jako prodejce párků si po odečtení nájmu a daní můžete vydělat 11 000,- Kč měsíčně. Co budete dělat? Nejspíše budete prodávat párky. Práce v samoobsluze je obětovaná příležitost, svůj čas věnujete místo práce pokladního práci prodejce párků.

Kvůli tomu je vaše obětovaná příležitost vaším nákladem. Tedy – 11 000 (prodejce párků) – 10 000 = + 1 000. Jsme v plusu u prodávání párků, tedy zřejmě budeme prodávat párky. Je to jednoduché. Avšak – pokud bychom párky prodávali jako právnická osoba, může se stát, že se s prodáváním párků dostaneme do mínusu. Pak budeme spíše prodávat v samoobsluze.

Monopoly a tržní konkurence

V posledních desetiletích to vidíme velmi zřetelně – mnoho odvětví jsou ovládána monopolními společnostmi či kartely. Jde zejména o energetiku, dopravu (železniční) a další. Překvapivě jde o odvětví, kde většinou má velký vliv stát skrze různá regulační nařízení.

Na počátek si řekněme, že postavení na trhu (konkurence) není stav, ale proces, který se vyvíjí.

Krásný ilustrativním příkladem je energetika. Myslíte si, že současný stav, kdy celé odvětví obvykle ovládá jedna monopolní společnost či kartel několika málo firem je přirozený? Jestliže ano, tak si to myslíte špatně. Koukněme se do USA…

Před rokem 1887 existovalo v New Yorku šest elektrárenských společností a před rokem 1907 mělo licenci k podnikání 45 elektrárenských společností v Chicagu. Stejně tak byl před rokem 1895 Duluth v Minnesotě obsluhován pěti elektrárenskými společnostmi a Scranton v Pennsylvánii před rokem 1906 čtyřmi společnostmi.

Jistý pokus o monopolizaci odvětví proběhl v roce 1888 v Baltimoru. Tři vzájemně si konkurující plynárenské společnosti se pokusily sloučit a tím pádem fungovat jako jeden monopolista. Bohužel, jejich plány jim zhatil nový konkurent – elektrický proud, který díky vynálezům T. A. Edisona a N. Tesly začal konkurovat plynu ve všech oblastech jeho použití. Od té doby proti sobě stály plynárenské a elektrárenské společnosti, které oboje vykazovaly vysoké požadavky na fixní kapitál. Žádný “přirozený monopol” ale nikdy nevznikl.

Stav na trhu s energiemi před nástupem regulace byl tedy takový, že v období trvající přes 80. let si vždy konkurovali alespoň dvě společnosti, přičemž tyto společnosti si velmi tvrdě konkurovali svými cenami a nabízenými službami. Ten, kdo z této situace měl největší prospěch, byl přirozeně zákazník, který tak měl kvalitnější služby za nižší ceny, než jak tomu bylo v oblastech s regulovaným trhem s energetikou. Zároveň také byly obvykle náklady nižší tam, kde fungovala vzájemná konkurence, než tam, kde byl regulovaný trh.

Jak tedy vznikla regulace trhu s energiemi? Samuel Insull byl prezident National Electric Light Association (NELA). Toto sdružení se nejdříve zabývalo převážně technickými a obchodními aspekty elektroenergetiky, avšak časem přešlo i k politickým aktivitám. Insull ve své přednášce v červnu 1898 volal po vytvoření “třetí cesty” mezi socialismem a “predátorskou” konkurencí. Dle Insulla konkurence zvyšuje riziko podnikání v elektroenergetice a tak jsou společnosti v tomto odvětví působící nuceny platit vyšší úroky za zapůjčený kapitál.

Z počátku byli myšlenky S. Insulla odmítnuty, avšak on se nevzdal. Jeho hlavním zájmem, jakožto šéfa Chicago Edison Company bylo ovládnout chicagský trh, což bylo – jak jsme si výše řekli – v systému tržní konkurence téměř nemožné. V roce 1907 vznikly v New Yorku a Wisconsinu první regulační komise, v roce 1915 energetiku regulovalo již 33 státu USA. První negativa regulace se začali projevovat již ve dvacátých letech (zdražování, mnoho podvodů). Jak se situace “vyřešila”? Jednoduše – regulace byla ještě silnější.

Dnes je energetická síť v USA v otřesném stavu. Jen tak mimochodem – podobný vývoj proběhl i v telekomunikacích či na železnici.

Jak to souvisí s vysokými daněmi? Vysoké daně snižují zisk z činnosti. Pokud stát nastaví vysoké daně pro podnikání, omezí tím možnost podnikání, přežijí jen ti v dané chvíli největší společnosti, kterým však nevznikne nová konkurence. Tyto firmy ovládnou trh, stanou se monopolními i díky (mimo jiné) vysokým daním. Neschopnost tvorby konkurence (zapříčiněná státem) je pak to, proč veřejnost začne volat po regulaci odvětví, čímž se paradoxně ještě posílí pozice monopolisty.

