Jak nám zdražila elektřina

„Kontrolní a regulační instituce státu nefungují a firmy s výraznou tržní silou si v praxi dělají co chtějí,“ prohlásil Paroubek.

– iHNed.cz

ČSSD chce obnovit regulaci cen v oborech, jako je energetika, vodárenství, plynárenství a další. Argumentuje mimo jiné i tím, že v ČR od roku 2006 vzrostla cena elektřiny o 122 procent. Pojďme se kouknout na cenu elektřiny pro domácnosti blíže.

Změna cen elektřiny a změna mezd
Srovnání růstu cen elektřiny a mezd v letech 1989 až 2008

Pohlédněme nyní na výše uvedený graf. Sledujeme v něm vývoj průměrné mzdy a cen elektřiny vzhledem k roku 1989. Povšimněme si, že červená čára, která ukazuje růst cen elektřiny je většinou (až na pár malých výjimek) pod modrou čarou, která znázorňuje růst mezd. Přesněji řečeno, v roce 2008 byla cena 1 kWh pro domácnosti vyšší o 581 %. Mzdy však byli v průměru vyšší o 631 %. Jasně vyplývá, že mzdy rostly většinu času rychleji, než cena elektřiny.

Průměrná mzda/cena elektřiny
Průměrná mzda dělená cenou elektřiny - o kolik více či méně elektřiny jsme si mohli z platu koupit, tedy - zdražovala či zlevňovala elektřina?

Druhý graf je – ač se to možná nezdá – výmluvnější. Ukazuje nám totiž onen rozdíl mezi rychlostí růstu mezd a rychlostí růstu cen elektřiny. Čím vyšších hodnot modrá čára dosahuje, tím rychleji rostli mzdy v porovnání s růstem cen elektřiny a tím více byla elektřina reálně levnější.

Již na první pohled je jasné, že nejlevnější byla elektřina v roce 1997, kdy byla levnější o 39 %, následují roky 1995 (levnější o 27 %) a 1991 (levnější o 19,5 %). Nejdražší byla elektřina v letech 1992 (o 13 % dražší), 2002 (o 3,2 % dražší) a 2000 (o 2 % dražší). Dražší byla i v roce 2001 (o 1,6 % dražší).

Sociální demokracie samozřejmě z růstu cen elektřiny viní ODS. Koukněme se tedy, za jaké vlády byla v uplynulých dvaceti letech elektřina levnější či dražší:

Rok Změna cen elektřiny
1990 o 3,6 % levnější
1991 o 19,6 % levnější
1992 o 13,1 % dražší
1993 o 5,1 % levnější
1994 o 12,8 % levnější
1995 o 27 % levnější
1996 o 1 % dražší
1997 O 38,6 % levnější
1998 o 11,6 % levnější
1999 o 9,4 % levnější
2000 o 2 % dražší
2001 o 1,6 % dražší
2002 o 3,2 % dražší
2003 o 7,5 % levnější
2004 o 9,6 % levnější
2005 o 13,3 % levnější
2006 o 10,5% levnější
2007 o 10,6 % levnější
2008 o 8,5 % levnější

Vlády sociální demokracie tedy drží jedno zajímavé prvenství – za jejich vlád bylo nejdelší období, kdy byla elektřina reálně dražší, než v roce 1989. Jedná se o období v letech 2000 – 2002.

V současné době je tedy elektřina stále o 8,5 % levnější, než v roce 1989. Je tedy třeba zvýšit regulaci na trhu s elektřinou?

Proč brojit proti (finančním) spekulacím?

V USA i státech EU se tvrdě diskutuje o regulaci. V Davosu se mluvilo o regulaci a začalo se regulovat. EK mluví o regulaci. Všichni mluví o regulaci toxického kasinoveho kapitalismu, jen nějaký pan Topolánek od veskláků z Monte Argentaria vytahuje rok 1948. Bolševismus modré party je úsměvný, ale bohužel i vrcholně nebezpečný celé EU.

Lukáš Kraus

Regulace – ať už jde o různé „spekulace“  a další – je špatná. Špatná, špatná, špatná. Omezuje nejen naši svobodu, ale i náš akční rádius.

Mnoho lidí si dneska rádo kopne do těch hnusných spekulantům. Lidí, kteří investují, nakupují, prodávají za účelem zisku. Jsou to prý oni, kdo může za krizi. Jsou to prý oni, kdo můžou za schodky veřejných financí. Jsou to prý oni, kdo můžou za skoro vše zlé na světě. Tady jde vidět, že si někdo zvolil svého obětního beránka. Však je to snadné – spekulant je vlastně každý, ale přitom nikdo. Je tedy tak snadné svést všechno zlo na tak plytký pojem, jako je spekulant.

Myslím, že je to složitější… Na Západě se o regulaci dost mluví, ale moc se toho v praxi neudělá, kdežto v ČR se ani nemluví. Takový Stiglitz třeba tvrdí, že Obamovy návrhy jsou nedostatečné. Ještě nedošlo ani na obnovení stavu řekněme kolem roku 1950. A hlavně se mělo regulovat na mezinárodní úrovni, kam utekli velcí investoři už v polovině 70. let, a to se prakticky vůbec neděje.

Takže si můžeme stežovat na ideologickou zaslepenost v ČR a (většinou) prázdné fráze v zahraničí. Jsem přesvědčený, že finanční spekulace nikomu ve společnosti nic pozitivního nepřináší a měli bychom se dostat někam tam, kde bylo bankovnictví a finančnictví před nástupem Chicagské školy atd. To znamená oddělit banky a spořitelny od spekulace, jasně a nekompromisně. Jak se u legislativy začne mluvit o pružnosti, většinou se za tím schovává snaha rozmazat všechna jasná rozlišení a umožnit nějaké pochybné hrátky v zákulisí.

Karel Dolejší

Přístup pana Dolejšího je – přinejmenším – úsměvný. Všechny ty spekulace jsou tak ohromě společensky neužitečné, že jsou to právě ony, které přináší zisky na různých soukromých důchodových fondech či na životních pojištěních. Výnosy ze všech možných spekulací jsou tak strašné, že i z nich se platí daně, že mnoho finančně-poradenských firem, které i ze všech možných spekulací žijí, spolupracuje a podporuje mnoho veřejně prospěšných organizací. Prostě jeden důvod vedle druhého pro boj proti spekulacím.

