Nigel Farage: bylo nebylo, jeden byrokratický puč

Nigel Farage
Europoslanec Nigel Farage

Nigel Farage:

V příštích generacích se bude dětem vyprávět tento příběh. Rodiče budou říkat, že bylo nebylo, Evropa byla rozdělena. Byla tam velká zeď přímo uprostřed. A lidé na východě byli velmi chudí a neměli demokracii. A žili ve zlém systému, kterému se říkalo komunismus, který zabil miliony vlastních lidí.

Potom přišla velká radost, ta zeď byla zbourána. A skončili jsme s 27 národy, jejichž lidé žili v demokracii a 500 miliónů lidí žilo v míru.

Ale bohužel… bohužel, bohužel…

(následuje velký potlesk, takoví tento muž v EU parlamentu vskutku nikdy nesklidil)

Ne, já toho mám víc. Slubuji… slibuji vám… Slibuji vám, že toho řeknu víc. Díky, díky. Teď bych si měl možná sednout.

Bohužel, příběh pokračuje. Politici ve funkcích byli velmi chamtiví. Chtěli pro sebe peníze a chtěli moc. A tak se uchýlili ke lžím a podvodům. A tak zosnovali ten nejvelkolepější byrokratický puč, jaký svět kdy viděl.

Ale nepotřebovali k tomu žádné kulky, byli mnohem chytřejší, mnohem lepší intrikáři. A tak prosadili novou smlouvu. Říkalo se jí Lisabonská smlouva. A pak, a pak dali 27 lidem absolutní neomezenou moc.

To byli ti lidé, to byli ti lidé, kteří dělali všechny zákony. Samozřejmě, že už měli vlajku a už měli hymnu, ale postupovali dál v budování nového státu. Ale ignorovali občany. A uděli to, ať už to věděli nebo ne, že znova stvořili ten samý zlý systém, ve kterém předtím žili lidé z východní Evropy.

Ale neuvěřitelné bylo… to neuvěřitelné bylo, že mnoho z těch nových bossů předtím pracovalo pro ten stejný zlý systém. Samozřejmě, ten plán měl chyby a jejich fantaskní měnový projekt zkolaboval.

Ale ti noví šéfové pořád nenaslouchali občanům. Ne, ztěžovali život dál. Uvrhli desítky miliónů lidí do chudoby, nenechali lidi promluvit. A na konci, lidi museli přejít k násilí, aby získali zpátky svoje národní státy a demokracii.

A ponaučení… a ponaučení tohoto příběhu je to, že si šéfové v ničem nepoučili z historie. Členové Evropského parlamentu, než svěříte moc této Komisi, vzpomeňte si, vzpomeňte si, že před 60 lety padla ne Evropu železná opona, ale nyní s touto Komisí, tu je ekonomická železná pěs, a tu dnes velmi dobře cítí v Řecku.

Nemůžeme vybudovat nový…

V tuto chvíli byl mikrofon europoslance Farage vypnut předsedou Evropského parlamentu, panem Jerzy Buzekem.

Nigel Farage: vláda post-demokratického věku

Nigel Farage
Europoslanec Nigel Farage

Projev Migela Farage po dosazení H. van Rompuye a baronky Ashtonové do svých funkcí.

Nigel Farage:

Vítám všechny, všichni jste dnes ráno nějak zamlklí a já si myslel, že to bude velký a hrdý okamžik. Trvalo vám osm a půl roku plných šikanování, lhaní, ignorování demokratických referend, osm a půl roku vám trvalo tuto smlouvu prosadit a 1. prosince ji budete mít.

A samozřejmě architekti toho všeho, Giscard, chce, aby na základě této ústavní smlouvy měla EU větší globální hlas. Ale obávám se, že vůdci koletivně ztratili nervy, rozhodli se, že chtějí, aby se na globální scéně objevovaly jejich tváře, a ne někoho z EU, takže nám bylo najmenováno několik politických trpaslíků.

Kissingerova otázka „komu v Evropě zavolat“ odpovězena nebyla, že? Myslím, že jedinou odpovědí může být pouze pan Barroso, protože je jediný, o kterém někdo na světě kdy slyšel a je pravděpodobně u těchto jmenování velkým vítězem, takže není divu, pane, že dnes ráno vypadáte tak šťastně.

A máme nového prezidenta Evropy! Hermana van Rompuy. Nevypadá jako těžká váha, že? Nevidím, že by zastavoval provoz v Pekingu nebo Washingtonu, pochybuji, že dokonce i v Bruselu by někdo věděl, kdo to je, a přesto bude dostávat plat, který je větší, než Obamův. Což vám říká o této evropské politické třídě a jak se stará sama o sebe vše potřebné.

Ale aspoň je to zvolený politik, na rozdíl od baronky Cathy Ashton, která je skutenou představitelkou politické třídy dnešní doby. V jistém ohledu je ideální, že?

Nikdy neměla pořádnou práci, a nikdy v životě nebyla nikam zvolena, Takže si myslím, že je pro tuto Evropskou unii dokonalá.

Říká, že nikdy nebyla nikam zvolena a nikdo neví, kdo to je, dokonce i premiér mluvil o baronce Ashdown, namísto Ashton. Chci tím říct, že o ní nikdy nikdo neslyšel. Je dokonce známá méně, než Herman van Rompuy, což je tedy výkon, že. Vyšvihla se beze stopy.

Je součástí tohoto post-demokratického věku. Dobře se vdala. Vdala se za poradce, přítele a podporovatele Tony Blaira a dostala se tak do sněmovny Lordů.

Když byla ve sněmovně Lordů, dostala jednu skvělou práci, a tou bylo protlačit Lisabonskou smlouvu sněmovnou Lordů, a aby toho dosáha, předstírala, předstírala, že se zcela liší od Evropské ústavy. Takžee je dobrá v zachování kamenné tváře.

A rázně zarazila jakýkoliv pokus ve  sněmovně Lordů, aby se Britům dostalo referenda.

Takže tu ji máme. Nikdy nezastávala veřejnou funkci, nikdy neměla pořádnou práci a tady dostane jeden z vrcholových postů v Unii. Její jmenování je pro Británii urážkou.

Ale je to mnohem horší.

(Nigel Farage byl okřiknut jiným europoslancem)

Ale aspoň jsem byl zvolen, pane, na rozdíl od ní, ona zvolena nebyla a lidé nemají pravomoc ji odvolat. Ale další štřípek. Něco mnohem závažnějšího.

