Elitářství – nová hrozba demokracie?

Volební právo těm, kteří pracuji či podnikají, volební právo těm, kteří platí daně. Vyšším příjmovým skupinám vyšší daně. Na drahé auto a dům nejde vydělat legálně, na to lze pouze nakrást. A další žvásty z komunismem postižené české společnosti – jedná se o vytváření elit, ať už o vytváření elit pracující třídy, či o vytváření elit z chudých lidí. Elitářství – nová hrozba české (příliš brzo unavené) demokracii?

Ze zisků ČEZ chtějí vyplatit 13. důchody v době, kdy důchodci mají nejjistější situaci (nízká inflace a jistý důchod od státu). Příspěvky pro nízkopříjmové či progresivní zdanění – ČSSD je skutečně typickou „českou“ stranou, je totiž stranou, která svůj program staví na vytváření elit. Zvýhodněných skupin obyvatel – jinak řečeno nabízí společnost rovné spotřeby. Tedy že každý si bude moci pořídit cokoliv, což je jednoduše řečeno sice hezké, ale nedemokratické. ČSSD by se tedy dala označit za nedemokratickou stranu.

Bohužel, tímto neduhem – tedy elitářstvím – je dnes postižena většina „demokratického“ světa. Demokracie dnes prochází krizí morálky a intelektu(álů).

Co je to „krize morálky a intelektu(álů)“?

Každý dnes chce vše, ovšem málokdo pro to chce něco udělat. Tohoto v posledních letech využila některá politická uskupení a právě kvůli nedostatku intelektuálních elit na tom mohli postavit velmi úspěšnou politickou kariéru. Jednoduše naslibovali všechno všem. Žijí z lidské závisti:

Když chcete na něco, co má váš bohatší soused, ale nemáte na TO, tak my sebereme sousedovi dostatek peněz, které vám pak dáme, abyste TO měli i vy!

A mnoho lidí na to začalo věřit. Aniž by promýšlelo důsledky, poněvadž zde nebyl nikdo, kdo by jim řekl, že na tomto přístupu je něco špatně. To je onen nedostatek morálky a intelektu (a intelektuálních elit). Spravedlivá a demokratická společnost není společnost rovné spotřeby, ale společnost rovných příležitostí. Každý by měl mít možnost něčeho dosáhnout, mít se lépe, než se má průměr – žít nadprůměrně. Za tím ovšem musí také stát odvedené nadprůměrné úsilí.

Vraťme se ovšem k oněm 13. důchodům ČSSD. Tímto návrhem nám zde ČSSD začíná vytvářet jakousi elitu důchodců, jakožto lidí, jenž jsou na tom neuvěřitelně špatně a jací jsou ohromné chudinky. Nepopírám, že to tak mnohdy skutečně je, nepopírám, že životní situace mnohých důchodců je špatná. Ovšem v době, kdy mají důchodci nejjistější příjem z celé společnosti je sobecké, nespravedlivé a hlavně nedemokratické na úkor celé společnosti vylepšovat životní standard důchodců. Možná se vám to zdá nemorální, možná se vám to zdá špatné.

Ovšem jaká je morálka v zemi, kde ona „hloupá“ hospodská většina žije v představách komunismu? Kde i 20 let po pádu totalitní vlády komunistů, kteří zdecimovali tuto zemi je tato strana 3. nejsilnější v poslanecké sněmovně parlamentu?

Na jedné z internetových diskusí se objevil jeden názor:

Hlasovací právo by měli mít jen lidé, co prokáží, že aktuálně legálně pracují, nebo že jsou aktuálně podnikatelé a že mají napracováno v České republice více, jak 30 let.

Zní to hezky, že? Víte, možná jsem idealista, ale dle mého názoru by naším všeobecným cílem mělo být dosáhnout demokratické a liberální společnosti s nepokaženou morálkou.

A jak se do tohoto konceptu vejde výše zmíněný názor na volební právo? Právě, že nijak. A zeptám se ještě – nepřipomíná vám to něco? Třeba – komunismus? Elita pracujících je zde ovšem nahrazena elitou těch, kteří platí daně. Ale není to jinak to samé?

Může se nám to nelíbit, může se nám to zdát nespravedlivé, avšak i ti, jenž zneužívají sociální systém a nepracují, mají volební právo a jejich hlas má stejnou sílu, jako hlas pracujícího člověka. Je třeba si totiž uvědomit jednu docela základní věc – špatná společnost se nezlepší změnou systému. Tato společnost si vytvořila zneužitelný sociální systém. To, že ho někdo zneužívá, je jen logický důsledek – když je ta možnost, proč ne? A že je to nemorální? Ale prosím Vás, vždyť zde se jakási pochybná morálka vytahuje pouze v případech, kdy se to lidem hodí. Jinak je naše společnost jednoduše nemorální.

Na druhou stranu, proč by měl někdo, kdo vydělává více platit i vyšší daně? To je zase elitářství nízkých příjmových skupin. A že to je známka solidarity bohatším vůči chudším? Však každý by měl mít dnes již možnost stát se oním bohatým. Pokud jsou zde nějaké překážky, tak místo nastavování takových berliček, jako je třeba progresivní zdanění (které lidem říká – nevydělávejte, nesnažte se, stát vám peníze stejně sebere) by se měli řešit a odstraňovat právě ony překážky. Je to mnohem užitečnější.

Líný člověk líným zůstane (pokud se sám nějak nerozhoupe), stejně, jako člověk bez snahy. Je to prostě fakt.

