Co je pro nás „svoboda“? Aneb o cirkusu v Kodani

Svoboda, pojem posledních několika staletí. Dokážeme si ji představit? Dokážeme ji konkretizovat, přenést ji do jednoho pojmu, který je pro nás se svobodou nerozlučitelný? Čím je pro nás ta „svoboda“ právě svobodou?

„Život“ (Michal Suplinčák). To byla první reakce, když jsem několika lidem položil otázku „co je pro tebe svoboda“. Možnost žít si dle svého, tak, jak já chci. To je svoboda pro jednoho z pěti lidí, kterým byla otázka položena.

„Prostor“ (Jaroslav Kaucký). To byla reakce druhá. Neomezený prostor pro pohyb a myšlení, absence hranic – jak ve fyzickém, tak v duchovním světě.

„Volnost“ (Barbora Vondrová). Třetí reakce. To, že vám nikdo do ničeho nemluví, že si vše můžete dělat dle svého, že vám nikdo do vašeho rozhodování nezasahuje.

Čtvrtá (Lukáš Kubec) a pátá (Kristián Konzál) odpověď byla totožná – „neomezenost“.

Jen jednou to bylo vysvětleno jako „neomezené možnosti v lidském konání, avšak neomezená odpovědnost“ a podruhé jako příklad na silnici (autor je velmi zainteresován do automobilů): „například neomezené chování na silnicích, neomezená rychlost, ale jakmile je nějaká nehoda, někoho srazíš, tak vše platíš a jsi automaticky vinen. A do konce života si nezařídíš.“

Pět lidí. Čtyři slova, pět vysvětlení.

Ale neplatí náhodou, dle výše uvedených vysvětlení, že „život“ = „prostor“ = „volnost“ = „neomezenost“ = „svoboda“?

Všech pět „vysvětlení“ má jedno společné, a to že předpokládají existenci objektu a subjektu (vás a někoho třetího, pozorovatele) a předpokládají jakousi „svobodu“ – to, že subjekt nezasahuje do objektu. Že vám nikdo nezasahuje do života, že vám nikdo nenastavuje mantinely poznání, že vám nikdo do ničeho nemluví, nikým dalším neomezené možnosti, neomezené chování v „silničním provozu“ světa.

Pět názorů, pět různých, ale přitom stejných pohledů na svobodu. Na něco tak imaginárního, nadneseného, transcendentního. Pět různých názorů, které říkají vlastně to samé.

Zeptejte se sami sebe – co je pro vás svoboda? A proč? Napište si to na papír. Zapřemýšlejte nad tím a zkuste z toho „vyždímat“ ten nehrubší obrys vašeho vysvětlení. Nedojdete náhodou nakonec k tomu samému názoru?

Je zajímavé sledovat, jak se pět lidí, kteří se povětšinou neznají, dokážou shodnout na věci, o které se veřejně nediskutuje. Je to důkaz toho, že svoboda je člověku přirozená. Člověk se nepotřebuje „učit“ její definici, již sám automaticky dokáže říci, „co je to svoboda“. Řekne to jinak, než třeba všichni ostatní, ale přitom řekne to samé, co všichni ostatní.

Se svobodou se také mnohdy pojí další slovo – odpovědnost. Dokážete říct, co je to odpovědnost? Věřím, že ano. Většina z vás si řekne, že odpovědnost je cosi jako „že dokážeme přijímat důsledky svého jednání“.

Pokud jsme ovšem limitováni ve svém jednání a chování, vždy můžeme pro naše činy najít třetího viníka. Někoho, na koho „svalíme vinu“. Někoho nezabijete, protože jste limitováni právem. Právo je onen „viník“ toho, že někoho nezabijete. Nacisté se po druhé světové válce bránili na ně uvaleným obviněním tím, že pouze „plnili rozkazy“.

Je to přirozené – pouze vysoce morálně silný a zároveň vnitřně svobodný člověk dokáže být plně odpovědný. Pokud bude společnost svobodná jako celek (bez svobody všech neexistuje svoboda jednotlivce), bude také odpovědná. Bude odpovědně přistupovat k otázkám, které ji jako celek postihují.

