Proč brojit proti (finančním) spekulacím?

V USA i státech EU se tvrdě diskutuje o regulaci. V Davosu se mluvilo o regulaci a začalo se regulovat. EK mluví o regulaci. Všichni mluví o regulaci toxického kasinoveho kapitalismu, jen nějaký pan Topolánek od veskláků z Monte Argentaria vytahuje rok 1948. Bolševismus modré party je úsměvný, ale bohužel i vrcholně nebezpečný celé EU.

Lukáš Kraus

Regulace – ať už jde o různé „spekulace“  a další – je špatná. Špatná, špatná, špatná. Omezuje nejen naši svobodu, ale i náš akční rádius.

Mnoho lidí si dneska rádo kopne do těch hnusných spekulantům. Lidí, kteří investují, nakupují, prodávají za účelem zisku. Jsou to prý oni, kdo může za krizi. Jsou to prý oni, kdo můžou za schodky veřejných financí. Jsou to prý oni, kdo můžou za skoro vše zlé na světě. Tady jde vidět, že si někdo zvolil svého obětního beránka. Však je to snadné – spekulant je vlastně každý, ale přitom nikdo. Je tedy tak snadné svést všechno zlo na tak plytký pojem, jako je spekulant.

Myslím, že je to složitější… Na Západě se o regulaci dost mluví, ale moc se toho v praxi neudělá, kdežto v ČR se ani nemluví. Takový Stiglitz třeba tvrdí, že Obamovy návrhy jsou nedostatečné. Ještě nedošlo ani na obnovení stavu řekněme kolem roku 1950. A hlavně se mělo regulovat na mezinárodní úrovni, kam utekli velcí investoři už v polovině 70. let, a to se prakticky vůbec neděje.

Takže si můžeme stežovat na ideologickou zaslepenost v ČR a (většinou) prázdné fráze v zahraničí. Jsem přesvědčený, že finanční spekulace nikomu ve společnosti nic pozitivního nepřináší a měli bychom se dostat někam tam, kde bylo bankovnictví a finančnictví před nástupem Chicagské školy atd. To znamená oddělit banky a spořitelny od spekulace, jasně a nekompromisně. Jak se u legislativy začne mluvit o pružnosti, většinou se za tím schovává snaha rozmazat všechna jasná rozlišení a umožnit nějaké pochybné hrátky v zákulisí.

Karel Dolejší

Přístup pana Dolejšího je – přinejmenším – úsměvný. Všechny ty spekulace jsou tak ohromě společensky neužitečné, že jsou to právě ony, které přináší zisky na různých soukromých důchodových fondech či na životních pojištěních. Výnosy ze všech možných spekulací jsou tak strašné, že i z nich se platí daně, že mnoho finančně-poradenských firem, které i ze všech možných spekulací žijí, spolupracuje a podporuje mnoho veřejně prospěšných organizací. Prostě jeden důvod vedle druhého pro boj proti spekulacím.

Mnoho odpůrců spekulací zároveň poukazuje na USA a na místní znehodnocení vkladů v různých penzijních a jiných fondech. Spolu s tím tvrdí neustále dokola několik dogmat:

  • Spekulovat s důchody, zdravím, vzděláním je nemravné!
  • Stát musel vydat na sanaci mnoha spekulantů spousty prostředků z veřejných zdrojů – jsou to spekulanti, kteří mohou za dluhy vlád!
  • Ono by to mohlo fungovat i bez regulace, ale takový systém vytváří veřejné dluhy!
  • Za výnosy ze spekulací nejsou reálné hodnoty!
  • Pokud nebudeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Nyní si jednotlivé argumenty zastánců regulace vezměme bod po bodu.

Spekulovat s důchody, zdravím a vzděláním je nemravné!

Nemravné? Ale božínku, to jistě zastánci regulace souhlasí s tím, že stát je nemravný, když kontrolou (regulací) důchodových systémů, zdravotnictví a vzdělání spekuluje s budoucností (důchodem, zdravím a vzděláním) každého z nás! Vždyť když dané odvětví kontroluje stát, je stát automaticky ohromným spekulantem. Je to právě stát, který chce v daných oblastech fungovat efektivně, který chce za vydané prostředky něco získat. Je to právě stát, který prodává, nakupuje a očekává z toho nějaký zisk. Stát musí být v očích zastánců regulace tak strašný spekulant! Jestli se státu daří fungovat efektivně a těžit ze svého monopolu v určitých oblastech – toť otázkou. Dle mého názoru tomu tak není (viz štítek regulace).

Mimochodem, kdo peníze dobrovolně svěřil těm hnusným spekulantům s vidinou krásného důchodu, zajištěné zdravotní péče a jiného? Stáli ti proklatí spekulanti s pistolí u hlavy těch lidí a nutili je investovat? Ne. V každé investici je riziko, míra rizika je obvykle přímo úměrná  výši možného maximálního výnosu. Jednoduše řečeno, čím větší chceme výnos (zisk), tím větší riziko musíme podstoupit. Riziko je cenou za budoucí možný zisk. Je však otázkou, zda toto chtěli ti lidé, kteří si na důchod spořili v hodně rizikových fondech, chtěli slyšet. Je otázkou, zda se na to lidé někde zeptali. Je otázkou, zda si lidé nechali alespoň zdarma poradit od obyčejného finančního poradce. Odpověď je si myslím jednoduchá – lidé se neptali, lidé se neinformovali, lidé věřili reklamám, a to i když jim vlastně ani nerozuměli.

Jsou tedy současné ztráty chybou spekulantů, nebo lidí?

Spekulanti mohou za dluhy vlád!

Stát musel vydat na sanaci mnoha spekulantů spousty prostředků z veřejných zdrojů – jsou to spekulanti, kteří mohou za dluhy vlád! Ach bože – kolik já již napsal článků na toto téma, kolikrát jsem kritizoval sanace soukromého sektoru od státu, kolikrát jsem kritizoval znárodňování!

Zde je však nastolen znovu problém chápání a logického uvažování – stát spravuje veřejné finance. Tento správce se rozhodl, že zaplatí dluhy za soukromý sektor, že na sebe převezme riziko a závazky. Rozhodl se sám a svobodně. Je to špatné rozhodnutí státu, nebo chyba soukromého sektoru?