Cathy Ashton byla aktivní členkou kampaně za jaderné odzbrojení (CND). Byla vlastně pokladníkem kampaně za jaderné odzbrojení, v době, kdy CND dostávala velmi značné příspěvkové dary a odmítala sdělit zdroj. Ví se však, že tyto dary dostával člověk jménem Bill Howard, který byl členem Britské komunistické strany.

Popře snad baronka Ashton, že v době, kdy byla pokladníkem, brala finanční zdroje od organizací, které se stavěly proti kapitalismu západního stylu a demokracii? Tato otázka musí být položena.

A opravdu jsme všichni šťastni, že někdo, kdo bude pověřen naší zahraniční bezpečnostní politikou, byl aktivista skupiny jako CND?

A pokud si to opravdu myslíme, tak, upřímně, potřebujeme palicí po hlavě. Já si nemyslím, že je vhodnou a tou pravou osobou pro tuto funkci, nemá žádné zkušenosti, a dokud neodpoví na onu otázku – brala peníze od nepřátel západu – tato otázka musí být zodpovězena.

No, když budeme mít tyto své dva trpaslíky, bude slepý vést slepého, ale já neslavím, protože jsou protlačování politickou jednotou, a zatímco si naši vůdci v tuto chvíli možná na mezinárodní scéně zachránili svoji vlastní tvář, všichni zradili demokracie ve svých zemích, evropský stát je zde, čeká nás díky této Lisabonské smlouvě lavina nových zákonů a nemám pochyb, že v UK musí být svobodné spravedlivé referendum, abychom rozhodli, jestli zůstaneme součástí této Unie či ne. Modlím se a doufám, že si zvolíme odejít, ale v každém případě musí být lidé prostě dotázáni. Děkuji.

Jerzy Buzek:

Rád bych se obrátil na pana Farage. Bylo by nanejvýš vhodné, kdybyste svůj projev zmírnil, protože jisté výrazy nejsou přijatelné pro všechny…

Nigel Farage:

… vše je o byrokracie versus demokracie, věci dopadly strašně, strašně špatně. Ale pane prezidente, mohu vám položit otázku? Zdá se, že naznačujete, že jsem řekl něco nepřiměřeného, či příliš nebo špatného, mohl byste prosím vysvětlit, co to bylo, rád bych to věděl.

Jerzy Buzek:

Jistý způsob vysvětlování způsobu výběru oněch tolik důležitých lidí pro EU, a to, co říkáte o celé te s tím spojené problematice. Je to prostě, podle mého názoru, vůči celé situaci naprosto nepatřičné. Je to můj názor.

Nigel Farege:

Když jste by zvolen za prezidenta, řekl jste, že budete jednat jako neutrální prezident, abyste zajistil, že všechny strany dostanou možnost se vyjádřit. Pokud mne kritizujete kvůli politickému obsahu toho, co jsem řekl, pak neděláte svoji práci neutrálního předsedajícího.

Zde celá rozprava:

Démon bezplatnosti a státní těžkopádnost

Aktualizováno

Představte si svět bez peněz. Půjdete do obchodu a vezmete si kolik ovoce, zeleniny, pečiva a alkoholu chcete. Zcela neregulovaně. Zní to krásně, že? Avšak aby jste si to mohli vzít, tak se to také musí vyrobit. Musí se to z něčeho vyrobit.

Abyste si mohli vzít tu hromadu jablek, musí ty jablka někde vyrůst, na nějaké té jabloni. Ta je někde v jakémsi sadu. Ten sad zabírá místo, půdu. Zkuste si odhadnout, kolik by bylo potřeba jablek, tedy jabloní, tedy sadů, tedy půdy proto, abychom pokryli spotřebu jablek této neregulované společnosti. Odpověď je jednoduchá – potřebovali bychom jich nekonečno, protože by lidská touha po jablkách, tedy poptávané množství, bylo nekonečné.

Chceme víc! Víc jablek! To by neustále znělo ulicemi. Místo jablek si dosaďte cokoliv: alkohol, cigarety, jiné drogy, kondomy, pečivo, auta, počítače, hardware, dřevo, uhlí, ropa… cokoliv. Lidské touhy jsou neomezené, leč bohužel, zdroje omezené jsou. Nemáme nekonečno půdy pro nekonečno sadů nekonečna jabloní. A k tomuto nekonečnému prostoru bychom potřebovali několik (nekonečno) dalších prostorů pro nekonečno dalších věcí.

Mám pocit, že by se nám to na tuto planetu jednoduše nevešlo. Planetu bychom „vyplundrovali“, následně bychom vyhynuli a byl by (asi) klid.

Ovšem člověk je tvor celkem inteligentní, a tak, v pudu sebezáchovy, aby se před katastrofou nekonečnosti zachránil, začal uplatňovat jakési ekonomické principy. Nejdůležitějším, na co člověk přišel, je cena. Že vše má svou cenu. Cena je tou nejsilnější hrází, která chrání nás samotné před sebezničením. Cena je to, co chrání člověka před katastrofickým zdarma, před vlastním neukojitelným chtíčem.

Cena je pojem relativní a velmi individuální. Pro většinu lidí se pod pojmem cena skrývá číslo, částka, kterou musí zaplatit, aby mohli něčeho dosáhnout. Toto je ovšem pohled velmi úzký a nepřesný.

Cena je především psychologickou zábranou něco někdy spotřebovat. Čím méně bude ropy, tím vyšší bude její cena, tím méně ji člověk spotřebuje. Se zvyšující cenou se stane výhodnější prosazovat různé alternativní pohonné hmoty. Třeba ekologičtější a méně náročné na životní prostředí.

Peníze přirozeně regulují náš neomezený chtíč po čemkoliv. Nebýt peněz (či všeobecně jiného přijímaného prostředku směny), není zde lidstvo. Samo sebe by požralo ve své touze po čemkoliv.

Kdyby tento systém perfektně fungoval, měli bychom se relativně krásně, státy by se zadlužovali minimálně a asi bychom neřešili přeplněné silnice a podobně.

Bohužel, tento systém perfektně nefunguje. Narušuje ho démon bezplatnosti, princip, který hojně využívají státy, princip, který stojí i za současnou krizí. Bezplatné zdravotnictví, školství a další.