Bude odpovědně přistupovat k otázce globální změny klimatu, bude odpovědně přistupovat k otázce chudoby a k dalším globálním problémům. Tedy ve svobodě je klíč k řešení těch největších obtíží. Vzrůstající etatismus, kdy stát stále více zasahuje do života společnosti (projevující se hlavně v USA a Evropě) jde zcela proti výše uvedeným tvrzením. Je tedy zcela logické, že se summit v Kodani změnil v „Cirkus Humberto“, když hlavní roli hrály Čína (kde o svobodě nemůže být žádná řeč), USA (kde za vlády Baracka Obamy dramaticky narůstá moc federální vlády) a EU (kde se moc centralizuje do úřadů EU, která často nejsou volenými orgány, a které svými regulemi silně zasahují do fungování trhu).

Dokud si jednotlivé vlády a mocenská centra neuvědomí, že osvobozením lidí, institucí, firem a celkově osvobozením společnosti od stále se rozmáhajícího vlivu státu, že tím, že ustoupí od současného etatismu, zvětší jakousi odpovědnost jednotlivce, nemůžeme v globálních otázkách najít společné řešení.

Jednotlivci totiž tvoří celek, detaily tvoří velikost. Svoboda a odpovědnost jednotlivce také tvoří svobodu a odpovědnost společnosti jako takové.

Věk jmenovitých diskusí

Je to již nějaký ten pátek, co server Novinky.cz zavedl povinnou registraci pro možnost diskutovat pod zprávami. A to registraci ne ledajakou – člověk se registruje pod svým pravým jménem a celou adresou. Aby se identita údajů ověřila, registrace končí až zadáním autorizačního kódu, který vám od provozovatele serveru přijde poštou.

Od 15. prosince na obdobný systém přechází i server Lidovky.cz, což je internetové zpravodajství Lidových novin. A – stejně jako kdysi u Novinky.cz – se vyrojilo spousty hlasů, které říkají, že je zde omezována svoboda slova, porušována ústava a bůh ví, co ještě.

Drazí brečící ochránci svobod, pláčete na špatném hrobě. Diskutující sami svojí neukázněností, hrubostí, vulgárností a porušováním zákonů zavinily zpřísňování dohledu nad diskusemi. Pravidla diskuse nejsou trhací kalendář.

Kde jste byli, vy „ochránci“ svobody slova, když na vašich milovaných diskusích byli rozumní diskutéři ostrakizováni nadávkami, hrubostmi, když byli uráženi (a to buď „jen tak“, popřípadě na základě odlišného vyznání, národa, rasy či názoru), když byli porušovány pravidla slušnosti a diskuse?

Pravda – za hrůzný stav diskusí ovšem nemohou pouze diskutéři. Mohou za něj částečně i provozovatelé serverů, a to protože je to jejich prostor a je jejich povinností zajistit dohled nad diskusemi.

Avšak pokud byl již současný stav diskusí na zpravodajských serverech natolik neúnosný, že místo toho aby diskuse přinášeli přidanou hodnotu k článkům, tak ukazovali pouze společenský odpad, který nemá cenu číst, bylo nutné zakročit. Provozovatelé serverů musejí dostát svojí odpovědnosti a jednoduše nad diskusemi zvýšit kontrolu. Tato odpovědnost jim vzniká, pokud dochází k porušování zákona. Ovšem není to jen (v případě porušování zákona) jejich povinnost, je to i jejich výsostné právo.

Je to jejich web. Jejich server. Jsou to jejich noviny, jejich informace, jejich data. Pokud by chtěli, mohou diskuse zrušit. Pokud by to udělali, byla by to čistě jejich věc, jejich právo.

Mimochodem, v zahraničí absence diskusí není ničím zvláštním (BBC.co.uk).