Mnoho odpůrců spekulací zároveň poukazuje na USA a na místní znehodnocení vkladů v různých penzijních a jiných fondech. Spolu s tím tvrdí neustále dokola několik dogmat:

  • Spekulovat s důchody, zdravím, vzděláním je nemravné!
  • Stát musel vydat na sanaci mnoha spekulantů spousty prostředků z veřejných zdrojů – jsou to spekulanti, kteří mohou za dluhy vlád!
  • Ono by to mohlo fungovat i bez regulace, ale takový systém vytváří veřejné dluhy!
  • Za výnosy ze spekulací nejsou reálné hodnoty!
  • Pokud nebudeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Nyní si jednotlivé argumenty zastánců regulace vezměme bod po bodu.

Spekulovat s důchody, zdravím a vzděláním je nemravné!

Nemravné? Ale božínku, to jistě zastánci regulace souhlasí s tím, že stát je nemravný, když kontrolou (regulací) důchodových systémů, zdravotnictví a vzdělání spekuluje s budoucností (důchodem, zdravím a vzděláním) každého z nás! Vždyť když dané odvětví kontroluje stát, je stát automaticky ohromným spekulantem. Je to právě stát, který chce v daných oblastech fungovat efektivně, který chce za vydané prostředky něco získat. Je to právě stát, který prodává, nakupuje a očekává z toho nějaký zisk. Stát musí být v očích zastánců regulace tak strašný spekulant! Jestli se státu daří fungovat efektivně a těžit ze svého monopolu v určitých oblastech – toť otázkou. Dle mého názoru tomu tak není (viz štítek regulace).

Mimochodem, kdo peníze dobrovolně svěřil těm hnusným spekulantům s vidinou krásného důchodu, zajištěné zdravotní péče a jiného? Stáli ti proklatí spekulanti s pistolí u hlavy těch lidí a nutili je investovat? Ne. V každé investici je riziko, míra rizika je obvykle přímo úměrná  výši možného maximálního výnosu. Jednoduše řečeno, čím větší chceme výnos (zisk), tím větší riziko musíme podstoupit. Riziko je cenou za budoucí možný zisk. Je však otázkou, zda toto chtěli ti lidé, kteří si na důchod spořili v hodně rizikových fondech, chtěli slyšet. Je otázkou, zda se na to lidé někde zeptali. Je otázkou, zda si lidé nechali alespoň zdarma poradit od obyčejného finančního poradce. Odpověď je si myslím jednoduchá – lidé se neptali, lidé se neinformovali, lidé věřili reklamám, a to i když jim vlastně ani nerozuměli.

Jsou tedy současné ztráty chybou spekulantů, nebo lidí?

Spekulanti mohou za dluhy vlád!

Stát musel vydat na sanaci mnoha spekulantů spousty prostředků z veřejných zdrojů – jsou to spekulanti, kteří mohou za dluhy vlád! Ach bože – kolik já již napsal článků na toto téma, kolikrát jsem kritizoval sanace soukromého sektoru od státu, kolikrát jsem kritizoval znárodňování!

Zde je však nastolen znovu problém chápání a logického uvažování – stát spravuje veřejné finance. Tento správce se rozhodl, že zaplatí dluhy za soukromý sektor, že na sebe převezme riziko a závazky. Rozhodl se sám a svobodně. Je to špatné rozhodnutí státu, nebo chyba soukromého sektoru?

Ovšemže je to chyba státu!

Stát sám a svobodně se rozhodl investovat do krachujících podniků! Stát sám se rozhodl spekulovat s budoucností trhu tím, že trh deformoval svým zásahem!

U tohoto bodu je zásadní právě pohled na to, co je to systém. Mnoho zastánců regulace říká, že selhal systém („kapitalismus“), a tak ho stát musí napravit. Že nebýt selhání systému, není zde krize. To je chybný pohled.

Systém je transcendentní, tedy systém obsahuje konjunkturu a recesi (depresi). Systém obsahuje stát, systém obsahuje soukromý sektor. Vše je nedílnou součástí systému a pokud je zde růst, je jasné, že může přijít (a jednou přijde) pokles. Je to tedy růst, ke kterému bychom měli být prozíravý. Je to růst, kde by měl stát tvořit rezervy, úspory, protože není zdravých investic bez úspor.

Bohužel, mnoho správců financí (stát jako správce financí veřejných, každý jedinec jako správce financí soukromých) se tímto jednoduchým pravidlem (investice kryté úsporami jsou levnější a zdravější, než investice kryté dluhem) neřídí. Zadlužují se, díky čemuž v době růstu (konjunktury) zvyšují své výnosy, které však díky dluhům netvoří reálný zisk. Tato nezdravost investic se projeví právě v krizi – krize je ponaučením, krize je šancí. Bankroty, ztráty, recese přinesou ohromné ponaučení právě těm, kteří investovali špatně, kteří své investice kryli dluhy, na jejichž splácení v době krize prostě nebudou mít. Toto ponaučení může být mnohde natolik silné, že si již málokdo troufne investovat nezdravě. Jednoduše proto, že bude poučen z minulosti.

Stát svými zásahy toto ponaučení likviduje. Dává lidem signál, že v době konjunktury (růstu) si mohou dělat co chtějí, protože ztráty v budoucnosti za ně stát zaplatí. Tento přístup vede k růstu špatných investic a ke zhroucení veřejných financí.

Ten špatný je stát. Je to stát, který v rámci plytkého, neurčitého, vlastně nijakého veřejného zájmu podporuje špatné investice. A nejvíce špatné investice podporují právě zastánci státních zásahů do hospodářství, kteří se z velké části kryjí se zastánci regulace. Jak úsměvné.

Za státní dluhy mohou vlády, zprostředkovaně voliči a nikdo jiný. Žádní spekulanti. Spekulanti se zde stali pouhým obětním beránkem, na kterého se právě ti, kteří v minulosti ohromné dluhy vytvořili, snaží přenést své chyby. Už jen proto budu vždy obhajovat všechny ty zlotřilé spekulanty.

V tomto bodě jsme si vyjasnili i třetí argument zastánců regulace, a to ten, že ono by to mohlo fungovat i bez regulace, ale takový systém vytváří veřejné dluhy!

Za výnosy ze spekulací nejsou reálné hodnoty!

Vezmeme si jako příklad ukázkovou spekulaci – nakoupíme dolar za 20 Kč. Za tři hodiny ho prodáme za 20,1 Kč. Naším výnosem ze spekulace je 10 haléřů. Je za těmito 10 haléři nějaká reálná hodnota? Co způsobil zhodnocení dolaru vůči koruně, co způsobilo devalvaci koruny?

Začněme vysvětlením (velmi, opravdu velmi zjednodušeným), čím je kryta (co stojí za její hodnotou) koruna a dolar. Koruna a dolar již mnoho desítek let nejsou kryty žádným cenným kovem. Nejsou kryty (přímo) nějakou komoditou, tedy něčím hmatatelným (kovem atp). Stát jednoduše ručí, že si za danou měnu v dané zemi něco koupíte.