Ovšemže je to chyba státu!

Stát sám a svobodně se rozhodl investovat do krachujících podniků! Stát sám se rozhodl spekulovat s budoucností trhu tím, že trh deformoval svým zásahem!

U tohoto bodu je zásadní právě pohled na to, co je to systém. Mnoho zastánců regulace říká, že selhal systém („kapitalismus“), a tak ho stát musí napravit. Že nebýt selhání systému, není zde krize. To je chybný pohled.

Systém je transcendentní, tedy systém obsahuje konjunkturu a recesi (depresi). Systém obsahuje stát, systém obsahuje soukromý sektor. Vše je nedílnou součástí systému a pokud je zde růst, je jasné, že může přijít (a jednou přijde) pokles. Je to tedy růst, ke kterému bychom měli být prozíravý. Je to růst, kde by měl stát tvořit rezervy, úspory, protože není zdravých investic bez úspor.

Bohužel, mnoho správců financí (stát jako správce financí veřejných, každý jedinec jako správce financí soukromých) se tímto jednoduchým pravidlem (investice kryté úsporami jsou levnější a zdravější, než investice kryté dluhem) neřídí. Zadlužují se, díky čemuž v době růstu (konjunktury) zvyšují své výnosy, které však díky dluhům netvoří reálný zisk. Tato nezdravost investic se projeví právě v krizi – krize je ponaučením, krize je šancí. Bankroty, ztráty, recese přinesou ohromné ponaučení právě těm, kteří investovali špatně, kteří své investice kryli dluhy, na jejichž splácení v době krize prostě nebudou mít. Toto ponaučení může být mnohde natolik silné, že si již málokdo troufne investovat nezdravě. Jednoduše proto, že bude poučen z minulosti.

Stát svými zásahy toto ponaučení likviduje. Dává lidem signál, že v době konjunktury (růstu) si mohou dělat co chtějí, protože ztráty v budoucnosti za ně stát zaplatí. Tento přístup vede k růstu špatných investic a ke zhroucení veřejných financí.

Ten špatný je stát. Je to stát, který v rámci plytkého, neurčitého, vlastně nijakého veřejného zájmu podporuje špatné investice. A nejvíce špatné investice podporují právě zastánci státních zásahů do hospodářství, kteří se z velké části kryjí se zastánci regulace. Jak úsměvné.

Za státní dluhy mohou vlády, zprostředkovaně voliči a nikdo jiný. Žádní spekulanti. Spekulanti se zde stali pouhým obětním beránkem, na kterého se právě ti, kteří v minulosti ohromné dluhy vytvořili, snaží přenést své chyby. Už jen proto budu vždy obhajovat všechny ty zlotřilé spekulanty.

V tomto bodě jsme si vyjasnili i třetí argument zastánců regulace, a to ten, že ono by to mohlo fungovat i bez regulace, ale takový systém vytváří veřejné dluhy!

Za výnosy ze spekulací nejsou reálné hodnoty!

Vezmeme si jako příklad ukázkovou spekulaci – nakoupíme dolar za 20 Kč. Za tři hodiny ho prodáme za 20,1 Kč. Naším výnosem ze spekulace je 10 haléřů. Je za těmito 10 haléři nějaká reálná hodnota? Co způsobil zhodnocení dolaru vůči koruně, co způsobilo devalvaci koruny?

Začněme vysvětlením (velmi, opravdu velmi zjednodušeným), čím je kryta (co stojí za její hodnotou) koruna a dolar. Koruna a dolar již mnoho desítek let nejsou kryty žádným cenným kovem. Nejsou kryty (přímo) nějakou komoditou, tedy něčím hmatatelným (kovem atp). Stát jednoduše ručí, že si za danou měnu v dané zemi něco koupíte.

Tedy je to jakási důvěra v hospodaření vlády a státu, co kryje korunu a dolar. Pokud se nebude českému hospodářství dařit, pokud v něj klesne důvěra, začnou lidé, kteří s měnami obchodují (ti hrůzní spekulanti) prodávat českou korunu a nakoupí místo ní třeba dolar, protože hospodářství a stát, který za dolar ručí, se stane důvěryhodnějším. Tedy stoupne cena dolaru (je po něm větší poptávka, lidé ho více chtějí) a klesne cena koruny. Tedy 1 USD bude stát více českých korun, protože dolar zdraží. Zdraží třeba o 10 haléřů.

Na tento moment čekají ti, kteří s měnami obchodují. Třeba my. Koupili jsme dříve americký dolar za 20 Kč, stejně jako mnoho jiných, protože jsme více důvěřovali v hospodářství Spojených států, než v hospodářství České republiky. Tím jsme vyhnali cenu dolaru nahoru – signál pro společnost, že americké hospodářství je důvěryhodnější, je v lepší formě, než to české. Tím, že jsme vyhnali cenu nahoru máme teď možnost dolar prodat někomu jinému (po dolaru je poptávka, na trzích je ho méně k mání, protože ho jako první koupili již lidé dříve – třeba my). Takže ho klidně můžeme prodat a tím se obohatit. Proč ne – prodali jsme dolar někomu jinému, získali jsme na tom 10 haléřů.

Upozorňuji, že model je velmi, velmi zjednodušený! Detailní vysvětlení by zabralo prostor pro několik dalších článků.

Tedy za spekulacemi – třeba s měnami – stojí ta nejreálnější a nejhmotnější hodnota, jakou lze na světě nalézt – celé hospodářství dané oblasti! Co je reálnější, než výkon továren, struktura hospodářství a konání státu?

Pokud nebudeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Myslím si, že jsem v článku již vysvětlil dost. Pokud nad obsahem zapřemýšlíme, zjistíme, že je to celé jako lego – vše do sebe zapadá. Je tedy jasné, že pokud budeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Pokud by to však někdo nechápal (není se za co stydět), napište do komentářů. Převysvětlení celého tohoto článku (tedy vysvětlení proč je poslední bod seznamu argumentů zastánců regulace naprosto chybný a nelogický) by zabralo opravdu spousty místa. Z výše uvedeného vše vyplývá, ale pro jistotu přidám odkaz na seznam článků, ve kterých o regulaci také pojednávám – články o regulaci. Asi nejlépe vysvětlené, jak moc je tento poslední bod de facto kontraproduktivní, je to v článku Jak státy přeintervenovali. Přeji pěkné čtení!

