Soutěžní kampaň ODS

Možná jste se již setkali s internetovými stránkami ČSSD proti vám. Tento web je součástí volební kampaně ODS a již nějaký ten pátek v klidu běží a funguje. Celý web by se mohl použít jako bible pro modré odpůrce oranžové politiky. Již celý vzhled webu je vyveden v ladné oranžové barvě, která je doplněná pozitivní černou…

Jiří Paroubek a poplatky u mlékaře
Jiří Paroubek bojuje proti...

ODS nejen tímto webem ukazuje, že umí ke své propagaci použít internet lépe, než ČSSD, kteří se sice snaží internet využít, ale moc se jim to nedaří. Internetová “veřejnost” jim holt není nakloněna.

Již jste se asi i vy setkali s obrázkem (nebo rovnou s reálným bilboardem), na kterém Jiří Paroubek bojuje za zrušení poplatků u veterináře. Původně jde o nápad jakýchsi zahraničních expertů, se kterými ODS spolupracuje. Občanští demokraté se této věci následně chytli a rozjeli na výše uvedeném webu soutěž, kde si můžete sami navrhnout ten váš bilboard pro ČSSD.

Celá akce krásně reflektuje celou kampaň ČSSD, která je de facto založena jen a pouze na Jiřím Paroubkovi. Pomalu to vypadá, že za ČSSD nikdo jiný, než Jiří Paroubek nekandiduje. ČSSD = Jiří Paroubek? Tak tedy poté děkuji, nechci.

Mimochodem, co je výhrou v soutěži vlož vzkaz Jiřímu Paroubkovi, co si myslíš o jeho populismu? Pokud bude zrovna ten váš vzkaz velmi kvalitní, možná ho pak budete moci potkat jako reálný billboard. Jaký je váš vzkaz Jiřímu Paroubkovi?

Vysoké daně vytvářejí monopoly

ČSSD chce zvýšit daně právnických osob na 21%. Míní tím zvýšit příjmy státního rozpočtu. Ukáži vám však zde, proč toto zvýšení daně může vést k vytváření monopolů, poškozuje menší výrobce a proč tlumí hospodářský růst, tedy paradoxně – proč efekt vyšší daně může být ten, že příjmy státního rozpočtu se sníží.

Náklady obětované příležitosti

Začneme něčím, co s touto problematikou na první pohled nesouvisí. Víte, co jsou náklady obětované příležitosti?

Příklad:

Dejme tomu, že si můžete otevřít vlastní prodejnu párků v rohlíku, nebo pracovat jako pokladní v samoobsluze. Jako pokladní v samoobsluze si můžete měsíčně čistého vydělat 10 000,- Kč. Jako prodejce párků si po odečtení nájmu a daní můžete vydělat 11 000,- Kč měsíčně. Co budete dělat? Nejspíše budete prodávat párky. Práce v samoobsluze je obětovaná příležitost, svůj čas věnujete místo práce pokladního práci prodejce párků.

Kvůli tomu je vaše obětovaná příležitost vaším nákladem. Tedy – 11 000 (prodejce párků) – 10 000 = + 1 000. Jsme v plusu u prodávání párků, tedy zřejmě budeme prodávat párky. Je to jednoduché. Avšak – pokud bychom párky prodávali jako právnická osoba, může se stát, že se s prodáváním párků dostaneme do mínusu. Pak budeme spíše prodávat v samoobsluze.

Monopoly a tržní konkurence

V posledních desetiletích to vidíme velmi zřetelně – mnoho odvětví jsou ovládána monopolními společnostmi či kartely. Jde zejména o energetiku, dopravu (železniční) a další. Překvapivě jde o odvětví, kde většinou má velký vliv stát skrze různá regulační nařízení.

Na počátek si řekněme, že postavení na trhu (konkurence) není stav, ale proces, který se vyvíjí.

Krásný ilustrativním příkladem je energetika. Myslíte si, že současný stav, kdy celé odvětví obvykle ovládá jedna monopolní společnost či kartel několika málo firem je přirozený? Jestliže ano, tak si to myslíte špatně. Koukněme se do USA…

Před rokem 1887 existovalo v New Yorku šest elektrárenských společností a před rokem 1907 mělo licenci k podnikání 45 elektrárenských společností v Chicagu. Stejně tak byl před rokem 1895 Duluth v Minnesotě obsluhován pěti elektrárenskými společnostmi a Scranton v Pennsylvánii před rokem 1906 čtyřmi společnostmi.

Jistý pokus o monopolizaci odvětví proběhl v roce 1888 v Baltimoru. Tři vzájemně si konkurující plynárenské společnosti se pokusily sloučit a tím pádem fungovat jako jeden monopolista. Bohužel, jejich plány jim zhatil nový konkurent – elektrický proud, který díky vynálezům T. A. Edisona a N. Tesly začal konkurovat plynu ve všech oblastech jeho použití. Od té doby proti sobě stály plynárenské a elektrárenské společnosti, které oboje vykazovaly vysoké požadavky na fixní kapitál. Žádný “přirozený monopol” ale nikdy nevznikl.

Stav na trhu s energiemi před nástupem regulace byl tedy takový, že v období trvající přes 80. let si vždy konkurovali alespoň dvě společnosti, přičemž tyto společnosti si velmi tvrdě konkurovali svými cenami a nabízenými službami. Ten, kdo z této situace měl největší prospěch, byl přirozeně zákazník, který tak měl kvalitnější služby za nižší ceny, než jak tomu bylo v oblastech s regulovaným trhem s energetikou. Zároveň také byly obvykle náklady nižší tam, kde fungovala vzájemná konkurence, než tam, kde byl regulovaný trh.