A kde že je sociálnost? Člověk s platem 100 000,- hrubého dnes na daních zaplatí 20 100,- („superhrubá“ mzda 134 000,- + 15% daň ze „superhrubé“ mzdy).  Člověk s platem 10 000,- hrubého na daních (a odvodech do sociálního a zdravotního systému) odvede 2 100,-. Člověk s tím vyšším platem odvede tedy o 18 000,- více. Avšak neberu ohled na možné daňové slevy a bonusy – to by se totiž také mohlo stát, že ten s desetitisícovým příjmem nezaplatí žádné daně. Na rozdíl od toho bohatšího.

To je dosti sociální a solidární, nemyslíte?

Státní dluh a nezaměstnanost

V jednom z předchozích článků jsem uvedl, že 40% výdajů státního rozpočtu tvoří výdaje na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Stejnou měrou se pak i de-facto toto ministerstvo podílí na schodcích státního rozpočtu (tedy na tom, kolik peněz nám schází na zaplacení našeho státu).

Pokud pomineme důchody, tak velký podíl na této částce mají různé podpory v nezaměstnanosti a další. Politici jednoduše říkají, že dají-li někomu podporu v nezaměstnanosti či nějaký přídavek, onen člověk více utratí a tím se zachrání nějaké to pracovní místo. Na první pohled se to zdá rozumné, že?

Problém je ale v tom, že stát si na ony podpory musí půjčit. A od koho si stát půjčuje peníze?

Je to samozřejmě od bank a dalších finančních institucích. Ty také většinou státu i ochotně půjčují, poněvadž je to celkem jistá investice – když už se nesplatí samotný dluh, vydělají aspoň na úrocích a stát většino nemá problém s placením úroků. Většinou, a také dokud mu ostatní nepřestanou půjčovat. Jenže půjčit si od banky z ničeho nic jen tak třeba 2 miliardy korun není jednoduché. Není to jako vaše půjčka na hezké vánoce v řádech tisíců (což jsou ostatně peníze hozené oknem), je to půjčka, která ovlivní celé hospodářství.

Pokud si od banky stát půjčí například ony 2 miliardy, tak poté banka nemůže právě ty dvě miliardy půjčit někomu jinému – například podniku. Finanční krize se Česku naštěstí vyhnula (ostatně to nám tvrdil ministr Kalousek již před rokem a byla to pravda), ovšem krize hospodářská již nikoliv. A ta se prohlubuje nedostatkem půjček.

V realitě to znamená tedy to, že i firmy, které mají zajištěné zakázky a čekají na platby v průběhu příštích měsíců si nemohou půjčit na současný provoz, a to i když budou schopni splatit tuto půjčku i relativně brzy. Banky jim tu půjčku jednoduše nedají, protože místo toho, aby investovali menší sumu do podniku, investují větší sumu do státu. A pro podnik již peníze nezbývají.

Upřednostní stát – vždy. Stát si totiž půjčuje více peněz, od státu tedy dostanou i více zaplaceno na úrocích. Není se tedy čemu divit. Tím zlým v tomto případě není banka, která nechce chudinkám podnikatelům půjčit, ale právě stát, který neumí hospodařit s veřejnými penězi. Tedy penězi nás všech.

Onen podnik poté jednoduše propustí třeba 10, ale třeba i 1000 zaměstnanců, aby zůstali peníze na běžný provoz. Ti propuštění zaměstnanci půjdou na pracovní úřad, aby si zažádali o podporu v nezaměstnanosti, na kterou si stát musí půjčit… a tak to jde stále dokola. Problém je ovšem ten, že pokud se kvůli tomu, že podnik nedostal od banky půjčeno na provoz, propustí další zaměstnanci, a ti začnou pobírat podporu v nezaměstnanosti, logicky se také zvýší množství peněz, které je na podpory potřeba celkově vydat. Což také znamená, že si stát na tyto další podpory musí půjčit další peníze, což má za následek další zvětšování nedostatku půjček, další propouštění a další zvětšování schodku státního rozpočtu.

Je to tedy neustálý kruh. Problém je ale dlouhodobého charakteru – s větším schodkem se také zvyšuje celkový státní dluh. Co to znamená?

Z celkového státního dluhu se také každý rok platí úroky. Tyto platby úroků jsou dalším z výdajů státního rozpočtu (aktuálně se vším všudy cca 64 miliard). Pokud se tyto úroky každý rok zvyšují, tak ruku v ruce se zvyšující se nezaměstnanosti a štědrým sociálním systémem se také dále zvyšují výdaje ve státním rozpočtu. A právě proto si stát musí zase půjčit. Zvýší se tak nejen státní dluh, ale i úroky na další rok (další zvýšení výdajů), čímž se zajistí zvýšení schodku státního rozpočtu pro další rok, čímž se zajistí další snížení množství půjček pro podniky a další propouštění. Znovu se zvětší výdaje na sociální systém (podpory v nezaměstnanosti), znovu se zvětší schodek…

Tušíte, kam to míří?

Datosféra – budoucnost internetu a iluze České pirátské strany

Česká pirátská strana se při svém vzniku dočkala jistého menšího mediálního ohlasu. Způsobeno to bylo především tím, že jde o nový typ strany – neřeší sociální otázky, neřeší zdravotnictví, ani tak ekonomii, neřeší životní prostředí ani víru či menšiny. Řeší platformu třetího tisíciletí, řeší internet.

Ačkoliv se to nemusí zdát pravdou, dnešní internet je pouze internetem v plenkách – ten pravý Internet se začne projevovat až v průběhu následujících let, kdy se právě z internetu stane ta nejdůležitější platforma pro mnohá média, kdy internetem proteče víc peněz, než-li televizí, rádiem a tiskem dohromady.