Úvahy zastánců regulace jsou špatné. Pokud by se k moci dostal někdo, kdo by je uplatňoval v praxi, jsou i nebezpečné. Proto nenechme se zlákat levnými, ale dobře znějícími slogany o podříznutí krku těm zlořádným spekulantům. Přemýšlejme. Spekulace je dnes všechno, i to, že si jdete koupit rohlík. Celý náš život, veškerý náš komfort vychází ze spekulací. Tak proč proti nim brojit, když jsou tak prospěšné?

Pedofil – zločinec nebo oběť?

Společnost má ze sexuálních deviantů strach. To je to hlavní. Ale neumí, jako celek, s touto částí populace zacházet a jednat. – MUDr. Růžena Hajnová, věznice Kuřim.

Pedofilové a další sexuální delikventi. Dnes jsou vnímáni jako odpad společnosti, jako skupina lidí, která mezi nás nepatří. Není ovšem právě toto vnímání těchtonemocí právě příčinou zločinů, jichž se osoby takto postižené dopouštějí?

Odsuzování

Sexuální deviant je naprosto normální člověk, který v dětství neměl žádné výrazné potíže, měl průměrné množství kamarádů, v průběhu školní docházky neměl vůbec nebo maximálně jednou sníženou známku z chování, nijak výrazně se neodlišuje od ostatních vrstevníků a dalo by se tedy říci, že je to naprosto normální člověk, který se liší pouze tím, že trpí nějakou sexuální deviací. – Mgr. Milan Jirku, psycholog.

Homosexuál. Člověk s nenormalitou, tedy naprosto normální člověk lišící se pouze tím, že má jinou sexuální orientaci. Za to nemůže, má to již vrozené. Člověk, kterého nijak neodsuzujeme. Proč?

Pedofil. Člověk s nenormalitou, tedy naprosto normální člověk lišící se pouze tím, že má nemoc. Nemoc, za kterou sám nemůže, má ji vrozenou. Člověka, kterého odsuzujeme. Proč?

Odsuzujeme malé děti, které se narodily s nějakou vadou? Nějakou nemocí? Ne. Tak proč odsuzovat sexuální devianty? Při trošce zamyslení dojdeme k závěru, že za mnoho zločinů spáchané sexuálními devianty si vlastně můžeme – jako společnost – samy.

Dnešní společnost má fóbii ze sexuálních deviantů. Je to ovšem fóbie tak trochu paranoidní. To z jednoduchého důvodu – jenom zhruba 10% pachatelů sexuálních zločinů jsou sexuální devianti. Tedy ti pedofilové a další. Zajímavá skutečnost.

Toto číslo by ovšem mohlo být ještě menší. V myšlení dnešních lidí jde totiž o neopodstatněně nafouknutou bublinu. Náš svět je totiž založen na starých křesťansko-židovských zásadách, kde se na sexuální zločiny kouká dosti hrubě skrz prsty. Tohoto samozřejmě využívají média a každý případ sexuální deviace jednoduše nafukuje. Lidé poté mají strach. A jak je tomu i u zvířat, strach je častou příčinou útoku.

Zabili by jste člověka, který se narodil s virem HIV/AIDS za to, že může ublížit svému okolí? Nejspíše ne. Proto je třeba logické, že se nám nelíbí poplatky odváděné organizaci OSA za každou vypalovačku do PC apod. Proč se nám nelíbí poplatky organizaci OSA? Protože tyto poplatky postihují možnost, ne skutek.

U pedofilů a dalších sexuálních deviantů se ovšem praktikuje přesně to, co se nám jinde tolik nelíbí – postihuje se možnost, ne skutek.

Odsuzujme zločince, ne nemocné

A jak že se postihuje možnost? Společenským odvrhnutím. Lidé, kteří se otevřeně přiznají k pedofílii (či jiné sexuální deviaci) se totiž okamžitě stávají vyvrhely společnosti. A to i přesto, že to byly dosud spořádaní a úspěšní lidé. Minulost se ovšem v případě „vyznání“ maže a zapomíná. Tento postoj je ale velmi špatný.

Sexuální devianti totiž jako důsledek této společenské netolerance svoji deviaci musí tajit. Představte si, že by jste tajili angínu. Nešly s ní k doktorovy. Chodily s ní dále do práce, jakoby nic. Dělaly by jste, jako že angínu nemáte. Neléčená angína? No to může dopadnout jedině hůř, než to začalo, co myslíte?

Když sexuální devianti musí tajit svoji deviaci, tedy svoji nemoc, tak to také může dopadnout pouze hůř. Počínaje depresemi (což je další, psychická nemoc, která může končit až sebevraždou) a zločinem konče.

Kdyby se sexuální devianti nemusely za svoji nemoc stydět, mohly o tom veřejně mluvit a nemusely se bát říct „jsem sexuální deviant“, byla by cesta k jejich vyléčení, nápravě a k jejich lepšímu životu mnohem jednoduší. Co by to znamenalo? O nemocného méně, o možný život více. Tajená a potlačovaná deviace (v důsledku strachu z reakce společnosti, tedy strachu dnes naprosto oprávněném) totiž může pokračovat přes deprese až po ztrátu sebekontroly, což vede k zločinu.

Teprve poté, co budou moci sexuální devianti o své nemoci normálně mluvit, teprve poté, co se nebudou muset bát jít k doktorovi, teprve poté budeme moci odsoudit ty, jenž i přes tuto otevřenou možnost páchají zločiny v důsledku své sexuální deviace. Tedy pokud nepůjde jen o nevydařenou léčbu…

Nigel Farage: vláda post-demokratického věku

Nigel Farage
Europoslanec Nigel Farage

Projev Migela Farage po dosazení H. van Rompuye a baronky Ashtonové do svých funkcí.

Nigel Farage:

Vítám všechny, všichni jste dnes ráno nějak zamlklí a já si myslel, že to bude velký a hrdý okamžik. Trvalo vám osm a půl roku plných šikanování, lhaní, ignorování demokratických referend, osm a půl roku vám trvalo tuto smlouvu prosadit a 1. prosince ji budete mít.