Jak tedy vznikla regulace trhu s energiemi? Samuel Insull byl prezident National Electric Light Association (NELA). Toto sdružení se nejdříve zabývalo převážně technickými a obchodními aspekty elektroenergetiky, avšak časem přešlo i k politickým aktivitám. Insull ve své přednášce v červnu 1898 volal po vytvoření “třetí cesty” mezi socialismem a “predátorskou” konkurencí. Dle Insulla konkurence zvyšuje riziko podnikání v elektroenergetice a tak jsou společnosti v tomto odvětví působící nuceny platit vyšší úroky za zapůjčený kapitál.

Z počátku byli myšlenky S. Insulla odmítnuty, avšak on se nevzdal. Jeho hlavním zájmem, jakožto šéfa Chicago Edison Company bylo ovládnout chicagský trh, což bylo – jak jsme si výše řekli – v systému tržní konkurence téměř nemožné. V roce 1907 vznikly v New Yorku a Wisconsinu první regulační komise, v roce 1915 energetiku regulovalo již 33 státu USA. První negativa regulace se začali projevovat již ve dvacátých letech (zdražování, mnoho podvodů). Jak se situace “vyřešila”? Jednoduše – regulace byla ještě silnější.

Dnes je energetická síť v USA v otřesném stavu. Jen tak mimochodem – podobný vývoj proběhl i v telekomunikacích či na železnici.

Jak to souvisí s vysokými daněmi? Vysoké daně snižují zisk z činnosti. Pokud stát nastaví vysoké daně pro podnikání, omezí tím možnost podnikání, přežijí jen ti v dané chvíli největší společnosti, kterým však nevznikne nová konkurence. Tyto firmy ovládnou trh, stanou se monopolními i díky (mimo jiné) vysokým daním. Neschopnost tvorby konkurence (zapříčiněná státem) je pak to, proč veřejnost začne volat po regulaci odvětví, čímž se paradoxně ještě posílí pozice monopolisty.

Monopolista poté nemusí fungovat efektivně – společnost je velká, ovládá odvětví a díky státu tady není nikdo jiný, kdo by dokázal obsloužit zákazníky monopolisty. Monopolista tedy ví, že ho stát nenechá padnout, tedy ví, že může jít i do “mínusu”, tedy nevykazovat zisk. Krásným příkladem jsou České dráhy v několika minulých letech. Monopolista se stane “strategickou firmou” a jako takovou si ji stát střeží, čímž zvětšuje její význam. Celé riziko (například v energetice) je tak soustředěno na jedno místo, což rozhodně není dobré.

Monopolista pak tedy nemusí generovat zisk, což znamená, že neodvádí daně, naopak, stát jej velmi často sanuje, dává monopolistovy ohromné sumy peněz. Stát na celé situaci tratí, snižují se příjmy do státního rozpočtu a firma ve skutečnosti zaostává. Není zde nikdo, kdo by ji nutil inovovat.

Zároveň neefektivita fungování společnosti tvoří zástěrku pro zvyšování cen – na regulovaném trhu tedy tratí nejen stát, ale i zákazník.

Je zvyšování daní skutečně ta správná cesta?

Jak nám zdražila elektřina

“Kontrolní a regulační instituce státu nefungují a firmy s výraznou tržní silou si v praxi dělají co chtějí,” prohlásil Paroubek.

– iHNed.cz

ČSSD chce obnovit regulaci cen v oborech, jako je energetika, vodárenství, plynárenství a další. Argumentuje mimo jiné i tím, že v ČR od roku 2006 vzrostla cena elektřiny o 122 procent. Pojďme se kouknout na cenu elektřiny pro domácnosti blíže.

Změna cen elektřiny a změna mezd
Srovnání růstu cen elektřiny a mezd v letech 1989 až 2008

Pohlédněme nyní na výše uvedený graf. Sledujeme v něm vývoj průměrné mzdy a cen elektřiny vzhledem k roku 1989. Povšimněme si, že červená čára, která ukazuje růst cen elektřiny je většinou (až na pár malých výjimek) pod modrou čarou, která znázorňuje růst mezd. Přesněji řečeno, v roce 2008 byla cena 1 kWh pro domácnosti vyšší o 581 %. Mzdy však byli v průměru vyšší o 631 %. Jasně vyplývá, že mzdy rostly většinu času rychleji, než cena elektřiny.

Průměrná mzda/cena elektřiny
Průměrná mzda dělená cenou elektřiny - o kolik více či méně elektřiny jsme si mohli z platu koupit, tedy - zdražovala či zlevňovala elektřina?

Druhý graf je – ač se to možná nezdá – výmluvnější. Ukazuje nám totiž onen rozdíl mezi rychlostí růstu mezd a rychlostí růstu cen elektřiny. Čím vyšších hodnot modrá čára dosahuje, tím rychleji rostli mzdy v porovnání s růstem cen elektřiny a tím více byla elektřina reálně levnější.

Již na první pohled je jasné, že nejlevnější byla elektřina v roce 1997, kdy byla levnější o 39 %, následují roky 1995 (levnější o 27 %) a 1991 (levnější o 19,5 %). Nejdražší byla elektřina v letech 1992 (o 13 % dražší), 2002 (o 3,2 % dražší) a 2000 (o 2 % dražší). Dražší byla i v roce 2001 (o 1,6 % dražší).

