ČSSD a šrotovné na nájemní bydlení

Nedávno médii proběhla zpráva, dle které chce sociální demokracie dát příspěvek na nájemné každému, kdo na nájemném za jím obývaný byt platí více, než jednu třetinu ze svého příjmu. Návrh velmi horlivě podporuje například poslanec Stanislav Křeček, mimo jiné zastánce regulovaného nájemného. Já být majitelem domu, tak bych tento návrh podporoval. Mohl bych na to totiž parádně vydělat.

Jediné, co ČSSD tímto návrhem způsobí je to, že se zvýší hlavně tržní nájemné na úkor nás všech. Není to však jediný nápad z dílny ČSSD, který zvyšuje cenu nájmu. Jak to?

ČSSD - schválně matoucí kampaň?
ČSSD - schválně matoucí kampaň?

Read more

Behaviorální ekonomie a otázka racionality

Behaviorální ekonomie – velmi populární ekonomický „směr“ posledních let. Mix psychologie a ekonomie, který v mnohém stojí proti klasické ekonomii. Jedním ze základních kamenů behaviorální ekonomie je teze, která stojí přímo proti klasické racionalitě – behaviorální ekonomové tvrdí, že člověk se mnohdy chová iracionálně, na základě emocí. Zpochybňuje tak mnoho postojů a teorií klasické ekonomie. Jsou však emoce iracionální, je „opoziční“ teorie o racionalitě správná?

Obálka - Jak drahé je zdarma (Dan Ariely)
Obálka - Jak drahé je zdarma (Dan Ariely)

Read more

Regulace a ochrana trhu — návrat do budoucnosti: část 2.

Už jste slyšeli tenhle? No to se potkají tři obchodníci ve vězení a první z nich říká: „O mé zboží byl takový zájem, že jsem mohl stanovit ceny vysoko nad výrobními náklady. Zavřeli mne ale za zneužívání monopolního postavení.“ Druhý se jen ironicky uchechtne a říká: „No… to byla příležitost! Stanovil jsem ceny hluboko pod náklady, abych získal víc zákazníků. Zavřeli mě za dumpingové ceny a ničení konkurence.“ Třetí se opře o zeď, pousměje se a jen poznamená: „My ostatní, no nechtěli jsme skončit jako vy, tak jsme radši drželi všichni stejné ceny. Zavřeli nás za cenové dohody.“

Logo Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Logo Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Read more

Co je to monopol a dominantní postavení?

V jedné diskusi nad prvním díle série o dopadech regulace jsem se potkal s jedním palčivým problémem – lidé často nevědí, co je to monopol a jaké jsou podmínky jeho vzniku. Ve společnosti převládají stereotypy, které následně vedou ke špatným závěrům. Proto si dovolím menší vsuvku do série o regulacích – povíme si nyní, co je to monopol.

Česká Pošta - monopol, nebo ne?
Česká pošta - monopol, nebo ne?

Read more

Regulace ve finančním sektoru

Autorem je Mojmír Hampl, původní článek naleznete na Laissez Faire

Laissez-faire - nechte nás být
Laissez-faire - nechte nás být

Již několikrát mi čtenáři postřehů položili docela logickou otázku: „Pane Hample, pořád píšete o regulacích v oblastech mimo finanční sektor. Proč nenapíšete o nesmyslných regulacích v této oblasti, když v ní navíc sám pracujete?“ Ano, tito tazatelé mají pravdu, nejméně jsem se věnoval oblasti, kterou bych snad měl nejlépe znát. Asi právě proto, aby mé texty nebyly ještě depresivnější. Ovšem vývoj na světových finančních trzích přímo vybízí k zamyšlení nad regulací ve světě financí a nad rolí státu v peněžním vesmíru.

Ptáte se, zda je role státu a regulací v tomto sektoru velká? Ano, je. A zda je větší, než v některých jiných oblastech? Ano, i to bych podepsal. A vy se s tím pane Hample nesnažíte bojovat? Ale ano a existuje-li někde deregulační Bůh, tak to vidí. Nicméně je to na úrovni umazávání slov a vět, nikoli radikální mazání odstavců, stránek či celých knih, mohu-li si dovolit tento příměr.