A samozřejmě architekti toho všeho, Giscard, chce, aby na základě této ústavní smlouvy měla EU větší globální hlas. Ale obávám se, že vůdci koletivně ztratili nervy, rozhodli se, že chtějí, aby se na globální scéně objevovaly jejich tváře, a ne někoho z EU, takže nám bylo najmenováno několik politických trpaslíků.

Kissingerova otázka „komu v Evropě zavolat“ odpovězena nebyla, že? Myslím, že jedinou odpovědí může být pouze pan Barroso, protože je jediný, o kterém někdo na světě kdy slyšel a je pravděpodobně u těchto jmenování velkým vítězem, takže není divu, pane, že dnes ráno vypadáte tak šťastně.

A máme nového prezidenta Evropy! Hermana van Rompuy. Nevypadá jako těžká váha, že? Nevidím, že by zastavoval provoz v Pekingu nebo Washingtonu, pochybuji, že dokonce i v Bruselu by někdo věděl, kdo to je, a přesto bude dostávat plat, který je větší, než Obamův. Což vám říká o této evropské politické třídě a jak se stará sama o sebe vše potřebné.

Ale aspoň je to zvolený politik, na rozdíl od baronky Cathy Ashton, která je skutenou představitelkou politické třídy dnešní doby. V jistém ohledu je ideální, že?

Nikdy neměla pořádnou práci, a nikdy v životě nebyla nikam zvolena, Takže si myslím, že je pro tuto Evropskou unii dokonalá.

Říká, že nikdy nebyla nikam zvolena a nikdo neví, kdo to je, dokonce i premiér mluvil o baronce Ashdown, namísto Ashton. Chci tím říct, že o ní nikdy nikdo neslyšel. Je dokonce známá méně, než Herman van Rompuy, což je tedy výkon, že. Vyšvihla se beze stopy.

Je součástí tohoto post-demokratického věku. Dobře se vdala. Vdala se za poradce, přítele a podporovatele Tony Blaira a dostala se tak do sněmovny Lordů.

Když byla ve sněmovně Lordů, dostala jednu skvělou práci, a tou bylo protlačit Lisabonskou smlouvu sněmovnou Lordů, a aby toho dosáha, předstírala, předstírala, že se zcela liší od Evropské ústavy. Takžee je dobrá v zachování kamenné tváře.

A rázně zarazila jakýkoliv pokus ve  sněmovně Lordů, aby se Britům dostalo referenda.

Takže tu ji máme. Nikdy nezastávala veřejnou funkci, nikdy neměla pořádnou práci a tady dostane jeden z vrcholových postů v Unii. Její jmenování je pro Británii urážkou.

Ale je to mnohem horší.

(Nigel Farage byl okřiknut jiným europoslancem)

Ale aspoň jsem byl zvolen, pane, na rozdíl od ní, ona zvolena nebyla a lidé nemají pravomoc ji odvolat. Ale další štřípek. Něco mnohem závažnějšího.

Cathy Ashton byla aktivní členkou kampaně za jaderné odzbrojení (CND). Byla vlastně pokladníkem kampaně za jaderné odzbrojení, v době, kdy CND dostávala velmi značné příspěvkové dary a odmítala sdělit zdroj. Ví se však, že tyto dary dostával člověk jménem Bill Howard, který byl členem Britské komunistické strany.

Popře snad baronka Ashton, že v době, kdy byla pokladníkem, brala finanční zdroje od organizací, které se stavěly proti kapitalismu západního stylu a demokracii? Tato otázka musí být položena.

A opravdu jsme všichni šťastni, že někdo, kdo bude pověřen naší zahraniční bezpečnostní politikou, byl aktivista skupiny jako CND?

A pokud si to opravdu myslíme, tak, upřímně, potřebujeme palicí po hlavě. Já si nemyslím, že je vhodnou a tou pravou osobou pro tuto funkci, nemá žádné zkušenosti, a dokud neodpoví na onu otázku – brala peníze od nepřátel západu – tato otázka musí být zodpovězena.

No, když budeme mít tyto své dva trpaslíky, bude slepý vést slepého, ale já neslavím, protože jsou protlačování politickou jednotou, a zatímco si naši vůdci v tuto chvíli možná na mezinárodní scéně zachránili svoji vlastní tvář, všichni zradili demokracie ve svých zemích, evropský stát je zde, čeká nás díky této Lisabonské smlouvě lavina nových zákonů a nemám pochyb, že v UK musí být svobodné spravedlivé referendum, abychom rozhodli, jestli zůstaneme součástí této Unie či ne. Modlím se a doufám, že si zvolíme odejít, ale v každém případě musí být lidé prostě dotázáni. Děkuji.

Jerzy Buzek:

Rád bych se obrátil na pana Farage. Bylo by nanejvýš vhodné, kdybyste svůj projev zmírnil, protože jisté výrazy nejsou přijatelné pro všechny…

Nigel Farage:

… vše je o byrokracie versus demokracie, věci dopadly strašně, strašně špatně. Ale pane prezidente, mohu vám položit otázku? Zdá se, že naznačujete, že jsem řekl něco nepřiměřeného, či příliš nebo špatného, mohl byste prosím vysvětlit, co to bylo, rád bych to věděl.

Jerzy Buzek:

Jistý způsob vysvětlování způsobu výběru oněch tolik důležitých lidí pro EU, a to, co říkáte o celé te s tím spojené problematice. Je to prostě, podle mého názoru, vůči celé situaci naprosto nepatřičné. Je to můj názor.

Nigel Farege:

Když jste by zvolen za prezidenta, řekl jste, že budete jednat jako neutrální prezident, abyste zajistil, že všechny strany dostanou možnost se vyjádřit. Pokud mne kritizujete kvůli politickému obsahu toho, co jsem řekl, pak neděláte svoji práci neutrálního předsedajícího.

Zde celá rozprava:

Špatné předsudky Evropské civilizace

Evropská (všeobecně západní) civilizace stojí morálně (výchovou) na základě křesťansko-židovské tradice. V mnohém to západní civilizaci posunulo dál, ovšem v mnohém nás právě tato tradice může brzdit. Pojďme se podívat na několik tradičních brzd Evropské, či lépe západní, civilizace.