Sociální demokracie samozřejmě z růstu cen elektřiny viní ODS. Koukněme se tedy, za jaké vlády byla v uplynulých dvaceti letech elektřina levnější či dražší:

Rok Změna cen elektřiny
1990 o 3,6 % levnější
1991 o 19,6 % levnější
1992 o 13,1 % dražší
1993 o 5,1 % levnější
1994 o 12,8 % levnější
1995 o 27 % levnější
1996 o 1 % dražší
1997 O 38,6 % levnější
1998 o 11,6 % levnější
1999 o 9,4 % levnější
2000 o 2 % dražší
2001 o 1,6 % dražší
2002 o 3,2 % dražší
2003 o 7,5 % levnější
2004 o 9,6 % levnější
2005 o 13,3 % levnější
2006 o 10,5% levnější
2007 o 10,6 % levnější
2008 o 8,5 % levnější

Vlády sociální demokracie tedy drží jedno zajímavé prvenství – za jejich vlád bylo nejdelší období, kdy byla elektřina reálně dražší, než v roce 1989. Jedná se o období v letech 2000 – 2002.

V současné době je tedy elektřina stále o 8,5 % levnější, než v roce 1989. Je tedy třeba zvýšit regulaci na trhu s elektřinou?

Proč brojit proti (finančním) spekulacím?

V USA i státech EU se tvrdě diskutuje o regulaci. V Davosu se mluvilo o regulaci a začalo se regulovat. EK mluví o regulaci. Všichni mluví o regulaci toxického kasinoveho kapitalismu, jen nějaký pan Topolánek od veskláků z Monte Argentaria vytahuje rok 1948. Bolševismus modré party je úsměvný, ale bohužel i vrcholně nebezpečný celé EU.

Lukáš Kraus

Regulace – ať už jde o různé “spekulace”  a další – je špatná. Špatná, špatná, špatná. Omezuje nejen naši svobodu, ale i náš akční rádius.

Mnoho lidí si dneska rádo kopne do těch hnusných spekulantům. Lidí, kteří investují, nakupují, prodávají za účelem zisku. Jsou to prý oni, kdo může za krizi. Jsou to prý oni, kdo můžou za schodky veřejných financí. Jsou to prý oni, kdo můžou za skoro vše zlé na světě. Tady jde vidět, že si někdo zvolil svého obětního beránka. Však je to snadné – spekulant je vlastně každý, ale přitom nikdo. Je tedy tak snadné svést všechno zlo na tak plytký pojem, jako je spekulant.

Myslím, že je to složitější… Na Západě se o regulaci dost mluví, ale moc se toho v praxi neudělá, kdežto v ČR se ani nemluví. Takový Stiglitz třeba tvrdí, že Obamovy návrhy jsou nedostatečné. Ještě nedošlo ani na obnovení stavu řekněme kolem roku 1950. A hlavně se mělo regulovat na mezinárodní úrovni, kam utekli velcí investoři už v polovině 70. let, a to se prakticky vůbec neděje.

Takže si můžeme stežovat na ideologickou zaslepenost v ČR a (většinou) prázdné fráze v zahraničí. Jsem přesvědčený, že finanční spekulace nikomu ve společnosti nic pozitivního nepřináší a měli bychom se dostat někam tam, kde bylo bankovnictví a finančnictví před nástupem Chicagské školy atd. To znamená oddělit banky a spořitelny od spekulace, jasně a nekompromisně. Jak se u legislativy začne mluvit o pružnosti, většinou se za tím schovává snaha rozmazat všechna jasná rozlišení a umožnit nějaké pochybné hrátky v zákulisí.

Karel Dolejší

Přístup pana Dolejšího je – přinejmenším – úsměvný. Všechny ty spekulace jsou tak ohromě společensky neužitečné, že jsou to právě ony, které přináší zisky na různých soukromých důchodových fondech či na životních pojištěních. Výnosy ze všech možných spekulací jsou tak strašné, že i z nich se platí daně, že mnoho finančně-poradenských firem, které i ze všech možných spekulací žijí, spolupracuje a podporuje mnoho veřejně prospěšných organizací. Prostě jeden důvod vedle druhého pro boj proti spekulacím.

Mnoho odpůrců spekulací zároveň poukazuje na USA a na místní znehodnocení vkladů v různých penzijních a jiných fondech. Spolu s tím tvrdí neustále dokola několik dogmat:

  • Spekulovat s důchody, zdravím, vzděláním je nemravné!
  • Stát musel vydat na sanaci mnoha spekulantů spousty prostředků z veřejných zdrojů – jsou to spekulanti, kteří mohou za dluhy vlád!
  • Ono by to mohlo fungovat i bez regulace, ale takový systém vytváří veřejné dluhy!
  • Za výnosy ze spekulací nejsou reálné hodnoty!
  • Pokud nebudeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Nyní si jednotlivé argumenty zastánců regulace vezměme bod po bodu.

Spekulovat s důchody, zdravím a vzděláním je nemravné!

Nemravné? Ale božínku, to jistě zastánci regulace souhlasí s tím, že stát je nemravný, když kontrolou (regulací) důchodových systémů, zdravotnictví a vzdělání spekuluje s budoucností (důchodem, zdravím a vzděláním) každého z nás! Vždyť když dané odvětví kontroluje stát, je stát automaticky ohromným spekulantem. Je to právě stát, který chce v daných oblastech fungovat efektivně, který chce za vydané prostředky něco získat. Je to právě stát, který prodává, nakupuje a očekává z toho nějaký zisk. Stát musí být v očích zastánců regulace tak strašný spekulant! Jestli se státu daří fungovat efektivně a těžit ze svého monopolu v určitých oblastech – toť otázkou. Dle mého názoru tomu tak není (viz štítek regulace).

