Státní monopol na sociální služby

Přemýšleli jste někdy, proč v Česku – a vůbec v celém západním světě – takřka nefunguje adresná sociální pomoc, tkz mezilidská charita? Já ano a došel jsem k zajímavé myšlence – monopoly jsou skutečně špatné zcela všude…

V současné situaci poskytuje sociální služby hlavně stát. Bere od vás “sociální daň” (sociální pojištění), které pak přerozděluje “potřebným” ve formě různých dávek a podpor.

Celé přerozdělení probíhá asi takto – vy ze svého platu odevzdáte daň. Anonymně pošlete svoji daň na účet státu. Vám neznámý úředník přerozdělí peníze jemu neznámých lidí (vás) dalším jemu (i vám) neznámým lidem. Zcela neadresně, anonymně, neosobně. Rozdělí tento úředník tyto peníze efektivně a tak, jak by bylo třeba, když nejde o jeho peníze ani o peníze pro něj? Když nezná dárce, ani příjemce?

Vždyť tomu úředníkovi je zcela jedno, co se s penězi, které byli vybrány od nás všech, stane!

charita funguje jinak. Vy darujete obvykle osobně peníze někomu, nějaké osobě. Ta osoba peníze také přerozdělí, ale zcela jiným způsobem, než úředník.

Za prvé – představitel charity zná vás, jako dárce, tak i toho, kdo je příjemce charity. Jde o osobní dar. Představitel charity cítí odpovědnost, protože sice jde o peníze, které nejsou jeho pro někoho jiného, ale jde peníze které jsou člověka, kterého osobně zná pro člověka, kterého obvykle také osobně zná.

Za druhé – funguje zde morálka. Charita je společensky a morálně vysoce ceněná činnost. Ne nadarmo se známé osobnosti a společnosti chlubí svými dary pro charitu – zvyšuje to jejich “společenské skóre”. Lidé a firmy chtějí investovat do charity, je to v jejich zájmu.

Morálka a společenský kredit nefunguje ovšem jen u dárců, ale i u samotných zprostředkovatelů charity – být člověkem, který pracuje v charitě je společensky vysoce ceněno. Pokud pracujete (či se jinak aktivně angažujete) v charitě, jste ten, kdo se stará o ty, kterým nebylo naděleno tolik štěstí, pomáhá těm, co to potřebují.

Společenské hodnocení (společenský kredit) si představme jako pyramidu. Čím výše jste ve společenském hodnocení, tím méně jistou základnu pod sebou máte. Aktivní angažovanost v charitě vás staví tak vysoko, že jakékoliv zaváhání, jakákoliv chyba vás snadno z této pyramidy shodí. A jakmile jste takto zdiskreditován, pro charitu již moc peněz neseženete, tedy vaše aktivní angažovanost je kontra-produktivní.

Za třetí – pomoc jde adresně. Vy (alespoň částečně) víte komu pomáháte, často víte i co přesně z této pomoci bude, máte i možnost zpětné vazby, jakéhosi “pohledu zpět”. Víte tedy, jestli vaše peníz byli vynaloženy efektivně a zdali nedošlo třeba k podvodu.

Když je charita tak skvělá, proč všichni radostně nepřispíváme charitě? Co nám brání charitě darovat peníze?

Odpověď je jednoduchá – sami těch peněz moc nemáme, protože nám je stát bere formou daní – v tomto případě formou sociální daně. Zároveň nám tak ospravedlňuje naši charitativní pasivitu – “vždyť už platím na sociální dávky pro stát, nač přispívat na charitu”.

Stát má na sociální dávky naprosto jistou pozici – každý musí platit státu sociální daň, stát je v tomto monopolní. Nikdo nemůže státu “vypovědět smlouvu” a darovat své peníze charitě, tedy není výslovným zájmem státu pracovat v této oblasti efektivně. Proč by to dělal, když nemá konkurenci?

Stát a jeho sociální aparát je jedna ohromná charita. Je to tak velká charitativní organizace s hroznou – státní – strukturou. Pokud by bylo možné státu “vypovědět smlouvu”, stát by zřejmě přišel o drtivou většinu dárců kvůli své neefektivitě a “špatné práci”. Chybou státního sociálního systému je jeho centralizovanost, velikost a složitost.

Proč množství sociálních dávek nezredukovat do co nejmenšího počtu – nejlépe do jedné? Proč nezjednodušit poskytování dávek? Proč nesnížit náročnost řízení sociálního systému? Proč nedecentralizovat sociální systém? Proč nezvýšit pravomoci krajům?

Státní sociální systém ničí charitu. Charitu, která je v sociální pomoci mnohem efektivnější a funguje mnohem lépe. Chceme vůbec sociální systém?