Vysoké daně vytvářejí monopoly

ČSSD chce zvýšit daně právnických osob na 21%. Míní tím zvýšit příjmy státního rozpočtu. Ukáži vám však zde, proč toto zvýšení daně může vést k vytváření monopolů, poškozuje menší výrobce a proč tlumí hospodářský růst, tedy paradoxně – proč efekt vyšší daně může být ten, že příjmy státního rozpočtu se sníží.

Náklady obětované příležitosti

Začneme něčím, co s touto problematikou na první pohled nesouvisí. Víte, co jsou náklady obětované příležitosti?

Příklad:

Dejme tomu, že si můžete otevřít vlastní prodejnu párků v rohlíku, nebo pracovat jako pokladní v samoobsluze. Jako pokladní v samoobsluze si můžete měsíčně čistého vydělat 10 000,- Kč. Jako prodejce párků si po odečtení nájmu a daní můžete vydělat 11 000,- Kč měsíčně. Co budete dělat? Nejspíše budete prodávat párky. Práce v samoobsluze je obětovaná příležitost, svůj čas věnujete místo práce pokladního práci prodejce párků.

Kvůli tomu je vaše obětovaná příležitost vaším nákladem. Tedy – 11 000 (prodejce párků) – 10 000 = + 1 000. Jsme v plusu u prodávání párků, tedy zřejmě budeme prodávat párky. Je to jednoduché. Avšak – pokud bychom párky prodávali jako právnická osoba, může se stát, že se s prodáváním párků dostaneme do mínusu. Pak budeme spíše prodávat v samoobsluze.

Monopoly a tržní konkurence

V posledních desetiletích to vidíme velmi zřetelně – mnoho odvětví jsou ovládána monopolními společnostmi či kartely. Jde zejména o energetiku, dopravu (železniční) a další. Překvapivě jde o odvětví, kde většinou má velký vliv stát skrze různá regulační nařízení.

Na počátek si řekněme, že postavení na trhu (konkurence) není stav, ale proces, který se vyvíjí.

Krásný ilustrativním příkladem je energetika. Myslíte si, že současný stav, kdy celé odvětví obvykle ovládá jedna monopolní společnost či kartel několika málo firem je přirozený? Jestliže ano, tak si to myslíte špatně. Koukněme se do USA…

Před rokem 1887 existovalo v New Yorku šest elektrárenských společností a před rokem 1907 mělo licenci k podnikání 45 elektrárenských společností v Chicagu. Stejně tak byl před rokem 1895 Duluth v Minnesotě obsluhován pěti elektrárenskými společnostmi a Scranton v Pennsylvánii před rokem 1906 čtyřmi společnostmi.

Jistý pokus o monopolizaci odvětví proběhl v roce 1888 v Baltimoru. Tři vzájemně si konkurující plynárenské společnosti se pokusily sloučit a tím pádem fungovat jako jeden monopolista. Bohužel, jejich plány jim zhatil nový konkurent – elektrický proud, který díky vynálezům T. A. Edisona a N. Tesly začal konkurovat plynu ve všech oblastech jeho použití. Od té doby proti sobě stály plynárenské a elektrárenské společnosti, které oboje vykazovaly vysoké požadavky na fixní kapitál. Žádný “přirozený monopol” ale nikdy nevznikl.

Stav na trhu s energiemi před nástupem regulace byl tedy takový, že v období trvající přes 80. let si vždy konkurovali alespoň dvě společnosti, přičemž tyto společnosti si velmi tvrdě konkurovali svými cenami a nabízenými službami. Ten, kdo z této situace měl největší prospěch, byl přirozeně zákazník, který tak měl kvalitnější služby za nižší ceny, než jak tomu bylo v oblastech s regulovaným trhem s energetikou. Zároveň také byly obvykle náklady nižší tam, kde fungovala vzájemná konkurence, než tam, kde byl regulovaný trh.

Jak tedy vznikla regulace trhu s energiemi? Samuel Insull byl prezident National Electric Light Association (NELA). Toto sdružení se nejdříve zabývalo převážně technickými a obchodními aspekty elektroenergetiky, avšak časem přešlo i k politickým aktivitám. Insull ve své přednášce v červnu 1898 volal po vytvoření “třetí cesty” mezi socialismem a “predátorskou” konkurencí. Dle Insulla konkurence zvyšuje riziko podnikání v elektroenergetice a tak jsou společnosti v tomto odvětví působící nuceny platit vyšší úroky za zapůjčený kapitál.