Pravidla nejsou „trhací kalendář“. Pokud byly ona pravidla diskuse soustavně porušovány, pokud byly soustavně porušovány zákony, není překvapivé, že provozovatelé věnují diskusím větší pozornost, a že k jejich užití je potřeba složitější registrace. Ona složitější registrace, která je i časově náročnější, totiž eliminuje klasického „Pepu z Horní dolní“ (což je dle Mirka Topolánka aktuálně někde z Prahy 13), který si na diskusi půjde zanadávat na ty „černý kretény, který můžou za všechno zlo světa“. Onen Pepa totiž zřejmě bude mít problém s tím, že nemůže hned, nemůže teď, že musí čekat… a že ho můžou de facto doživotně zablokovat. Nemilé.

Je třeba si uvědomit, že uživatel nemá právo na diskusi pod články. Že internetová stránka soukromých novin je soukromým majetkem. Nařizováním, co se na onom soukromém majetku smí či nesmí je výsostným právem majitele. Ne uživatele.

Diskutovat lze i slušně. I ono Pepovo oblíbené  „černí kreténi, kteří můžou za všechno zlo světa“ lze říci slušně.

A hlavně by si měla většina diskutérů uvědomit, že k diskusi patří respekt k ostatním, tolerance k jiným názorům a – co je důležité – schopnost uznat svoji chybu.

Pokud aspoň dva z těchto čtyř požadavků většina diskutérů nesplňuje, není něco špatně se serverem, ale je něco špatně s uživateli. S vámi.

Probuďme se – pravidla jsou od toho, aby se (aspoň trochu) dodržovala.

Když vyhrají komunisté – volby 1946; část 1.

První poválečné a zároveň na více, než 40 let poslední demokratické volby. Jak dopadli, víme snad všichni. Zvítězili komunisté, kteří získali cca 40% hlasů. Jaké byli ovšem okolnosti těchto voleb?

Především v této době neexistovala legální pravice. Strany s pravicovými programy byli de-facto zakázány za údajnou kolaboraci s předešlými okupanty. Nejvíce to postihlo Agrární stranu, která měla v předválečném parlamentu nejvíce mandátů. Nejsilnější strana Československa byla tedy odklizena z cesty. Většina voličů této strany se následně stalo voliči strany komunistické. O tom ale podrobněji později, jak došlo k zákazu pravicových stran?

Možná se vám to bude zdáti divné, ale nejvýznamnější jednání pro pořádání prvních poválečných voleb se začali vést v Košicích, a to z toho důvodu, že byli osvobozeny již relativně brzo – v lednu 1945. Prakticky ihned se do tohoto města začal soustředit politický život z celého okolí a 1. února vznikla Slovenská národní rada (dále jen SNR). Tři dny poté – tedy 4. února – SNR vydala manifest, kde nastolila svůj politický program (usilovala například o federativní charakter Československa). Hned 7. února byl SNR jmenován „sbor pověřenců“ (jakási vláda).

SNR celkově fungovala velmi rychle. Ještě během února rozpustila četnictvo a veškeré policejní složky na území Slovenska a místo nich ustanovila nový orgán Národní bezpečnosti. Dále (také v únoru) vydala prohlášení o rychlém zabavení a přerozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců a „nepřátel slovenského národa“.

V SNR se hlavní úlohy již od počátku ujali dvě politické strany – Demokratická strana (DS) a Komunistická strana Slovenska (KSS). Po dohodě těchto stran se začala připravovat budoucí Národní fronta, což byla jakási koalice všech (do parlamentu možno volitelných) stran.

Koncem března 1945 se v Moskvě uskutečnilo jednání zástupců exilové Londýnské vlády, českých politických stran (KSČ, lidovci, sociální demokraté a národní socialisté) a SNR. Jak již bylo řečeno, SNR viděla poválečné Československo federativně, ovšem po ostré debatě byl její návrh zamítnut. I přes to se ale nakonec zástupci dohodli na programu první vlády společné Národní fronty Čechů a Slováků.