Homosexualita

Muž s mužem či žena se ženou. Křesťanství a judaismus vidí lásku mezi dvěma osobami stejného pohlaví (homosexualitu) jako něco špatného, zrůdného, nenormálního a nemorálního. Do dnes nám tato tradice svazuje ruce a myšlení při mnoha aspektech rozhodování v našem životě. Dodnes pohrobek této tradice v našem myšlení naše uvažování svazuje.

Někteří tvrdí dodnes, že homosexualita je nemoc. Že je to něco odporného, přitom už je to již mnoho let, co i sama WHO homosexualitu ze seznamu nemocí vyřadila. Řekněme si upřímně – homosexualita je přirozená a není to nic proti přírodě – sama příroda ji „vymyslela“.

Každý v sobě máme kousek homosexuála. Díky tomu se dokážeme srovnat s osobami stejného pohlaví a určit, jestli je hezký či hezká. Pánové, přiznejte si, upraveného chlapa prostě poznáte. Potřebujete to.

Jak byste jinak poznali, kdo je větší oponent při „lovu“ představitelek druhého pohlaví?

Adopce dětí homosexuály

„Ahoj, já jsem Marek. Do šesti let jsem vyrůstal v dětském domově. Ale pak mne adoptovali a od té doby mám dvě tety/dva strýce.“

Ano, i takto si dovedu představit, že se představí spolužák mé ratolesti. Lepší dva tátové, než jedna teta. Naše společnost má problém – máme hodně dětí v dětských domovech. Ale pro velké množství dětí máme málo vychovatelů. Není proto de facto možné, aby se vychovatelky/vychovatelé individuálně starali o rozvoj všech dětí. Děti nejsou vychovávány, nejsou vedeny k samostatnému spořádanému životu, nemají se kde ptát co, jak a proč.

A přitom je to tak nesmírně důležité. Po dosažení plnoletosti z domova vyjde jedinec, který vlastně nic neví a pro kterého je několikanásobně obtížnější se prosadit a usadit. Nemáte rádi všechny ty „fetky“, „zlodějíčky“ a další pouliční živli? Jdou eliminovat – když snížíme počet dětí vyrůstajících v dětských domovech.

Jak snížíme tento počet? Několika kroky:

  1. zjednodušíme proces adopce dětí – nesmí docházet až k několikaletým průtahům při adopci dětí. V cestě dítěte od domova do rodiny musí stát co nejméně byrokratických i jiných zábran. Stát sám přeci chce, aby se děti z domovů dostali do rodin, tak proč tomu „házet klacky pod nohy“?
  2. Umožníme adopci dětí homosexuálními páry. Již dnes se mohou homosexuálové „registrovat“, což je jakási obdoba klasického sňatku. U homosexuálů problém nevidím, i oni chtějí vychovávat děti. Morálně nevidím překážku – homosexuální registrované páry jsou spolu v průměru stejně dlouho, jako běžné páry. Jde obvykle již o vyzrálé jedince. Následně je třeba zkoumat případ individuálně, stejně tak, jako je to u smíšených párů. Všechny další často uváděné důvody proti adopci homosexuály (ostuda dítěte před ostatními dětmi, možné „šíření“ homosexuality mezi další generace) vychází pouze z našich omezení (ona ostuda – prostě se dětem řekně „Pepíčku, je normální, že někdo má dva tatínky“), nebo z naší neznalosti (sexuální orientace je určena již v prenatálním období vývoje, tedy „v břiše“).

Výkonové hodnocení

Absolutní hodnocení = nejlepší hodnocení. Většina lidí předpokládá, že absolutní hodnocení je nejlepší. Ať už jde o známky, plat, pořadí a další. Bohužel, často tomu tak není.

Někoho ohodnotit je velice těžká věc. Proto pětistupňové hodnocení nemůže nikdy vypovědět o míře znalostí a inteligence studenta. Nedávno jsem kdesi četl jakousi „nadnesenou“ myšlenku – proč nehodnotit studenty ve tvaru „1,57“?

I to by mohlo být řešení. Škála hodnocení by posléze byla de facto nekonečná, a tak by jistě lépe vystihovala znalosti a inteligenci studenta. Dalším lepším řešením je procentuální stupnice – hodnotit pouze procenty. „Test zvládl na 60 %“, „zkoušení bylo 83%“. Proč ne, lpí li někdo na něčem „srovnatelném“, škálovatelném, rychlém a jednoduchém.

Nejlepším řešením – avšak také nejnáročnějším – by bylo slovní hodnocení. To by bylo ovšem natolik náročné na srovnání a natolik náročné na čas, že to je skutečně jen možnou hudbou daleké budoucnosti, kdy třídy budou menší a učitelů více. Dokážu si to představit jen na soukromých školách.

Netolerance

Naše kultura je jistě vznešená a pro nás jistě nejpřijatelnější. To ovšem neznamená, že bychom měli hanit, likvidovat a přímo postupovat proti jiným, „cizím“ kulturám a náboženstvím.

Nad tradicemi, dogmaty a předsudky by mělo stát právo. Právo rovné pro všechny. Toto právo by nemělo nadržovat žádnému etniku, kultuře či náboženství. Stejně tak by nemělo nikoho utiskovat, dělat z příslušníků určitých etnik či náboženských skupin občany druhé kategorie.

Cizí kulturu bychom se neměli snažit vytlačit a zlikvidovat, ale naopak – na jejich území je tolerovat a na našem „území“ je tolerovat, přijmout to, co z jejich kultury považujeme za správné a zbytek nechat na vymáhání práva a zákonnosti.

Moudřejší ustoupí – snadná omluva

Moudřejší ustoupí. Jistě tuto větu všichni znáte a už jste ji někdy slyšeli. Z této věty se dá soudit, že ustoupení druhé straně je věc moudrá. Bohužel, v současné době tomu tak není. Lidé si sami sobě touto větou nalhávají, že ustoupit je správná věc.  Omlouvají tím tak skutečnost, že se nedokážou postavit čelem vzniklé situaci. Je několik tipů situací, kde se touto větou dá vyhnout – pro nás špatnému – výsledku:

První z nich je klasická slovní hádka nad nějakým problémem, či při rozhodování. Zde lidé maskují svoji slabost  – neschopnost přiznat porážku.  Člověku se pak honí hlavou myšlenky ohledně toho, jak se ztrapní přede všemi, že si nedokáže ani obhájit svůj vlastní názor, návrh, a tak dále. Proto v poslední chvíli radši řekne moudřejší ustoupí. Jak ale vidíte – je to pouze nedostatek vůle k přiznání porážky.