Budoucí Internet s velkým I bude poněkud jiný. Nebude to jen změť webových a komunikačních služeb, kde mezi dvěma uživateli stojí strohá zeď tagů, ale živá a interaktivní sféra lidského světa – v souladu s názvoslovím sfér to nazvěme „datosférou“.

Jaký bude rozdíl mezi onou datosférou a dnešním internetem?

Internet lidé vnímají především jako síť, ke které se přistupuje ze zařízení – PC, notebook, telefon. Televize, rozhlas, tisk či billboardy jsou od internetu striktně odděleny – jsou „sousedy“ dnešního internetu, žijí vedle něho a soupeří s ním.

Datosféra bude ovšem čímsi jiným. Internet bude základem – tedy říkáme tomu internet, ale spíše to bude Net – tedy síť. Možná by se pro budoucí internet hodil spíše název „médium“ či „ultramédium“. Televize, rozhlas, tisk, billboardy, volební plakáty stran, telefonování, takřka veškerá lidská činnost nebude žit vedle onoho internetu, ale bude žít v něm. Internet bude základem pro veškeré informace, pro veškerá data, která se na světě vygenerují. Proto Datosféra, proto ultramédium.

Toto ovšem dělá z internetu do budoucna nejmocnější nástroj – kdo by se internetu zmocnil, získal by takřka nadvládu nad světěm, poněvadž internet se bude rovnat všemu.

Tohoto jsou si vědomi mnohé organizace, vlády, úřady a společnosti. Ty se proto internet snaží ovládat, poněvadž pokud již nyní nezačnou ovlivňovat obsah internetu, ujede jim vlak a do budoucna to již nedoženou. Zůstane-li internet svobodným a nezávislým, znamenalo by to do budoucna i naprosto svobodný a nezávislý tisk, rozhlas, televizi… vše. Což se mnoha lidem nemusí líbit.

To, že nám na základě internetu vzniká jakási datosféra, kde internet bude alfou a omegou všeho, je vidě již dnes – ať už jde o IP telefonii, IPTV, sociální sítě či malá nezávislá internetová rádia. Ovšem to jsou pouze první maličké krůčky.

A co s tím mají co společného pirátské strany, případně naše Česká pirátská strana?

Jak již bylo řečeno, zaměřují se na internet. Na jeho svobodu, pouštějí se do těžkého boje proti nejmocnějším lidem světa, kteří budou zaručeně chtít onu datosféru ovládat.

Problém ovšem je, že tyto fakta jsou de-facto zákulisní. O tomto možném budoucím vývoji ví pouze několik (v řádech tisíců v ČR) nadšenců a ony firmy. Lidé venku chodí dál volit konzervativce či socialisty, kteří na ně útočí otázkami daní, zdravotnictví či sociálního systému. Lidé se o internet nezajímají, slouží jim pouze pro email či pro vyhledání nějaké informace, maximálně pro zábavu. O blokování nějakých stránek či o něčí snaze ovlivnit internet, o svobodném principu internetu a o možných budoucích důsledcích vývoje internetu nemají ani potuchy, nezajímá je to, je jim to jedno.

Internet je pro většinu lidí natolik marginální téma, že radši budou volit nízké daně, sociální systém, levné dálnice či záchranu lesů. Radši budou volit témata všeobecná, která vidí všude, než témata „o tom počítači“. Když se zeptáte obyčejného člověka na některé z témat ČPS ohledně internetu, tak buď z neznalosti souhlasí s tím, proti čemu ČPS bojuje, nebo řekne „a co je mi do nějakýho internetu prosimtě, to, jak se budeme mít je přeci důležitější“. A třeba si ani neuvědomují, že právě to, jak se budou mít, může být v budoucnu hodně ovlivněno právě internetem.

Voličem ČPS bude také spíše mladý člověk, což je dobré do budoucna, ovšem má to i pár nevýhod.

Za prvé je to v nestálosti této voličské základny. Je nutné je přinutit k tomu jít vůbec volit a poté je přinutit volit právě ČPS. U lidí 20+ by to nemusel být moc velký problém, ale u prvovoličů a voličů všeobecně do 20 let to bude těžké, a to už z důvodu, že se o politiku moc nezajímají a volí dle „barvy kravaty“ právě ty, co jsou nejčastěji v televizi a nebo protože netuší nic o internetových politických tématech a připadají jim nedůležitá (to, že internet intenzivně používají neznamená, že mu rozumí – toto platí v ohromné míře mezi dnešními mladými, berte většinového člověka!)

ČPS má tedy své plakáty s hesly „Svobodný internet“ či „Revize autorského zákona“ opravdu pěkné, ale zatím jsou to jen a pouze plakáty pro fanoušky ČPS. Většinovému voliči, který by ČPS poslal do Parlamentu jsou tato témata cizí, doslova ukradená.

Úkoly ČPS by tedy měli být následující:

  1. Co nejrychleji zmobilizovat své fanoušky a ty, jenž by s největší pravděpodobností šli volit ČPS – mladé lidi – a donutit je jít volit.
  2. Dostat se do kontaktu s širokou veřejnosti (předvolební meetingy nejsou úplně k zahození, i když můžou stát nějaké to vejce…) a říct jim co je ČPS, jaká jsou témata ČPS, proč jsou témata ČPS důležitá.
  3. Přesvědčit širokou veřejnost, že témata internetu jsou stejně důležitá, jako témata všeobecného života. Přinejlepším z internetových témat udělat právě témata všeobecného života.
  4. A znovu – být v kontaktu nejen s internetovými uživateli, ale i s širokou veřejností a nabídnout i témata všeobecného rázu.
  5. Poutat pozornost.