Monopolista poté nemusí fungovat efektivně – společnost je velká, ovládá odvětví a díky státu tady není nikdo jiný, kdo by dokázal obsloužit zákazníky monopolisty. Monopolista tedy ví, že ho stát nenechá padnout, tedy ví, že může jít i do “mínusu”, tedy nevykazovat zisk. Krásným příkladem jsou České dráhy v několika minulých letech. Monopolista se stane “strategickou firmou” a jako takovou si ji stát střeží, čímž zvětšuje její význam. Celé riziko (například v energetice) je tak soustředěno na jedno místo, což rozhodně není dobré.

Monopolista pak tedy nemusí generovat zisk, což znamená, že neodvádí daně, naopak, stát jej velmi často sanuje, dává monopolistovy ohromné sumy peněz. Stát na celé situaci tratí, snižují se příjmy do státního rozpočtu a firma ve skutečnosti zaostává. Není zde nikdo, kdo by ji nutil inovovat.

Zároveň neefektivita fungování společnosti tvoří zástěrku pro zvyšování cen – na regulovaném trhu tedy tratí nejen stát, ale i zákazník.

Je zvyšování daní skutečně ta správná cesta?

Proč brojit proti (finančním) spekulacím?

V USA i státech EU se tvrdě diskutuje o regulaci. V Davosu se mluvilo o regulaci a začalo se regulovat. EK mluví o regulaci. Všichni mluví o regulaci toxického kasinoveho kapitalismu, jen nějaký pan Topolánek od veskláků z Monte Argentaria vytahuje rok 1948. Bolševismus modré party je úsměvný, ale bohužel i vrcholně nebezpečný celé EU.

Lukáš Kraus

Regulace – ať už jde o různé “spekulace”  a další – je špatná. Špatná, špatná, špatná. Omezuje nejen naši svobodu, ale i náš akční rádius.

Mnoho lidí si dneska rádo kopne do těch hnusných spekulantům. Lidí, kteří investují, nakupují, prodávají za účelem zisku. Jsou to prý oni, kdo může za krizi. Jsou to prý oni, kdo můžou za schodky veřejných financí. Jsou to prý oni, kdo můžou za skoro vše zlé na světě. Tady jde vidět, že si někdo zvolil svého obětního beránka. Však je to snadné – spekulant je vlastně každý, ale přitom nikdo. Je tedy tak snadné svést všechno zlo na tak plytký pojem, jako je spekulant.

Myslím, že je to složitější… Na Západě se o regulaci dost mluví, ale moc se toho v praxi neudělá, kdežto v ČR se ani nemluví. Takový Stiglitz třeba tvrdí, že Obamovy návrhy jsou nedostatečné. Ještě nedošlo ani na obnovení stavu řekněme kolem roku 1950. A hlavně se mělo regulovat na mezinárodní úrovni, kam utekli velcí investoři už v polovině 70. let, a to se prakticky vůbec neděje.

Takže si můžeme stežovat na ideologickou zaslepenost v ČR a (většinou) prázdné fráze v zahraničí. Jsem přesvědčený, že finanční spekulace nikomu ve společnosti nic pozitivního nepřináší a měli bychom se dostat někam tam, kde bylo bankovnictví a finančnictví před nástupem Chicagské školy atd. To znamená oddělit banky a spořitelny od spekulace, jasně a nekompromisně. Jak se u legislativy začne mluvit o pružnosti, většinou se za tím schovává snaha rozmazat všechna jasná rozlišení a umožnit nějaké pochybné hrátky v zákulisí.

Karel Dolejší

Přístup pana Dolejšího je – přinejmenším – úsměvný. Všechny ty spekulace jsou tak ohromě společensky neužitečné, že jsou to právě ony, které přináší zisky na různých soukromých důchodových fondech či na životních pojištěních. Výnosy ze všech možných spekulací jsou tak strašné, že i z nich se platí daně, že mnoho finančně-poradenských firem, které i ze všech možných spekulací žijí, spolupracuje a podporuje mnoho veřejně prospěšných organizací. Prostě jeden důvod vedle druhého pro boj proti spekulacím.

Mnoho odpůrců spekulací zároveň poukazuje na USA a na místní znehodnocení vkladů v různých penzijních a jiných fondech. Spolu s tím tvrdí neustále dokola několik dogmat:

  • Spekulovat s důchody, zdravím, vzděláním je nemravné!
  • Stát musel vydat na sanaci mnoha spekulantů spousty prostředků z veřejných zdrojů – jsou to spekulanti, kteří mohou za dluhy vlád!
  • Ono by to mohlo fungovat i bez regulace, ale takový systém vytváří veřejné dluhy!
  • Za výnosy ze spekulací nejsou reálné hodnoty!
  • Pokud nebudeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Nyní si jednotlivé argumenty zastánců regulace vezměme bod po bodu.

Spekulovat s důchody, zdravím a vzděláním je nemravné!