Smutným zjištěním pro mnohé je fakt, že význam státu ve finančním sektoru je vyšší zejména proto, že v něm stát reguluje dokonce klíčovou základní cenu, tedy úrokovou sazbu. Jakkoli smyslem regulace úrokové sazby není ovlivnit primárně ceny služeb poskytovaných ve finančnictví (tak je tomu například v oblasti energetiky), ale ovlivňovat pohyby cenové hladiny v celé ekonomice (je to jakási „metaregulace“), je tato role státu samozřejmě zásadní. A tudíž i odpovědnost. Všechny ostatní regulace v sektoru finančnictví jsou podle mě od této základní regulace ceny již jen odvozené.

Desítky let se liberální ekonomové dohadují, co s tím. Mnozí tvrdí, že ekonomické cykly spoluvytváří či dokonce dominantně vytváří právě stát tím, že chybně manipuluje onou základní cenou v ekonomice. A tím také vytváří finanční krize, které následně musí řešit. Když stát neumí stanovovat ceny čehokoli, proč by měl umět stanovovat zrovna úrokovou sazbu?

A návrhy, jak systém postavit jinak? Třeba tak, že by stát nereguloval cenu, ale objem „zboží“ ve finančním sektoru potažmo v ekonomice, tedy množství peněz. Jejich cena by pak byla od tohoto objemu odvozena. Je mi líto, to je kvadratura kruhu, pokud stát neumí stanovit cenu statku, neumí stanovit ani objem – tedy kolik daného zboží se má vyrobit. To teorie a praxe socialistického plánování potvrdila. Jiní proto navrhují úplné, radikální odříznutí státu od finančního sektoru, například v podobě tzv. svobodného bankovnictví, kde by si konkurovaly instituce, které ono zboží, tedy peníze vytvářejí. Ani takové uspořádání ale podle mého neřeší základní problém finančnictví.

Oním základním problémem totiž je, že se finanční sektor bohužel proměnil v očích publika na poskytovatele veřejného statku, garanta úspor a vkladů, který zaručuje zisky a nepřipouští ztráty. Stal se systémem s očekávanou implicitní garancí státu za všechny ztráty, které jedinci v tomto sektoru utrpí či mohou utrpět. A stát se proměnil v univerzální pojišťovnu všech „pojistných událostí“ ve finančním sektoru, ať už jsou zaviněny kýmkoli a jsou jakkoli velké. Neustále hledáme jistoty v nejistém riskantním světě a u peněz je chceme o to víc, ne o to méně.

Zatím jsme žili v systému spíše implicitní přítomnosti státu ve finančním sektoru. Publikum mlčky očekávalo a očekává, že nikdy o své peníze nepřijde, ale systém přitom provozují normální tržní subjekty s normální ziskovou motivací. Kombinace, která nemusí přinášet dobré výsledky. Jak říkal Jiří Suchý: když zkřížíte koniklec a pampelišku, nemusí vám nakonec vzniknout krásná koniliška, ale odporný pampeklec. Ekonomové to nazvali morálním hazardem.

V dobách krizí, jako je ta dnešní, se pouze tato implicitní role stává rolí explicitní a nabírá podobu záchranných balíčků, rekapitaliazací bank či jejich zestátňování. Koneckonců je to vedeno jednoduchou úvahou: co je více politickou, tedy veřejnou záležitostí, než peníze lidí, než jejich úspory, penze, pojistky? Co může více voliče naštvat a znejistět, než případná ztráta jejich peněz?

Pokud je v tomto smyslu finanční sektor více a více poskytovatelem veřejného statku, není z této regulační pasti bohužel cesty ven. Ani svobodné bankovnictví není jistotou toho, že lidé nebudou garanci svých peněz považovat za veřejný statek. Takovéto vůli většiny a tedy přeměny soukromého statku na veřejný nelze podle mě zabránit v žádném měnovém a finančním uspořádání, pokud existují normální demokracie.

Po současné krizi zřejmě bohužel dojde k posunu finančního sektoru alespoň v některých zemích ještě blíže do podoby poskytovatele typického veřejného statku – instituce na tomto trhu působící budou více dohlíženy, regulovány, budou v něm řízeny odměny, maximální výše zisků, přiměřené náklady a podobně. Je nutné postavit se této vlně, ale je nutné též dobře znát její sílu.