Onu Národní frontu mohli tvořit pouze strany, které se zúčastnily Moskevských jednání, a zejména byly vyloučeny strany, které mají pravicový program. Zejména poslední podmínka poškodila celou řadu stran – mimo již zmíněné (ale nejvýznamnější) Agrární strany tak byli vyloučeny i strany Československá živnostensko-obchodnická strana, Československá národní demokracie a další.

K Agrární straně se ale vrátím. Pro ilustraci jejího předválečného významu stačí toto: v letech 1922 až 1938 vždy měla svého předsedu vlády, zastupovala zájmy zemědělců a byla opozicí vůči politické skupině Hradu (tedy osob spřízněných s T. G. Masarykem). V roce 1938 vstoupila do strany Národní jednoty a stala se její vedoucí složkou. Jejím odstavením se komunistům výrazně ulehčila cesta k moci.

První poválečná vláda Národní fronty Čechů a Slováků byla jmenována 4. dubna 1945. Předsedou vlády se stal sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, místopředsedou se stal komunista (a pozdější prezident) Klement Gottwald. Do vlády nebyli přizvání účastníci domácího protinacistického odboje. Tato vláda přijala Košický vládní program, který vycházel z moskevských dohod.

Komunisté obsadili mnoho vlivných pozic, dostali se do velení policie, armády, měli svého Ministra pro informace. V málokteré zemi drželi takto výhodné pozice. Postupně si začali mnoho složek politizovat (například policie a některá média), což začalo zneklidňovat představitele ostatních stran.

No, a postupně jsme se dostali až k volbám v roce 1946. Jednou z jejich zajímavostí je, že 3 za 4 českých stran měli ve svém programu nějakým způsobem zakotven cíl budování socialismu. Mnoho tehdejších politicky činných osob si uvědomovalo, že tyto volby budou velmi důležité – že mohou rozhodnout o dalším mocenském postavení komunistů a že v tom lepším případě je může zbavit mnoha důležitých postů. O tom však příště.

Elitářství – nová hrozba demokracie?

Volební právo těm, kteří pracuji či podnikají, volební právo těm, kteří platí daně. Vyšším příjmovým skupinám vyšší daně. Na drahé auto a dům nejde vydělat legálně, na to lze pouze nakrást. A další žvásty z komunismem postižené české společnosti – jedná se o vytváření elit, ať už o vytváření elit pracující třídy, či o vytváření elit z chudých lidí. Elitářství – nová hrozba české (příliš brzo unavené) demokracii?

Ze zisků ČEZ chtějí vyplatit 13. důchody v době, kdy důchodci mají nejjistější situaci (nízká inflace a jistý důchod od státu). Příspěvky pro nízkopříjmové či progresivní zdanění – ČSSD je skutečně typickou „českou“ stranou, je totiž stranou, která svůj program staví na vytváření elit. Zvýhodněných skupin obyvatel – jinak řečeno nabízí společnost rovné spotřeby. Tedy že každý si bude moci pořídit cokoliv, což je jednoduše řečeno sice hezké, ale nedemokratické. ČSSD by se tedy dala označit za nedemokratickou stranu.

Bohužel, tímto neduhem – tedy elitářstvím – je dnes postižena většina „demokratického“ světa. Demokracie dnes prochází krizí morálky a intelektu(álů).

Co je to „krize morálky a intelektu(álů)“?

Každý dnes chce vše, ovšem málokdo pro to chce něco udělat. Tohoto v posledních letech využila některá politická uskupení a právě kvůli nedostatku intelektuálních elit na tom mohli postavit velmi úspěšnou politickou kariéru. Jednoduše naslibovali všechno všem. Žijí z lidské závisti:

Když chcete na něco, co má váš bohatší soused, ale nemáte na TO, tak my sebereme sousedovi dostatek peněz, které vám pak dáme, abyste TO měli i vy!

A mnoho lidí na to začalo věřit. Aniž by promýšlelo důsledky, poněvadž zde nebyl nikdo, kdo by jim řekl, že na tomto přístupu je něco špatně. To je onen nedostatek morálky a intelektu (a intelektuálních elit). Spravedlivá a demokratická společnost není společnost rovné spotřeby, ale společnost rovných příležitostí. Každý by měl mít možnost něčeho dosáhnout, mít se lépe, než se má průměr – žít nadprůměrně. Za tím ovšem musí také stát odvedené nadprůměrné úsilí.