Nemravné? Ale božínku, to jistě zastánci regulace souhlasí s tím, že stát je nemravný, když kontrolou (regulací) důchodových systémů, zdravotnictví a vzdělání spekuluje s budoucností (důchodem, zdravím a vzděláním) každého z nás! Vždyť když dané odvětví kontroluje stát, je stát automaticky ohromným spekulantem. Je to právě stát, který chce v daných oblastech fungovat efektivně, který chce za vydané prostředky něco získat. Je to právě stát, který prodává, nakupuje a očekává z toho nějaký zisk. Stát musí být v očích zastánců regulace tak strašný spekulant! Jestli se státu daří fungovat efektivně a těžit ze svého monopolu v určitých oblastech – toť otázkou. Dle mého názoru tomu tak není (viz štítek regulace).

Mimochodem, kdo peníze dobrovolně svěřil těm hnusným spekulantům s vidinou krásného důchodu, zajištěné zdravotní péče a jiného? Stáli ti proklatí spekulanti s pistolí u hlavy těch lidí a nutili je investovat? Ne. V každé investici je riziko, míra rizika je obvykle přímo úměrná  výši možného maximálního výnosu. Jednoduše řečeno, čím větší chceme výnos (zisk), tím větší riziko musíme podstoupit. Riziko je cenou za budoucí možný zisk. Je však otázkou, zda toto chtěli ti lidé, kteří si na důchod spořili v hodně rizikových fondech, chtěli slyšet. Je otázkou, zda se na to lidé někde zeptali. Je otázkou, zda si lidé nechali alespoň zdarma poradit od obyčejného finančního poradce. Odpověď je si myslím jednoduchá – lidé se neptali, lidé se neinformovali, lidé věřili reklamám, a to i když jim vlastně ani nerozuměli.

Jsou tedy současné ztráty chybou spekulantů, nebo lidí?

Spekulanti mohou za dluhy vlád!

Stát musel vydat na sanaci mnoha spekulantů spousty prostředků z veřejných zdrojů – jsou to spekulanti, kteří mohou za dluhy vlád! Ach bože – kolik já již napsal článků na toto téma, kolikrát jsem kritizoval sanace soukromého sektoru od státu, kolikrát jsem kritizoval znárodňování!

Zde je však nastolen znovu problém chápání a logického uvažování – stát spravuje veřejné finance. Tento správce se rozhodl, že zaplatí dluhy za soukromý sektor, že na sebe převezme riziko a závazky. Rozhodl se sám a svobodně. Je to špatné rozhodnutí státu, nebo chyba soukromého sektoru?

Ovšemže je to chyba státu!

Stát sám a svobodně se rozhodl investovat do krachujících podniků! Stát sám se rozhodl spekulovat s budoucností trhu tím, že trh deformoval svým zásahem!

U tohoto bodu je zásadní právě pohled na to, co je to systém. Mnoho zastánců regulace říká, že selhal systém (“kapitalismus”), a tak ho stát musí napravit. Že nebýt selhání systému, není zde krize. To je chybný pohled.

Systém je transcendentní, tedy systém obsahuje konjunkturu a recesi (depresi). Systém obsahuje stát, systém obsahuje soukromý sektor. Vše je nedílnou součástí systému a pokud je zde růst, je jasné, že může přijít (a jednou přijde) pokles. Je to tedy růst, ke kterému bychom měli být prozíravý. Je to růst, kde by měl stát tvořit rezervy, úspory, protože není zdravých investic bez úspor.

Bohužel, mnoho správců financí (stát jako správce financí veřejných, každý jedinec jako správce financí soukromých) se tímto jednoduchým pravidlem (investice kryté úsporami jsou levnější a zdravější, než investice kryté dluhem) neřídí. Zadlužují se, díky čemuž v době růstu (konjunktury) zvyšují své výnosy, které však díky dluhům netvoří reálný zisk. Tato nezdravost investic se projeví právě v krizi – krize je ponaučením, krize je šancí. Bankroty, ztráty, recese přinesou ohromné ponaučení právě těm, kteří investovali špatně, kteří své investice kryli dluhy, na jejichž splácení v době krize prostě nebudou mít. Toto ponaučení může být mnohde natolik silné, že si již málokdo troufne investovat nezdravě. Jednoduše proto, že bude poučen z minulosti.

Stát svými zásahy toto ponaučení likviduje. Dává lidem signál, že v době konjunktury (růstu) si mohou dělat co chtějí, protože ztráty v budoucnosti za ně stát zaplatí. Tento přístup vede k růstu špatných investic a ke zhroucení veřejných financí.

Ten špatný je stát. Je to stát, který v rámci plytkého, neurčitého, vlastně nijakého veřejného zájmu podporuje špatné investice. A nejvíce špatné investice podporují právě zastánci státních zásahů do hospodářství, kteří se z velké části kryjí se zastánci regulace. Jak úsměvné.

Za státní dluhy mohou vlády, zprostředkovaně voliči a nikdo jiný. Žádní spekulanti. Spekulanti se zde stali pouhým obětním beránkem, na kterého se právě ti, kteří v minulosti ohromné dluhy vytvořili, snaží přenést své chyby. Už jen proto budu vždy obhajovat všechny ty zlotřilé spekulanty.

