Behaviorální ekonomie a otázka racionality

Behaviorální ekonomie – velmi populární ekonomický „směr“ posledních let. Mix psychologie a ekonomie, který v mnohém stojí proti klasické ekonomii. Jedním ze základních kamenů behaviorální ekonomie je teze, která stojí přímo proti klasické racionalitě – behaviorální ekonomové tvrdí, že člověk se mnohdy chová iracionálně, na základě emocí. Zpochybňuje tak mnoho postojů a teorií klasické ekonomie. Jsou však emoce iracionální, je „opoziční“ teorie o racionalitě správná?

Obálka - Jak drahé je zdarma (Dan Ariely)
Obálka - Jak drahé je zdarma (Dan Ariely)

Read more

Regulace a ochrana trhu — návrat do budoucnosti: část 2.

Už jste slyšeli tenhle? No to se potkají tři obchodníci ve vězení a první z nich říká: „O mé zboží byl takový zájem, že jsem mohl stanovit ceny vysoko nad výrobními náklady. Zavřeli mne ale za zneužívání monopolního postavení.“ Druhý se jen ironicky uchechtne a říká: „No… to byla příležitost! Stanovil jsem ceny hluboko pod náklady, abych získal víc zákazníků. Zavřeli mě za dumpingové ceny a ničení konkurence.“ Třetí se opře o zeď, pousměje se a jen poznamená: „My ostatní, no nechtěli jsme skončit jako vy, tak jsme radši drželi všichni stejné ceny. Zavřeli nás za cenové dohody.“

Logo Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
Logo Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

Read more

Co je to monopol a dominantní postavení?

V jedné diskusi nad prvním díle série o dopadech regulace jsem se potkal s jedním palčivým problémem – lidé často nevědí, co je to monopol a jaké jsou podmínky jeho vzniku. Ve společnosti převládají stereotypy, které následně vedou ke špatným závěrům. Proto si dovolím menší vsuvku do série o regulacích – povíme si nyní, co je to monopol.

Česká Pošta - monopol, nebo ne?
Česká pošta - monopol, nebo ne?

Read more

Ekologický mýtus jménem recyklovaný papír

Ekonomické zákonitosti jsou pro nás někdy překvapující, avšak jsou pravdivé. Dnes si povíme něco o tom, proč máme málo stromů. Ve výkladu začneme pšenicí.

Cože? Nechápete, jaká souvislost je mezi pšenicí a stromy? Tak slyšte…

Žil byl jeden zemědělec Pepa. Ten zemědělec vlastnil velký pozemek, na jehož části pěstoval pšenici. Žil byl spokojeně, vlastně mu nic nechybělo.

Léta běžela a Pepa spokojeně sel, oral, sklízel, prodával. Jednou, když bylo po sklizni a Pepa chtěl prodávat, k němu přijel jeho starý známý a jeho odběratel – Franta. Franta řekl: „Hale, Pepo, pekárny po mě chtěj mnohem více mouky, ty jo, prodal bys mi toho teďka víc?“ Pepa se zarazil – má přeci další odběratele, nemůže Frantovi dát všechno… „Hale, dám ti o deset procent víc, když mi prodáš všechnu pšenici!“ To už byl pro Pepu řádný argument – vydělá přeci o deset procent více, než když pšenici prodá i ostatním odběratelům! „Super, tohle beru, vem si to všechno“, řekl Pepa a Franta měl tolik pšenice, kolik potřeboval.

Franta s pšenicí odjel a u sebe z pšenice udělal mouku. Pro mouku si přijeli z pekáren, spolu se závozníky přijel i pekárenský nákupčí Adam. „Ahoj Franto! Víš, lidé nám začali kupovat strašně moc housek a chlebů, potřebujem pro příště víc mouky.“ Situace se opakovala – stejně jako u pšenice. Franta potřeboval více pšenice, pro Adamovi pekárny. Jenže Pepa přeci už jednou prodal všechnu pšenici, kde sežene další?

Lidé začali kupovat více pekárenských výrobků, tedy pekárna potřebovala více mouky. Mlynář potřeboval více pšenice, zemědělec musel zasít více pšenice. Cena rostla, Pepovi se to vyplatilo. A nejen Pepovi, ale také spoustě dalším zemědělcům, protože lidé nekupovali jen více housek od jedné konkrétní pekárny. Dá se říci, že všichni, co mohli, pěstovali pšenici.

A jak to souvisí s těmi stromy?

Nyní zde máme Karla, který vlastní les. Jednou za čas za ním přijede David, který má firmu na zpracování dřeva, aby se s Karlem dohodl na tom, kolik dřeva od něj za jakou cenu koupí.  David zpracované dřevo dodává papírnám, které vyrábějí papír pro konečné spotřebitele.