Tedy je to jakási důvěra v hospodaření vlády a státu, co kryje korunu a dolar. Pokud se nebude českému hospodářství dařit, pokud v něj klesne důvěra, začnou lidé, kteří s měnami obchodují (ti hrůzní spekulanti) prodávat českou korunu a nakoupí místo ní třeba dolar, protože hospodářství a stát, který za dolar ručí, se stane důvěryhodnějším. Tedy stoupne cena dolaru (je po něm větší poptávka, lidé ho více chtějí) a klesne cena koruny. Tedy 1 USD bude stát více českých korun, protože dolar zdraží. Zdraží třeba o 10 haléřů.

Na tento moment čekají ti, kteří s měnami obchodují. Třeba my. Koupili jsme dříve americký dolar za 20 Kč, stejně jako mnoho jiných, protože jsme více důvěřovali v hospodářství Spojených států, než v hospodářství České republiky. Tím jsme vyhnali cenu dolaru nahoru – signál pro společnost, že americké hospodářství je důvěryhodnější, je v lepší formě, než to české. Tím, že jsme vyhnali cenu nahoru máme teď možnost dolar prodat někomu jinému (po dolaru je poptávka, na trzích je ho méně k mání, protože ho jako první koupili již lidé dříve – třeba my). Takže ho klidně můžeme prodat a tím se obohatit. Proč ne – prodali jsme dolar někomu jinému, získali jsme na tom 10 haléřů.

Upozorňuji, že model je velmi, velmi zjednodušený! Detailní vysvětlení by zabralo prostor pro několik dalších článků.

Tedy za spekulacemi – třeba s měnami – stojí ta nejreálnější a nejhmotnější hodnota, jakou lze na světě nalézt – celé hospodářství dané oblasti! Co je reálnější, než výkon továren, struktura hospodářství a konání státu?

Pokud nebudeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Myslím si, že jsem v článku již vysvětlil dost. Pokud nad obsahem zapřemýšlíme, zjistíme, že je to celé jako lego – vše do sebe zapadá. Je tedy jasné, že pokud budeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Pokud by to však někdo nechápal (není se za co stydět), napište do komentářů. Převysvětlení celého tohoto článku (tedy vysvětlení proč je poslední bod seznamu argumentů zastánců regulace naprosto chybný a nelogický) by zabralo opravdu spousty místa. Z výše uvedeného vše vyplývá, ale pro jistotu přidám odkaz na seznam článků, ve kterých o regulaci také pojednávám – články o regulaci. Asi nejlépe vysvětlené, jak moc je tento poslední bod de facto kontraproduktivní, je to v článku Jak státy přeintervenovali. Přeji pěkné čtení!

Úvahy zastánců regulace jsou špatné. Pokud by se k moci dostal někdo, kdo by je uplatňoval v praxi, jsou i nebezpečné. Proto nenechme se zlákat levnými, ale dobře znějícími slogany o podříznutí krku těm zlořádným spekulantům. Přemýšlejme. Spekulace je dnes všechno, i to, že si jdete koupit rohlík. Celý náš život, veškerý náš komfort vychází ze spekulací. Tak proč proti nim brojit, když jsou tak prospěšné?

Nigel Farage: bylo nebylo, jeden byrokratický puč

Nigel Farage
Europoslanec Nigel Farage

Nigel Farage:

V příštích generacích se bude dětem vyprávět tento příběh. Rodiče budou říkat, že bylo nebylo, Evropa byla rozdělena. Byla tam velká zeď přímo uprostřed. A lidé na východě byli velmi chudí a neměli demokracii. A žili ve zlém systému, kterému se říkalo komunismus, který zabil miliony vlastních lidí.

Potom přišla velká radost, ta zeď byla zbourána. A skončili jsme s 27 národy, jejichž lidé žili v demokracii a 500 miliónů lidí žilo v míru.

Ale bohužel… bohužel, bohužel…

(následuje velký potlesk, takoví tento muž v EU parlamentu vskutku nikdy nesklidil)

Ne, já toho mám víc. Slubuji… slibuji vám… Slibuji vám, že toho řeknu víc. Díky, díky. Teď bych si měl možná sednout.

Bohužel, příběh pokračuje. Politici ve funkcích byli velmi chamtiví. Chtěli pro sebe peníze a chtěli moc. A tak se uchýlili ke lžím a podvodům. A tak zosnovali ten nejvelkolepější byrokratický puč, jaký svět kdy viděl.

Ale nepotřebovali k tomu žádné kulky, byli mnohem chytřejší, mnohem lepší intrikáři. A tak prosadili novou smlouvu. Říkalo se jí Lisabonská smlouva. A pak, a pak dali 27 lidem absolutní neomezenou moc.

To byli ti lidé, to byli ti lidé, kteří dělali všechny zákony. Samozřejmě, že už měli vlajku a už měli hymnu, ale postupovali dál v budování nového státu. Ale ignorovali občany. A uděli to, ať už to věděli nebo ne, že znova stvořili ten samý zlý systém, ve kterém předtím žili lidé z východní Evropy.

Ale neuvěřitelné bylo… to neuvěřitelné bylo, že mnoho z těch nových bossů předtím pracovalo pro ten stejný zlý systém. Samozřejmě, ten plán měl chyby a jejich fantaskní měnový projekt zkolaboval.

Ale ti noví šéfové pořád nenaslouchali občanům. Ne, ztěžovali život dál. Uvrhli desítky miliónů lidí do chudoby, nenechali lidi promluvit. A na konci, lidi museli přejít k násilí, aby získali zpátky svoje národní státy a demokracii.

A ponaučení… a ponaučení tohoto příběhu je to, že si šéfové v ničem nepoučili z historie. Členové Evropského parlamentu, než svěříte moc této Komisi, vzpomeňte si, vzpomeňte si, že před 60 lety padla ne Evropu železná opona, ale nyní s touto Komisí, tu je ekonomická železná pěs, a tu dnes velmi dobře cítí v Řecku.

Nemůžeme vybudovat nový…

V tuto chvíli byl mikrofon europoslance Farage vypnut předsedou Evropského parlamentu, panem Jerzy Buzekem.

Nigel Farage: vláda post-demokratického věku

Nigel Farage
Europoslanec Nigel Farage

Projev Migela Farage po dosazení H. van Rompuye a baronky Ashtonové do svých funkcí.