A existuje nějaká obecná naděje? Snad jen v tom, že cesta k finančnímu sektoru poskytujícímu explicitně veřejný statek se vším všudy samozřejmě též nefunguje. A ti chytří to vědí už teď. Na rozdíl od stávajícího suboptimálního systému navíc nefunguje nejen ve špatných, ale ani v dobrých časech. Že je to naděje hodně dlouhodobá? Ano. A jestli mě napadá nějaká hmatatelnější? Ne, v den, kdy píšu tento postřeh bohužel nenapadá.

Vysoké daně vytvářejí monopoly

ČSSD chce zvýšit daně právnických osob na 21%. Míní tím zvýšit příjmy státního rozpočtu. Ukáži vám však zde, proč toto zvýšení daně může vést k vytváření monopolů, poškozuje menší výrobce a proč tlumí hospodářský růst, tedy paradoxně – proč efekt vyšší daně může být ten, že příjmy státního rozpočtu se sníží.

Náklady obětované příležitosti

Začneme něčím, co s touto problematikou na první pohled nesouvisí. Víte, co jsou náklady obětované příležitosti?

Příklad:

Dejme tomu, že si můžete otevřít vlastní prodejnu párků v rohlíku, nebo pracovat jako pokladní v samoobsluze. Jako pokladní v samoobsluze si můžete měsíčně čistého vydělat 10 000,- Kč. Jako prodejce párků si po odečtení nájmu a daní můžete vydělat 11 000,- Kč měsíčně. Co budete dělat? Nejspíše budete prodávat párky. Práce v samoobsluze je obětovaná příležitost, svůj čas věnujete místo práce pokladního práci prodejce párků.

Kvůli tomu je vaše obětovaná příležitost vaším nákladem. Tedy – 11 000 (prodejce párků) – 10 000 = + 1 000. Jsme v plusu u prodávání párků, tedy zřejmě budeme prodávat párky. Je to jednoduché. Avšak – pokud bychom párky prodávali jako právnická osoba, může se stát, že se s prodáváním párků dostaneme do mínusu. Pak budeme spíše prodávat v samoobsluze.

Monopoly a tržní konkurence

V posledních desetiletích to vidíme velmi zřetelně – mnoho odvětví jsou ovládána monopolními společnostmi či kartely. Jde zejména o energetiku, dopravu (železniční) a další. Překvapivě jde o odvětví, kde většinou má velký vliv stát skrze různá regulační nařízení.

Na počátek si řekněme, že postavení na trhu (konkurence) není stav, ale proces, který se vyvíjí.

Krásný ilustrativním příkladem je energetika. Myslíte si, že současný stav, kdy celé odvětví obvykle ovládá jedna monopolní společnost či kartel několika málo firem je přirozený? Jestliže ano, tak si to myslíte špatně. Koukněme se do USA…

Před rokem 1887 existovalo v New Yorku šest elektrárenských společností a před rokem 1907 mělo licenci k podnikání 45 elektrárenských společností v Chicagu. Stejně tak byl před rokem 1895 Duluth v Minnesotě obsluhován pěti elektrárenskými společnostmi a Scranton v Pennsylvánii před rokem 1906 čtyřmi společnostmi.

Jistý pokus o monopolizaci odvětví proběhl v roce 1888 v Baltimoru. Tři vzájemně si konkurující plynárenské společnosti se pokusily sloučit a tím pádem fungovat jako jeden monopolista. Bohužel, jejich plány jim zhatil nový konkurent – elektrický proud, který díky vynálezům T. A. Edisona a N. Tesly začal konkurovat plynu ve všech oblastech jeho použití. Od té doby proti sobě stály plynárenské a elektrárenské společnosti, které oboje vykazovaly vysoké požadavky na fixní kapitál. Žádný „přirozený monopol“ ale nikdy nevznikl.