Z počátku byli myšlenky S. Insulla odmítnuty, avšak on se nevzdal. Jeho hlavním zájmem, jakožto šéfa Chicago Edison Company bylo ovládnout chicagský trh, což bylo – jak jsme si výše řekli – v systému tržní konkurence téměř nemožné. V roce 1907 vznikly v New Yorku a Wisconsinu první regulační komise, v roce 1915 energetiku regulovalo již 33 státu USA. První negativa regulace se začali projevovat již ve dvacátých letech (zdražování, mnoho podvodů). Jak se situace “vyřešila”? Jednoduše – regulace byla ještě silnější.

Dnes je energetická síť v USA v otřesném stavu. Jen tak mimochodem – podobný vývoj proběhl i v telekomunikacích či na železnici.

Jak to souvisí s vysokými daněmi? Vysoké daně snižují zisk z činnosti. Pokud stát nastaví vysoké daně pro podnikání, omezí tím možnost podnikání, přežijí jen ti v dané chvíli největší společnosti, kterým však nevznikne nová konkurence. Tyto firmy ovládnou trh, stanou se monopolními i díky (mimo jiné) vysokým daním. Neschopnost tvorby konkurence (zapříčiněná státem) je pak to, proč veřejnost začne volat po regulaci odvětví, čímž se paradoxně ještě posílí pozice monopolisty.

Monopolista poté nemusí fungovat efektivně – společnost je velká, ovládá odvětví a díky státu tady není nikdo jiný, kdo by dokázal obsloužit zákazníky monopolisty. Monopolista tedy ví, že ho stát nenechá padnout, tedy ví, že může jít i do “mínusu”, tedy nevykazovat zisk. Krásným příkladem jsou České dráhy v několika minulých letech. Monopolista se stane “strategickou firmou” a jako takovou si ji stát střeží, čímž zvětšuje její význam. Celé riziko (například v energetice) je tak soustředěno na jedno místo, což rozhodně není dobré.

Monopolista pak tedy nemusí generovat zisk, což znamená, že neodvádí daně, naopak, stát jej velmi často sanuje, dává monopolistovy ohromné sumy peněz. Stát na celé situaci tratí, snižují se příjmy do státního rozpočtu a firma ve skutečnosti zaostává. Není zde nikdo, kdo by ji nutil inovovat.

Zároveň neefektivita fungování společnosti tvoří zástěrku pro zvyšování cen – na regulovaném trhu tedy tratí nejen stát, ale i zákazník.

Je zvyšování daní skutečně ta správná cesta?

Proč brojit proti (finančním) spekulacím?

V USA i státech EU se tvrdě diskutuje o regulaci. V Davosu se mluvilo o regulaci a začalo se regulovat. EK mluví o regulaci. Všichni mluví o regulaci toxického kasinoveho kapitalismu, jen nějaký pan Topolánek od veskláků z Monte Argentaria vytahuje rok 1948. Bolševismus modré party je úsměvný, ale bohužel i vrcholně nebezpečný celé EU.

Lukáš Kraus

Regulace – ať už jde o různé “spekulace”  a další – je špatná. Špatná, špatná, špatná. Omezuje nejen naši svobodu, ale i náš akční rádius.

Mnoho lidí si dneska rádo kopne do těch hnusných spekulantům. Lidí, kteří investují, nakupují, prodávají za účelem zisku. Jsou to prý oni, kdo může za krizi. Jsou to prý oni, kdo můžou za schodky veřejných financí. Jsou to prý oni, kdo můžou za skoro vše zlé na světě. Tady jde vidět, že si někdo zvolil svého obětního beránka. Však je to snadné – spekulant je vlastně každý, ale přitom nikdo. Je tedy tak snadné svést všechno zlo na tak plytký pojem, jako je spekulant.

Myslím, že je to složitější… Na Západě se o regulaci dost mluví, ale moc se toho v praxi neudělá, kdežto v ČR se ani nemluví. Takový Stiglitz třeba tvrdí, že Obamovy návrhy jsou nedostatečné. Ještě nedošlo ani na obnovení stavu řekněme kolem roku 1950. A hlavně se mělo regulovat na mezinárodní úrovni, kam utekli velcí investoři už v polovině 70. let, a to se prakticky vůbec neděje.