Mimochodem, kdo peníze dobrovolně svěřil těm hnusným spekulantům s vidinou krásného důchodu, zajištěné zdravotní péče a jiného? Stáli ti proklatí spekulanti s pistolí u hlavy těch lidí a nutili je investovat? Ne. V každé investici je riziko, míra rizika je obvykle přímo úměrná  výši možného maximálního výnosu. Jednoduše řečeno, čím větší chceme výnos (zisk), tím větší riziko musíme podstoupit. Riziko je cenou za budoucí možný zisk. Je však otázkou, zda toto chtěli ti lidé, kteří si na důchod spořili v hodně rizikových fondech, chtěli slyšet. Je otázkou, zda se na to lidé někde zeptali. Je otázkou, zda si lidé nechali alespoň zdarma poradit od obyčejného finančního poradce. Odpověď je si myslím jednoduchá – lidé se neptali, lidé se neinformovali, lidé věřili reklamám, a to i když jim vlastně ani nerozuměli.

Jsou tedy současné ztráty chybou spekulantů, nebo lidí?

Spekulanti mohou za dluhy vlád!

Stát musel vydat na sanaci mnoha spekulantů spousty prostředků z veřejných zdrojů – jsou to spekulanti, kteří mohou za dluhy vlád! Ach bože – kolik já již napsal článků na toto téma, kolikrát jsem kritizoval sanace soukromého sektoru od státu, kolikrát jsem kritizoval znárodňování!

Zde je však nastolen znovu problém chápání a logického uvažování – stát spravuje veřejné finance. Tento správce se rozhodl, že zaplatí dluhy za soukromý sektor, že na sebe převezme riziko a závazky. Rozhodl se sám a svobodně. Je to špatné rozhodnutí státu, nebo chyba soukromého sektoru?

Ovšemže je to chyba státu!

Stát sám a svobodně se rozhodl investovat do krachujících podniků! Stát sám se rozhodl spekulovat s budoucností trhu tím, že trh deformoval svým zásahem!

U tohoto bodu je zásadní právě pohled na to, co je to systém. Mnoho zastánců regulace říká, že selhal systém (“kapitalismus”), a tak ho stát musí napravit. Že nebýt selhání systému, není zde krize. To je chybný pohled.

Systém je transcendentní, tedy systém obsahuje konjunkturu a recesi (depresi). Systém obsahuje stát, systém obsahuje soukromý sektor. Vše je nedílnou součástí systému a pokud je zde růst, je jasné, že může přijít (a jednou přijde) pokles. Je to tedy růst, ke kterému bychom měli být prozíravý. Je to růst, kde by měl stát tvořit rezervy, úspory, protože není zdravých investic bez úspor.

Bohužel, mnoho správců financí (stát jako správce financí veřejných, každý jedinec jako správce financí soukromých) se tímto jednoduchým pravidlem (investice kryté úsporami jsou levnější a zdravější, než investice kryté dluhem) neřídí. Zadlužují se, díky čemuž v době růstu (konjunktury) zvyšují své výnosy, které však díky dluhům netvoří reálný zisk. Tato nezdravost investic se projeví právě v krizi – krize je ponaučením, krize je šancí. Bankroty, ztráty, recese přinesou ohromné ponaučení právě těm, kteří investovali špatně, kteří své investice kryli dluhy, na jejichž splácení v době krize prostě nebudou mít. Toto ponaučení může být mnohde natolik silné, že si již málokdo troufne investovat nezdravě. Jednoduše proto, že bude poučen z minulosti.

Stát svými zásahy toto ponaučení likviduje. Dává lidem signál, že v době konjunktury (růstu) si mohou dělat co chtějí, protože ztráty v budoucnosti za ně stát zaplatí. Tento přístup vede k růstu špatných investic a ke zhroucení veřejných financí.

Ten špatný je stát. Je to stát, který v rámci plytkého, neurčitého, vlastně nijakého veřejného zájmu podporuje špatné investice. A nejvíce špatné investice podporují právě zastánci státních zásahů do hospodářství, kteří se z velké části kryjí se zastánci regulace. Jak úsměvné.

Za státní dluhy mohou vlády, zprostředkovaně voliči a nikdo jiný. Žádní spekulanti. Spekulanti se zde stali pouhým obětním beránkem, na kterého se právě ti, kteří v minulosti ohromné dluhy vytvořili, snaží přenést své chyby. Už jen proto budu vždy obhajovat všechny ty zlotřilé spekulanty.

V tomto bodě jsme si vyjasnili i třetí argument zastánců regulace, a to ten, že ono by to mohlo fungovat i bez regulace, ale takový systém vytváří veřejné dluhy!

Za výnosy ze spekulací nejsou reálné hodnoty!

Vezmeme si jako příklad ukázkovou spekulaci – nakoupíme dolar za 20 Kč. Za tři hodiny ho prodáme za 20,1 Kč. Naším výnosem ze spekulace je 10 haléřů. Je za těmito 10 haléři nějaká reálná hodnota? Co způsobil zhodnocení dolaru vůči koruně, co způsobilo devalvaci koruny?

Začněme vysvětlením (velmi, opravdu velmi zjednodušeným), čím je kryta (co stojí za její hodnotou) koruna a dolar. Koruna a dolar již mnoho desítek let nejsou kryty žádným cenným kovem. Nejsou kryty (přímo) nějakou komoditou, tedy něčím hmatatelným (kovem atp). Stát jednoduše ručí, že si za danou měnu v dané zemi něco koupíte.