Heslo ČPS „internet je naše moře“ je hezké a svým způsobem výstižné. Ovšem na nějaký politický úspěch je pouze internet jen malým rybníčkem.

Státní rozpočet 2009: 40 % na sociálku, 64 miliard na dluh

Rozhodnete-li si přečíst státní rozpočet, počítejte s mnohastránkovým přehledem tabulek. Snad jen dvě stránky textu tvoří samotný zákon o státním rozpočtu, zbývajících několik desítek stran zaplňují tablulky s přehledem jednotlivých složek státního rozpočtu.

Dal jsem si tu práci a přečetl jsem si rozpočet na tento rok. Hned ze začátku budí úsměv, když předpokládaná cifra schodku státního rozpočtu je 38 miliard. Kdyby nepřišla ekonomická krize, byl by to jeden z nejmenších schodků za několik posledních let.

Státní dluh ke konci roku 2008 činil 999,8 miliard korun (tedy 999 800 000 000 Kč). V současné době již překročil hodnotu jednoho bilionu korun (Česká Republika dluží tedy více, než-li 1 000 000 000 000 Kč) a pokud se vyplní prognózy o letošním schodku cca 200 miliard korun, budeme dlužit cca 1,2 bilionu korun (tedy 1 200 000 000 000 Kč).

Vývoj do budoucnosti je tedy neslavný. Již na tento rok se počítá, že na nákladech na vedení státního dluhu se zaplatí 64 miliard korun českých (tedy  64 000 000 000 korun). Jen pro srovnání, je to stejná částka, jakou tvoří rozpočty Ministerstva zahraničních věcí, zdravotnictví, kultury a spravedlnosti dohromady.

Nebýt státního dluhu, teoreticky bychom si mohli dovolit další 2 ministerstva, nebo bychom mohly klidně navýšit až 4x rozpočet ministerstva zdravotnictví. Případně by mohl být teoreticky výsledný rozpočet v plusu.

Úroky ze státního dluhu v roce 2009 tvoří 41,3 miliard čistého (opět pro srovnání – je to o trochu víc, než je rozpočet celého Ministerstva zemědělství v roce 2009). To je – čistě matematicky – 4,13 %. Pokud by se naplnil současný odhad letošního schodku 200 miliard, úroky by příští rok tvořily zhruba 49 560 000 000 Kč (tedy 49,56 miliard korun). Čistě matematicky, teoreticky, realita může být jiná.

Čistě teoreticky by poté náklady na státní dluh v příštím roce přesáhly částku 72 miliard korun. To už je stejná částka, jakou v dnešním rozpočtu jsou rozpočty Ministerstva zahraničních věcí,  Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva kultury, Ministerstva spravedlnosti, Akademie věd a Správy státních hmotných rezerv.

Pokud státní dluh poroste i v příštích letech, můžeme se dočkat toho, že již nebudeme mít dostatek peněz pro jeho splácení. Všichni poté budeme platit za relativně pohodlnou minulost, a to ne pouze penězi (kdy by třeba až většina našich daní šla na splácení úroků), ale sníženým životním standardem – bylo by nutné za dnes bezplatné služby připlácet přímo a s mnohými sociálními vymoženostmi bychom se mohli na dlouho rozloučit.

Ještě připomenu – bavíme se pouze o úrocích. To znamená, že samotné splácení tohoto dluhu je již dnes příběhem, jenž by se hodil do žánru science fiction. A jen připomínám, že výše uvedené sumy „do budoucna“ jsou pouze hrubým odhadem – pro představu.

Díky dnešním sociálním dávkám, které dnes pobíráme, budou právě naše děti živořit, když budou platit jak vysoké daně, tak si budou muset za mnoho služeb připlácet přímo. A o nějakém štědrém sociálním systému, jako máme dnes si budou moci nechat jenom zdát. Dámy a pánové, do budoucích let se s ním rozlučte.

Když už mluvíme o sociálním systému, rozpočet Ministerstva práce a sociálních věcí je 462 882 270 000 korun. Je to zhruba 40,1 % všech výdajů státního rozpočtu, tedy více, než 1/3 a skoro 1/2.

Největší část této sumy tvoří vyplácení důchodů. Důchody nás stojí celkem 328 000 000 000 korun (tedy 328 miliard Kč). Je to 70,8  % všech výdajů tohoto ministerstva a 28,5 % celkových výdajů státního rozpočtu.

V porovnání se sumou, kterou nás stojí ony důchody, působí 78 261 962 000 korun, které jsou určeny pro sociální dávky, nemocenské a podporu v nezaměstnanosti jako chudší příbuzný. Ovšem i tak to není zanedbatelná částka – je to například víc, než je rozpočet Ministerstva vnitra a Ministerstva pro místní rozvoj dohromady.

Ke konci ještě, pokud Vás zajímá, kolik nás stojí Parlament České republiky, kancelář prezidenta republiky a úřad vlády, tak je to 1,23 miliard korun, tedy něco kolem 1 % všech výdajů. To je skutečně zanedbatelná částka.

Volební program ČSSD pod lupou – díl 3. – vzdělání

„Vzdělanostní společnost“ je jeden z bodů volebního programu ČSSD. Tento bod nastiňuje, jakým směrem by chtěla soc. dem. vést české školství. Koukněme na to podrobněji.

Rozhodně trváme na povinném roku bezplatné předškolní výchovy v mateřské škole či v podobném zařízení. Připravuje dítě na vstup do školy; poskytuje mu základní návyky a dovednosti, vychovává k disciplíně a životu v kolektivu.