Samozřejmě, že za to, co nám stát poskytuje bezplatně, si platíme. Ovšem platíme si za to nepřímo, formou daní. Daní, které jsou plošné. Ovšem platí vyšší daně ten, kdo státem poskytovaných bezplatných služeb využívá více? Ovšem, že ne. Daň je povinná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu.

Pro běžné lidi jsou peníze odvedené státu formou daní velice vzdálené. Jsou vzdálené jejich vnímání a přemýšlení. Je to jen číslo, nejsou to v očích většiny lidí konkrétní peníze. Proto lidé bezplatné služby vnímají stejně, jako služby, které jsou zdarma. Jako služby a statky, které nemají cenu.

Lidé mají poté tendenci těchto služeb nadužívat. Mají neomezenou touhu a potřebu využívat tyto bezplatné služby, služby, které jsou plně v režii státu. Stát je ten, kdo ovládá určité segmenty. Stát se stává drahým molochem.

Jak se stát stane velkým těžkopádným molochem? Ukažme si to na zdravotnictví.

Objeví se politik, který baží po moci. Aby jí dosáhl, rozhodne se zaútočit na masy lidí, které jsou všeobecně méně inteligentní a vzdělané. Těchto lidí je ve společnosti v Česku nejvíce. Politikovi také pomáhají předchozí desetiletí, kdy lidé z velké části naprosto rezignovali na zájmu o věci veřejné a odborné výklady (popularita různých Blesků a takyodborníků). Velmi dobrým politickým tahákem by tak mohlo být „nabídnout něco zdarma“. Lidé na slovo zdarma slyší, velmi často se při zvolání „zdarma“ začnou chovat iracionálně (Dan Ariely, Jak drahé je zdarma, strana 56-57).

Politici mají tendenci slovo zdarma často zaměňovat se slovem bezplatně. Důvod je zcela jednoduchý – zdarma zní lépe, než bezplatně. I když v Česku, kde je všeobecné ekonomické povědomí na velmi nízké úrovni, je ve všeobecném vnímání mezi slovy zdarma a bezplatně téměř nicotný rozdíl.

Vraťme se ale k našemu politikovi. Tento politik tedy řekne „Zajistím vám zdravotnictví zdarma! A školy taky! A vůbec všechno!“ Lidé se jeho slibů chytí a politika zvolí. Ten se stane předsedou vlády a začne vládnout – a vskutku, zavede bezplatné zdravotnictví.

Najme se tedy hromada úředníků, kteří budou ve všech okresech rozdělovat a přerozdělovat peníze doktorům a zdravotnickým zařízením na jejich provoz.  Nové úřednické pozice, nové vybavení, nové platy a další vycucávání státního rozpočtu.

Bohužel, po roce svého vládnutí zjistí tento politik, že náklady na zdravotní péči neúměrně rostou. Lidé chodí k doktorům i s banalitami, jsou příliš často nemocní, což stát pociťuje při vyplácení dávek v nemoci, lékaři jsou zavaleni prací a tak svoji práci nevykonávají tak kvalitně, jako dříve, na mnoho lékařských zákroků a vyšetření se dlouho čeká. Lidé volají po nápravě, politikova popularita začíná klesat. Co s tím?

Politik přeci nezruší tahák jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Sám by uznal svoji horoucí chybu. Rozhodne se tedy k tomu, že by do zdravotnictví mělo jít více peněz, aby přilákal nové zaměstnance, doktory a sestřičky třeba i z jiných zemí a podobně. Kde na to ale vzít? Může zvýšit daně, což se ale nejcitelněji projeví na nízkopříjmových skupinách, což je ovšem zároveň jádro jeho voličské základny. Takže zavede progresivní zdanění – těch bohatých je přeci méně, jejich hlasy oželí. Vsadí totiž na závist, ví, že progresivním zdaněním si přiláká ty voliče, kteří všechny bohatší, různé podnikatele a podobně považuje automaticky za zloděje, které je potřeba pořádně zdanit.

Progresivní zdanění je ale všeobecně administrativně nákladnější, než ta nejjednodušší rovná daň, která v zemi vládla doposud. Úřady potřebují nové úředníky, což se ve státních financích projeví zvýšením výdajů na platy státních zaměstnanců, větší firmy musí najmout další asistenty a úředníky, což se projeví snížením zisku, s čímž se pojí nižší odvedená částka na dani. Je možné, že i přes vyšší daň jednotlivec nakonec kvůli zvýšeným nákladům na režii daní zaplatí fakticky méně.

Politikovi se ale dostane další smutná zpráva – kvůli zvýšením daním se zvyšuje daňová kriminalita. Lidé se jednoduše snaží vyhnout placení daní, protože jsou pro ně až příliš vysoké. Co s tím politik udělá?

Progresivní zdanění je poněkud výrazná změna. Politik přeci nemůže udělat krok zpět, protože by s sebou musel vzít i ikonu jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Co s tím? „Zavedeme důslednější kontrolu placení daní!“ hřímá politik z řečnického pultíku. A tak se přijme hromada úředníků na finanční úřady. Další platy vycucnuté ze státního rozpočtu navíc. K úředníkům se připojí další policisté v nově vzniknuvší finanční policii. Nový úřad, nové vybavení, nové výdaje… a hromada nových úředníků, kteří zajišťují administrativu oné finanční policie.

I tak se ale náklady na zdravotnictví stále zvyšují. Zdravotnictví se stává nepřehlednou změtí byrokratický procesů, kde se hází s finančními částkami jako se známkami na prvním stupni základní školy. V tomto ohromném aparátu přerozdělování veřejných prostředků také bují korupce díky velmi lukrativní možnosti napojit se na tyto cesty velkých finančních prostředků. Peníze mizí v nedohlednu, lékaři a zdravotnická zařízení stále volají po dalších a dalších penězích a lidé si stále stěžují na upadající kvalitu zdravotnické péče. Situace se tedy nezlepšila (naopak, stále se zhoršuje), ale výdaje na zdravotnictví stále rostou.

Státu již postupem času nestačí prostředky vybrané na různých daních a dalšího zvyšování se už náš politik bojí. Má tedy dvě možnosti: buď proinvestuje další velké množství peněz, uzná svoji chybu a jednoduše se politicky odstřelí, když vrátí celý systém zpět (tedy, zde to píši jako by to byla zpět změna za jeden den, ale to by byl velmi dlouhý proces, kdy by se stále ztrácely peníze), nebo si na chod celého tohoto ohromného aparátu půjčí. Nějaké snižování platů nepřichází v úvahu – oni úředníci jsou totiž voliči, také kdyby snížil platy, tak by jich mohlo mnoho odejít, takže by hrozilo zhroucení celého systému a větší pravděpodobnost korupčního chování u zbývajících úředníků.