V tomto bodě jsme si vyjasnili i třetí argument zastánců regulace, a to ten, že ono by to mohlo fungovat i bez regulace, ale takový systém vytváří veřejné dluhy!

Za výnosy ze spekulací nejsou reálné hodnoty!

Vezmeme si jako příklad ukázkovou spekulaci – nakoupíme dolar za 20 Kč. Za tři hodiny ho prodáme za 20,1 Kč. Naším výnosem ze spekulace je 10 haléřů. Je za těmito 10 haléři nějaká reálná hodnota? Co způsobil zhodnocení dolaru vůči koruně, co způsobilo devalvaci koruny?

Začněme vysvětlením (velmi, opravdu velmi zjednodušeným), čím je kryta (co stojí za její hodnotou) koruna a dolar. Koruna a dolar již mnoho desítek let nejsou kryty žádným cenným kovem. Nejsou kryty (přímo) nějakou komoditou, tedy něčím hmatatelným (kovem atp). Stát jednoduše ručí, že si za danou měnu v dané zemi něco koupíte.

Tedy je to jakási důvěra v hospodaření vlády a státu, co kryje korunu a dolar. Pokud se nebude českému hospodářství dařit, pokud v něj klesne důvěra, začnou lidé, kteří s měnami obchodují (ti hrůzní spekulanti) prodávat českou korunu a nakoupí místo ní třeba dolar, protože hospodářství a stát, který za dolar ručí, se stane důvěryhodnějším. Tedy stoupne cena dolaru (je po něm větší poptávka, lidé ho více chtějí) a klesne cena koruny. Tedy 1 USD bude stát více českých korun, protože dolar zdraží. Zdraží třeba o 10 haléřů.

Na tento moment čekají ti, kteří s měnami obchodují. Třeba my. Koupili jsme dříve americký dolar za 20 Kč, stejně jako mnoho jiných, protože jsme více důvěřovali v hospodářství Spojených států, než v hospodářství České republiky. Tím jsme vyhnali cenu dolaru nahoru – signál pro společnost, že americké hospodářství je důvěryhodnější, je v lepší formě, než to české. Tím, že jsme vyhnali cenu nahoru máme teď možnost dolar prodat někomu jinému (po dolaru je poptávka, na trzích je ho méně k mání, protože ho jako první koupili již lidé dříve – třeba my). Takže ho klidně můžeme prodat a tím se obohatit. Proč ne – prodali jsme dolar někomu jinému, získali jsme na tom 10 haléřů.

Upozorňuji, že model je velmi, velmi zjednodušený! Detailní vysvětlení by zabralo prostor pro několik dalších článků.

Tedy za spekulacemi – třeba s měnami – stojí ta nejreálnější a nejhmotnější hodnota, jakou lze na světě nalézt – celé hospodářství dané oblasti! Co je reálnější, než výkon továren, struktura hospodářství a konání státu?

Pokud nebudeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Myslím si, že jsem v článku již vysvětlil dost. Pokud nad obsahem zapřemýšlíme, zjistíme, že je to celé jako lego – vše do sebe zapadá. Je tedy jasné, že pokud budeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Pokud by to však někdo nechápal (není se za co stydět), napište do komentářů. Převysvětlení celého tohoto článku (tedy vysvětlení proč je poslední bod seznamu argumentů zastánců regulace naprosto chybný a nelogický) by zabralo opravdu spousty místa. Z výše uvedeného vše vyplývá, ale pro jistotu přidám odkaz na seznam článků, ve kterých o regulaci také pojednávám – články o regulaci. Asi nejlépe vysvětlené, jak moc je tento poslední bod de facto kontraproduktivní, je to v článku Jak státy přeintervenovali. Přeji pěkné čtení!

Úvahy zastánců regulace jsou špatné. Pokud by se k moci dostal někdo, kdo by je uplatňoval v praxi, jsou i nebezpečné. Proto nenechme se zlákat levnými, ale dobře znějícími slogany o podříznutí krku těm zlořádným spekulantům. Přemýšlejme. Spekulace je dnes všechno, i to, že si jdete koupit rohlík. Celý náš život, veškerý náš komfort vychází ze spekulací. Tak proč proti nim brojit, když jsou tak prospěšné?

Státní monopol na sociální služby

Přemýšleli jste někdy, proč v Česku – a vůbec v celém západním světě – takřka nefunguje adresná sociální pomoc, tkz mezilidská charita? Já ano a došel jsem k zajímavé myšlence – monopoly jsou skutečně špatné zcela všude…

V současné situaci poskytuje sociální služby hlavně stát. Bere od vás “sociální daň” (sociální pojištění), které pak přerozděluje “potřebným” ve formě různých dávek a podpor.

Celé přerozdělení probíhá asi takto – vy ze svého platu odevzdáte daň. Anonymně pošlete svoji daň na účet státu. Vám neznámý úředník přerozdělí peníze jemu neznámých lidí (vás) dalším jemu (i vám) neznámým lidem. Zcela neadresně, anonymně, neosobně. Rozdělí tento úředník tyto peníze efektivně a tak, jak by bylo třeba, když nejde o jeho peníze ani o peníze pro něj? Když nezná dárce, ani příjemce?