– zdroj: cssd.cz

Rok bezplatné předškolní výchovy je zajímavý návrh. Mnoho lidí by s ním určitě souhlasilo, ale – vše má své ale.

Výchova dětí je plně v rukou rodičů a stát může zasahovat jen v minimální míře – je-li dítě týráno, popřípadě požádá-li sám rodič o pomoc stát. Zde je ovšem povinnost. Chcete i vy nutně dávat své dítě rok do školky?

V prvním díle tohoto seriálu jsem se ptal, zda dokáže ČSSD rozlišovat dva pojmy a to rovnou spotřebu a rovné příležitosti. Zde citovaný kus z volebního programu je ovšem typickým zástupcem oné rovné spotřeby.

Není nic špatného na umožnění bezplatné předškolní výchovy, ovšem lidé by měli být vedeni k samostatnosti. I dnes existují rodiny, které mají radši své ratolesti doma a to z toho důvodu, že jim doma dokáží dát lepší přípravu. Nebo si to aspoň myslí.

Zároveň je zde vidět tendence nutit dospělé svéprávné lidi k nějakému kroku, k nějakému rozhodnutí. Žijeme ve svobodné společnosti a nevidím důvod, proč by vzdělání svých dětí neměl mít do určitého věku v rukou rodič. Hlavně v takto útlém věku, jakým je věk předškolní.

Také zde existuje otázka proč bezplatná? Uznávám, že je zde určitá množina sociálně slabých – ti mají na tento stav potvrzení, oni jsou ti, jenž by bezplatný stav potřebovali, aspoň po určitou dobu. Proč ne, lidí, kteří jsou skutečně až za touto „hranicí chudoby“ v ČR není mnoho. Jestliže ovšem rodina vydělává, neměl by zde být problém aspoň nějaké spoluúčasti – je to přeci investice do vzdělání, která se té rodině vrátí.

Dále je  zde otázka kvality – jak kvalitní by byla tato předškolní výchova, byla-li by poskytována zdarma a celoplošně? Kvalita závysí na tom, kolik prostředků by stát do této předškolní přípravy vložil. A stát nemá peněz na rozhazování a toto by skutečně nebyl levný projekt. Kvalita by byla nevalná.

Kvalitní veřejná škola je založena především na motivovaných a kvalifikovaných učitelích, kteří ve svém zaměstnání vidí dobrou perspektivu uplatnění. Proto zvýšíme platy učitelů a ostatních pracovníků ve školství.

– zdroj: cssd.cz

Objem peněz, který je vyčleněn na platy učitelů je dnes dostačující. Problém je u efektivity jeho přerozdělování. Dnes je systém nastaven tak, že nastupující učitel bere cca 14 000 hurbého (+-). To je mrzký plat na vysokoškolsky kvalifikovaného člověka. Učitel s mnohaletou praxi se ovšem může vyšplhat až k hranici takřka 30 000 hrubého.

Jestliže chceme nové, perspektivní učitele, musí se systém učitelských platů změnit a to následovně: starším ubrat a mladším přidat. Tedy zmenšit tyto nůžky, kvůli kterým má naše školství „přebytek“ učitelů v důchodovém věku a nedostatek mladých, kteří by je nahradili.

Také je zde otázka, kolik peněz můžeme na platy učitelů dát. Dobrým doplňkovým řešením by mohlo také být přesunutí části platu do „osoního ohodnocení“, o kterém by rozhodl ředitel školy a kde by musela být částka na toto vyčleněna naprosto využita.

Jednoduché zvýšení platů a ponechání současného systému není řešení – neřeší nedostatek mladých učitelů ani přebytek učitelů již v důchodovém věku.

Dalším problémem je neefektivnost toku peněz ve školství. Aby se mohli zvýšit platy, musí se kontrolovat, kam, kolik a na co se peníze posílají. Je nejeden případ, kdy jedna škola dostala (aniž by žádala) 2x dotaci na nákup nových PC (tedy škola měnila PC de-facto 1x za půl roku), ovšem nedostala dotaci na opravu šaten a nemohla peníze z druhé dotace na PC použít na rekonstrukci šaten – to by bylo vyhodnoceno jako použití peněz za jiným účelem, než za jakým byli přiznány, tedy zpronevěra. Škola by pak peníze musela vracet.

Základní škola musí věnovat zvláštní pozornost dětem s talentem, dětem, které nezvládají první kroky ve škole, a dětem se specifickými potřebami.

Individuální péče na základním stupni vzdělání může většinu těchto překážek překonat a schopnosti jedince rozvinout. Péče o děti, které potřebují pomoc a podporu, je v souladu s praxí vyspělých zemí základním krokem k překonání bariér. Je důležité poskytovat tuto péči plošně, protože je to nejlepší obrana proti chudobě a sociálnímu vyloučení a naopak nejlepší cesta k začleňování do společnosti.

– zdroj: cssd.cz

Co se týče dětí, jenž potřebují podporu (třeba kvůli různým dis poruchám atp.) je zde jeden problém – od nejednoho učitele mám potvrzeno, že již dnes se na pomoc těmto dětem opravdu velmi tlačí (je to třeba spojováno s různými dotacemi atp.). Učitelé jsou pak nuceni věnovat se těmto dětem přespříliš, což má za důsledek to, že není čas se věnovat dětem s talentem.

A byla to právě vláda ČSSD a její ministryně Petra Buzková, která zrušila školy/třídy pro nadané děti. Byla to osudová chyba (viz víše uvedené).