Takže si stát půjčí. Ze začátku nevině, jen pár miliard. Ovšem náklady dále rostou; přidejme si k tomu mnoho dalších bezplatných věcí, které nám dnešní státy zajišťují, na tyto bezplatné služby (na všechny) aplikujte výše uvedený princip a dojdeme ke kořenu státních dluhů drtivé většiny dnešních států. Alespoň těch evropských.

Stát díky bezplatnosti vytváří spousty systémů pro systémy, najímá úředníky pro úředníky. Stává se ohromným neefektivním byrokratickým aparátem, kde se přerozděluje ohromné kvantum peněz, na který je napojeno spousty nasávačů, různých bratrů, zeťů a dalších, kteří stát obírají pomocí veřejných zakázek, které jim přidělují zkorumpovaní úředníci. Stát se stává nepřehledným, nefungujícím, stát nevidí problémy, které zužují veřejnost, není schopen je řešit, protože je příliš zatížen sám sebou. Stát a státní aparát se stává přítěží společnosti, ne její oporou.

Co je ovšem naprostou katastrofou je skutečnost, že všechna tato zatížení státu se odrazí i na zatížení soukromých subjektů. Třeba u již zmíněného progresivního zdanění – režie daní v soukromé firmě díky složitějšímu systému zabírá mnohem více člověkohodin. Firmy tedy musí najmout nové zaměstnance, ale ne proto, aby noví zaměstnanci přispěli k prosperitě firmy a vytvářeli firmě užitek, ale jako pomoc při správě daní určité firmy. Je to v podstatě zaměstnanec, který byl zaměstnán na nátlak státu. Je to firemní úředník pro úředníka, ve firmách vznikají nové systémy pro systémy, což snižuje efektivitu společností a v důsledku toho i celého hospodářství.

Můžeme říci, že v tomto démonu bezplatnosti stojí jeden z pilířů současné krize. Tato krize není krizí trhu, nýbrž krizí státu. Stát se snaží pro zmírnění dopadů krize dále více zasahovat do fungování trhu a mimo nepřímého ovlivňování výkonu firem, kterého jsme byli svědky ve výše uvedeném příkladě dochází k ovlivňování přímému. Toto přímé ovlivňování ale znamená další práci pro státní úředníky, další nové úředníky, další kontrolní instituce, další systémy pro systémy, další zatížení státního rozpočtu a ve výsledku také další zatížení soukromých firem. Možná, že státní regulace vyvede hospodářství z krize současné, ale zároveň připraví půdu pro krizi další, která bude mnohem horší. Pokud stát bude i v následující krizi používat prostředky zvýšené regulace a zvýšeného dohledu nad soukromými institucemi, budeme již moci hovořit o cyklickém procesu, na jehož konci může stát až plné nahrazení současného (alespoň trochu) svobodného tržního systému systémem centrálně řízeným. A to již bude konečná hospodářská katastrofa rozměrů krize v post sovětském Rusku (akorát rozšířena celosvětově) neodvratitelná.

Co s tím uděláme?

Co je pro nás „svoboda“? Aneb o cirkusu v Kodani

Svoboda, pojem posledních několika staletí. Dokážeme si ji představit? Dokážeme ji konkretizovat, přenést ji do jednoho pojmu, který je pro nás se svobodou nerozlučitelný? Čím je pro nás ta „svoboda“ právě svobodou?

„Život“ (Michal Suplinčák). To byla první reakce, když jsem několika lidem položil otázku „co je pro tebe svoboda“. Možnost žít si dle svého, tak, jak já chci. To je svoboda pro jednoho z pěti lidí, kterým byla otázka položena.

„Prostor“ (Jaroslav Kaucký). To byla reakce druhá. Neomezený prostor pro pohyb a myšlení, absence hranic – jak ve fyzickém, tak v duchovním světě.

„Volnost“ (Barbora Vondrová). Třetí reakce. To, že vám nikdo do ničeho nemluví, že si vše můžete dělat dle svého, že vám nikdo do vašeho rozhodování nezasahuje.

Čtvrtá (Lukáš Kubec) a pátá (Kristián Konzál) odpověď byla totožná – „neomezenost“.

Jen jednou to bylo vysvětleno jako „neomezené možnosti v lidském konání, avšak neomezená odpovědnost“ a podruhé jako příklad na silnici (autor je velmi zainteresován do automobilů): „například neomezené chování na silnicích, neomezená rychlost, ale jakmile je nějaká nehoda, někoho srazíš, tak vše platíš a jsi automaticky vinen. A do konce života si nezařídíš.“

Pět lidí. Čtyři slova, pět vysvětlení.

Ale neplatí náhodou, dle výše uvedených vysvětlení, že „život“ = „prostor“ = „volnost“ = „neomezenost“ = „svoboda“?

Všech pět „vysvětlení“ má jedno společné, a to že předpokládají existenci objektu a subjektu (vás a někoho třetího, pozorovatele) a předpokládají jakousi „svobodu“ – to, že subjekt nezasahuje do objektu. Že vám nikdo nezasahuje do života, že vám nikdo nenastavuje mantinely poznání, že vám nikdo do ničeho nemluví, nikým dalším neomezené možnosti, neomezené chování v „silničním provozu“ světa.

Pět názorů, pět různých, ale přitom stejných pohledů na svobodu. Na něco tak imaginárního, nadneseného, transcendentního. Pět různých názorů, které říkají vlastně to samé.

Zeptejte se sami sebe – co je pro vás svoboda? A proč? Napište si to na papír. Zapřemýšlejte nad tím a zkuste z toho „vyždímat“ ten nehrubší obrys vašeho vysvětlení. Nedojdete náhodou nakonec k tomu samému názoru?

Je zajímavé sledovat, jak se pět lidí, kteří se povětšinou neznají, dokážou shodnout na věci, o které se veřejně nediskutuje. Je to důkaz toho, že svoboda je člověku přirozená. Člověk se nepotřebuje „učit“ její definici, již sám automaticky dokáže říci, „co je to svoboda“. Řekne to jinak, než třeba všichni ostatní, ale přitom řekne to samé, co všichni ostatní.