Takže si můžeme stežovat na ideologickou zaslepenost v ČR a (většinou) prázdné fráze v zahraničí. Jsem přesvědčený, že finanční spekulace nikomu ve společnosti nic pozitivního nepřináší a měli bychom se dostat někam tam, kde bylo bankovnictví a finančnictví před nástupem Chicagské školy atd. To znamená oddělit banky a spořitelny od spekulace, jasně a nekompromisně. Jak se u legislativy začne mluvit o pružnosti, většinou se za tím schovává snaha rozmazat všechna jasná rozlišení a umožnit nějaké pochybné hrátky v zákulisí.

Karel Dolejší

Přístup pana Dolejšího je – přinejmenším – úsměvný. Všechny ty spekulace jsou tak ohromě společensky neužitečné, že jsou to právě ony, které přináší zisky na různých soukromých důchodových fondech či na životních pojištěních. Výnosy ze všech možných spekulací jsou tak strašné, že i z nich se platí daně, že mnoho finančně-poradenských firem, které i ze všech možných spekulací žijí, spolupracuje a podporuje mnoho veřejně prospěšných organizací. Prostě jeden důvod vedle druhého pro boj proti spekulacím.

Mnoho odpůrců spekulací zároveň poukazuje na USA a na místní znehodnocení vkladů v různých penzijních a jiných fondech. Spolu s tím tvrdí neustále dokola několik dogmat:

  • Spekulovat s důchody, zdravím, vzděláním je nemravné!
  • Stát musel vydat na sanaci mnoha spekulantů spousty prostředků z veřejných zdrojů – jsou to spekulanti, kteří mohou za dluhy vlád!
  • Ono by to mohlo fungovat i bez regulace, ale takový systém vytváří veřejné dluhy!
  • Za výnosy ze spekulací nejsou reálné hodnoty!
  • Pokud nebudeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Nyní si jednotlivé argumenty zastánců regulace vezměme bod po bodu.

Spekulovat s důchody, zdravím a vzděláním je nemravné!

Nemravné? Ale božínku, to jistě zastánci regulace souhlasí s tím, že stát je nemravný, když kontrolou (regulací) důchodových systémů, zdravotnictví a vzdělání spekuluje s budoucností (důchodem, zdravím a vzděláním) každého z nás! Vždyť když dané odvětví kontroluje stát, je stát automaticky ohromným spekulantem. Je to právě stát, který chce v daných oblastech fungovat efektivně, který chce za vydané prostředky něco získat. Je to právě stát, který prodává, nakupuje a očekává z toho nějaký zisk. Stát musí být v očích zastánců regulace tak strašný spekulant! Jestli se státu daří fungovat efektivně a těžit ze svého monopolu v určitých oblastech – toť otázkou. Dle mého názoru tomu tak není (viz štítek regulace).

Mimochodem, kdo peníze dobrovolně svěřil těm hnusným spekulantům s vidinou krásného důchodu, zajištěné zdravotní péče a jiného? Stáli ti proklatí spekulanti s pistolí u hlavy těch lidí a nutili je investovat? Ne. V každé investici je riziko, míra rizika je obvykle přímo úměrná  výši možného maximálního výnosu. Jednoduše řečeno, čím větší chceme výnos (zisk), tím větší riziko musíme podstoupit. Riziko je cenou za budoucí možný zisk. Je však otázkou, zda toto chtěli ti lidé, kteří si na důchod spořili v hodně rizikových fondech, chtěli slyšet. Je otázkou, zda se na to lidé někde zeptali. Je otázkou, zda si lidé nechali alespoň zdarma poradit od obyčejného finančního poradce. Odpověď je si myslím jednoduchá – lidé se neptali, lidé se neinformovali, lidé věřili reklamám, a to i když jim vlastně ani nerozuměli.

Jsou tedy současné ztráty chybou spekulantů, nebo lidí?

Spekulanti mohou za dluhy vlád!