Stav na trhu s energiemi před nástupem regulace byl tedy takový, že v období trvající přes 80. let si vždy konkurovali alespoň dvě společnosti, přičemž tyto společnosti si velmi tvrdě konkurovali svými cenami a nabízenými službami. Ten, kdo z této situace měl největší prospěch, byl přirozeně zákazník, který tak měl kvalitnější služby za nižší ceny, než jak tomu bylo v oblastech s regulovaným trhem s energetikou. Zároveň také byly obvykle náklady nižší tam, kde fungovala vzájemná konkurence, než tam, kde byl regulovaný trh.

Jak tedy vznikla regulace trhu s energiemi? Samuel Insull byl prezident National Electric Light Association (NELA). Toto sdružení se nejdříve zabývalo převážně technickými a obchodními aspekty elektroenergetiky, avšak časem přešlo i k politickým aktivitám. Insull ve své přednášce v červnu 1898 volal po vytvoření „třetí cesty“ mezi socialismem a „predátorskou“ konkurencí. Dle Insulla konkurence zvyšuje riziko podnikání v elektroenergetice a tak jsou společnosti v tomto odvětví působící nuceny platit vyšší úroky za zapůjčený kapitál.

Z počátku byli myšlenky S. Insulla odmítnuty, avšak on se nevzdal. Jeho hlavním zájmem, jakožto šéfa Chicago Edison Company bylo ovládnout chicagský trh, což bylo – jak jsme si výše řekli – v systému tržní konkurence téměř nemožné. V roce 1907 vznikly v New Yorku a Wisconsinu první regulační komise, v roce 1915 energetiku regulovalo již 33 státu USA. První negativa regulace se začali projevovat již ve dvacátých letech (zdražování, mnoho podvodů). Jak se situace „vyřešila“? Jednoduše – regulace byla ještě silnější.

Dnes je energetická síť v USA v otřesném stavu. Jen tak mimochodem – podobný vývoj proběhl i v telekomunikacích či na železnici.

Jak to souvisí s vysokými daněmi? Vysoké daně snižují zisk z činnosti. Pokud stát nastaví vysoké daně pro podnikání, omezí tím možnost podnikání, přežijí jen ti v dané chvíli největší společnosti, kterým však nevznikne nová konkurence. Tyto firmy ovládnou trh, stanou se monopolními i díky (mimo jiné) vysokým daním. Neschopnost tvorby konkurence (zapříčiněná státem) je pak to, proč veřejnost začne volat po regulaci odvětví, čímž se paradoxně ještě posílí pozice monopolisty.

Monopolista poté nemusí fungovat efektivně – společnost je velká, ovládá odvětví a díky státu tady není nikdo jiný, kdo by dokázal obsloužit zákazníky monopolisty. Monopolista tedy ví, že ho stát nenechá padnout, tedy ví, že může jít i do „mínusu“, tedy nevykazovat zisk. Krásným příkladem jsou České dráhy v několika minulých letech. Monopolista se stane „strategickou firmou“ a jako takovou si ji stát střeží, čímž zvětšuje její význam. Celé riziko (například v energetice) je tak soustředěno na jedno místo, což rozhodně není dobré.

Monopolista pak tedy nemusí generovat zisk, což znamená, že neodvádí daně, naopak, stát jej velmi často sanuje, dává monopolistovy ohromné sumy peněz. Stát na celé situaci tratí, snižují se příjmy do státního rozpočtu a firma ve skutečnosti zaostává. Není zde nikdo, kdo by ji nutil inovovat.

Zároveň neefektivita fungování společnosti tvoří zástěrku pro zvyšování cen – na regulovaném trhu tedy tratí nejen stát, ale i zákazník.

Je zvyšování daní skutečně ta správná cesta?

Proč brojit proti (finančním) spekulacím?

V USA i státech EU se tvrdě diskutuje o regulaci. V Davosu se mluvilo o regulaci a začalo se regulovat. EK mluví o regulaci. Všichni mluví o regulaci toxického kasinoveho kapitalismu, jen nějaký pan Topolánek od veskláků z Monte Argentaria vytahuje rok 1948. Bolševismus modré party je úsměvný, ale bohužel i vrcholně nebezpečný celé EU.

Lukáš Kraus

Regulace – ať už jde o různé „spekulace“  a další – je špatná. Špatná, špatná, špatná. Omezuje nejen naši svobodu, ale i náš akční rádius.