Od základní školy je nutno vyváženě podporovat prvky, které učí žáky obecné i pracovní morálce a tvořivému řešení problémů. Ukazuje se, že ve srovnání se vzdělanostně nejvyspělejšími zeměmi dosud zaostáváme ve výuce angličtiny, dalších cizích jazyků a v matematice. Podpora těmto předmětům neznamená útlum v jiných oborech.

– zdroj: cssd.cz

Problém s výukou angličtiny a dalších cizích jazyků je ten, že není dostatek kvalifikovaných učitelů. Těžko budou angličtinu kvalitně učit přeškolení ruštináři (také stále realita). Je potřeba lidi se vzděláním. Z historických důvodů jsou to ovšem převážně mladí lidé, kteří místo učení cizího jazyka pracují v soukromém sektoru, kde dosáhnou hned ze začátku své kariéry lepších platových podmínek.

Další problém, který je zde přehlížen je nedostatečné ekonomické a právní podvědomí české společnosti. Výukou matematiky a rozvíjením logiky totiž nenaučíte lidi  základnímu právně-ekonomickému myšlení.

Školné nepokládáme za faktor, který by zkvalitnil studium. Nepodpoříme jeho zavedení na veřejných vysokých školách.

– zdroj: cssd.cz

Vysoké školství je finančně nejnáročnějším typem vzdělání. Nedostatek peněz v této části školství je to, co snižuje jeho kvalitu. Na kvalitní výzkum (který je s VŠ a univerzitami spojován), kvalitní vzdělání, kvalitní prostředky ke vzdělání (moderní učebny atp.) jsou potřeba peníze a to takové množství, které jednoduše stát nemá k dispozici.

Řešením této situace je školné s kvalitním systémem stipendií, v zahraničí je mnoho příkladů funkčních řešení, proč se neinspirovat?

Pokračování příště.

Volební program ČSSD pod lupou – díl 2. – sociální systém

Solidární společnost, právní jistoty, obrana a rozvoj sociálního demokratického státu. To jsou jedny z hlavních sloganů volebního programu ČSSD.  A co se pod tím skrývá ve skutečnosti?

Demokratický sociální stát je standardní evropskou hodnotou, kterou chceme dále rozvíjet. Náklady českého sociálního státu patří v současnosti absolutně i relativně k nejnižším v Evropě. V relativním vyjádření jsou téměř o třetinu nižší, než je evropský průměr, a v absolutním vyjádření je rozdíl ještě dramaticky vyšší.

– zdroj: cssd.cz

Je krásné, že máme jedny z relativně nejnižších výdajů do sociálního systému. Ale ejhle, má to háček – Česká republika má v porovnání s ostatními zeměmi EU podprůměrné daňové zatížení. Jinak řečeno, do státní kasy všichni odesíláme menší část svých příjmů, než většina Evropy, s tím že platí: čím více na východ, tím menší daňové zatížení. Samozřejmě, najdou se i vyjímky.

Jak řekl současný úřednický ministr financí, pan Janota: „nemůžeme mít Anglické daně a Švédské výdaje.“ Musíme se rozhodnout, zda-li chceme mít větší osobní svobodu v rozhodování o svých příjmech, nebo zda-li chceme více peněz vložit do sociálního systému s tím, že možná z toho také jednou něco budeme mít.

Dalším úskalím je, že i když máme (prý) jedny z nejnižších výdajů do tkz sociálního státu, musíme si uvědomit, že jen sociální systém, různé dávky apod. každý rok tvoří zhruba polovina (i více) z očekávaných  státních výdajů. Očekává-li se nyní schodek cca 200 miliard, tak zhruba polovinu (100 miliard Kč, tedy 100 000 000 000 Kč)  tohoto dluhu vytváří onen „sociální stát“.

A jak je známo, stát je špatný hospodář. Z tohoto důvodu je sociální systém ČR neefektivní a mnoho peněz se tedy nejspíše i lidově řečeno háže oknem. Chcete tomuto špatnému hospodáři (za jakkoliv barevné vlády) svěřovat své peníze, nebo radši sami rozhodnete, kam své prostředy vložíte?

Nelze však přehlížet, že v mezinárodním srovnání stále vynakládáme v řadě oblastí daleko méně, než postačuje k důstojnému životu, ať už jde o důchody, podporu rodin s dětmi, sociální služby, dostupnost bydlení nebo školství a zdravotnictví. A také, že na krizi nesmějí doplácet sociálně potřební a ti, kteří ji nezavinili.

– zdroj: cssd.cz

A znovu opakuji – vynakládáme méně, protože méně vybíráme na daních. Nemůžeme ovšem ČR srovnávat se zeměmi, jako je Francie, Velká Británie, Německo, Rakousko a další, jak má ČSSD v oblibě. Českou republiku musíme srovnávat se zeměmi, které hrají „stejnou ligu“ – tedy se zeměmi jako jsou Polsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, možná taky Ukrajina, Litva, Lotyšsko a Estonsko. Ve srovnání s těmito zeměmi naopak ČR vynakládá jedny z největších prostředků.

Naše země dosud vydává na důchody mnohem méně, než je evropský průměr. Relativně o třetinu, absolutně pak ještě méně. Důchody jsou u nás proto citlivější položkou než jinde. Zvyšování důchodů a podobných dávek musí respektovat skutečnost růstu životních nákladů příslušných skupin i celkový růst příjmů. Životní náklady důchodců zpravidla rostou rychleji než průměrná inflace. Proto budeme prosazovat vyšší nárůst důchodů než růst životních nákladů důchodců tak, aby se reálná hodnota důchodů udržela alespoň na úrovni 55 % průměrné čisté mzdy. Uskutečníme v této souvislosti také případnou jednorázovou „drahotní“ kompenzaci (tzv. třináctý důchod) z dividendy ČEZu.