Stát musel vydat na sanaci mnoha spekulantů spousty prostředků z veřejných zdrojů – jsou to spekulanti, kteří mohou za dluhy vlád! Ach bože – kolik já již napsal článků na toto téma, kolikrát jsem kritizoval sanace soukromého sektoru od státu, kolikrát jsem kritizoval znárodňování!

Zde je však nastolen znovu problém chápání a logického uvažování – stát spravuje veřejné finance. Tento správce se rozhodl, že zaplatí dluhy za soukromý sektor, že na sebe převezme riziko a závazky. Rozhodl se sám a svobodně. Je to špatné rozhodnutí státu, nebo chyba soukromého sektoru?

Ovšemže je to chyba státu!

Stát sám a svobodně se rozhodl investovat do krachujících podniků! Stát sám se rozhodl spekulovat s budoucností trhu tím, že trh deformoval svým zásahem!

U tohoto bodu je zásadní právě pohled na to, co je to systém. Mnoho zastánců regulace říká, že selhal systém (“kapitalismus”), a tak ho stát musí napravit. Že nebýt selhání systému, není zde krize. To je chybný pohled.

Systém je transcendentní, tedy systém obsahuje konjunkturu a recesi (depresi). Systém obsahuje stát, systém obsahuje soukromý sektor. Vše je nedílnou součástí systému a pokud je zde růst, je jasné, že může přijít (a jednou přijde) pokles. Je to tedy růst, ke kterému bychom měli být prozíravý. Je to růst, kde by měl stát tvořit rezervy, úspory, protože není zdravých investic bez úspor.

Bohužel, mnoho správců financí (stát jako správce financí veřejných, každý jedinec jako správce financí soukromých) se tímto jednoduchým pravidlem (investice kryté úsporami jsou levnější a zdravější, než investice kryté dluhem) neřídí. Zadlužují se, díky čemuž v době růstu (konjunktury) zvyšují své výnosy, které však díky dluhům netvoří reálný zisk. Tato nezdravost investic se projeví právě v krizi – krize je ponaučením, krize je šancí. Bankroty, ztráty, recese přinesou ohromné ponaučení právě těm, kteří investovali špatně, kteří své investice kryli dluhy, na jejichž splácení v době krize prostě nebudou mít. Toto ponaučení může být mnohde natolik silné, že si již málokdo troufne investovat nezdravě. Jednoduše proto, že bude poučen z minulosti.

Stát svými zásahy toto ponaučení likviduje. Dává lidem signál, že v době konjunktury (růstu) si mohou dělat co chtějí, protože ztráty v budoucnosti za ně stát zaplatí. Tento přístup vede k růstu špatných investic a ke zhroucení veřejných financí.

Ten špatný je stát. Je to stát, který v rámci plytkého, neurčitého, vlastně nijakého veřejného zájmu podporuje špatné investice. A nejvíce špatné investice podporují právě zastánci státních zásahů do hospodářství, kteří se z velké části kryjí se zastánci regulace. Jak úsměvné.

Za státní dluhy mohou vlády, zprostředkovaně voliči a nikdo jiný. Žádní spekulanti. Spekulanti se zde stali pouhým obětním beránkem, na kterého se právě ti, kteří v minulosti ohromné dluhy vytvořili, snaží přenést své chyby. Už jen proto budu vždy obhajovat všechny ty zlotřilé spekulanty.

V tomto bodě jsme si vyjasnili i třetí argument zastánců regulace, a to ten, že ono by to mohlo fungovat i bez regulace, ale takový systém vytváří veřejné dluhy!

Za výnosy ze spekulací nejsou reálné hodnoty!

Vezmeme si jako příklad ukázkovou spekulaci – nakoupíme dolar za 20 Kč. Za tři hodiny ho prodáme za 20,1 Kč. Naším výnosem ze spekulace je 10 haléřů. Je za těmito 10 haléři nějaká reálná hodnota? Co způsobil zhodnocení dolaru vůči koruně, co způsobilo devalvaci koruny?

Začněme vysvětlením (velmi, opravdu velmi zjednodušeným), čím je kryta (co stojí za její hodnotou) koruna a dolar. Koruna a dolar již mnoho desítek let nejsou kryty žádným cenným kovem. Nejsou kryty (přímo) nějakou komoditou, tedy něčím hmatatelným (kovem atp). Stát jednoduše ručí, že si za danou měnu v dané zemi něco koupíte.