Mnoho lidí si dneska rádo kopne do těch hnusných spekulantům. Lidí, kteří investují, nakupují, prodávají za účelem zisku. Jsou to prý oni, kdo může za krizi. Jsou to prý oni, kdo můžou za schodky veřejných financí. Jsou to prý oni, kdo můžou za skoro vše zlé na světě. Tady jde vidět, že si někdo zvolil svého obětního beránka. Však je to snadné – spekulant je vlastně každý, ale přitom nikdo. Je tedy tak snadné svést všechno zlo na tak plytký pojem, jako je spekulant.

Myslím, že je to složitější… Na Západě se o regulaci dost mluví, ale moc se toho v praxi neudělá, kdežto v ČR se ani nemluví. Takový Stiglitz třeba tvrdí, že Obamovy návrhy jsou nedostatečné. Ještě nedošlo ani na obnovení stavu řekněme kolem roku 1950. A hlavně se mělo regulovat na mezinárodní úrovni, kam utekli velcí investoři už v polovině 70. let, a to se prakticky vůbec neděje.

Takže si můžeme stežovat na ideologickou zaslepenost v ČR a (většinou) prázdné fráze v zahraničí. Jsem přesvědčený, že finanční spekulace nikomu ve společnosti nic pozitivního nepřináší a měli bychom se dostat někam tam, kde bylo bankovnictví a finančnictví před nástupem Chicagské školy atd. To znamená oddělit banky a spořitelny od spekulace, jasně a nekompromisně. Jak se u legislativy začne mluvit o pružnosti, většinou se za tím schovává snaha rozmazat všechna jasná rozlišení a umožnit nějaké pochybné hrátky v zákulisí.

Karel Dolejší

Přístup pana Dolejšího je – přinejmenším – úsměvný. Všechny ty spekulace jsou tak ohromě společensky neužitečné, že jsou to právě ony, které přináší zisky na různých soukromých důchodových fondech či na životních pojištěních. Výnosy ze všech možných spekulací jsou tak strašné, že i z nich se platí daně, že mnoho finančně-poradenských firem, které i ze všech možných spekulací žijí, spolupracuje a podporuje mnoho veřejně prospěšných organizací. Prostě jeden důvod vedle druhého pro boj proti spekulacím.

Mnoho odpůrců spekulací zároveň poukazuje na USA a na místní znehodnocení vkladů v různých penzijních a jiných fondech. Spolu s tím tvrdí neustále dokola několik dogmat:

  • Spekulovat s důchody, zdravím, vzděláním je nemravné!
  • Stát musel vydat na sanaci mnoha spekulantů spousty prostředků z veřejných zdrojů – jsou to spekulanti, kteří mohou za dluhy vlád!
  • Ono by to mohlo fungovat i bez regulace, ale takový systém vytváří veřejné dluhy!
  • Za výnosy ze spekulací nejsou reálné hodnoty!
  • Pokud nebudeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Nyní si jednotlivé argumenty zastánců regulace vezměme bod po bodu.

Spekulovat s důchody, zdravím a vzděláním je nemravné!

Nemravné? Ale božínku, to jistě zastánci regulace souhlasí s tím, že stát je nemravný, když kontrolou (regulací) důchodových systémů, zdravotnictví a vzdělání spekuluje s budoucností (důchodem, zdravím a vzděláním) každého z nás! Vždyť když dané odvětví kontroluje stát, je stát automaticky ohromným spekulantem. Je to právě stát, který chce v daných oblastech fungovat efektivně, který chce za vydané prostředky něco získat. Je to právě stát, který prodává, nakupuje a očekává z toho nějaký zisk. Stát musí být v očích zastánců regulace tak strašný spekulant! Jestli se státu daří fungovat efektivně a těžit ze svého monopolu v určitých oblastech – toť otázkou. Dle mého názoru tomu tak není (viz štítek regulace).