Nigel Farage:

Vítám všechny, všichni jste dnes ráno nějak zamlklí a já si myslel, že to bude velký a hrdý okamžik. Trvalo vám osm a půl roku plných šikanování, lhaní, ignorování demokratických referend, osm a půl roku vám trvalo tuto smlouvu prosadit a 1. prosince ji budete mít.

A samozřejmě architekti toho všeho, Giscard, chce, aby na základě této ústavní smlouvy měla EU větší globální hlas. Ale obávám se, že vůdci koletivně ztratili nervy, rozhodli se, že chtějí, aby se na globální scéně objevovaly jejich tváře, a ne někoho z EU, takže nám bylo najmenováno několik politických trpaslíků.

Kissingerova otázka „komu v Evropě zavolat“ odpovězena nebyla, že? Myslím, že jedinou odpovědí může být pouze pan Barroso, protože je jediný, o kterém někdo na světě kdy slyšel a je pravděpodobně u těchto jmenování velkým vítězem, takže není divu, pane, že dnes ráno vypadáte tak šťastně.

A máme nového prezidenta Evropy! Hermana van Rompuy. Nevypadá jako těžká váha, že? Nevidím, že by zastavoval provoz v Pekingu nebo Washingtonu, pochybuji, že dokonce i v Bruselu by někdo věděl, kdo to je, a přesto bude dostávat plat, který je větší, než Obamův. Což vám říká o této evropské politické třídě a jak se stará sama o sebe vše potřebné.

Ale aspoň je to zvolený politik, na rozdíl od baronky Cathy Ashton, která je skutenou představitelkou politické třídy dnešní doby. V jistém ohledu je ideální, že?

Nikdy neměla pořádnou práci, a nikdy v životě nebyla nikam zvolena, Takže si myslím, že je pro tuto Evropskou unii dokonalá.

Říká, že nikdy nebyla nikam zvolena a nikdo neví, kdo to je, dokonce i premiér mluvil o baronce Ashdown, namísto Ashton. Chci tím říct, že o ní nikdy nikdo neslyšel. Je dokonce známá méně, než Herman van Rompuy, což je tedy výkon, že. Vyšvihla se beze stopy.

Je součástí tohoto post-demokratického věku. Dobře se vdala. Vdala se za poradce, přítele a podporovatele Tony Blaira a dostala se tak do sněmovny Lordů.

Když byla ve sněmovně Lordů, dostala jednu skvělou práci, a tou bylo protlačit Lisabonskou smlouvu sněmovnou Lordů, a aby toho dosáha, předstírala, předstírala, že se zcela liší od Evropské ústavy. Takžee je dobrá v zachování kamenné tváře.

A rázně zarazila jakýkoliv pokus ve  sněmovně Lordů, aby se Britům dostalo referenda.

Takže tu ji máme. Nikdy nezastávala veřejnou funkci, nikdy neměla pořádnou práci a tady dostane jeden z vrcholových postů v Unii. Její jmenování je pro Británii urážkou.

Ale je to mnohem horší.

(Nigel Farage byl okřiknut jiným europoslancem)

Ale aspoň jsem byl zvolen, pane, na rozdíl od ní, ona zvolena nebyla a lidé nemají pravomoc ji odvolat. Ale další štřípek. Něco mnohem závažnějšího.

Cathy Ashton byla aktivní členkou kampaně za jaderné odzbrojení (CND). Byla vlastně pokladníkem kampaně za jaderné odzbrojení, v době, kdy CND dostávala velmi značné příspěvkové dary a odmítala sdělit zdroj. Ví se však, že tyto dary dostával člověk jménem Bill Howard, který byl členem Britské komunistické strany.

Popře snad baronka Ashton, že v době, kdy byla pokladníkem, brala finanční zdroje od organizací, které se stavěly proti kapitalismu západního stylu a demokracii? Tato otázka musí být položena.

A opravdu jsme všichni šťastni, že někdo, kdo bude pověřen naší zahraniční bezpečnostní politikou, byl aktivista skupiny jako CND?

A pokud si to opravdu myslíme, tak, upřímně, potřebujeme palicí po hlavě. Já si nemyslím, že je vhodnou a tou pravou osobou pro tuto funkci, nemá žádné zkušenosti, a dokud neodpoví na onu otázku – brala peníze od nepřátel západu – tato otázka musí být zodpovězena.

No, když budeme mít tyto své dva trpaslíky, bude slepý vést slepého, ale já neslavím, protože jsou protlačování politickou jednotou, a zatímco si naši vůdci v tuto chvíli možná na mezinárodní scéně zachránili svoji vlastní tvář, všichni zradili demokracie ve svých zemích, evropský stát je zde, čeká nás díky této Lisabonské smlouvě lavina nových zákonů a nemám pochyb, že v UK musí být svobodné spravedlivé referendum, abychom rozhodli, jestli zůstaneme součástí této Unie či ne. Modlím se a doufám, že si zvolíme odejít, ale v každém případě musí být lidé prostě dotázáni. Děkuji.

Jerzy Buzek:

Rád bych se obrátil na pana Farage. Bylo by nanejvýš vhodné, kdybyste svůj projev zmírnil, protože jisté výrazy nejsou přijatelné pro všechny…

Nigel Farage:

… vše je o byrokracie versus demokracie, věci dopadly strašně, strašně špatně. Ale pane prezidente, mohu vám položit otázku? Zdá se, že naznačujete, že jsem řekl něco nepřiměřeného, či příliš nebo špatného, mohl byste prosím vysvětlit, co to bylo, rád bych to věděl.

Jerzy Buzek:

Jistý způsob vysvětlování způsobu výběru oněch tolik důležitých lidí pro EU, a to, co říkáte o celé te s tím spojené problematice. Je to prostě, podle mého názoru, vůči celé situaci naprosto nepatřičné. Je to můj názor.

Nigel Farege:

Když jste by zvolen za prezidenta, řekl jste, že budete jednat jako neutrální prezident, abyste zajistil, že všechny strany dostanou možnost se vyjádřit. Pokud mne kritizujete kvůli politickému obsahu toho, co jsem řekl, pak neděláte svoji práci neutrálního předsedajícího.

Zde celá rozprava:

Démon bezplatnosti a státní těžkopádnost

Aktualizováno

Představte si svět bez peněz. Půjdete do obchodu a vezmete si kolik ovoce, zeleniny, pečiva a alkoholu chcete. Zcela neregulovaně. Zní to krásně, že? Avšak aby jste si to mohli vzít, tak se to také musí vyrobit. Musí se to z něčeho vyrobit.