Tedy je to jakási důvěra v hospodaření vlády a státu, co kryje korunu a dolar. Pokud se nebude českému hospodářství dařit, pokud v něj klesne důvěra, začnou lidé, kteří s měnami obchodují (ti hrůzní spekulanti) prodávat českou korunu a nakoupí místo ní třeba dolar, protože hospodářství a stát, který za dolar ručí, se stane důvěryhodnějším. Tedy stoupne cena dolaru (je po něm větší poptávka, lidé ho více chtějí) a klesne cena koruny. Tedy 1 USD bude stát více českých korun, protože dolar zdraží. Zdraží třeba o 10 haléřů.

Na tento moment čekají ti, kteří s měnami obchodují. Třeba my. Koupili jsme dříve americký dolar za 20 Kč, stejně jako mnoho jiných, protože jsme více důvěřovali v hospodářství Spojených států, než v hospodářství České republiky. Tím jsme vyhnali cenu dolaru nahoru – signál pro společnost, že americké hospodářství je důvěryhodnější, je v lepší formě, než to české. Tím, že jsme vyhnali cenu nahoru máme teď možnost dolar prodat někomu jinému (po dolaru je poptávka, na trzích je ho méně k mání, protože ho jako první koupili již lidé dříve – třeba my). Takže ho klidně můžeme prodat a tím se obohatit. Proč ne – prodali jsme dolar někomu jinému, získali jsme na tom 10 haléřů.

Upozorňuji, že model je velmi, velmi zjednodušený! Detailní vysvětlení by zabralo prostor pro několik dalších článků.

Tedy za spekulacemi – třeba s měnami – stojí ta nejreálnější a nejhmotnější hodnota, jakou lze na světě nalézt – celé hospodářství dané oblasti! Co je reálnější, než výkon továren, struktura hospodářství a konání státu?

Pokud nebudeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Myslím si, že jsem v článku již vysvětlil dost. Pokud nad obsahem zapřemýšlíme, zjistíme, že je to celé jako lego – vše do sebe zapadá. Je tedy jasné, že pokud budeme regulovat, v budoucnu budou krize ještě horší!

Pokud by to však někdo nechápal (není se za co stydět), napište do komentářů. Převysvětlení celého tohoto článku (tedy vysvětlení proč je poslední bod seznamu argumentů zastánců regulace naprosto chybný a nelogický) by zabralo opravdu spousty místa. Z výše uvedeného vše vyplývá, ale pro jistotu přidám odkaz na seznam článků, ve kterých o regulaci také pojednávám – články o regulaci. Asi nejlépe vysvětlené, jak moc je tento poslední bod de facto kontraproduktivní, je to v článku Jak státy přeintervenovali. Přeji pěkné čtení!

Úvahy zastánců regulace jsou špatné. Pokud by se k moci dostal někdo, kdo by je uplatňoval v praxi, jsou i nebezpečné. Proto nenechme se zlákat levnými, ale dobře znějícími slogany o podříznutí krku těm zlořádným spekulantům. Přemýšlejme. Spekulace je dnes všechno, i to, že si jdete koupit rohlík. Celý náš život, veškerý náš komfort vychází ze spekulací. Tak proč proti nim brojit, když jsou tak prospěšné?

Dopady regulace nájemného

Následující text je převzán z Úvodu do ekonomie, knihy, jejíž autoři jsou Robert Holman a D. Pospíchalová.

Regulace nájemného – reakce nabízejících

Jedno velké město prožívá hospodářský rozkvět. Přichází tam mnoho firem, roste poptávka po různých pracovních profesích, do města se stěhuje mnoho lidí. Není divu, že je tam vysoká poptávka po nájemních bytech. V reakci na vysokou poptávku jde nájemné rychle nahoru. Dříve bylo nájemné za standardní dvoupokojový byt 1 500 korun měsíčně, teď jsou to už 3 000 korun.

Kdyby byl trhu dopřán čas, nabídka by na růst nájemného určitě zareagovala. Realitní podnikatel Schwarz by například investoval do stavby nového nájemního domu, protože vysoké nájemné slibuje ekonomický zist. Pan Vondrák, majitel staršího domu, by zas rekonstruoval přízemí domu a přeměnil by je na byty. Pan Landa by se odstěhoval na svou rekreační chalupu a jeho byt by majitel domu nabídl jinému zájemci. Nabízené množství bytů by rostlo a růst nájemného by se zastavil.