Se svobodou se také mnohdy pojí další slovo – odpovědnost. Dokážete říct, co je to odpovědnost? Věřím, že ano. Většina z vás si řekne, že odpovědnost je cosi jako „že dokážeme přijímat důsledky svého jednání“.

Pokud jsme ovšem limitováni ve svém jednání a chování, vždy můžeme pro naše činy najít třetího viníka. Někoho, na koho „svalíme vinu“. Někoho nezabijete, protože jste limitováni právem. Právo je onen „viník“ toho, že někoho nezabijete. Nacisté se po druhé světové válce bránili na ně uvaleným obviněním tím, že pouze „plnili rozkazy“.

Je to přirozené – pouze vysoce morálně silný a zároveň vnitřně svobodný člověk dokáže být plně odpovědný. Pokud bude společnost svobodná jako celek (bez svobody všech neexistuje svoboda jednotlivce), bude také odpovědná. Bude odpovědně přistupovat k otázkám, které ji jako celek postihují.

Bude odpovědně přistupovat k otázce globální změny klimatu, bude odpovědně přistupovat k otázce chudoby a k dalším globálním problémům. Tedy ve svobodě je klíč k řešení těch největších obtíží. Vzrůstající etatismus, kdy stát stále více zasahuje do života společnosti (projevující se hlavně v USA a Evropě) jde zcela proti výše uvedeným tvrzením. Je tedy zcela logické, že se summit v Kodani změnil v „Cirkus Humberto“, když hlavní roli hrály Čína (kde o svobodě nemůže být žádná řeč), USA (kde za vlády Baracka Obamy dramaticky narůstá moc federální vlády) a EU (kde se moc centralizuje do úřadů EU, která často nejsou volenými orgány, a které svými regulemi silně zasahují do fungování trhu).

Dokud si jednotlivé vlády a mocenská centra neuvědomí, že osvobozením lidí, institucí, firem a celkově osvobozením společnosti od stále se rozmáhajícího vlivu státu, že tím, že ustoupí od současného etatismu, zvětší jakousi odpovědnost jednotlivce, nemůžeme v globálních otázkách najít společné řešení.

Jednotlivci totiž tvoří celek, detaily tvoří velikost. Svoboda a odpovědnost jednotlivce také tvoří svobodu a odpovědnost společnosti jako takové.

Když vyhrají komunisté – volby 1946; část 1.

První poválečné a zároveň na více, než 40 let poslední demokratické volby. Jak dopadli, víme snad všichni. Zvítězili komunisté, kteří získali cca 40% hlasů. Jaké byli ovšem okolnosti těchto voleb?

Především v této době neexistovala legální pravice. Strany s pravicovými programy byli de-facto zakázány za údajnou kolaboraci s předešlými okupanty. Nejvíce to postihlo Agrární stranu, která měla v předválečném parlamentu nejvíce mandátů. Nejsilnější strana Československa byla tedy odklizena z cesty. Většina voličů této strany se následně stalo voliči strany komunistické. O tom ale podrobněji později, jak došlo k zákazu pravicových stran?

Možná se vám to bude zdáti divné, ale nejvýznamnější jednání pro pořádání prvních poválečných voleb se začali vést v Košicích, a to z toho důvodu, že byli osvobozeny již relativně brzo – v lednu 1945. Prakticky ihned se do tohoto města začal soustředit politický život z celého okolí a 1. února vznikla Slovenská národní rada (dále jen SNR). Tři dny poté – tedy 4. února – SNR vydala manifest, kde nastolila svůj politický program (usilovala například o federativní charakter Československa). Hned 7. února byl SNR jmenován „sbor pověřenců“ (jakási vláda).

SNR celkově fungovala velmi rychle. Ještě během února rozpustila četnictvo a veškeré policejní složky na území Slovenska a místo nich ustanovila nový orgán Národní bezpečnosti. Dále (také v únoru) vydala prohlášení o rychlém zabavení a přerozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců a „nepřátel slovenského národa“.

V SNR se hlavní úlohy již od počátku ujali dvě politické strany – Demokratická strana (DS) a Komunistická strana Slovenska (KSS). Po dohodě těchto stran se začala připravovat budoucí Národní fronta, což byla jakási koalice všech (do parlamentu možno volitelných) stran.

Koncem března 1945 se v Moskvě uskutečnilo jednání zástupců exilové Londýnské vlády, českých politických stran (KSČ, lidovci, sociální demokraté a národní socialisté) a SNR. Jak již bylo řečeno, SNR viděla poválečné Československo federativně, ovšem po ostré debatě byl její návrh zamítnut. I přes to se ale nakonec zástupci dohodli na programu první vlády společné Národní fronty Čechů a Slováků.

Onu Národní frontu mohli tvořit pouze strany, které se zúčastnily Moskevských jednání, a zejména byly vyloučeny strany, které mají pravicový program. Zejména poslední podmínka poškodila celou řadu stran – mimo již zmíněné (ale nejvýznamnější) Agrární strany tak byli vyloučeny i strany Československá živnostensko-obchodnická strana, Československá národní demokracie a další.

K Agrární straně se ale vrátím. Pro ilustraci jejího předválečného významu stačí toto: v letech 1922 až 1938 vždy měla svého předsedu vlády, zastupovala zájmy zemědělců a byla opozicí vůči politické skupině Hradu (tedy osob spřízněných s T. G. Masarykem). V roce 1938 vstoupila do strany Národní jednoty a stala se její vedoucí složkou. Jejím odstavením se komunistům výrazně ulehčila cesta k moci.

První poválečná vláda Národní fronty Čechů a Slováků byla jmenována 4. dubna 1945. Předsedou vlády se stal sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, místopředsedou se stal komunista (a pozdější prezident) Klement Gottwald. Do vlády nebyli přizvání účastníci domácího protinacistického odboje. Tato vláda přijala Košický vládní program, který vycházel z moskevských dohod.

Komunisté obsadili mnoho vlivných pozic, dostali se do velení policie, armády, měli svého Ministra pro informace. V málokteré zemi drželi takto výhodné pozice. Postupně si začali mnoho složek politizovat (například policie a některá média), což začalo zneklidňovat představitele ostatních stran.