Abyste si mohli vzít tu hromadu jablek, musí ty jablka někde vyrůst, na nějaké té jabloni. Ta je někde v jakémsi sadu. Ten sad zabírá místo, půdu. Zkuste si odhadnout, kolik by bylo potřeba jablek, tedy jabloní, tedy sadů, tedy půdy proto, abychom pokryli spotřebu jablek této neregulované společnosti. Odpověď je jednoduchá – potřebovali bychom jich nekonečno, protože by lidská touha po jablkách, tedy poptávané množství, bylo nekonečné.

Chceme víc! Víc jablek! To by neustále znělo ulicemi. Místo jablek si dosaďte cokoliv: alkohol, cigarety, jiné drogy, kondomy, pečivo, auta, počítače, hardware, dřevo, uhlí, ropa… cokoliv. Lidské touhy jsou neomezené, leč bohužel, zdroje omezené jsou. Nemáme nekonečno půdy pro nekonečno sadů nekonečna jabloní. A k tomuto nekonečnému prostoru bychom potřebovali několik (nekonečno) dalších prostorů pro nekonečno dalších věcí.

Mám pocit, že by se nám to na tuto planetu jednoduše nevešlo. Planetu bychom „vyplundrovali“, následně bychom vyhynuli a byl by (asi) klid.

Ovšem člověk je tvor celkem inteligentní, a tak, v pudu sebezáchovy, aby se před katastrofou nekonečnosti zachránil, začal uplatňovat jakési ekonomické principy. Nejdůležitějším, na co člověk přišel, je cena. Že vše má svou cenu. Cena je tou nejsilnější hrází, která chrání nás samotné před sebezničením. Cena je to, co chrání člověka před katastrofickým zdarma, před vlastním neukojitelným chtíčem.

Cena je pojem relativní a velmi individuální. Pro většinu lidí se pod pojmem cena skrývá číslo, částka, kterou musí zaplatit, aby mohli něčeho dosáhnout. Toto je ovšem pohled velmi úzký a nepřesný.

Cena je především psychologickou zábranou něco někdy spotřebovat. Čím méně bude ropy, tím vyšší bude její cena, tím méně ji člověk spotřebuje. Se zvyšující cenou se stane výhodnější prosazovat různé alternativní pohonné hmoty. Třeba ekologičtější a méně náročné na životní prostředí.

Peníze přirozeně regulují náš neomezený chtíč po čemkoliv. Nebýt peněz (či všeobecně jiného přijímaného prostředku směny), není zde lidstvo. Samo sebe by požralo ve své touze po čemkoliv.

Kdyby tento systém perfektně fungoval, měli bychom se relativně krásně, státy by se zadlužovali minimálně a asi bychom neřešili přeplněné silnice a podobně.

Bohužel, tento systém perfektně nefunguje. Narušuje ho démon bezplatnosti, princip, který hojně využívají státy, princip, který stojí i za současnou krizí. Bezplatné zdravotnictví, školství a další.

Samozřejmě, že za to, co nám stát poskytuje bezplatně, si platíme. Ovšem platíme si za to nepřímo, formou daní. Daní, které jsou plošné. Ovšem platí vyšší daně ten, kdo státem poskytovaných bezplatných služeb využívá více? Ovšem, že ne. Daň je povinná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu.

Pro běžné lidi jsou peníze odvedené státu formou daní velice vzdálené. Jsou vzdálené jejich vnímání a přemýšlení. Je to jen číslo, nejsou to v očích většiny lidí konkrétní peníze. Proto lidé bezplatné služby vnímají stejně, jako služby, které jsou zdarma. Jako služby a statky, které nemají cenu.

Lidé mají poté tendenci těchto služeb nadužívat. Mají neomezenou touhu a potřebu využívat tyto bezplatné služby, služby, které jsou plně v režii státu. Stát je ten, kdo ovládá určité segmenty. Stát se stává drahým molochem.

Jak se stát stane velkým těžkopádným molochem? Ukažme si to na zdravotnictví.

Objeví se politik, který baží po moci. Aby jí dosáhl, rozhodne se zaútočit na masy lidí, které jsou všeobecně méně inteligentní a vzdělané. Těchto lidí je ve společnosti v Česku nejvíce. Politikovi také pomáhají předchozí desetiletí, kdy lidé z velké části naprosto rezignovali na zájmu o věci veřejné a odborné výklady (popularita různých Blesků a takyodborníků). Velmi dobrým politickým tahákem by tak mohlo být „nabídnout něco zdarma“. Lidé na slovo zdarma slyší, velmi často se při zvolání „zdarma“ začnou chovat iracionálně (Dan Ariely, Jak drahé je zdarma, strana 56-57).

Politici mají tendenci slovo zdarma často zaměňovat se slovem bezplatně. Důvod je zcela jednoduchý – zdarma zní lépe, než bezplatně. I když v Česku, kde je všeobecné ekonomické povědomí na velmi nízké úrovni, je ve všeobecném vnímání mezi slovy zdarma a bezplatně téměř nicotný rozdíl.

Vraťme se ale k našemu politikovi. Tento politik tedy řekne „Zajistím vám zdravotnictví zdarma! A školy taky! A vůbec všechno!“ Lidé se jeho slibů chytí a politika zvolí. Ten se stane předsedou vlády a začne vládnout – a vskutku, zavede bezplatné zdravotnictví.

Najme se tedy hromada úředníků, kteří budou ve všech okresech rozdělovat a přerozdělovat peníze doktorům a zdravotnickým zařízením na jejich provoz.  Nové úřednické pozice, nové vybavení, nové platy a další vycucávání státního rozpočtu.

Bohužel, po roce svého vládnutí zjistí tento politik, že náklady na zdravotní péči neúměrně rostou. Lidé chodí k doktorům i s banalitami, jsou příliš často nemocní, což stát pociťuje při vyplácení dávek v nemoci, lékaři jsou zavaleni prací a tak svoji práci nevykonávají tak kvalitně, jako dříve, na mnoho lékařských zákroků a vyšetření se dlouho čeká. Lidé volají po nápravě, politikova popularita začíná klesat. Co s tím?

Politik přeci nezruší tahák jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Sám by uznal svoji horoucí chybu. Rozhodne se tedy k tomu, že by do zdravotnictví mělo jít více peněz, aby přilákal nové zaměstnance, doktory a sestřičky třeba i z jiných zemí a podobně. Kde na to ale vzít? Může zvýšit daně, což se ale nejcitelněji projeví na nízkopříjmových skupinách, což je ovšem zároveň jádro jeho voličské základny. Takže zavede progresivní zdanění – těch bohatých je přeci méně, jejich hlasy oželí. Vsadí totiž na závist, ví, že progresivním zdaněním si přiláká ty voliče, kteří všechny bohatší, různé podnikatele a podobně považuje automaticky za zloděje, které je potřeba pořádně zdanit.