Jednou přijel David za Karlem. „Hrome, Karle, musím od tebe vzít míň dřeva. Lidi teďka kupujou spíš ten recyklovanej papír, že jo, když je to tak ekologický…“ David koupil méně dřeva, Karel neprodal tolik, kolik plánoval, šel s cenou dřeva dolů, cena klesala. Dalším vlastníkům lesů se už nevyplatilo se o lesy starat a přestali sázet nové stromky. Množství lesů a stromů klesl.

Už víte, proč je nerecyklovaný papír ekologičtější?

Regulace ve finančním sektoru

Autorem je Mojmír Hampl, původní článek naleznete na Laissez Faire

Laissez-faire - nechte nás být
Laissez-faire - nechte nás být

Již několikrát mi čtenáři postřehů položili docela logickou otázku: „Pane Hample, pořád píšete o regulacích v oblastech mimo finanční sektor. Proč nenapíšete o nesmyslných regulacích v této oblasti, když v ní navíc sám pracujete?“ Ano, tito tazatelé mají pravdu, nejméně jsem se věnoval oblasti, kterou bych snad měl nejlépe znát. Asi právě proto, aby mé texty nebyly ještě depresivnější. Ovšem vývoj na světových finančních trzích přímo vybízí k zamyšlení nad regulací ve světě financí a nad rolí státu v peněžním vesmíru.

Ptáte se, zda je role státu a regulací v tomto sektoru velká? Ano, je. A zda je větší, než v některých jiných oblastech? Ano, i to bych podepsal. A vy se s tím pane Hample nesnažíte bojovat? Ale ano a existuje-li někde deregulační Bůh, tak to vidí. Nicméně je to na úrovni umazávání slov a vět, nikoli radikální mazání odstavců, stránek či celých knih, mohu-li si dovolit tento příměr.

Smutným zjištěním pro mnohé je fakt, že význam státu ve finančním sektoru je vyšší zejména proto, že v něm stát reguluje dokonce klíčovou základní cenu, tedy úrokovou sazbu. Jakkoli smyslem regulace úrokové sazby není ovlivnit primárně ceny služeb poskytovaných ve finančnictví (tak je tomu například v oblasti energetiky), ale ovlivňovat pohyby cenové hladiny v celé ekonomice (je to jakási „metaregulace“), je tato role státu samozřejmě zásadní. A tudíž i odpovědnost. Všechny ostatní regulace v sektoru finančnictví jsou podle mě od této základní regulace ceny již jen odvozené.

Desítky let se liberální ekonomové dohadují, co s tím. Mnozí tvrdí, že ekonomické cykly spoluvytváří či dokonce dominantně vytváří právě stát tím, že chybně manipuluje onou základní cenou v ekonomice. A tím také vytváří finanční krize, které následně musí řešit. Když stát neumí stanovovat ceny čehokoli, proč by měl umět stanovovat zrovna úrokovou sazbu?

A návrhy, jak systém postavit jinak? Třeba tak, že by stát nereguloval cenu, ale objem „zboží“ ve finančním sektoru potažmo v ekonomice, tedy množství peněz. Jejich cena by pak byla od tohoto objemu odvozena. Je mi líto, to je kvadratura kruhu, pokud stát neumí stanovit cenu statku, neumí stanovit ani objem – tedy kolik daného zboží se má vyrobit. To teorie a praxe socialistického plánování potvrdila. Jiní proto navrhují úplné, radikální odříznutí státu od finančního sektoru, například v podobě tzv. svobodného bankovnictví, kde by si konkurovaly instituce, které ono zboží, tedy peníze vytvářejí. Ani takové uspořádání ale podle mého neřeší základní problém finančnictví.

Oním základním problémem totiž je, že se finanční sektor bohužel proměnil v očích publika na poskytovatele veřejného statku, garanta úspor a vkladů, který zaručuje zisky a nepřipouští ztráty. Stal se systémem s očekávanou implicitní garancí státu za všechny ztráty, které jedinci v tomto sektoru utrpí či mohou utrpět. A stát se proměnil v univerzální pojišťovnu všech „pojistných událostí“ ve finančním sektoru, ať už jsou zaviněny kýmkoli a jsou jakkoli velké. Neustále hledáme jistoty v nejistém riskantním světě a u peněz je chceme o to víc, ne o to méně.

Zatím jsme žili v systému spíše implicitní přítomnosti státu ve finančním sektoru. Publikum mlčky očekávalo a očekává, že nikdy o své peníze nepřijde, ale systém přitom provozují normální tržní subjekty s normální ziskovou motivací. Kombinace, která nemusí přinášet dobré výsledky. Jak říkal Jiří Suchý: když zkřížíte koniklec a pampelišku, nemusí vám nakonec vzniknout krásná koniliška, ale odporný pampeklec. Ekonomové to nazvali morálním hazardem.