– zdroj: cssd.cz

Informace o zaostávání za evropským průměrem nechme stranou, protože bychom pak museli srovnávat i platy a další a mluvit o „Evropském průměru“ v patřičném kontextu. Jen tak, bez kontextu, to nelze z důvodu výše uvedených.

Faktem je, že nynější důchodci a důchodci v blízké budoucnosti jsou de facto chudáci, s jejichž životní úrovní se již mnoho udělat nedá. Alespoň ne hned. Již několik let se ale do mladších ročníků rozesílá zpráva, aby si šetřily na důchod. Současní důchodci tuto možnost neměli, obral je o ni komunistický režim (což je jeden z důkazů asociálnosti tohoto režimu) a proto na tom jsou tak, jak jsou. Není to jejich chyba. Bohužel.

Situace s důchody zde bude ovšem špatná mnoho dalších let a spraví se možná až odejdou současní čtyřicátníci do důchodu. Tím totiž „odejde“ snad poslední generace lidí, jenž byli zasaženi zaspanou reformou (v jejíž realizaci doufám do nadcházejícího volebního období) a kteří si ve větší míře na důchod nepřispořily. Na tomto žalostném stavu má i svůj velký podíl (po KSČ řekl bych největší) právě i ČSSD. V době, kdy na to byla nejlepší příležitost, totiž neudělala důhodovou reformu, místo toho investovala čas do sociálních dávek alá pastelkovné. Jak nesmírně asociální a vysloveně proti důchodcovské chování.

Vážení penzisté, lituji vás. Sociální demokracie (a další) spolu s KSČ vám zřejmě zkazily stáří. Je to smutné, ale je to tak. Musíme se snažit o to, aby k tomu nemohlo dojít u dalších generacích.

Volební program ČSSD pod lupou – díl 1.

Česká strana sociálně demokratická se posledních několik let (a nebo možná i odjakživa) profiluje jako strana pro chudé, nemohoucné, staré… a tak dále. Koukněme se na jejich volební program, nakolik je reálný a co nám vlastně ČSSD slibuje?

Spravedlnost znamená poskytnout rovné příležitosti pro všechny. Pouze lidé, kteří mají rovný přístup k zaměstnání, vzdělání, zdravotní péči a právní ochraně, mohou být opravdu svobodní. Jen za rovných podmínek mohou vstoupit do skutečně férové soutěže a prokázat své schopnosti a talent.

Úspěch a štěstí nemohou být pouhou výsadou privilegovaných. Pouze rovné podmínky umožňují spontánní zrod solidarity – ochotu podělit se o vlastní úspěch a štěstí s těmi, kteří se z vážných důvodů nemohou férové soutěže zúčastnit.

– zdroj: cssd.cz

ČSSD tedy sama hlásá, že je důležitý rovný přístup. Že důležité jsou rovné podmínky. To, že úspěch a štěstí nemohou být výsadou privilegovaných je sporné – staré české přísloví praví, že bez práce nejsou koláče. Záleží tedy na tom, kým je myšlen onen privilegovaný.

Zastupujeme ty spoluobčany, kteří jsou, byli nebo budou závislí výhradně na vlastní poctivé práci. Bez ohledu na to, zda to jsou zaměstnanci nebo podnikatelé, studenti nebo důchodci. Poctivá práce a poctivé podnikání jdou ruku v ruce a mají naši plnou podporu. Jsme proti zlodějnám, krácení daní, pojistného či zneužívání dávek. Na všech frontách zahájíme boj s korupcí, která je mimořádně vážným problémem české společnosti, včetně její podoby v politice.

– zdroj: cssd.cz

Velmi šlechetné, dalo by se říci. Problém ovšem je, že ČSSD zde měla ze všech stran po roce 1989 tu největší možnost realizovat tyto svá slova – vládly totiž v nejdelším časovém úseku, celých 8 let (1998 – 2006). Je všeobecně známo, že právě během této doby (zejména po roce 2002) došlo k největšímu rozšíření zneužívání sociálních dávek.

Co se týče boje s korupcí, dodnes jsou v čele ČSSD lidé, kteří jsou právě s korupčním chováním spojovány, a to nemálo a aféry nejsou moc starého data. Jen namátkou:

Aféra Biolíh – 24. 5. 2006 – Aféra, v níž bylo obviněno již několik sociálních demokratů, odstartovala naplno zhruba před dvěma měsíci. … Poslední z řady zásahů má na svědomí přímo ministr vnitra František Bublan. … “Mně jde o to, když na jednom případě pracují dva útvary, aby jeden útvar ty události nekomentoval a nekazil práci toho druhého útvaru,” tvrdil před čtrnácti dny Bublan, jenž je jedničkou ČSSD na Vysočině. Členy této krajské organizace jsou i dva z obviněných. Když se HN včera snažily zjistit, jaký další útvar na případu pracuje, dostaly z policejního prezídia následující odpověď: “Žádné jiné útvary se podle našich informací tímto případem nezabývají.”

Byl zatčen Jan Hanáček, bývalý Škromachův tajemník ministra práce a sociálních věcí , předseda okresní stranické organizace ČSSD v Hodoníně, místopředseda krajského výboru ČSSD Jihomoravského kraje a člen Ústředního výkonného výboru ČSSD. Policie ho viní z korupce.

Z korupce policie rovněž obvinila Evu Klimovičovou, donedávna poradkyni a dlouholetou spolupracovnici ministra zdravotnictví Davida Ratha.

Ministr zemědělství Jan Mládek si za 30 milionů na Žižkově pořídil dům, který vlastně vůbec není jeho. Mládek sehrál významnou roli v prohraných arbitrážích se CME a Nomurou.