Progresivní zdanění je ale všeobecně administrativně nákladnější, než ta nejjednodušší rovná daň, která v zemi vládla doposud. Úřady potřebují nové úředníky, což se ve státních financích projeví zvýšením výdajů na platy státních zaměstnanců, větší firmy musí najmout další asistenty a úředníky, což se projeví snížením zisku, s čímž se pojí nižší odvedená částka na dani. Je možné, že i přes vyšší daň jednotlivec nakonec kvůli zvýšeným nákladům na režii daní zaplatí fakticky méně.

Politikovi se ale dostane další smutná zpráva – kvůli zvýšením daním se zvyšuje daňová kriminalita. Lidé se jednoduše snaží vyhnout placení daní, protože jsou pro ně až příliš vysoké. Co s tím politik udělá?

Progresivní zdanění je poněkud výrazná změna. Politik přeci nemůže udělat krok zpět, protože by s sebou musel vzít i ikonu jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Co s tím? „Zavedeme důslednější kontrolu placení daní!“ hřímá politik z řečnického pultíku. A tak se přijme hromada úředníků na finanční úřady. Další platy vycucnuté ze státního rozpočtu navíc. K úředníkům se připojí další policisté v nově vzniknuvší finanční policii. Nový úřad, nové vybavení, nové výdaje… a hromada nových úředníků, kteří zajišťují administrativu oné finanční policie.

I tak se ale náklady na zdravotnictví stále zvyšují. Zdravotnictví se stává nepřehlednou změtí byrokratický procesů, kde se hází s finančními částkami jako se známkami na prvním stupni základní školy. V tomto ohromném aparátu přerozdělování veřejných prostředků také bují korupce díky velmi lukrativní možnosti napojit se na tyto cesty velkých finančních prostředků. Peníze mizí v nedohlednu, lékaři a zdravotnická zařízení stále volají po dalších a dalších penězích a lidé si stále stěžují na upadající kvalitu zdravotnické péče. Situace se tedy nezlepšila (naopak, stále se zhoršuje), ale výdaje na zdravotnictví stále rostou.

Státu již postupem času nestačí prostředky vybrané na různých daních a dalšího zvyšování se už náš politik bojí. Má tedy dvě možnosti: buď proinvestuje další velké množství peněz, uzná svoji chybu a jednoduše se politicky odstřelí, když vrátí celý systém zpět (tedy, zde to píši jako by to byla zpět změna za jeden den, ale to by byl velmi dlouhý proces, kdy by se stále ztrácely peníze), nebo si na chod celého tohoto ohromného aparátu půjčí. Nějaké snižování platů nepřichází v úvahu – oni úředníci jsou totiž voliči, také kdyby snížil platy, tak by jich mohlo mnoho odejít, takže by hrozilo zhroucení celého systému a větší pravděpodobnost korupčního chování u zbývajících úředníků.

Takže si stát půjčí. Ze začátku nevině, jen pár miliard. Ovšem náklady dále rostou; přidejme si k tomu mnoho dalších bezplatných věcí, které nám dnešní státy zajišťují, na tyto bezplatné služby (na všechny) aplikujte výše uvedený princip a dojdeme ke kořenu státních dluhů drtivé většiny dnešních států. Alespoň těch evropských.

Stát díky bezplatnosti vytváří spousty systémů pro systémy, najímá úředníky pro úředníky. Stává se ohromným neefektivním byrokratickým aparátem, kde se přerozděluje ohromné kvantum peněz, na který je napojeno spousty nasávačů, různých bratrů, zeťů a dalších, kteří stát obírají pomocí veřejných zakázek, které jim přidělují zkorumpovaní úředníci. Stát se stává nepřehledným, nefungujícím, stát nevidí problémy, které zužují veřejnost, není schopen je řešit, protože je příliš zatížen sám sebou. Stát a státní aparát se stává přítěží společnosti, ne její oporou.

Co je ovšem naprostou katastrofou je skutečnost, že všechna tato zatížení státu se odrazí i na zatížení soukromých subjektů. Třeba u již zmíněného progresivního zdanění – režie daní v soukromé firmě díky složitějšímu systému zabírá mnohem více člověkohodin. Firmy tedy musí najmout nové zaměstnance, ale ne proto, aby noví zaměstnanci přispěli k prosperitě firmy a vytvářeli firmě užitek, ale jako pomoc při správě daní určité firmy. Je to v podstatě zaměstnanec, který byl zaměstnán na nátlak státu. Je to firemní úředník pro úředníka, ve firmách vznikají nové systémy pro systémy, což snižuje efektivitu společností a v důsledku toho i celého hospodářství.

Můžeme říci, že v tomto démonu bezplatnosti stojí jeden z pilířů současné krize. Tato krize není krizí trhu, nýbrž krizí státu. Stát se snaží pro zmírnění dopadů krize dále více zasahovat do fungování trhu a mimo nepřímého ovlivňování výkonu firem, kterého jsme byli svědky ve výše uvedeném příkladě dochází k ovlivňování přímému. Toto přímé ovlivňování ale znamená další práci pro státní úředníky, další nové úředníky, další kontrolní instituce, další systémy pro systémy, další zatížení státního rozpočtu a ve výsledku také další zatížení soukromých firem. Možná, že státní regulace vyvede hospodářství z krize současné, ale zároveň připraví půdu pro krizi další, která bude mnohem horší. Pokud stát bude i v následující krizi používat prostředky zvýšené regulace a zvýšeného dohledu nad soukromými institucemi, budeme již moci hovořit o cyklickém procesu, na jehož konci může stát až plné nahrazení současného (alespoň trochu) svobodného tržního systému systémem centrálně řízeným. A to již bude konečná hospodářská katastrofa rozměrů krize v post sovětském Rusku (akorát rozšířena celosvětově) neodvratitelná.

Co s tím uděláme?

Co je pro nás „svoboda“? Aneb o cirkusu v Kodani

Svoboda, pojem posledních několika staletí. Dokážeme si ji představit? Dokážeme ji konkretizovat, přenést ji do jednoho pojmu, který je pro nás se svobodou nerozlučitelný? Čím je pro nás ta „svoboda“ právě svobodou?

„Život“ (Michal Suplinčák). To byla první reakce, když jsem několika lidem položil otázku „co je pro tebe svoboda“. Možnost žít si dle svého, tak, jak já chci. To je svoboda pro jednoho z pěti lidí, kterým byla otázka položena.

„Prostor“ (Jaroslav Kaucký). To byla reakce druhá. Neomezený prostor pro pohyb a myšlení, absence hranic – jak ve fyzickém, tak v duchovním světě.