Tedy je to jakási důvěra v hospodaření vlády a státu, co kryje korunu a dolar. Pokud se nebude českému hospodářství dařit, pokud v něj klesne důvěra, začnou lidé, kteří s měnami obchodují (ti hrůzní spekulanti) prodávat českou korunu a nakoupí místo ní třeba dolar, protože hospodářství a stát, který za dolar ručí, se stane důvěryhodnějším. Tedy stoupne cena dolaru (je po něm větší poptávka, lidé ho více chtějí) a klesne cena koruny. Tedy 1 USD bude stát více českých korun, protože dolar zdraží. Zdraží třeba o 10 haléřů.

Na tento moment čekají ti, kteří s měnami obchodují. Třeba my. Koupili jsme dříve americký dolar za 20 Kč, stejně jako mnoho jiných, protože jsme více důvěřovali v hospodářství Spojených států, než v hospodářství České republiky. Tím jsme vyhnali cenu dolaru nahoru – signál pro společnost, že americké hospodářství je důvěryhodnější, je v lepší formě, než to české. Tím, že jsme vyhnali cenu nahoru máme teď možnost dolar prodat někomu jinému (po dolaru je poptávka, na trzích je ho méně k mání, protože ho jako první koupili již lidé dříve – třeba my). Takže ho klidně můžeme prodat a tím se obohatit. Proč ne – prodali jsme dolar někomu jinému, získali jsme na tom 10 haléřů.

Upozorňuji, že model je velmi, velmi zjednodušený! Detailní vysvětlení by zabralo prostor pro několik dalších článků.

Tedy za spekulacemi – třeba s měnami – stojí ta nejreálnější a nejhmotnější hodnota, jakou lze na světě nalézt – celé hospodářství dané oblasti! Co je reálnější, než výkon továren, struktura hospodářství a konání státu?

Pokud nebudeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Myslím si, že jsem v článku již vysvětlil dost. Pokud nad obsahem zapřemýšlíme, zjistíme, že je to celé jako lego – vše do sebe zapadá. Je tedy jasné, že pokud budeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Pokud by to však někdo nechápal (není se za co stydět), napište do komentářů. Převysvětlení celého tohoto článku (tedy vysvětlení proč je poslední bod seznamu argumentů zastánců regulace naprosto chybný a nelogický) by zabralo opravdu spousty místa. Z výše uvedeného vše vyplývá, ale pro jistotu přidám odkaz na seznam článků, ve kterých o regulaci také pojednávám – články o regulaci. Asi nejlépe vysvětlené, jak moc je tento poslední bod de facto kontraproduktivní, je to v článku Jak státy přeintervenovali. Přeji pěkné čtení!

Úvahy zastánců regulace jsou špatné. Pokud by se k moci dostal někdo, kdo by je uplatňoval v praxi, jsou i nebezpečné. Proto nenechme se zlákat levnými, ale dobře znějícími slogany o podříznutí krku těm zlořádným spekulantům. Přemýšlejme. Spekulace je dnes všechno, i to, že si jdete koupit rohlík. Celý náš život, veškerý náš komfort vychází ze spekulací. Tak proč proti nim brojit, když jsou tak prospěšné?

Pedofil – zločinec nebo oběť?

Společnost má ze sexuálních deviantů strach. To je to hlavní. Ale neumí, jako celek, s touto částí populace zacházet a jednat. – MUDr. Růžena Hajnová, věznice Kuřim.

Pedofilové a další sexuální delikventi. Dnes jsou vnímáni jako odpad společnosti, jako skupina lidí, která mezi nás nepatří. Není ovšem právě toto vnímání těchtonemocí právě příčinou zločinů, jichž se osoby takto postižené dopouštějí?

Odsuzování

Sexuální deviant je naprosto normální člověk, který v dětství neměl žádné výrazné potíže, měl průměrné množství kamarádů, v průběhu školní docházky neměl vůbec nebo maximálně jednou sníženou známku z chování, nijak výrazně se neodlišuje od ostatních vrstevníků a dalo by se tedy říci, že je to naprosto normální člověk, který se liší pouze tím, že trpí nějakou sexuální deviací. – Mgr. Milan Jirku, psycholog.

Homosexuál. Člověk s nenormalitou, tedy naprosto normální člověk lišící se pouze tím, že má jinou sexuální orientaci. Za to nemůže, má to již vrozené. Člověk, kterého nijak neodsuzujeme. Proč?

Pedofil. Člověk s nenormalitou, tedy naprosto normální člověk lišící se pouze tím, že má nemoc. Nemoc, za kterou sám nemůže, má ji vrozenou. Člověka, kterého odsuzujeme. Proč?

Odsuzujeme malé děti, které se narodily s nějakou vadou? Nějakou nemocí? Ne. Tak proč odsuzovat sexuální devianty? Při trošce zamyslení dojdeme k závěru, že za mnoho zločinů spáchané sexuálními devianty si vlastně můžeme – jako společnost – samy.

Dnešní společnost má fóbii ze sexuálních deviantů. Je to ovšem fóbie tak trochu paranoidní. To z jednoduchého důvodu – jenom zhruba 10% pachatelů sexuálních zločinů jsou sexuální devianti. Tedy ti pedofilové a další. Zajímavá skutečnost.

Toto číslo by ovšem mohlo být ještě menší. V myšlení dnešních lidí jde totiž o neopodstatněně nafouknutou bublinu. Náš svět je totiž založen na starých křesťansko-židovských zásadách, kde se na sexuální zločiny kouká dosti hrubě skrz prsty. Tohoto samozřejmě využívají média a každý případ sexuální deviace jednoduše nafukuje. Lidé poté mají strach. A jak je tomu i u zvířat, strach je častou příčinou útoku.