Vždyť tomu úředníkovi je zcela jedno, co se s penězi, které byli vybrány od nás všech, stane!

charita funguje jinak. Vy darujete obvykle osobně peníze někomu, nějaké osobě. Ta osoba peníze také přerozdělí, ale zcela jiným způsobem, než úředník.

Za prvé – představitel charity zná vás, jako dárce, tak i toho, kdo je příjemce charity. Jde o osobní dar. Představitel charity cítí odpovědnost, protože sice jde o peníze, které nejsou jeho pro někoho jiného, ale jde peníze které jsou člověka, kterého osobně zná pro člověka, kterého obvykle také osobně zná.

Za druhé – funguje zde morálka. Charita je společensky a morálně vysoce ceněná činnost. Ne nadarmo se známé osobnosti a společnosti chlubí svými dary pro charitu – zvyšuje to jejich “společenské skóre”. Lidé a firmy chtějí investovat do charity, je to v jejich zájmu.

Morálka a společenský kredit nefunguje ovšem jen u dárců, ale i u samotných zprostředkovatelů charity – být člověkem, který pracuje v charitě je společensky vysoce ceněno. Pokud pracujete (či se jinak aktivně angažujete) v charitě, jste ten, kdo se stará o ty, kterým nebylo naděleno tolik štěstí, pomáhá těm, co to potřebují.

Společenské hodnocení (společenský kredit) si představme jako pyramidu. Čím výše jste ve společenském hodnocení, tím méně jistou základnu pod sebou máte. Aktivní angažovanost v charitě vás staví tak vysoko, že jakékoliv zaváhání, jakákoliv chyba vás snadno z této pyramidy shodí. A jakmile jste takto zdiskreditován, pro charitu již moc peněz neseženete, tedy vaše aktivní angažovanost je kontra-produktivní.

Za třetí – pomoc jde adresně. Vy (alespoň částečně) víte komu pomáháte, často víte i co přesně z této pomoci bude, máte i možnost zpětné vazby, jakéhosi “pohledu zpět”. Víte tedy, jestli vaše peníz byli vynaloženy efektivně a zdali nedošlo třeba k podvodu.

Když je charita tak skvělá, proč všichni radostně nepřispíváme charitě? Co nám brání charitě darovat peníze?

Odpověď je jednoduchá – sami těch peněz moc nemáme, protože nám je stát bere formou daní – v tomto případě formou sociální daně. Zároveň nám tak ospravedlňuje naši charitativní pasivitu – “vždyť už platím na sociální dávky pro stát, nač přispívat na charitu”.

Stát má na sociální dávky naprosto jistou pozici – každý musí platit státu sociální daň, stát je v tomto monopolní. Nikdo nemůže státu “vypovědět smlouvu” a darovat své peníze charitě, tedy není výslovným zájmem státu pracovat v této oblasti efektivně. Proč by to dělal, když nemá konkurenci?

Stát a jeho sociální aparát je jedna ohromná charita. Je to tak velká charitativní organizace s hroznou – státní – strukturou. Pokud by bylo možné státu “vypovědět smlouvu”, stát by zřejmě přišel o drtivou většinu dárců kvůli své neefektivitě a “špatné práci”. Chybou státního sociálního systému je jeho centralizovanost, velikost a složitost.

Proč množství sociálních dávek nezredukovat do co nejmenšího počtu – nejlépe do jedné? Proč nezjednodušit poskytování dávek? Proč nesnížit náročnost řízení sociálního systému? Proč nedecentralizovat sociální systém? Proč nezvýšit pravomoci krajům?

Státní sociální systém ničí charitu. Charitu, která je v sociální pomoci mnohem efektivnější a funguje mnohem lépe. Chceme vůbec sociální systém?

Dopady regulace nájemného

Následující text je převzán z Úvodu do ekonomie, knihy, jejíž autoři jsou Robert Holman a D. Pospíchalová.

Regulace nájemného – reakce nabízejících

Jedno velké město prožívá hospodářský rozkvět. Přichází tam mnoho firem, roste poptávka po různých pracovních profesích, do města se stěhuje mnoho lidí. Není divu, že je tam vysoká poptávka po nájemních bytech. V reakci na vysokou poptávku jde nájemné rychle nahoru. Dříve bylo nájemné za standardní dvoupokojový byt 1 500 korun měsíčně, teď jsou to už 3 000 korun.

Kdyby byl trhu dopřán čas, nabídka by na růst nájemného určitě zareagovala. Realitní podnikatel Schwarz by například investoval do stavby nového nájemního domu, protože vysoké nájemné slibuje ekonomický zist. Pan Vondrák, majitel staršího domu, by zas rekonstruoval přízemí domu a přeměnil by je na byty. Pan Landa by se odstěhoval na svou rekreační chalupu a jeho byt by majitel domu nabídl jinému zájemci. Nabízené množství bytů by rostlo a růst nájemného by se zastavil.