Dalším tipem je neochota řešit vzniklý problém. To se dost často stává v situacích kde jedna strana je „zákazník“ a druhá je „prodávající“. Zde bohužel na tuto slabost doplácejí většinou pouze poctiví lidé, jak vám vysvětlím dále.

Nepoctivý zákazníci se totiž snaží způsobit co nejvíc problematickou situaci a tím se snaží prodávajícího zahnat do úzkých. V této chvíli jsou dvě možnosti: v té lepší se prodávající nelekne a bude řešit situaci tak, aby dostál všem pravidlům, která ho svazují.

V horší variantě buď neví, jak situaci řešit, či prostě nemá rád problémy a jejich následné řešení, poslouchání ostatních kterak remcají, jak to mohl udělat lépe či rychleji. Proto se rozhodne zákazníkovi ustoupit, protože moudřejší přeci ustoupí zákazník dostane to co chce, plus ještě obvykle něco navíc, jako omluvu za způsobené problémy. A my chudáci poctivý lidé si můžeme jen v duchu nadávat, proč vlastně jsme poctivý, když všude kolem ta nepoctivost prochází.

Pokud to shrnu, tak je lepší nikdy neustupovat jen kvůli našemu strachu řešit situaci. Postavte se za svůj názor a dokažte sami sobě, že to dokážete.

Jaké má totiž ono moudřejší ustoupí následky do budoucna? Pokud se budeme bát řešit vzniklé situace, nepříjemnosti, pokud se budeme bát si přiznat porážku, dostaneme se do situace, kdy zvítězí jen ti nepoctiví a drzejší.

Osobní ambice – máme bez nich vůbec něco?

Ambice – plány, sny, ctižádostivost, cíl.

Jaké jsou vaše ambice? Ať již momentální či celoživotní. Řekněte si je nahlas. Provedeno? Skvělé! Máte ambice – jste lidmi. Ze všech úhlů pohledu.

Chtěli jste být princeznou, princem, popelářem, vojákem, policistou, veterinářem? Už jako malé děti si vytváříme představy o svém budoucím životě. Vytváříme si ambice, kterých chceme dosáhnout. Je to nějaký cíl našeho snažení.

Princ, nový model autíčka, naučit se tu matiku, nepropadnout, dostat se na dobrou střední, udělat maturitu, dosáhnout vysokoškolského diplomu, dobrá práce, rodina, spokojené stáří. Ambice, ambice, ambice.

Představme si dvě osoby – pana A a pana B. Oba pracují v jedné firmě – firma XYZ, a. s. Oba začínají na stejném postě – řadový pracovník oddělení. Pan A je pln ambicí – chce růst, chce něčeho dosáhnout, má vysoké cíle. Pan A se tedy snaží a postupně roste – najednou je z něj asistent vedoucího oddělení, pak je sám vedoucím oddělení, pak povýší do vedení divize, pak se stane vedoucím divize… až dosáhne postu „Prezident firmy XYZ, a. s.“, nejvyššího postu ve firmě. Nad ním jsou již jen akcionáři… kterým ale sám také je.

Pan A má zajištěný vysoký příjem. Z chudého, obyčejného pracovníka se díky svým ambicím stal boháčem a uznávanou osobou. Co pan B?

Pan B začal jako řadový úředník. Když přišlo nové nařízení, viděl to jako překážku. „Proč mám zatraceně dělat to a to navíc, když to doteď být nemuselo? Vždyť je to zbytečné, vykašlu se na to.“ To byl přístup pana B – nové nařízení viděl jako překážku, ne jako příležitost. Ostatně – jak v této situaci zareagoval pan A?

„Hmm, další práce? No, to bychom se na to měli vrhnout co nejdříve, ať je to co nejdříve hotovo – hej vy ostatní, dejte si na to pozor, ať na to nezapomenete!“ Nové nařízení viděl jako příležitost.

Čím více zvládneme překážek, tím více nás ty překážky zocelí – to, co nám nyní připadá nemožné nám připadá nemožné jen díky našemu vlastnímu omezení. Pokud to, co je pro nás nemožné,zvládneme, pokoříme naší vlastní, osobní hranici a dostaneme se na další úroveň – k další hranici, která pro nás dříve byla ještě více „nemožná“ a naprosto nepředstavitelná. Nyní jen stačí zbořit i tuto hranici.

Naše vlastní osobnost a hranice našich možností se sami těmitopřekážkami rozšiřují. Čím více překážek zdoláme, tím více toho zvládneme i v ostatních částech našeho života. Překážky se stávají příležitostmi. Příležitostmi k našemu rozvoji, k vytvoření lepšího , než kým jsme v současnosti.

Pan A měl k novým nařízením a změnám pozitivní přístup – viděl je jako příležitost k osobnímu zlepšení. Díky tomu se zdokonaloval, až dosáhl vysokého postu a spokojeného života. Jen tak něco ho již nepřekvapí.

Pan B měl naopak přístup negativní – vše nové, vše navíc viděl jako zbytečné, jako překážky v jeho rutinní práci. Odmítal změnu ve svém všedním pracovním rytmu, odmítl tím i změnu své pracovní pozice – třeba povýšení.

Lidé, jenž si kladou vysoké cíle, vysoké ambice a nebojí se změn, které souvisí s jejich dosáhnutím, jsou úspěšní. Mohou mít hodně peněz, hezký dům, skvělou rodinu a chytré děti. Rostou nad ostatní, jenž si z pouhého strachu či neochoty stanovují cíle nízké.

Problém české (ne)ambicióznosti

Koukněme se do vyspělých zemí. Ambiciózní lidé jsou zde vážení občané, lidé, ke kterým mají ostatní povětšinou úctu a respekt. Celý známý „american dream“ je postaven jen a pouze na ambicióznosti, kdy se chudý člověk z ničeho díky vlastní píli dostane do výšin.