Zabili by jste člověka, který se narodil s virem HIV/AIDS za to, že může ublížit svému okolí? Nejspíše ne. Proto je třeba logické, že se nám nelíbí poplatky odváděné organizaci OSA za každou vypalovačku do PC apod. Proč se nám nelíbí poplatky organizaci OSA? Protože tyto poplatky postihují možnost, ne skutek.

U pedofilů a dalších sexuálních deviantů se ovšem praktikuje přesně to, co se nám jinde tolik nelíbí – postihuje se možnost, ne skutek.

Odsuzujme zločince, ne nemocné

A jak že se postihuje možnost? Společenským odvrhnutím. Lidé, kteří se otevřeně přiznají k pedofílii (či jiné sexuální deviaci) se totiž okamžitě stávají vyvrhely společnosti. A to i přesto, že to byly dosud spořádaní a úspěšní lidé. Minulost se ovšem v případě „vyznání“ maže a zapomíná. Tento postoj je ale velmi špatný.

Sexuální devianti totiž jako důsledek této společenské netolerance svoji deviaci musí tajit. Představte si, že by jste tajili angínu. Nešly s ní k doktorovy. Chodily s ní dále do práce, jakoby nic. Dělaly by jste, jako že angínu nemáte. Neléčená angína? No to může dopadnout jedině hůř, než to začalo, co myslíte?

Když sexuální devianti musí tajit svoji deviaci, tedy svoji nemoc, tak to také může dopadnout pouze hůř. Počínaje depresemi (což je další, psychická nemoc, která může končit až sebevraždou) a zločinem konče.

Kdyby se sexuální devianti nemusely za svoji nemoc stydět, mohly o tom veřejně mluvit a nemusely se bát říct „jsem sexuální deviant“, byla by cesta k jejich vyléčení, nápravě a k jejich lepšímu životu mnohem jednoduší. Co by to znamenalo? O nemocného méně, o možný život více. Tajená a potlačovaná deviace (v důsledku strachu z reakce společnosti, tedy strachu dnes naprosto oprávněném) totiž může pokračovat přes deprese až po ztrátu sebekontroly, což vede k zločinu.

Teprve poté, co budou moci sexuální devianti o své nemoci normálně mluvit, teprve poté, co se nebudou muset bát jít k doktorovi, teprve poté budeme moci odsoudit ty, jenž i přes tuto otevřenou možnost páchají zločiny v důsledku své sexuální deviace. Tedy pokud nepůjde jen o nevydařenou léčbu…

Státní monopol na sociální služby

Přemýšleli jste někdy, proč v Česku – a vůbec v celém západním světě – takřka nefunguje adresná sociální pomoc, tkz mezilidská charita? Já ano a došel jsem k zajímavé myšlence – monopoly jsou skutečně špatné zcela všude…

V současné situaci poskytuje sociální služby hlavně stát. Bere od vás “sociální daň” (sociální pojištění), které pak přerozděluje “potřebným” ve formě různých dávek a podpor.

Celé přerozdělení probíhá asi takto – vy ze svého platu odevzdáte daň. Anonymně pošlete svoji daň na účet státu. Vám neznámý úředník přerozdělí peníze jemu neznámých lidí (vás) dalším jemu (i vám) neznámým lidem. Zcela neadresně, anonymně, neosobně. Rozdělí tento úředník tyto peníze efektivně a tak, jak by bylo třeba, když nejde o jeho peníze ani o peníze pro něj? Když nezná dárce, ani příjemce?

Vždyť tomu úředníkovi je zcela jedno, co se s penězi, které byli vybrány od nás všech, stane!

charita funguje jinak. Vy darujete obvykle osobně peníze někomu, nějaké osobě. Ta osoba peníze také přerozdělí, ale zcela jiným způsobem, než úředník.

Za prvé – představitel charity zná vás, jako dárce, tak i toho, kdo je příjemce charity. Jde o osobní dar. Představitel charity cítí odpovědnost, protože sice jde o peníze, které nejsou jeho pro někoho jiného, ale jde peníze které jsou člověka, kterého osobně zná pro člověka, kterého obvykle také osobně zná.

Za druhé – funguje zde morálka. Charita je společensky a morálně vysoce ceněná činnost. Ne nadarmo se známé osobnosti a společnosti chlubí svými dary pro charitu – zvyšuje to jejich “společenské skóre”. Lidé a firmy chtějí investovat do charity, je to v jejich zájmu.

Morálka a společenský kredit nefunguje ovšem jen u dárců, ale i u samotných zprostředkovatelů charity – být člověkem, který pracuje v charitě je společensky vysoce ceněno. Pokud pracujete (či se jinak aktivně angažujete) v charitě, jste ten, kdo se stará o ty, kterým nebylo naděleno tolik štěstí, pomáhá těm, co to potřebují.

Společenské hodnocení (společenský kredit) si představme jako pyramidu. Čím výše jste ve společenském hodnocení, tím méně jistou základnu pod sebou máte. Aktivní angažovanost v charitě vás staví tak vysoko, že jakékoliv zaváhání, jakákoliv chyba vás snadno z této pyramidy shodí. A jakmile jste takto zdiskreditován, pro charitu již moc peněz neseženete, tedy vaše aktivní angažovanost je kontra-produktivní.

Za třetí – pomoc jde adresně. Vy (alespoň částečně) víte komu pomáháte, často víte i co přesně z této pomoci bude, máte i možnost zpětné vazby, jakéhosi “pohledu zpět”. Víte tedy, jestli vaše peníz byli vynaloženy efektivně a zdali nedošlo třeba k podvodu.