Jenže trhu není dopřán čas. Radnice je růstem nájemného znepokojena. Co mají dělat lidé, kteří nemají dost peněz na vysoké nájemné? Kde seženou levnější bydlení? A tak nakonec město přikročí k regulaci nájemného – stanoví na nájemné strop.

Ale jakmile je stanoven cenový strop, nabídka přestane reagovat. Pan Schwarz ztratí zájem investovat do nájemních bytů, protože se taková investice při regulovaném nájemném nevyplatí. Bude raději investovat do stavby obchodního centra, kde nájemné regulované není. Také pan Vondrák ztratí zájem adaptovat nebytový prostor na byty. A pan Landa se neodstěhuje na chalupu. Lidé, kteří bydlí, jsou rádi – platí nizké nájemné. Ale kde budou bydlet lidé, kteří nájemní byt nezískali? A kteří nemají několik milionů na rodinný domek.

Regulace nájemného – reakce poptávajících

Cenový strop na trhu nájemního bydlení ovlivní také reakci poptávky. Při nízkém nájemném chce mnoho lidí obývat nájemní byty. Tak třeba paní Černá bydlí sama ve velkém třípokojovém bytě. O patro výš se tísní čtyřčlenná rodina v jednopokojovém bytě a chtěla by s paní Černou by vyměnit. Ta ale odmítne, protože je na svůj byt zvyklá a nechce se jí stěhovat. Proč by to také dělala, když je nájemné tak nízké.

Mladí Novákovi by sice mohli bydlet u maminky, ale když je nájemné tak nízké, požádají město o přidělení nájemního bytu. Mají dvě děti a nízký příjem a bydlení je přece nezbytnost.

A tak počet lidí, kteří hledají byty při nízkém nájemném, roste.

V důsledku toho vzniká nedostatek nájemního bydlení v rozsahu milionů metrů čtvereční.

Démon bezplatnosti a státní těžkopádnost

Aktualizováno

Představte si svět bez peněz. Půjdete do obchodu a vezmete si kolik ovoce, zeleniny, pečiva a alkoholu chcete. Zcela neregulovaně. Zní to krásně, že? Avšak aby jste si to mohli vzít, tak se to také musí vyrobit. Musí se to z něčeho vyrobit.

Abyste si mohli vzít tu hromadu jablek, musí ty jablka někde vyrůst, na nějaké té jabloni. Ta je někde v jakémsi sadu. Ten sad zabírá místo, půdu. Zkuste si odhadnout, kolik by bylo potřeba jablek, tedy jabloní, tedy sadů, tedy půdy proto, abychom pokryli spotřebu jablek této neregulované společnosti. Odpověď je jednoduchá – potřebovali bychom jich nekonečno, protože by lidská touha po jablkách, tedy poptávané množství, bylo nekonečné.

Chceme víc! Víc jablek! To by neustále znělo ulicemi. Místo jablek si dosaďte cokoliv: alkohol, cigarety, jiné drogy, kondomy, pečivo, auta, počítače, hardware, dřevo, uhlí, ropa… cokoliv. Lidské touhy jsou neomezené, leč bohužel, zdroje omezené jsou. Nemáme nekonečno půdy pro nekonečno sadů nekonečna jabloní. A k tomuto nekonečnému prostoru bychom potřebovali několik (nekonečno) dalších prostorů pro nekonečno dalších věcí.

Mám pocit, že by se nám to na tuto planetu jednoduše nevešlo. Planetu bychom “vyplundrovali”, následně bychom vyhynuli a byl by (asi) klid.

Ovšem člověk je tvor celkem inteligentní, a tak, v pudu sebezáchovy, aby se před katastrofou nekonečnosti zachránil, začal uplatňovat jakési ekonomické principy. Nejdůležitějším, na co člověk přišel, je cena. Že vše má svou cenu. Cena je tou nejsilnější hrází, která chrání nás samotné před sebezničením. Cena je to, co chrání člověka před katastrofickým zdarma, před vlastním neukojitelným chtíčem.

Cena je pojem relativní a velmi individuální. Pro většinu lidí se pod pojmem cena skrývá číslo, částka, kterou musí zaplatit, aby mohli něčeho dosáhnout. Toto je ovšem pohled velmi úzký a nepřesný.

Cena je především psychologickou zábranou něco někdy spotřebovat. Čím méně bude ropy, tím vyšší bude její cena, tím méně ji člověk spotřebuje. Se zvyšující cenou se stane výhodnější prosazovat různé alternativní pohonné hmoty. Třeba ekologičtější a méně náročné na životní prostředí.

Peníze přirozeně regulují náš neomezený chtíč po čemkoliv. Nebýt peněz (či všeobecně jiného přijímaného prostředku směny), není zde lidstvo. Samo sebe by požralo ve své touze po čemkoliv.

Kdyby tento systém perfektně fungoval, měli bychom se relativně krásně, státy by se zadlužovali minimálně a asi bychom neřešili přeplněné silnice a podobně.