Mimochodem, kdo peníze dobrovolně svěřil těm hnusným spekulantům s vidinou krásného důchodu, zajištěné zdravotní péče a jiného? Stáli ti proklatí spekulanti s pistolí u hlavy těch lidí a nutili je investovat? Ne. V každé investici je riziko, míra rizika je obvykle přímo úměrná  výši možného maximálního výnosu. Jednoduše řečeno, čím větší chceme výnos (zisk), tím větší riziko musíme podstoupit. Riziko je cenou za budoucí možný zisk. Je však otázkou, zda toto chtěli ti lidé, kteří si na důchod spořili v hodně rizikových fondech, chtěli slyšet. Je otázkou, zda se na to lidé někde zeptali. Je otázkou, zda si lidé nechali alespoň zdarma poradit od obyčejného finančního poradce. Odpověď je si myslím jednoduchá – lidé se neptali, lidé se neinformovali, lidé věřili reklamám, a to i když jim vlastně ani nerozuměli.

Jsou tedy současné ztráty chybou spekulantů, nebo lidí?

Spekulanti mohou za dluhy vlád!

Stát musel vydat na sanaci mnoha spekulantů spousty prostředků z veřejných zdrojů – jsou to spekulanti, kteří mohou za dluhy vlád! Ach bože – kolik já již napsal článků na toto téma, kolikrát jsem kritizoval sanace soukromého sektoru od státu, kolikrát jsem kritizoval znárodňování!

Zde je však nastolen znovu problém chápání a logického uvažování – stát spravuje veřejné finance. Tento správce se rozhodl, že zaplatí dluhy za soukromý sektor, že na sebe převezme riziko a závazky. Rozhodl se sám a svobodně. Je to špatné rozhodnutí státu, nebo chyba soukromého sektoru?

Ovšemže je to chyba státu!

Stát sám a svobodně se rozhodl investovat do krachujících podniků! Stát sám se rozhodl spekulovat s budoucností trhu tím, že trh deformoval svým zásahem!

U tohoto bodu je zásadní právě pohled na to, co je to systém. Mnoho zastánců regulace říká, že selhal systém („kapitalismus“), a tak ho stát musí napravit. Že nebýt selhání systému, není zde krize. To je chybný pohled.

Systém je transcendentní, tedy systém obsahuje konjunkturu a recesi (depresi). Systém obsahuje stát, systém obsahuje soukromý sektor. Vše je nedílnou součástí systému a pokud je zde růst, je jasné, že může přijít (a jednou přijde) pokles. Je to tedy růst, ke kterému bychom měli být prozíravý. Je to růst, kde by měl stát tvořit rezervy, úspory, protože není zdravých investic bez úspor.

Bohužel, mnoho správců financí (stát jako správce financí veřejných, každý jedinec jako správce financí soukromých) se tímto jednoduchým pravidlem (investice kryté úsporami jsou levnější a zdravější, než investice kryté dluhem) neřídí. Zadlužují se, díky čemuž v době růstu (konjunktury) zvyšují své výnosy, které však díky dluhům netvoří reálný zisk. Tato nezdravost investic se projeví právě v krizi – krize je ponaučením, krize je šancí. Bankroty, ztráty, recese přinesou ohromné ponaučení právě těm, kteří investovali špatně, kteří své investice kryli dluhy, na jejichž splácení v době krize prostě nebudou mít. Toto ponaučení může být mnohde natolik silné, že si již málokdo troufne investovat nezdravě. Jednoduše proto, že bude poučen z minulosti.

Stát svými zásahy toto ponaučení likviduje. Dává lidem signál, že v době konjunktury (růstu) si mohou dělat co chtějí, protože ztráty v budoucnosti za ně stát zaplatí. Tento přístup vede k růstu špatných investic a ke zhroucení veřejných financí.

Ten špatný je stát. Je to stát, který v rámci plytkého, neurčitého, vlastně nijakého veřejného zájmu podporuje špatné investice. A nejvíce špatné investice podporují právě zastánci státních zásahů do hospodářství, kteří se z velké části kryjí se zastánci regulace. Jak úsměvné.

Za státní dluhy mohou vlády, zprostředkovaně voliči a nikdo jiný. Žádní spekulanti. Spekulanti se zde stali pouhým obětním beránkem, na kterého se právě ti, kteří v minulosti ohromné dluhy vytvořili, snaží přenést své chyby. Už jen proto budu vždy obhajovat všechny ty zlotřilé spekulanty.