V dobách krizí, jako je ta dnešní, se pouze tato implicitní role stává rolí explicitní a nabírá podobu záchranných balíčků, rekapitaliazací bank či jejich zestátňování. Koneckonců je to vedeno jednoduchou úvahou: co je více politickou, tedy veřejnou záležitostí, než peníze lidí, než jejich úspory, penze, pojistky? Co může více voliče naštvat a znejistět, než případná ztráta jejich peněz?

Pokud je v tomto smyslu finanční sektor více a více poskytovatelem veřejného statku, není z této regulační pasti bohužel cesty ven. Ani svobodné bankovnictví není jistotou toho, že lidé nebudou garanci svých peněz považovat za veřejný statek. Takovéto vůli většiny a tedy přeměny soukromého statku na veřejný nelze podle mě zabránit v žádném měnovém a finančním uspořádání, pokud existují normální demokracie.

Po současné krizi zřejmě bohužel dojde k posunu finančního sektoru alespoň v některých zemích ještě blíže do podoby poskytovatele typického veřejného statku – instituce na tomto trhu působící budou více dohlíženy, regulovány, budou v něm řízeny odměny, maximální výše zisků, přiměřené náklady a podobně. Je nutné postavit se této vlně, ale je nutné též dobře znát její sílu.

A existuje nějaká obecná naděje? Snad jen v tom, že cesta k finančnímu sektoru poskytujícímu explicitně veřejný statek se vším všudy samozřejmě též nefunguje. A ti chytří to vědí už teď. Na rozdíl od stávajícího suboptimálního systému navíc nefunguje nejen ve špatných, ale ani v dobrých časech. Že je to naděje hodně dlouhodobá? Ano. A jestli mě napadá nějaká hmatatelnější? Ne, v den, kdy píšu tento postřeh bohužel nenapadá.

Kapitalistická solidarita

Kapitalismus jako systém „jen pro bohaté“, jako systém, který „potlačuje chudé“, jako systém, který „není solidární“… je skutečně kapitalismus tímto systémem?

Enjoy capitalism!
Enjoy capitalism!

Jinak řečeno, mnoho komentátorů (hlavně z levicové části myšlenkového spektra) říká, že kapitalismus je otrokářský systém. Systém, který vytváří extrémně bohaté a extrémně chudé, kde ti chudí nic nemohou a bohatí mohou vše. Dle mnohých by stát měl být tím, kdo tyto nerovnosti potlačí, tedy de facto že etatistický socialismus je tím pravým systémem rovnosti, svornosti… a tak dále.

Nejprve si řekněme – co je to kapitalismus?

Read more

Soutěžní kampaň ODS

Možná jste se již setkali s internetovými stránkami ČSSD proti vám. Tento web je součástí volební kampaně ODS a již nějaký ten pátek v klidu běží a funguje. Celý web by se mohl použít jako bible pro modré odpůrce oranžové politiky. Již celý vzhled webu je vyveden v ladné oranžové barvě, která je doplněná pozitivní černou…

Jiří Paroubek a poplatky u mlékaře
Jiří Paroubek bojuje proti...

ODS nejen tímto webem ukazuje, že umí ke své propagaci použít internet lépe, než ČSSD, kteří se sice snaží internet využít, ale moc se jim to nedaří. Internetová „veřejnost“ jim holt není nakloněna.

Již jste se asi i vy setkali s obrázkem (nebo rovnou s reálným bilboardem), na kterém Jiří Paroubek bojuje za zrušení poplatků u veterináře. Původně jde o nápad jakýchsi zahraničních expertů, se kterými ODS spolupracuje. Občanští demokraté se této věci následně chytli a rozjeli na výše uvedeném webu soutěž, kde si můžete sami navrhnout ten váš bilboard pro ČSSD.

Celá akce krásně reflektuje celou kampaň ČSSD, která je de facto založena jen a pouze na Jiřím Paroubkovi. Pomalu to vypadá, že za ČSSD nikdo jiný, než Jiří Paroubek nekandiduje. ČSSD = Jiří Paroubek? Tak tedy poté děkuji, nechci.

Mimochodem, co je výhrou v soutěži vlož vzkaz Jiřímu Paroubkovi, co si myslíš o jeho populismu? Pokud bude zrovna ten váš vzkaz velmi kvalitní, možná ho pak budete moci potkat jako reálný billboard. Jaký je váš vzkaz Jiřímu Paroubkovi?

1 22 23 24 25 26 27