Bohužel, tento systém perfektně nefunguje. Narušuje ho démon bezplatnosti, princip, který hojně využívají státy, princip, který stojí i za současnou krizí. Bezplatné zdravotnictví, školství a další.

Samozřejmě, že za to, co nám stát poskytuje bezplatně, si platíme. Ovšem platíme si za to nepřímo, formou daní. Daní, které jsou plošné. Ovšem platí vyšší daně ten, kdo státem poskytovaných bezplatných služeb využívá více? Ovšem, že ne. Daň je povinná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu.

Pro běžné lidi jsou peníze odvedené státu formou daní velice vzdálené. Jsou vzdálené jejich vnímání a přemýšlení. Je to jen číslo, nejsou to v očích většiny lidí konkrétní peníze. Proto lidé bezplatné služby vnímají stejně, jako služby, které jsou zdarma. Jako služby a statky, které nemají cenu.

Lidé mají poté tendenci těchto služeb nadužívat. Mají neomezenou touhu a potřebu využívat tyto bezplatné služby, služby, které jsou plně v režii státu. Stát je ten, kdo ovládá určité segmenty. Stát se stává drahým molochem.

Jak se stát stane velkým těžkopádným molochem? Ukažme si to na zdravotnictví.

Objeví se politik, který baží po moci. Aby jí dosáhl, rozhodne se zaútočit na masy lidí, které jsou všeobecně méně inteligentní a vzdělané. Těchto lidí je ve společnosti v Česku nejvíce. Politikovi také pomáhají předchozí desetiletí, kdy lidé z velké části naprosto rezignovali na zájmu o věci veřejné a odborné výklady (popularita různých Blesků a takyodborníků). Velmi dobrým politickým tahákem by tak mohlo být “nabídnout něco zdarma”. Lidé na slovo zdarma slyší, velmi často se při zvolání “zdarma” začnou chovat iracionálně (Dan Ariely, Jak drahé je zdarma, strana 56-57).

Politici mají tendenci slovo zdarma často zaměňovat se slovem bezplatně. Důvod je zcela jednoduchý – zdarma zní lépe, než bezplatně. I když v Česku, kde je všeobecné ekonomické povědomí na velmi nízké úrovni, je ve všeobecném vnímání mezi slovy zdarma a bezplatně téměř nicotný rozdíl.

Vraťme se ale k našemu politikovi. Tento politik tedy řekne “Zajistím vám zdravotnictví zdarma! A školy taky! A vůbec všechno!” Lidé se jeho slibů chytí a politika zvolí. Ten se stane předsedou vlády a začne vládnout – a vskutku, zavede bezplatné zdravotnictví.

Najme se tedy hromada úředníků, kteří budou ve všech okresech rozdělovat a přerozdělovat peníze doktorům a zdravotnickým zařízením na jejich provoz.  Nové úřednické pozice, nové vybavení, nové platy a další vycucávání státního rozpočtu.

Bohužel, po roce svého vládnutí zjistí tento politik, že náklady na zdravotní péči neúměrně rostou. Lidé chodí k doktorům i s banalitami, jsou příliš často nemocní, což stát pociťuje při vyplácení dávek v nemoci, lékaři jsou zavaleni prací a tak svoji práci nevykonávají tak kvalitně, jako dříve, na mnoho lékařských zákroků a vyšetření se dlouho čeká. Lidé volají po nápravě, politikova popularita začíná klesat. Co s tím?

Politik přeci nezruší tahák jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Sám by uznal svoji horoucí chybu. Rozhodne se tedy k tomu, že by do zdravotnictví mělo jít více peněz, aby přilákal nové zaměstnance, doktory a sestřičky třeba i z jiných zemí a podobně. Kde na to ale vzít? Může zvýšit daně, což se ale nejcitelněji projeví na nízkopříjmových skupinách, což je ovšem zároveň jádro jeho voličské základny. Takže zavede progresivní zdanění – těch bohatých je přeci méně, jejich hlasy oželí. Vsadí totiž na závist, ví, že progresivním zdaněním si přiláká ty voliče, kteří všechny bohatší, různé podnikatele a podobně považuje automaticky za zloděje, které je potřeba pořádně zdanit.

Progresivní zdanění je ale všeobecně administrativně nákladnější, než ta nejjednodušší rovná daň, která v zemi vládla doposud. Úřady potřebují nové úředníky, což se ve státních financích projeví zvýšením výdajů na platy státních zaměstnanců, větší firmy musí najmout další asistenty a úředníky, což se projeví snížením zisku, s čímž se pojí nižší odvedená částka na dani. Je možné, že i přes vyšší daň jednotlivec nakonec kvůli zvýšeným nákladům na režii daní zaplatí fakticky méně.

Politikovi se ale dostane další smutná zpráva – kvůli zvýšením daním se zvyšuje daňová kriminalita. Lidé se jednoduše snaží vyhnout placení daní, protože jsou pro ně až příliš vysoké. Co s tím politik udělá?