No, a postupně jsme se dostali až k volbám v roce 1946. Jednou z jejich zajímavostí je, že 3 za 4 českých stran měli ve svém programu nějakým způsobem zakotven cíl budování socialismu. Mnoho tehdejších politicky činných osob si uvědomovalo, že tyto volby budou velmi důležité – že mohou rozhodnout o dalším mocenském postavení komunistů a že v tom lepším případě je může zbavit mnoha důležitých postů. O tom však příště.

Státní dluh a nezaměstnanost

V jednom z předchozích článků jsem uvedl, že 40% výdajů státního rozpočtu tvoří výdaje na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Stejnou měrou se pak i de-facto toto ministerstvo podílí na schodcích státního rozpočtu (tedy na tom, kolik peněz nám schází na zaplacení našeho státu).

Pokud pomineme důchody, tak velký podíl na této částce mají různé podpory v nezaměstnanosti a další. Politici jednoduše říkají, že dají-li někomu podporu v nezaměstnanosti či nějaký přídavek, onen člověk více utratí a tím se zachrání nějaké to pracovní místo. Na první pohled se to zdá rozumné, že?

Problém je ale v tom, že stát si na ony podpory musí půjčit. A od koho si stát půjčuje peníze?

Je to samozřejmě od bank a dalších finančních institucích. Ty také většinou státu i ochotně půjčují, poněvadž je to celkem jistá investice – když už se nesplatí samotný dluh, vydělají aspoň na úrocích a stát většino nemá problém s placením úroků. Většinou, a také dokud mu ostatní nepřestanou půjčovat. Jenže půjčit si od banky z ničeho nic jen tak třeba 2 miliardy korun není jednoduché. Není to jako vaše půjčka na hezké vánoce v řádech tisíců (což jsou ostatně peníze hozené oknem), je to půjčka, která ovlivní celé hospodářství.

Pokud si od banky stát půjčí například ony 2 miliardy, tak poté banka nemůže právě ty dvě miliardy půjčit někomu jinému – například podniku. Finanční krize se Česku naštěstí vyhnula (ostatně to nám tvrdil ministr Kalousek již před rokem a byla to pravda), ovšem krize hospodářská již nikoliv. A ta se prohlubuje nedostatkem půjček.

V realitě to znamená tedy to, že i firmy, které mají zajištěné zakázky a čekají na platby v průběhu příštích měsíců si nemohou půjčit na současný provoz, a to i když budou schopni splatit tuto půjčku i relativně brzy. Banky jim tu půjčku jednoduše nedají, protože místo toho, aby investovali menší sumu do podniku, investují větší sumu do státu. A pro podnik již peníze nezbývají.

Upřednostní stát – vždy. Stát si totiž půjčuje více peněz, od státu tedy dostanou i více zaplaceno na úrocích. Není se tedy čemu divit. Tím zlým v tomto případě není banka, která nechce chudinkám podnikatelům půjčit, ale právě stát, který neumí hospodařit s veřejnými penězi. Tedy penězi nás všech.

Onen podnik poté jednoduše propustí třeba 10, ale třeba i 1000 zaměstnanců, aby zůstali peníze na běžný provoz. Ti propuštění zaměstnanci půjdou na pracovní úřad, aby si zažádali o podporu v nezaměstnanosti, na kterou si stát musí půjčit… a tak to jde stále dokola. Problém je ovšem ten, že pokud se kvůli tomu, že podnik nedostal od banky půjčeno na provoz, propustí další zaměstnanci, a ti začnou pobírat podporu v nezaměstnanosti, logicky se také zvýší množství peněz, které je na podpory potřeba celkově vydat. Což také znamená, že si stát na tyto další podpory musí půjčit další peníze, což má za následek další zvětšování nedostatku půjček, další propouštění a další zvětšování schodku státního rozpočtu.

Je to tedy neustálý kruh. Problém je ale dlouhodobého charakteru – s větším schodkem se také zvyšuje celkový státní dluh. Co to znamená?

Z celkového státního dluhu se také každý rok platí úroky. Tyto platby úroků jsou dalším z výdajů státního rozpočtu (aktuálně se vším všudy cca 64 miliard). Pokud se tyto úroky každý rok zvyšují, tak ruku v ruce se zvyšující se nezaměstnanosti a štědrým sociálním systémem se také dále zvyšují výdaje ve státním rozpočtu. A právě proto si stát musí zase půjčit. Zvýší se tak nejen státní dluh, ale i úroky na další rok (další zvýšení výdajů), čímž se zajistí zvýšení schodku státního rozpočtu pro další rok, čímž se zajistí další snížení množství půjček pro podniky a další propouštění. Znovu se zvětší výdaje na sociální systém (podpory v nezaměstnanosti), znovu se zvětší schodek…

Tušíte, kam to míří?

Datosféra – budoucnost internetu a iluze České pirátské strany

Česká pirátská strana se při svém vzniku dočkala jistého menšího mediálního ohlasu. Způsobeno to bylo především tím, že jde o nový typ strany – neřeší sociální otázky, neřeší zdravotnictví, ani tak ekonomii, neřeší životní prostředí ani víru či menšiny. Řeší platformu třetího tisíciletí, řeší internet.

Ačkoliv se to nemusí zdát pravdou, dnešní internet je pouze internetem v plenkách – ten pravý Internet se začne projevovat až v průběhu následujících let, kdy se právě z internetu stane ta nejdůležitější platforma pro mnohá média, kdy internetem proteče víc peněz, než-li televizí, rádiem a tiskem dohromady.

Budoucí Internet s velkým I bude poněkud jiný. Nebude to jen změť webových a komunikačních služeb, kde mezi dvěma uživateli stojí strohá zeď tagů, ale živá a interaktivní sféra lidského světa – v souladu s názvoslovím sfér to nazvěme „datosférou“.

Jaký bude rozdíl mezi onou datosférou a dnešním internetem?

Internet lidé vnímají především jako síť, ke které se přistupuje ze zařízení – PC, notebook, telefon. Televize, rozhlas, tisk či billboardy jsou od internetu striktně odděleny – jsou „sousedy“ dnešního internetu, žijí vedle něho a soupeří s ním.