Když je charita tak skvělá, proč všichni radostně nepřispíváme charitě? Co nám brání charitě darovat peníze?

Odpověď je jednoduchá – sami těch peněz moc nemáme, protože nám je stát bere formou daní – v tomto případě formou sociální daně. Zároveň nám tak ospravedlňuje naši charitativní pasivitu – “vždyť už platím na sociální dávky pro stát, nač přispívat na charitu”.

Stát má na sociální dávky naprosto jistou pozici – každý musí platit státu sociální daň, stát je v tomto monopolní. Nikdo nemůže státu “vypovědět smlouvu” a darovat své peníze charitě, tedy není výslovným zájmem státu pracovat v této oblasti efektivně. Proč by to dělal, když nemá konkurenci?

Stát a jeho sociální aparát je jedna ohromná charita. Je to tak velká charitativní organizace s hroznou – státní – strukturou. Pokud by bylo možné státu “vypovědět smlouvu”, stát by zřejmě přišel o drtivou většinu dárců kvůli své neefektivitě a “špatné práci”. Chybou státního sociálního systému je jeho centralizovanost, velikost a složitost.

Proč množství sociálních dávek nezredukovat do co nejmenšího počtu – nejlépe do jedné? Proč nezjednodušit poskytování dávek? Proč nesnížit náročnost řízení sociálního systému? Proč nedecentralizovat sociální systém? Proč nezvýšit pravomoci krajům?

Státní sociální systém ničí charitu. Charitu, která je v sociální pomoci mnohem efektivnější a funguje mnohem lépe. Chceme vůbec sociální systém?

Nigel Farage: bylo nebylo, jeden byrokratický puč

Nigel Farage
Europoslanec Nigel Farage

Nigel Farage:

V příštích generacích se bude dětem vyprávět tento příběh. Rodiče budou říkat, že bylo nebylo, Evropa byla rozdělena. Byla tam velká zeď přímo uprostřed. A lidé na východě byli velmi chudí a neměli demokracii. A žili ve zlém systému, kterému se říkalo komunismus, který zabil miliony vlastních lidí.

Potom přišla velká radost, ta zeď byla zbourána. A skončili jsme s 27 národy, jejichž lidé žili v demokracii a 500 miliónů lidí žilo v míru.

Ale bohužel… bohužel, bohužel…

(následuje velký potlesk, takoví tento muž v EU parlamentu vskutku nikdy nesklidil)

Ne, já toho mám víc. Slubuji… slibuji vám… Slibuji vám, že toho řeknu víc. Díky, díky. Teď bych si měl možná sednout.

Bohužel, příběh pokračuje. Politici ve funkcích byli velmi chamtiví. Chtěli pro sebe peníze a chtěli moc. A tak se uchýlili ke lžím a podvodům. A tak zosnovali ten nejvelkolepější byrokratický puč, jaký svět kdy viděl.

Ale nepotřebovali k tomu žádné kulky, byli mnohem chytřejší, mnohem lepší intrikáři. A tak prosadili novou smlouvu. Říkalo se jí Lisabonská smlouva. A pak, a pak dali 27 lidem absolutní neomezenou moc.

To byli ti lidé, to byli ti lidé, kteří dělali všechny zákony. Samozřejmě, že už měli vlajku a už měli hymnu, ale postupovali dál v budování nového státu. Ale ignorovali občany. A uděli to, ať už to věděli nebo ne, že znova stvořili ten samý zlý systém, ve kterém předtím žili lidé z východní Evropy.

Ale neuvěřitelné bylo… to neuvěřitelné bylo, že mnoho z těch nových bossů předtím pracovalo pro ten stejný zlý systém. Samozřejmě, ten plán měl chyby a jejich fantaskní měnový projekt zkolaboval.

Ale ti noví šéfové pořád nenaslouchali občanům. Ne, ztěžovali život dál. Uvrhli desítky miliónů lidí do chudoby, nenechali lidi promluvit. A na konci, lidi museli přejít k násilí, aby získali zpátky svoje národní státy a demokracii.

A ponaučení… a ponaučení tohoto příběhu je to, že si šéfové v ničem nepoučili z historie. Členové Evropského parlamentu, než svěříte moc této Komisi, vzpomeňte si, vzpomeňte si, že před 60 lety padla ne Evropu železná opona, ale nyní s touto Komisí, tu je ekonomická železná pěs, a tu dnes velmi dobře cítí v Řecku.

Nemůžeme vybudovat nový…

V tuto chvíli byl mikrofon europoslance Farage vypnut předsedou Evropského parlamentu, panem Jerzy Buzekem.

Nigel Farage: vláda post-demokratického věku

Nigel Farage
Europoslanec Nigel Farage

Projev Migela Farage po dosazení H. van Rompuye a baronky Ashtonové do svých funkcí.

Nigel Farage:

Vítám všechny, všichni jste dnes ráno nějak zamlklí a já si myslel, že to bude velký a hrdý okamžik. Trvalo vám osm a půl roku plných šikanování, lhaní, ignorování demokratických referend, osm a půl roku vám trvalo tuto smlouvu prosadit a 1. prosince ji budete mít.

A samozřejmě architekti toho všeho, Giscard, chce, aby na základě této ústavní smlouvy měla EU větší globální hlas. Ale obávám se, že vůdci koletivně ztratili nervy, rozhodli se, že chtějí, aby se na globální scéně objevovaly jejich tváře, a ne někoho z EU, takže nám bylo najmenováno několik politických trpaslíků.