Vraťme se ovšem k oněm 13. důchodům ČSSD. Tímto návrhem nám zde ČSSD začíná vytvářet jakousi elitu důchodců, jakožto lidí, jenž jsou na tom neuvěřitelně špatně a jací jsou ohromné chudinky. Nepopírám, že to tak mnohdy skutečně je, nepopírám, že životní situace mnohých důchodců je špatná. Ovšem v době, kdy mají důchodci nejjistější příjem z celé společnosti je sobecké, nespravedlivé a hlavně nedemokratické na úkor celé společnosti vylepšovat životní standard důchodců. Možná se vám to zdá nemorální, možná se vám to zdá špatné.

Ovšem jaká je morálka v zemi, kde ona „hloupá“ hospodská většina žije v představách komunismu? Kde i 20 let po pádu totalitní vlády komunistů, kteří zdecimovali tuto zemi je tato strana 3. nejsilnější v poslanecké sněmovně parlamentu?

Na jedné z internetových diskusí se objevil jeden názor:

Hlasovací právo by měli mít jen lidé, co prokáží, že aktuálně legálně pracují, nebo že jsou aktuálně podnikatelé a že mají napracováno v České republice více, jak 30 let.

Zní to hezky, že? Víte, možná jsem idealista, ale dle mého názoru by naším všeobecným cílem mělo být dosáhnout demokratické a liberální společnosti s nepokaženou morálkou.

A jak se do tohoto konceptu vejde výše zmíněný názor na volební právo? Právě, že nijak. A zeptám se ještě – nepřipomíná vám to něco? Třeba – komunismus? Elita pracujících je zde ovšem nahrazena elitou těch, kteří platí daně. Ale není to jinak to samé?

Může se nám to nelíbit, může se nám to zdát nespravedlivé, avšak i ti, jenž zneužívají sociální systém a nepracují, mají volební právo a jejich hlas má stejnou sílu, jako hlas pracujícího člověka. Je třeba si totiž uvědomit jednu docela základní věc – špatná společnost se nezlepší změnou systému. Tato společnost si vytvořila zneužitelný sociální systém. To, že ho někdo zneužívá, je jen logický důsledek – když je ta možnost, proč ne? A že je to nemorální? Ale prosím Vás, vždyť zde se jakási pochybná morálka vytahuje pouze v případech, kdy se to lidem hodí. Jinak je naše společnost jednoduše nemorální.

Na druhou stranu, proč by měl někdo, kdo vydělává více platit i vyšší daně? To je zase elitářství nízkých příjmových skupin. A že to je známka solidarity bohatším vůči chudším? Však každý by měl mít dnes již možnost stát se oním bohatým. Pokud jsou zde nějaké překážky, tak místo nastavování takových berliček, jako je třeba progresivní zdanění (které lidem říká – nevydělávejte, nesnažte se, stát vám peníze stejně sebere) by se měli řešit a odstraňovat právě ony překážky. Je to mnohem užitečnější.

Líný člověk líným zůstane (pokud se sám nějak nerozhoupe), stejně, jako člověk bez snahy. Je to prostě fakt.

A kde že je sociálnost? Člověk s platem 100 000,- hrubého dnes na daních zaplatí 20 100,- („superhrubá“ mzda 134 000,- + 15% daň ze „superhrubé“ mzdy).  Člověk s platem 10 000,- hrubého na daních (a odvodech do sociálního a zdravotního systému) odvede 2 100,-. Člověk s tím vyšším platem odvede tedy o 18 000,- více. Avšak neberu ohled na možné daňové slevy a bonusy – to by se totiž také mohlo stát, že ten s desetitisícovým příjmem nezaplatí žádné daně. Na rozdíl od toho bohatšího.

To je dosti sociální a solidární, nemyslíte?

1 12 13 14