Progresivní zdanění je poněkud výrazná změna. Politik přeci nemůže udělat krok zpět, protože by s sebou musel vzít i ikonu jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Co s tím? “Zavedeme důslednější kontrolu placení daní!” hřímá politik z řečnického pultíku. A tak se přijme hromada úředníků na finanční úřady. Další platy vycucnuté ze státního rozpočtu navíc. K úředníkům se připojí další policisté v nově vzniknuvší finanční policii. Nový úřad, nové vybavení, nové výdaje… a hromada nových úředníků, kteří zajišťují administrativu oné finanční policie.

I tak se ale náklady na zdravotnictví stále zvyšují. Zdravotnictví se stává nepřehlednou změtí byrokratický procesů, kde se hází s finančními částkami jako se známkami na prvním stupni základní školy. V tomto ohromném aparátu přerozdělování veřejných prostředků také bují korupce díky velmi lukrativní možnosti napojit se na tyto cesty velkých finančních prostředků. Peníze mizí v nedohlednu, lékaři a zdravotnická zařízení stále volají po dalších a dalších penězích a lidé si stále stěžují na upadající kvalitu zdravotnické péče. Situace se tedy nezlepšila (naopak, stále se zhoršuje), ale výdaje na zdravotnictví stále rostou.

Státu již postupem času nestačí prostředky vybrané na různých daních a dalšího zvyšování se už náš politik bojí. Má tedy dvě možnosti: buď proinvestuje další velké množství peněz, uzná svoji chybu a jednoduše se politicky odstřelí, když vrátí celý systém zpět (tedy, zde to píši jako by to byla zpět změna za jeden den, ale to by byl velmi dlouhý proces, kdy by se stále ztrácely peníze), nebo si na chod celého tohoto ohromného aparátu půjčí. Nějaké snižování platů nepřichází v úvahu – oni úředníci jsou totiž voliči, také kdyby snížil platy, tak by jich mohlo mnoho odejít, takže by hrozilo zhroucení celého systému a větší pravděpodobnost korupčního chování u zbývajících úředníků.

Takže si stát půjčí. Ze začátku nevině, jen pár miliard. Ovšem náklady dále rostou; přidejme si k tomu mnoho dalších bezplatných věcí, které nám dnešní státy zajišťují, na tyto bezplatné služby (na všechny) aplikujte výše uvedený princip a dojdeme ke kořenu státních dluhů drtivé většiny dnešních států. Alespoň těch evropských.

Stát díky bezplatnosti vytváří spousty systémů pro systémy, najímá úředníky pro úředníky. Stává se ohromným neefektivním byrokratickým aparátem, kde se přerozděluje ohromné kvantum peněz, na který je napojeno spousty nasávačů, různých bratrů, zeťů a dalších, kteří stát obírají pomocí veřejných zakázek, které jim přidělují zkorumpovaní úředníci. Stát se stává nepřehledným, nefungujícím, stát nevidí problémy, které zužují veřejnost, není schopen je řešit, protože je příliš zatížen sám sebou. Stát a státní aparát se stává přítěží společnosti, ne její oporou.

Co je ovšem naprostou katastrofou je skutečnost, že všechna tato zatížení státu se odrazí i na zatížení soukromých subjektů. Třeba u již zmíněného progresivního zdanění – režie daní v soukromé firmě díky složitějšímu systému zabírá mnohem více člověkohodin. Firmy tedy musí najmout nové zaměstnance, ale ne proto, aby noví zaměstnanci přispěli k prosperitě firmy a vytvářeli firmě užitek, ale jako pomoc při správě daní určité firmy. Je to v podstatě zaměstnanec, který byl zaměstnán na nátlak státu. Je to firemní úředník pro úředníka, ve firmách vznikají nové systémy pro systémy, což snižuje efektivitu společností a v důsledku toho i celého hospodářství.

Můžeme říci, že v tomto démonu bezplatnosti stojí jeden z pilířů současné krize. Tato krize není krizí trhu, nýbrž krizí státu. Stát se snaží pro zmírnění dopadů krize dále více zasahovat do fungování trhu a mimo nepřímého ovlivňování výkonu firem, kterého jsme byli svědky ve výše uvedeném příkladě dochází k ovlivňování přímému. Toto přímé ovlivňování ale znamená další práci pro státní úředníky, další nové úředníky, další kontrolní instituce, další systémy pro systémy, další zatížení státního rozpočtu a ve výsledku také další zatížení soukromých firem. Možná, že státní regulace vyvede hospodářství z krize současné, ale zároveň připraví půdu pro krizi další, která bude mnohem horší. Pokud stát bude i v následující krizi používat prostředky zvýšené regulace a zvýšeného dohledu nad soukromými institucemi, budeme již moci hovořit o cyklickém procesu, na jehož konci může stát až plné nahrazení současného (alespoň trochu) svobodného tržního systému systémem centrálně řízeným. A to již bude konečná hospodářská katastrofa rozměrů krize v post sovětském Rusku (akorát rozšířena celosvětově) neodvratitelná.

Co s tím uděláme?

1 11 12 13