Datosféra bude ovšem čímsi jiným. Internet bude základem – tedy říkáme tomu internet, ale spíše to bude Net – tedy síť. Možná by se pro budoucí internet hodil spíše název „médium“ či „ultramédium“. Televize, rozhlas, tisk, billboardy, volební plakáty stran, telefonování, takřka veškerá lidská činnost nebude žit vedle onoho internetu, ale bude žít v něm. Internet bude základem pro veškeré informace, pro veškerá data, která se na světě vygenerují. Proto Datosféra, proto ultramédium.

Toto ovšem dělá z internetu do budoucna nejmocnější nástroj – kdo by se internetu zmocnil, získal by takřka nadvládu nad světěm, poněvadž internet se bude rovnat všemu.

Tohoto jsou si vědomi mnohé organizace, vlády, úřady a společnosti. Ty se proto internet snaží ovládat, poněvadž pokud již nyní nezačnou ovlivňovat obsah internetu, ujede jim vlak a do budoucna to již nedoženou. Zůstane-li internet svobodným a nezávislým, znamenalo by to do budoucna i naprosto svobodný a nezávislý tisk, rozhlas, televizi… vše. Což se mnoha lidem nemusí líbit.

To, že nám na základě internetu vzniká jakási datosféra, kde internet bude alfou a omegou všeho, je vidě již dnes – ať už jde o IP telefonii, IPTV, sociální sítě či malá nezávislá internetová rádia. Ovšem to jsou pouze první maličké krůčky.

A co s tím mají co společného pirátské strany, případně naše Česká pirátská strana?

Jak již bylo řečeno, zaměřují se na internet. Na jeho svobodu, pouštějí se do těžkého boje proti nejmocnějším lidem světa, kteří budou zaručeně chtít onu datosféru ovládat.

Problém ovšem je, že tyto fakta jsou de-facto zákulisní. O tomto možném budoucím vývoji ví pouze několik (v řádech tisíců v ČR) nadšenců a ony firmy. Lidé venku chodí dál volit konzervativce či socialisty, kteří na ně útočí otázkami daní, zdravotnictví či sociálního systému. Lidé se o internet nezajímají, slouží jim pouze pro email či pro vyhledání nějaké informace, maximálně pro zábavu. O blokování nějakých stránek či o něčí snaze ovlivnit internet, o svobodném principu internetu a o možných budoucích důsledcích vývoje internetu nemají ani potuchy, nezajímá je to, je jim to jedno.

Internet je pro většinu lidí natolik marginální téma, že radši budou volit nízké daně, sociální systém, levné dálnice či záchranu lesů. Radši budou volit témata všeobecná, která vidí všude, než témata „o tom počítači“. Když se zeptáte obyčejného člověka na některé z témat ČPS ohledně internetu, tak buď z neznalosti souhlasí s tím, proti čemu ČPS bojuje, nebo řekne „a co je mi do nějakýho internetu prosimtě, to, jak se budeme mít je přeci důležitější“. A třeba si ani neuvědomují, že právě to, jak se budou mít, může být v budoucnu hodně ovlivněno právě internetem.

Voličem ČPS bude také spíše mladý člověk, což je dobré do budoucna, ovšem má to i pár nevýhod.

Za prvé je to v nestálosti této voličské základny. Je nutné je přinutit k tomu jít vůbec volit a poté je přinutit volit právě ČPS. U lidí 20+ by to nemusel být moc velký problém, ale u prvovoličů a voličů všeobecně do 20 let to bude těžké, a to už z důvodu, že se o politiku moc nezajímají a volí dle „barvy kravaty“ právě ty, co jsou nejčastěji v televizi a nebo protože netuší nic o internetových politických tématech a připadají jim nedůležitá (to, že internet intenzivně používají neznamená, že mu rozumí – toto platí v ohromné míře mezi dnešními mladými, berte většinového člověka!)

ČPS má tedy své plakáty s hesly „Svobodný internet“ či „Revize autorského zákona“ opravdu pěkné, ale zatím jsou to jen a pouze plakáty pro fanoušky ČPS. Většinovému voliči, který by ČPS poslal do Parlamentu jsou tato témata cizí, doslova ukradená.

Úkoly ČPS by tedy měli být následující:

  1. Co nejrychleji zmobilizovat své fanoušky a ty, jenž by s největší pravděpodobností šli volit ČPS – mladé lidi – a donutit je jít volit.
  2. Dostat se do kontaktu s širokou veřejnosti (předvolební meetingy nejsou úplně k zahození, i když můžou stát nějaké to vejce…) a říct jim co je ČPS, jaká jsou témata ČPS, proč jsou témata ČPS důležitá.
  3. Přesvědčit širokou veřejnost, že témata internetu jsou stejně důležitá, jako témata všeobecného života. Přinejlepším z internetových témat udělat právě témata všeobecného života.
  4. A znovu – být v kontaktu nejen s internetovými uživateli, ale i s širokou veřejností a nabídnout i témata všeobecného rázu.
  5. Poutat pozornost.

Heslo ČPS „internet je naše moře“ je hezké a svým způsobem výstižné. Ovšem na nějaký politický úspěch je pouze internet jen malým rybníčkem.

Volební program ČSSD pod lupou – díl 3. – vzdělání

„Vzdělanostní společnost“ je jeden z bodů volebního programu ČSSD. Tento bod nastiňuje, jakým směrem by chtěla soc. dem. vést české školství. Koukněme na to podrobněji.

Rozhodně trváme na povinném roku bezplatné předškolní výchovy v mateřské škole či v podobném zařízení. Připravuje dítě na vstup do školy; poskytuje mu základní návyky a dovednosti, vychovává k disciplíně a životu v kolektivu.

– zdroj: cssd.cz

Rok bezplatné předškolní výchovy je zajímavý návrh. Mnoho lidí by s ním určitě souhlasilo, ale – vše má své ale.

Výchova dětí je plně v rukou rodičů a stát může zasahovat jen v minimální míře – je-li dítě týráno, popřípadě požádá-li sám rodič o pomoc stát. Zde je ovšem povinnost. Chcete i vy nutně dávat své dítě rok do školky?

V prvním díle tohoto seriálu jsem se ptal, zda dokáže ČSSD rozlišovat dva pojmy a to rovnou spotřebu a rovné příležitosti. Zde citovaný kus z volebního programu je ovšem typickým zástupcem oné rovné spotřeby.

Není nic špatného na umožnění bezplatné předškolní výchovy, ovšem lidé by měli být vedeni k samostatnosti. I dnes existují rodiny, které mají radši své ratolesti doma a to z toho důvodu, že jim doma dokáží dát lepší přípravu. Nebo si to aspoň myslí.