Jenže trhu není dopřán čas. Radnice je růstem nájemného znepokojena. Co mají dělat lidé, kteří nemají dost peněz na vysoké nájemné? Kde seženou levnější bydlení? A tak nakonec město přikročí k regulaci nájemného – stanoví na nájemné strop.

Ale jakmile je stanoven cenový strop, nabídka přestane reagovat. Pan Schwarz ztratí zájem investovat do nájemních bytů, protože se taková investice při regulovaném nájemném nevyplatí. Bude raději investovat do stavby obchodního centra, kde nájemné regulované není. Také pan Vondrák ztratí zájem adaptovat nebytový prostor na byty. A pan Landa se neodstěhuje na chalupu. Lidé, kteří bydlí, jsou rádi – platí nizké nájemné. Ale kde budou bydlet lidé, kteří nájemní byt nezískali? A kteří nemají několik milionů na rodinný domek.

Regulace nájemného – reakce poptávajících

Cenový strop na trhu nájemního bydlení ovlivní také reakci poptávky. Při nízkém nájemném chce mnoho lidí obývat nájemní byty. Tak třeba paní Černá bydlí sama ve velkém třípokojovém bytě. O patro výš se tísní čtyřčlenná rodina v jednopokojovém bytě a chtěla by s paní Černou by vyměnit. Ta ale odmítne, protože je na svůj byt zvyklá a nechce se jí stěhovat. Proč by to také dělala, když je nájemné tak nízké.

Mladí Novákovi by sice mohli bydlet u maminky, ale když je nájemné tak nízké, požádají město o přidělení nájemního bytu. Mají dvě děti a nízký příjem a bydlení je přece nezbytnost.

A tak počet lidí, kteří hledají byty při nízkém nájemném, roste.

V důsledku toho vzniká nedostatek nájemního bydlení v rozsahu milionů metrů čtvereční.

Démon bezplatnosti a státní těžkopádnost

Aktualizováno

Představte si svět bez peněz. Půjdete do obchodu a vezmete si kolik ovoce, zeleniny, pečiva a alkoholu chcete. Zcela neregulovaně. Zní to krásně, že? Avšak aby jste si to mohli vzít, tak se to také musí vyrobit. Musí se to z něčeho vyrobit.

Abyste si mohli vzít tu hromadu jablek, musí ty jablka někde vyrůst, na nějaké té jabloni. Ta je někde v jakémsi sadu. Ten sad zabírá místo, půdu. Zkuste si odhadnout, kolik by bylo potřeba jablek, tedy jabloní, tedy sadů, tedy půdy proto, abychom pokryli spotřebu jablek této neregulované společnosti. Odpověď je jednoduchá – potřebovali bychom jich nekonečno, protože by lidská touha po jablkách, tedy poptávané množství, bylo nekonečné.

Chceme víc! Víc jablek! To by neustále znělo ulicemi. Místo jablek si dosaďte cokoliv: alkohol, cigarety, jiné drogy, kondomy, pečivo, auta, počítače, hardware, dřevo, uhlí, ropa… cokoliv. Lidské touhy jsou neomezené, leč bohužel, zdroje omezené jsou. Nemáme nekonečno půdy pro nekonečno sadů nekonečna jabloní. A k tomuto nekonečnému prostoru bychom potřebovali několik (nekonečno) dalších prostorů pro nekonečno dalších věcí.

Mám pocit, že by se nám to na tuto planetu jednoduše nevešlo. Planetu bychom “vyplundrovali”, následně bychom vyhynuli a byl by (asi) klid.

Ovšem člověk je tvor celkem inteligentní, a tak, v pudu sebezáchovy, aby se před katastrofou nekonečnosti zachránil, začal uplatňovat jakési ekonomické principy. Nejdůležitějším, na co člověk přišel, je cena. Že vše má svou cenu. Cena je tou nejsilnější hrází, která chrání nás samotné před sebezničením. Cena je to, co chrání člověka před katastrofickým zdarma, před vlastním neukojitelným chtíčem.