„Volnost“ (Barbora Vondrová). Třetí reakce. To, že vám nikdo do ničeho nemluví, že si vše můžete dělat dle svého, že vám nikdo do vašeho rozhodování nezasahuje.

Čtvrtá (Lukáš Kubec) a pátá (Kristián Konzál) odpověď byla totožná – „neomezenost“.

Jen jednou to bylo vysvětleno jako „neomezené možnosti v lidském konání, avšak neomezená odpovědnost“ a podruhé jako příklad na silnici (autor je velmi zainteresován do automobilů): „například neomezené chování na silnicích, neomezená rychlost, ale jakmile je nějaká nehoda, někoho srazíš, tak vše platíš a jsi automaticky vinen. A do konce života si nezařídíš.“

Pět lidí. Čtyři slova, pět vysvětlení.

Ale neplatí náhodou, dle výše uvedených vysvětlení, že „život“ = „prostor“ = „volnost“ = „neomezenost“ = „svoboda“?

Všech pět „vysvětlení“ má jedno společné, a to že předpokládají existenci objektu a subjektu (vás a někoho třetího, pozorovatele) a předpokládají jakousi „svobodu“ – to, že subjekt nezasahuje do objektu. Že vám nikdo nezasahuje do života, že vám nikdo nenastavuje mantinely poznání, že vám nikdo do ničeho nemluví, nikým dalším neomezené možnosti, neomezené chování v „silničním provozu“ světa.

Pět názorů, pět různých, ale přitom stejných pohledů na svobodu. Na něco tak imaginárního, nadneseného, transcendentního. Pět různých názorů, které říkají vlastně to samé.

Zeptejte se sami sebe – co je pro vás svoboda? A proč? Napište si to na papír. Zapřemýšlejte nad tím a zkuste z toho „vyždímat“ ten nehrubší obrys vašeho vysvětlení. Nedojdete náhodou nakonec k tomu samému názoru?

Je zajímavé sledovat, jak se pět lidí, kteří se povětšinou neznají, dokážou shodnout na věci, o které se veřejně nediskutuje. Je to důkaz toho, že svoboda je člověku přirozená. Člověk se nepotřebuje „učit“ její definici, již sám automaticky dokáže říci, „co je to svoboda“. Řekne to jinak, než třeba všichni ostatní, ale přitom řekne to samé, co všichni ostatní.

Se svobodou se také mnohdy pojí další slovo – odpovědnost. Dokážete říct, co je to odpovědnost? Věřím, že ano. Většina z vás si řekne, že odpovědnost je cosi jako „že dokážeme přijímat důsledky svého jednání“.

Pokud jsme ovšem limitováni ve svém jednání a chování, vždy můžeme pro naše činy najít třetího viníka. Někoho, na koho „svalíme vinu“. Někoho nezabijete, protože jste limitováni právem. Právo je onen „viník“ toho, že někoho nezabijete. Nacisté se po druhé světové válce bránili na ně uvaleným obviněním tím, že pouze „plnili rozkazy“.

Je to přirozené – pouze vysoce morálně silný a zároveň vnitřně svobodný člověk dokáže být plně odpovědný. Pokud bude společnost svobodná jako celek (bez svobody všech neexistuje svoboda jednotlivce), bude také odpovědná. Bude odpovědně přistupovat k otázkám, které ji jako celek postihují.

Bude odpovědně přistupovat k otázce globální změny klimatu, bude odpovědně přistupovat k otázce chudoby a k dalším globálním problémům. Tedy ve svobodě je klíč k řešení těch největších obtíží. Vzrůstající etatismus, kdy stát stále více zasahuje do života společnosti (projevující se hlavně v USA a Evropě) jde zcela proti výše uvedeným tvrzením. Je tedy zcela logické, že se summit v Kodani změnil v „Cirkus Humberto“, když hlavní roli hrály Čína (kde o svobodě nemůže být žádná řeč), USA (kde za vlády Baracka Obamy dramaticky narůstá moc federální vlády) a EU (kde se moc centralizuje do úřadů EU, která často nejsou volenými orgány, a které svými regulemi silně zasahují do fungování trhu).

Dokud si jednotlivé vlády a mocenská centra neuvědomí, že osvobozením lidí, institucí, firem a celkově osvobozením společnosti od stále se rozmáhajícího vlivu státu, že tím, že ustoupí od současného etatismu, zvětší jakousi odpovědnost jednotlivce, nemůžeme v globálních otázkách najít společné řešení.

Jednotlivci totiž tvoří celek, detaily tvoří velikost. Svoboda a odpovědnost jednotlivce také tvoří svobodu a odpovědnost společnosti jako takové.

Když vyhrají komunisté – volby 1946; část 1.

První poválečné a zároveň na více, než 40 let poslední demokratické volby. Jak dopadli, víme snad všichni. Zvítězili komunisté, kteří získali cca 40% hlasů. Jaké byli ovšem okolnosti těchto voleb?

Především v této době neexistovala legální pravice. Strany s pravicovými programy byli de-facto zakázány za údajnou kolaboraci s předešlými okupanty. Nejvíce to postihlo Agrární stranu, která měla v předválečném parlamentu nejvíce mandátů. Nejsilnější strana Československa byla tedy odklizena z cesty. Většina voličů této strany se následně stalo voliči strany komunistické. O tom ale podrobněji později, jak došlo k zákazu pravicových stran?

Možná se vám to bude zdáti divné, ale nejvýznamnější jednání pro pořádání prvních poválečných voleb se začali vést v Košicích, a to z toho důvodu, že byli osvobozeny již relativně brzo – v lednu 1945. Prakticky ihned se do tohoto města začal soustředit politický život z celého okolí a 1. února vznikla Slovenská národní rada (dále jen SNR). Tři dny poté – tedy 4. února – SNR vydala manifest, kde nastolila svůj politický program (usilovala například o federativní charakter Československa). Hned 7. února byl SNR jmenován „sbor pověřenců“ (jakási vláda).

SNR celkově fungovala velmi rychle. Ještě během února rozpustila četnictvo a veškeré policejní složky na území Slovenska a místo nich ustanovila nový orgán Národní bezpečnosti. Dále (také v únoru) vydala prohlášení o rychlém zabavení a přerozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců a „nepřátel slovenského národa“.

V SNR se hlavní úlohy již od počátku ujali dvě politické strany – Demokratická strana (DS) a Komunistická strana Slovenska (KSS). Po dohodě těchto stran se začala připravovat budoucí Národní fronta, což byla jakási koalice všech (do parlamentu možno volitelných) stran.