Koukněme se do České republiky a dále na východ – k ambiciózním lidem je zde zachovávána určitá míra despektu, lidé jimi opovrhují. Je to z jednoho důvodu – z toho samého důvodu, proč jsou na západě ambiciózní a úspěšní uznáváni a podporováni – protože vyčnívají nad průměr.

Průměrný Čech si mnoho let drží své teplé místečko. Občas si vydupe zvýšení platu, celkem často si zanadává, jak je ta práce k ničemu a jeho zaměstnavatel je div ne tyran.Zkusit dělat něco navíc? Snažit se? Vyčnívat nad průměr? Ne! Proč by to dělali, když mají své jisté…

Kam vede život bez ambicí jsme mohli vidět v praxi před rokem 1989. Tehdejší systém ze slova „ambice“ udělal div ne urážku. Každý byl průměrný, všichni si byli rovni, jen někteří si byli rovnější. Ambicióznost byla potlačována – každý měl své místo, na kterém zůstal třeba třicet, čtyřicet let. Pak odešel do důchodu, kde v poklidu odpočíval až do své smrti.

Tehdejší systém řídil osobní rozvoj jednotlivce, až natolik omezoval svobodu. Pokud řídil osobní rozvoj jednotlivce, řídil i celou společnost. Pokud se zde objevila jediná výjimka, znamenalo to chybu v systému řízení společnosti. Tato jedna jediná malá trhlinka mohla – pokud by nebyla brzy podchycena – spustit prudkou lavinu, kdyby se lidé této trhlinky chytli a postupně by až totálně rozvrátili systém řízení socialistické společnosti. Diktatura proletariátu by přestala být diktaturou, lidé by díky možnosti vlastního osobního rozvoje mohli začít svobodně přemýšlet a zjišťovat nedostatky systému. Začali by myslet kriticky, což bylo to poslední, co socialistický systém potřeboval.

Ostatně takto malá trhlinka ve formě disidentů napomohla k rozvrácení socialistického systému v tehdejším Československu. Svobodná a kriticky přemýšlející mysl tehdejšího společenského undergroundu byla onou trhlinkou. Sametová revoluce byla tou lavinou.

Padesát let zde byla ambicióznost trestána. Možná padesát i více let bude trvat, než se pokřivený pohled společnosti na ambice a ambicióznost vrátí zase do normálu. Až poté bude naše země schopna růstu, schopna změn a reforem, které jsou potřeba. Do té doby se totiž většina společnosti těchto změn bude až panicky bát.

Pro ambiciózní lidi je možnost růstu více, než-li peníze. Ambicí nemusí být jen pracovní postup či spokojená rodina, může jí být i sen o vlastním rodinném domku někde na vesnici, chtíč object celý svět kolem dokola a tak dále. Mnoho lidí bez ambicí si totiž neuvědomuje, že onen růst nám může přinést nakonec mnohem více prostředků (peněz), než snaha najít si své teplé místečko.

Co je pro nás „svoboda“? Aneb o cirkusu v Kodani

Svoboda, pojem posledních několika staletí. Dokážeme si ji představit? Dokážeme ji konkretizovat, přenést ji do jednoho pojmu, který je pro nás se svobodou nerozlučitelný? Čím je pro nás ta „svoboda“ právě svobodou?

„Život“ (Michal Suplinčák). To byla první reakce, když jsem několika lidem položil otázku „co je pro tebe svoboda“. Možnost žít si dle svého, tak, jak já chci. To je svoboda pro jednoho z pěti lidí, kterým byla otázka položena.

„Prostor“ (Jaroslav Kaucký). To byla reakce druhá. Neomezený prostor pro pohyb a myšlení, absence hranic – jak ve fyzickém, tak v duchovním světě.

„Volnost“ (Barbora Vondrová). Třetí reakce. To, že vám nikdo do ničeho nemluví, že si vše můžete dělat dle svého, že vám nikdo do vašeho rozhodování nezasahuje.

Čtvrtá (Lukáš Kubec) a pátá (Kristián Konzál) odpověď byla totožná – „neomezenost“.

Jen jednou to bylo vysvětleno jako „neomezené možnosti v lidském konání, avšak neomezená odpovědnost“ a podruhé jako příklad na silnici (autor je velmi zainteresován do automobilů): „například neomezené chování na silnicích, neomezená rychlost, ale jakmile je nějaká nehoda, někoho srazíš, tak vše platíš a jsi automaticky vinen. A do konce života si nezařídíš.“

Pět lidí. Čtyři slova, pět vysvětlení.

Ale neplatí náhodou, dle výše uvedených vysvětlení, že „život“ = „prostor“ = „volnost“ = „neomezenost“ = „svoboda“?

Všech pět „vysvětlení“ má jedno společné, a to že předpokládají existenci objektu a subjektu (vás a někoho třetího, pozorovatele) a předpokládají jakousi „svobodu“ – to, že subjekt nezasahuje do objektu. Že vám nikdo nezasahuje do života, že vám nikdo nenastavuje mantinely poznání, že vám nikdo do ničeho nemluví, nikým dalším neomezené možnosti, neomezené chování v „silničním provozu“ světa.

Pět názorů, pět různých, ale přitom stejných pohledů na svobodu. Na něco tak imaginárního, nadneseného, transcendentního. Pět různých názorů, které říkají vlastně to samé.

Zeptejte se sami sebe – co je pro vás svoboda? A proč? Napište si to na papír. Zapřemýšlejte nad tím a zkuste z toho „vyždímat“ ten nehrubší obrys vašeho vysvětlení. Nedojdete náhodou nakonec k tomu samému názoru?

Je zajímavé sledovat, jak se pět lidí, kteří se povětšinou neznají, dokážou shodnout na věci, o které se veřejně nediskutuje. Je to důkaz toho, že svoboda je člověku přirozená. Člověk se nepotřebuje „učit“ její definici, již sám automaticky dokáže říci, „co je to svoboda“. Řekne to jinak, než třeba všichni ostatní, ale přitom řekne to samé, co všichni ostatní.