Kissingerova otázka “komu v Evropě zavolat” odpovězena nebyla, že? Myslím, že jedinou odpovědí může být pouze pan Barroso, protože je jediný, o kterém někdo na světě kdy slyšel a je pravděpodobně u těchto jmenování velkým vítězem, takže není divu, pane, že dnes ráno vypadáte tak šťastně.

A máme nového prezidenta Evropy! Hermana van Rompuy. Nevypadá jako těžká váha, že? Nevidím, že by zastavoval provoz v Pekingu nebo Washingtonu, pochybuji, že dokonce i v Bruselu by někdo věděl, kdo to je, a přesto bude dostávat plat, který je větší, než Obamův. Což vám říká o této evropské politické třídě a jak se stará sama o sebe vše potřebné.

Ale aspoň je to zvolený politik, na rozdíl od baronky Cathy Ashton, která je skutenou představitelkou politické třídy dnešní doby. V jistém ohledu je ideální, že?

Nikdy neměla pořádnou práci, a nikdy v životě nebyla nikam zvolena, Takže si myslím, že je pro tuto Evropskou unii dokonalá.

Říká, že nikdy nebyla nikam zvolena a nikdo neví, kdo to je, dokonce i premiér mluvil o baronce Ashdown, namísto Ashton. Chci tím říct, že o ní nikdy nikdo neslyšel. Je dokonce známá méně, než Herman van Rompuy, což je tedy výkon, že. Vyšvihla se beze stopy.

Je součástí tohoto post-demokratického věku. Dobře se vdala. Vdala se za poradce, přítele a podporovatele Tony Blaira a dostala se tak do sněmovny Lordů.

Když byla ve sněmovně Lordů, dostala jednu skvělou práci, a tou bylo protlačit Lisabonskou smlouvu sněmovnou Lordů, a aby toho dosáha, předstírala, předstírala, že se zcela liší od Evropské ústavy. Takžee je dobrá v zachování kamenné tváře.

A rázně zarazila jakýkoliv pokus ve  sněmovně Lordů, aby se Britům dostalo referenda.

Takže tu ji máme. Nikdy nezastávala veřejnou funkci, nikdy neměla pořádnou práci a tady dostane jeden z vrcholových postů v Unii. Její jmenování je pro Británii urážkou.

Ale je to mnohem horší.

(Nigel Farage byl okřiknut jiným europoslancem)

Ale aspoň jsem byl zvolen, pane, na rozdíl od ní, ona zvolena nebyla a lidé nemají pravomoc ji odvolat. Ale další štřípek. Něco mnohem závažnějšího.

Cathy Ashton byla aktivní členkou kampaně za jaderné odzbrojení (CND). Byla vlastně pokladníkem kampaně za jaderné odzbrojení, v době, kdy CND dostávala velmi značné příspěvkové dary a odmítala sdělit zdroj. Ví se však, že tyto dary dostával člověk jménem Bill Howard, který byl členem Britské komunistické strany.

Popře snad baronka Ashton, že v době, kdy byla pokladníkem, brala finanční zdroje od organizací, které se stavěly proti kapitalismu západního stylu a demokracii? Tato otázka musí být položena.

A opravdu jsme všichni šťastni, že někdo, kdo bude pověřen naší zahraniční bezpečnostní politikou, byl aktivista skupiny jako CND?

A pokud si to opravdu myslíme, tak, upřímně, potřebujeme palicí po hlavě. Já si nemyslím, že je vhodnou a tou pravou osobou pro tuto funkci, nemá žádné zkušenosti, a dokud neodpoví na onu otázku – brala peníze od nepřátel západu – tato otázka musí být zodpovězena.

No, když budeme mít tyto své dva trpaslíky, bude slepý vést slepého, ale já neslavím, protože jsou protlačování politickou jednotou, a zatímco si naši vůdci v tuto chvíli možná na mezinárodní scéně zachránili svoji vlastní tvář, všichni zradili demokracie ve svých zemích, evropský stát je zde, čeká nás díky této Lisabonské smlouvě lavina nových zákonů a nemám pochyb, že v UK musí být svobodné spravedlivé referendum, abychom rozhodli, jestli zůstaneme součástí této Unie či ne. Modlím se a doufám, že si zvolíme odejít, ale v každém případě musí být lidé prostě dotázáni. Děkuji.

Jerzy Buzek:

Rád bych se obrátil na pana Farage. Bylo by nanejvýš vhodné, kdybyste svůj projev zmírnil, protože jisté výrazy nejsou přijatelné pro všechny…

Nigel Farage:

… vše je o byrokracie versus demokracie, věci dopadly strašně, strašně špatně. Ale pane prezidente, mohu vám položit otázku? Zdá se, že naznačujete, že jsem řekl něco nepřiměřeného, či příliš nebo špatného, mohl byste prosím vysvětlit, co to bylo, rád bych to věděl.

Jerzy Buzek:

Jistý způsob vysvětlování způsobu výběru oněch tolik důležitých lidí pro EU, a to, co říkáte o celé te s tím spojené problematice. Je to prostě, podle mého názoru, vůči celé situaci naprosto nepatřičné. Je to můj názor.

Nigel Farege:

Když jste by zvolen za prezidenta, řekl jste, že budete jednat jako neutrální prezident, abyste zajistil, že všechny strany dostanou možnost se vyjádřit. Pokud mne kritizujete kvůli politickému obsahu toho, co jsem řekl, pak neděláte svoji práci neutrálního předsedajícího.

Zde celá rozprava:

1 21 22 23 24 25