Zároveň je zde vidět tendence nutit dospělé svéprávné lidi k nějakému kroku, k nějakému rozhodnutí. Žijeme ve svobodné společnosti a nevidím důvod, proč by vzdělání svých dětí neměl mít do určitého věku v rukou rodič. Hlavně v takto útlém věku, jakým je věk předškolní.

Také zde existuje otázka proč bezplatná? Uznávám, že je zde určitá množina sociálně slabých – ti mají na tento stav potvrzení, oni jsou ti, jenž by bezplatný stav potřebovali, aspoň po určitou dobu. Proč ne, lidí, kteří jsou skutečně až za touto „hranicí chudoby“ v ČR není mnoho. Jestliže ovšem rodina vydělává, neměl by zde být problém aspoň nějaké spoluúčasti – je to přeci investice do vzdělání, která se té rodině vrátí.

Dále je  zde otázka kvality – jak kvalitní by byla tato předškolní výchova, byla-li by poskytována zdarma a celoplošně? Kvalita závysí na tom, kolik prostředků by stát do této předškolní přípravy vložil. A stát nemá peněz na rozhazování a toto by skutečně nebyl levný projekt. Kvalita by byla nevalná.

Kvalitní veřejná škola je založena především na motivovaných a kvalifikovaných učitelích, kteří ve svém zaměstnání vidí dobrou perspektivu uplatnění. Proto zvýšíme platy učitelů a ostatních pracovníků ve školství.

– zdroj: cssd.cz

Objem peněz, který je vyčleněn na platy učitelů je dnes dostačující. Problém je u efektivity jeho přerozdělování. Dnes je systém nastaven tak, že nastupující učitel bere cca 14 000 hurbého (+-). To je mrzký plat na vysokoškolsky kvalifikovaného člověka. Učitel s mnohaletou praxi se ovšem může vyšplhat až k hranici takřka 30 000 hrubého.

Jestliže chceme nové, perspektivní učitele, musí se systém učitelských platů změnit a to následovně: starším ubrat a mladším přidat. Tedy zmenšit tyto nůžky, kvůli kterým má naše školství „přebytek“ učitelů v důchodovém věku a nedostatek mladých, kteří by je nahradili.

Také je zde otázka, kolik peněz můžeme na platy učitelů dát. Dobrým doplňkovým řešením by mohlo také být přesunutí části platu do „osoního ohodnocení“, o kterém by rozhodl ředitel školy a kde by musela být částka na toto vyčleněna naprosto využita.

Jednoduché zvýšení platů a ponechání současného systému není řešení – neřeší nedostatek mladých učitelů ani přebytek učitelů již v důchodovém věku.

Dalším problémem je neefektivnost toku peněz ve školství. Aby se mohli zvýšit platy, musí se kontrolovat, kam, kolik a na co se peníze posílají. Je nejeden případ, kdy jedna škola dostala (aniž by žádala) 2x dotaci na nákup nových PC (tedy škola měnila PC de-facto 1x za půl roku), ovšem nedostala dotaci na opravu šaten a nemohla peníze z druhé dotace na PC použít na rekonstrukci šaten – to by bylo vyhodnoceno jako použití peněz za jiným účelem, než za jakým byli přiznány, tedy zpronevěra. Škola by pak peníze musela vracet.

Základní škola musí věnovat zvláštní pozornost dětem s talentem, dětem, které nezvládají první kroky ve škole, a dětem se specifickými potřebami.

Individuální péče na základním stupni vzdělání může většinu těchto překážek překonat a schopnosti jedince rozvinout. Péče o děti, které potřebují pomoc a podporu, je v souladu s praxí vyspělých zemí základním krokem k překonání bariér. Je důležité poskytovat tuto péči plošně, protože je to nejlepší obrana proti chudobě a sociálnímu vyloučení a naopak nejlepší cesta k začleňování do společnosti.

– zdroj: cssd.cz

Co se týče dětí, jenž potřebují podporu (třeba kvůli různým dis poruchám atp.) je zde jeden problém – od nejednoho učitele mám potvrzeno, že již dnes se na pomoc těmto dětem opravdu velmi tlačí (je to třeba spojováno s různými dotacemi atp.). Učitelé jsou pak nuceni věnovat se těmto dětem přespříliš, což má za důsledek to, že není čas se věnovat dětem s talentem.

A byla to právě vláda ČSSD a její ministryně Petra Buzková, která zrušila školy/třídy pro nadané děti. Byla to osudová chyba (viz víše uvedené).

Od základní školy je nutno vyváženě podporovat prvky, které učí žáky obecné i pracovní morálce a tvořivému řešení problémů. Ukazuje se, že ve srovnání se vzdělanostně nejvyspělejšími zeměmi dosud zaostáváme ve výuce angličtiny, dalších cizích jazyků a v matematice. Podpora těmto předmětům neznamená útlum v jiných oborech.

– zdroj: cssd.cz

Problém s výukou angličtiny a dalších cizích jazyků je ten, že není dostatek kvalifikovaných učitelů. Těžko budou angličtinu kvalitně učit přeškolení ruštináři (také stále realita). Je potřeba lidi se vzděláním. Z historických důvodů jsou to ovšem převážně mladí lidé, kteří místo učení cizího jazyka pracují v soukromém sektoru, kde dosáhnou hned ze začátku své kariéry lepších platových podmínek.

Další problém, který je zde přehlížen je nedostatečné ekonomické a právní podvědomí české společnosti. Výukou matematiky a rozvíjením logiky totiž nenaučíte lidi  základnímu právně-ekonomickému myšlení.

Školné nepokládáme za faktor, který by zkvalitnil studium. Nepodpoříme jeho zavedení na veřejných vysokých školách.

– zdroj: cssd.cz

Vysoké školství je finančně nejnáročnějším typem vzdělání. Nedostatek peněz v této části školství je to, co snižuje jeho kvalitu. Na kvalitní výzkum (který je s VŠ a univerzitami spojován), kvalitní vzdělání, kvalitní prostředky ke vzdělání (moderní učebny atp.) jsou potřeba peníze a to takové množství, které jednoduše stát nemá k dispozici.

Řešením této situace je školné s kvalitním systémem stipendií, v zahraničí je mnoho příkladů funkčních řešení, proč se neinspirovat?

Pokračování příště.

1 17 18 19 20