Se svobodou se také mnohdy pojí další slovo – odpovědnost. Dokážete říct, co je to odpovědnost? Věřím, že ano. Většina z vás si řekne, že odpovědnost je cosi jako „že dokážeme přijímat důsledky svého jednání“.

Pokud jsme ovšem limitováni ve svém jednání a chování, vždy můžeme pro naše činy najít třetího viníka. Někoho, na koho „svalíme vinu“. Někoho nezabijete, protože jste limitováni právem. Právo je onen „viník“ toho, že někoho nezabijete. Nacisté se po druhé světové válce bránili na ně uvaleným obviněním tím, že pouze „plnili rozkazy“.

Je to přirozené – pouze vysoce morálně silný a zároveň vnitřně svobodný člověk dokáže být plně odpovědný. Pokud bude společnost svobodná jako celek (bez svobody všech neexistuje svoboda jednotlivce), bude také odpovědná. Bude odpovědně přistupovat k otázkám, které ji jako celek postihují.

Bude odpovědně přistupovat k otázce globální změny klimatu, bude odpovědně přistupovat k otázce chudoby a k dalším globálním problémům. Tedy ve svobodě je klíč k řešení těch největších obtíží. Vzrůstající etatismus, kdy stát stále více zasahuje do života společnosti (projevující se hlavně v USA a Evropě) jde zcela proti výše uvedeným tvrzením. Je tedy zcela logické, že se summit v Kodani změnil v „Cirkus Humberto“, když hlavní roli hrály Čína (kde o svobodě nemůže být žádná řeč), USA (kde za vlády Baracka Obamy dramaticky narůstá moc federální vlády) a EU (kde se moc centralizuje do úřadů EU, která často nejsou volenými orgány, a které svými regulemi silně zasahují do fungování trhu).

Dokud si jednotlivé vlády a mocenská centra neuvědomí, že osvobozením lidí, institucí, firem a celkově osvobozením společnosti od stále se rozmáhajícího vlivu státu, že tím, že ustoupí od současného etatismu, zvětší jakousi odpovědnost jednotlivce, nemůžeme v globálních otázkách najít společné řešení.

Jednotlivci totiž tvoří celek, detaily tvoří velikost. Svoboda a odpovědnost jednotlivce také tvoří svobodu a odpovědnost společnosti jako takové.

Věk jmenovitých diskusí

Je to již nějaký ten pátek, co server Novinky.cz zavedl povinnou registraci pro možnost diskutovat pod zprávami. A to registraci ne ledajakou – člověk se registruje pod svým pravým jménem a celou adresou. Aby se identita údajů ověřila, registrace končí až zadáním autorizačního kódu, který vám od provozovatele serveru přijde poštou.

Od 15. prosince na obdobný systém přechází i server Lidovky.cz, což je internetové zpravodajství Lidových novin. A – stejně jako kdysi u Novinky.cz – se vyrojilo spousty hlasů, které říkají, že je zde omezována svoboda slova, porušována ústava a bůh ví, co ještě.

Drazí brečící ochránci svobod, pláčete na špatném hrobě. Diskutující sami svojí neukázněností, hrubostí, vulgárností a porušováním zákonů zavinily zpřísňování dohledu nad diskusemi. Pravidla diskuse nejsou trhací kalendář.

Kde jste byli, vy „ochránci“ svobody slova, když na vašich milovaných diskusích byli rozumní diskutéři ostrakizováni nadávkami, hrubostmi, když byli uráženi (a to buď „jen tak“, popřípadě na základě odlišného vyznání, národa, rasy či názoru), když byli porušovány pravidla slušnosti a diskuse?

Pravda – za hrůzný stav diskusí ovšem nemohou pouze diskutéři. Mohou za něj částečně i provozovatelé serverů, a to protože je to jejich prostor a je jejich povinností zajistit dohled nad diskusemi.

Avšak pokud byl již současný stav diskusí na zpravodajských serverech natolik neúnosný, že místo toho aby diskuse přinášeli přidanou hodnotu k článkům, tak ukazovali pouze společenský odpad, který nemá cenu číst, bylo nutné zakročit. Provozovatelé serverů musejí dostát svojí odpovědnosti a jednoduše nad diskusemi zvýšit kontrolu. Tato odpovědnost jim vzniká, pokud dochází k porušování zákona. Ovšem není to jen (v případě porušování zákona) jejich povinnost, je to i jejich výsostné právo.

Je to jejich web. Jejich server. Jsou to jejich noviny, jejich informace, jejich data. Pokud by chtěli, mohou diskuse zrušit. Pokud by to udělali, byla by to čistě jejich věc, jejich právo.

Mimochodem, v zahraničí absence diskusí není ničím zvláštním (BBC.co.uk).

Pravidla nejsou „trhací kalendář“. Pokud byly ona pravidla diskuse soustavně porušovány, pokud byly soustavně porušovány zákony, není překvapivé, že provozovatelé věnují diskusím větší pozornost, a že k jejich užití je potřeba složitější registrace. Ona složitější registrace, která je i časově náročnější, totiž eliminuje klasického „Pepu z Horní dolní“ (což je dle Mirka Topolánka aktuálně někde z Prahy 13), který si na diskusi půjde zanadávat na ty „černý kretény, který můžou za všechno zlo světa“. Onen Pepa totiž zřejmě bude mít problém s tím, že nemůže hned, nemůže teď, že musí čekat… a že ho můžou de facto doživotně zablokovat. Nemilé.

Je třeba si uvědomit, že uživatel nemá právo na diskusi pod články. Že internetová stránka soukromých novin je soukromým majetkem. Nařizováním, co se na onom soukromém majetku smí či nesmí je výsostným právem majitele. Ne uživatele.

Diskutovat lze i slušně. I ono Pepovo oblíbené  „černí kreténi, kteří můžou za všechno zlo světa“ lze říci slušně.

A hlavně by si měla většina diskutérů uvědomit, že k diskusi patří respekt k ostatním, tolerance k jiným názorům a – co je důležité – schopnost uznat svoji chybu.

Pokud aspoň dva z těchto čtyř požadavků většina diskutérů nesplňuje, není něco špatně se serverem, ale je něco špatně s uživateli. S vámi.

Probuďme se – pravidla jsou od toho, aby se (aspoň trochu) dodržovala.

1 12 13 14 15