V tomto bodě jsme si vyjasnili i třetí argument zastánců regulace, a to ten, že ono by to mohlo fungovat i bez regulace, ale takový systém vytváří veřejné dluhy!

Za výnosy ze spekulací nejsou reálné hodnoty!

Vezmeme si jako příklad ukázkovou spekulaci – nakoupíme dolar za 20 Kč. Za tři hodiny ho prodáme za 20,1 Kč. Naším výnosem ze spekulace je 10 haléřů. Je za těmito 10 haléři nějaká reálná hodnota? Co způsobil zhodnocení dolaru vůči koruně, co způsobilo devalvaci koruny?

Začněme vysvětlením (velmi, opravdu velmi zjednodušeným), čím je kryta (co stojí za její hodnotou) koruna a dolar. Koruna a dolar již mnoho desítek let nejsou kryty žádným cenným kovem. Nejsou kryty (přímo) nějakou komoditou, tedy něčím hmatatelným (kovem atp). Stát jednoduše ručí, že si za danou měnu v dané zemi něco koupíte.

Tedy je to jakási důvěra v hospodaření vlády a státu, co kryje korunu a dolar. Pokud se nebude českému hospodářství dařit, pokud v něj klesne důvěra, začnou lidé, kteří s měnami obchodují (ti hrůzní spekulanti) prodávat českou korunu a nakoupí místo ní třeba dolar, protože hospodářství a stát, který za dolar ručí, se stane důvěryhodnějším. Tedy stoupne cena dolaru (je po něm větší poptávka, lidé ho více chtějí) a klesne cena koruny. Tedy 1 USD bude stát více českých korun, protože dolar zdraží. Zdraží třeba o 10 haléřů.

Na tento moment čekají ti, kteří s měnami obchodují. Třeba my. Koupili jsme dříve americký dolar za 20 Kč, stejně jako mnoho jiných, protože jsme více důvěřovali v hospodářství Spojených států, než v hospodářství České republiky. Tím jsme vyhnali cenu dolaru nahoru – signál pro společnost, že americké hospodářství je důvěryhodnější, je v lepší formě, než to české. Tím, že jsme vyhnali cenu nahoru máme teď možnost dolar prodat někomu jinému (po dolaru je poptávka, na trzích je ho méně k mání, protože ho jako první koupili již lidé dříve – třeba my). Takže ho klidně můžeme prodat a tím se obohatit. Proč ne – prodali jsme dolar někomu jinému, získali jsme na tom 10 haléřů.

Upozorňuji, že model je velmi, velmi zjednodušený! Detailní vysvětlení by zabralo prostor pro několik dalších článků.

Tedy za spekulacemi – třeba s měnami – stojí ta nejreálnější a nejhmotnější hodnota, jakou lze na světě nalézt – celé hospodářství dané oblasti! Co je reálnější, než výkon továren, struktura hospodářství a konání státu?

Pokud nebudeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Myslím si, že jsem v článku již vysvětlil dost. Pokud nad obsahem zapřemýšlíme, zjistíme, že je to celé jako lego – vše do sebe zapadá. Je tedy jasné, že pokud budeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Pokud by to však někdo nechápal (není se za co stydět), napište do komentářů. Převysvětlení celého tohoto článku (tedy vysvětlení proč je poslední bod seznamu argumentů zastánců regulace naprosto chybný a nelogický) by zabralo opravdu spousty místa. Z výše uvedeného vše vyplývá, ale pro jistotu přidám odkaz na seznam článků, ve kterých o regulaci také pojednávám – články o regulaci. Asi nejlépe vysvětlené, jak moc je tento poslední bod de facto kontraproduktivní, je to v článku Jak státy přeintervenovali. Přeji pěkné čtení!

Úvahy zastánců regulace jsou špatné. Pokud by se k moci dostal někdo, kdo by je uplatňoval v praxi, jsou i nebezpečné. Proto nenechme se zlákat levnými, ale dobře znějícími slogany o podříznutí krku těm zlořádným spekulantům. Přemýšlejme. Spekulace je dnes všechno, i to, že si jdete koupit rohlík. Celý náš život, veškerý náš komfort vychází ze spekulací. Tak proč proti nim brojit, když jsou tak prospěšné?

1 11 12 13 14