Koncem března 1945 se v Moskvě uskutečnilo jednání zástupců exilové Londýnské vlády, českých politických stran (KSČ, lidovci, sociální demokraté a národní socialisté) a SNR. Jak již bylo řečeno, SNR viděla poválečné Československo federativně, ovšem po ostré debatě byl její návrh zamítnut. I přes to se ale nakonec zástupci dohodli na programu první vlády společné Národní fronty Čechů a Slováků.

Onu Národní frontu mohli tvořit pouze strany, které se zúčastnily Moskevských jednání, a zejména byly vyloučeny strany, které mají pravicový program. Zejména poslední podmínka poškodila celou řadu stran – mimo již zmíněné (ale nejvýznamnější) Agrární strany tak byli vyloučeny i strany Československá živnostensko-obchodnická strana, Československá národní demokracie a další.

K Agrární straně se ale vrátím. Pro ilustraci jejího předválečného významu stačí toto: v letech 1922 až 1938 vždy měla svého předsedu vlády, zastupovala zájmy zemědělců a byla opozicí vůči politické skupině Hradu (tedy osob spřízněných s T. G. Masarykem). V roce 1938 vstoupila do strany Národní jednoty a stala se její vedoucí složkou. Jejím odstavením se komunistům výrazně ulehčila cesta k moci.

První poválečná vláda Národní fronty Čechů a Slováků byla jmenována 4. dubna 1945. Předsedou vlády se stal sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, místopředsedou se stal komunista (a pozdější prezident) Klement Gottwald. Do vlády nebyli přizvání účastníci domácího protinacistického odboje. Tato vláda přijala Košický vládní program, který vycházel z moskevských dohod.

Komunisté obsadili mnoho vlivných pozic, dostali se do velení policie, armády, měli svého Ministra pro informace. V málokteré zemi drželi takto výhodné pozice. Postupně si začali mnoho složek politizovat (například policie a některá média), což začalo zneklidňovat představitele ostatních stran.

No, a postupně jsme se dostali až k volbám v roce 1946. Jednou z jejich zajímavostí je, že 3 za 4 českých stran měli ve svém programu nějakým způsobem zakotven cíl budování socialismu. Mnoho tehdejších politicky činných osob si uvědomovalo, že tyto volby budou velmi důležité – že mohou rozhodnout o dalším mocenském postavení komunistů a že v tom lepším případě je může zbavit mnoha důležitých postů. O tom však příště.

Státní dluh a nezaměstnanost

V jednom z předchozích článků jsem uvedl, že 40% výdajů státního rozpočtu tvoří výdaje na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Stejnou měrou se pak i de-facto toto ministerstvo podílí na schodcích státního rozpočtu (tedy na tom, kolik peněz nám schází na zaplacení našeho státu).

Pokud pomineme důchody, tak velký podíl na této částce mají různé podpory v nezaměstnanosti a další. Politici jednoduše říkají, že dají-li někomu podporu v nezaměstnanosti či nějaký přídavek, onen člověk více utratí a tím se zachrání nějaké to pracovní místo. Na první pohled se to zdá rozumné, že?

Problém je ale v tom, že stát si na ony podpory musí půjčit. A od koho si stát půjčuje peníze?

Je to samozřejmě od bank a dalších finančních institucích. Ty také většinou státu i ochotně půjčují, poněvadž je to celkem jistá investice – když už se nesplatí samotný dluh, vydělají aspoň na úrocích a stát většino nemá problém s placením úroků. Většinou, a také dokud mu ostatní nepřestanou půjčovat. Jenže půjčit si od banky z ničeho nic jen tak třeba 2 miliardy korun není jednoduché. Není to jako vaše půjčka na hezké vánoce v řádech tisíců (což jsou ostatně peníze hozené oknem), je to půjčka, která ovlivní celé hospodářství.

Pokud si od banky stát půjčí například ony 2 miliardy, tak poté banka nemůže právě ty dvě miliardy půjčit někomu jinému – například podniku. Finanční krize se Česku naštěstí vyhnula (ostatně to nám tvrdil ministr Kalousek již před rokem a byla to pravda), ovšem krize hospodářská již nikoliv. A ta se prohlubuje nedostatkem půjček.

V realitě to znamená tedy to, že i firmy, které mají zajištěné zakázky a čekají na platby v průběhu příštích měsíců si nemohou půjčit na současný provoz, a to i když budou schopni splatit tuto půjčku i relativně brzy. Banky jim tu půjčku jednoduše nedají, protože místo toho, aby investovali menší sumu do podniku, investují větší sumu do státu. A pro podnik již peníze nezbývají.

Upřednostní stát – vždy. Stát si totiž půjčuje více peněz, od státu tedy dostanou i více zaplaceno na úrocích. Není se tedy čemu divit. Tím zlým v tomto případě není banka, která nechce chudinkám podnikatelům půjčit, ale právě stát, který neumí hospodařit s veřejnými penězi. Tedy penězi nás všech.

Onen podnik poté jednoduše propustí třeba 10, ale třeba i 1000 zaměstnanců, aby zůstali peníze na běžný provoz. Ti propuštění zaměstnanci půjdou na pracovní úřad, aby si zažádali o podporu v nezaměstnanosti, na kterou si stát musí půjčit… a tak to jde stále dokola. Problém je ovšem ten, že pokud se kvůli tomu, že podnik nedostal od banky půjčeno na provoz, propustí další zaměstnanci, a ti začnou pobírat podporu v nezaměstnanosti, logicky se také zvýší množství peněz, které je na podpory potřeba celkově vydat. Což také znamená, že si stát na tyto další podpory musí půjčit další peníze, což má za následek další zvětšování nedostatku půjček, další propouštění a další zvětšování schodku státního rozpočtu.

Je to tedy neustálý kruh. Problém je ale dlouhodobého charakteru – s větším schodkem se také zvyšuje celkový státní dluh. Co to znamená?

Z celkového státního dluhu se také každý rok platí úroky. Tyto platby úroků jsou dalším z výdajů státního rozpočtu (aktuálně se vším všudy cca 64 miliard). Pokud se tyto úroky každý rok zvyšují, tak ruku v ruce se zvyšující se nezaměstnanosti a štědrým sociálním systémem se také dále zvyšují výdaje ve státním rozpočtu. A právě proto si stát musí zase půjčit. Zvýší se tak nejen státní dluh, ale i úroky na další rok (další zvýšení výdajů), čímž se zajistí zvýšení schodku státního rozpočtu pro další rok, čímž se zajistí další snížení množství půjček pro podniky a další propouštění. Znovu se zvětší výdaje na sociální systém (podpory v nezaměstnanosti), znovu se zvětší schodek…

Tušíte, kam to míří?

1 16 17 18 19