David Rath čelí obviněním – Kritici mu vyčítají, že protežuje některé farmaceutické firmy. Jde prý především o společnosti, které si platí inzerci v časopise vydávaném lékařskou komorou nebo sponzorují Rathův vzdělávací klub Da Vinci.

A další a další. Seznam by mohl být velice dlouhý. Ale jděme dál.

Bylo to za sociálně demokratických vlád, kdy Česká republika začala dosahovat vysokého hospodářského růstu, zvyšovat životní úroveň širokých vrstev a kdy definitivně zakotvila v svobodném euroatlantickém prostoru vstupem do NATO a Evropské unie. Sociální demokracie je zárukou svobody a spravedlnosti a svými skutky to dokazuje po celou dobu své existence, včetně té novodobé.

– zdroj: cssd.cz

A co takhle to říct trochu jinak? Bylo to za sociálně demokratických vlád, kdy se Česká republika navzdory prudkému růstu začala ohromně zadlužovat, kdy se promarnil čas pro důležité reformy (důchodová a další) a kdy byli zapuštěny kořeny dnešnímu hrozícímu kolapsu veřejných rozpočtů, jejichž výdaje jen a pouze bobtnají, mnohdy bez rozmyslu.

Naším cílem je Evropa demokratická, občanům srozumitelná, stabilní, bezpečná, zároveň Evropa sociálně spravedlivá, konkurenceschopná, ale i ekologicky odpovědná.

– zdroj: cssd.cz

Další šlechetný cíl. Dovolím si ale upozornit, že tím sociálně nejspravedlivějším systémem se zatím zda systém rovných příležitostí a ne systém rovné spotřeby. Rozlišuje tyto dva pojmy i ČSSD?

Řešení krize se stalo hlavním tématem současné hospodářské politiky. Zatímco pravicová ideologie krizi jednou popírá a jindy považuje za přirozený „očistný“ proces, levice krizi chápe jako vážný problém, který si vyžaduje aktivní řešení. Pravice sice tvrdí, že levice zemi zadlužuje, ale skutečnost je taková, že v praxi dovedla zemi k letošnímu rekordnímu růstu veřejné zadluženosti o více než 200 miliard korun. Sociální demokracie proti tomu předložila aktualizaci svého komplexního protikrizového programu a představila další protikrizová opatření, která odpovídají doporučením Mezinárodního měnového fondu i Evropské komise.

– zdroj: cssd.cz

Není to pravicová ideologie, která krizi považuje za přirozený očistný proces, ale je to „ideologie“ ekonomická. Jednoduše se střídají období progrese a recese. Období prudké progrese (tedy období růstu) bylo hlavně za vlád ČSSD, na čemž ovšem stát jako takový neměl natolik velký podíl (ekonomický růst byl více či méně v celém regionu). Jak jsem již uvedl výše, tak období růstu je nejlepší dobou na různé reformy, zefektivnění státního aparátu a tvoření rezerv. Neříkaly vám vaše babičky, že když se daří, schovávejte si i něco na horší časy?

A to je přesně to, co ČSSD neudělala. Místo toho, aby udělala zdravotní, důchodovou a další z mnoha nutných reforem, soc. dem. pouze rozdávala a zadlužovala. Jak je možné, že v době, kdy česká ekonomika rostla až téměř o 6%, státní rozpočet končil s deficitem až přes sto miliard, vezmeme-li v potaz, že pouhé 1% růstu přináší do státní pokladny oproti předchozímu roku několik desítek miliard korun navíc?

Kdyby ČSSD udělala to, co měla (a na co mnoho pozorovatelů upozorňovalo), nynější hrozící 200 miliardový schodek rozpočtu by nemusel být realitou.

Celkovým cílem hospodářské politiky budoucí vlády pod vedením ČSSD je co nejrychlejší překonání důsledků hospodářské krize, obnovení zdravého růstu ekonomiky, a tím také zvyšování zaměstnanosti a růst životní úrovně občanů. Formulace a uplatňování naší hospodářské politiky bude vždy vycházet z principu vzájemného partnerství se zaměstnavatelskými a zaměstnaneckými reprezentacemi. Posílíme význam tripartity v rámci projednávání všech připravovaných změn v hospodářské a sociální oblasti. Usilujeme o společnost dialogu a partnerství, nikoliv o společnost permanentní sociální konfrontace.

zdroj: cssd.cz

Společnost permanentní sociální konfrontace, kdy jedna sociální vrstva bojuje proti druhé zde ČSSD vytvořila svým progresivním zdaněním. Toto zdanění je časté v mnoha státech evropy, ovšem ve všech těchto státech většinou také existuje ona kouzelná sociální konfrontace. Myslím, že není nutno připomínat, že zrovna ČSSD je tou stranou, která chce udělat daňový systém opět složitější a vrátit se k onomu sociálnímu boji – opět chce nastolit progresivní zdanění.

Rovná daň totiž není tak úplně rovná. Jak nedávno řekl Bohuslav Sobotka (ČSSD) „Šéf ČEZu platí stejné daně, jako zdravotní sestra“. Pane Sobotko, neříkal jste někde, že z matematiky jste měl dvojku? No nevím nevím, tohle je nepochopení látky zvané „procenta“, což se učí již na základní škole. Šéf Čezu totiž platí stejnou část. Zdravotní sestra tedy odvede 15% z příjmu v řádech tisíců korun. Šéf ČEZu odvede oněch 15% z příjmu v řádech až milionu korun. Kdo zaplatí víc?

Pokračování příště.

1 23 24 25