Cena je pojem relativní a velmi individuální. Pro většinu lidí se pod pojmem cena skrývá číslo, částka, kterou musí zaplatit, aby mohli něčeho dosáhnout. Toto je ovšem pohled velmi úzký a nepřesný.

Cena je především psychologickou zábranou něco někdy spotřebovat. Čím méně bude ropy, tím vyšší bude její cena, tím méně ji člověk spotřebuje. Se zvyšující cenou se stane výhodnější prosazovat různé alternativní pohonné hmoty. Třeba ekologičtější a méně náročné na životní prostředí.

Peníze přirozeně regulují náš neomezený chtíč po čemkoliv. Nebýt peněz (či všeobecně jiného přijímaného prostředku směny), není zde lidstvo. Samo sebe by požralo ve své touze po čemkoliv.

Kdyby tento systém perfektně fungoval, měli bychom se relativně krásně, státy by se zadlužovali minimálně a asi bychom neřešili přeplněné silnice a podobně.

Bohužel, tento systém perfektně nefunguje. Narušuje ho démon bezplatnosti, princip, který hojně využívají státy, princip, který stojí i za současnou krizí. Bezplatné zdravotnictví, školství a další.

Samozřejmě, že za to, co nám stát poskytuje bezplatně, si platíme. Ovšem platíme si za to nepřímo, formou daní. Daní, které jsou plošné. Ovšem platí vyšší daně ten, kdo státem poskytovaných bezplatných služeb využívá více? Ovšem, že ne. Daň je povinná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu.

Pro běžné lidi jsou peníze odvedené státu formou daní velice vzdálené. Jsou vzdálené jejich vnímání a přemýšlení. Je to jen číslo, nejsou to v očích většiny lidí konkrétní peníze. Proto lidé bezplatné služby vnímají stejně, jako služby, které jsou zdarma. Jako služby a statky, které nemají cenu.

Lidé mají poté tendenci těchto služeb nadužívat. Mají neomezenou touhu a potřebu využívat tyto bezplatné služby, služby, které jsou plně v režii státu. Stát je ten, kdo ovládá určité segmenty. Stát se stává drahým molochem.

Jak se stát stane velkým těžkopádným molochem? Ukažme si to na zdravotnictví.

Objeví se politik, který baží po moci. Aby jí dosáhl, rozhodne se zaútočit na masy lidí, které jsou všeobecně méně inteligentní a vzdělané. Těchto lidí je ve společnosti v Česku nejvíce. Politikovi také pomáhají předchozí desetiletí, kdy lidé z velké části naprosto rezignovali na zájmu o věci veřejné a odborné výklady (popularita různých Blesků a takyodborníků). Velmi dobrým politickým tahákem by tak mohlo být “nabídnout něco zdarma”. Lidé na slovo zdarma slyší, velmi často se při zvolání “zdarma” začnou chovat iracionálně (Dan Ariely, Jak drahé je zdarma, strana 56-57).

Politici mají tendenci slovo zdarma často zaměňovat se slovem bezplatně. Důvod je zcela jednoduchý – zdarma zní lépe, než bezplatně. I když v Česku, kde je všeobecné ekonomické povědomí na velmi nízké úrovni, je ve všeobecném vnímání mezi slovy zdarma a bezplatně téměř nicotný rozdíl.

Vraťme se ale k našemu politikovi. Tento politik tedy řekne “Zajistím vám zdravotnictví zdarma! A školy taky! A vůbec všechno!” Lidé se jeho slibů chytí a politika zvolí. Ten se stane předsedou vlády a začne vládnout – a vskutku, zavede bezplatné zdravotnictví.

Najme se tedy hromada úředníků, kteří budou ve všech okresech rozdělovat a přerozdělovat peníze doktorům a zdravotnickým zařízením na jejich provoz.  Nové úřednické pozice, nové vybavení, nové platy a další vycucávání státního rozpočtu.

Bohužel, po roce svého vládnutí zjistí tento politik, že náklady na zdravotní péči neúměrně rostou. Lidé chodí k doktorům i s banalitami, jsou příliš často nemocní, což stát pociťuje při vyplácení dávek v nemoci, lékaři jsou zavaleni prací a tak svoji práci nevykonávají tak kvalitně, jako dříve, na mnoho lékařských zákroků a vyšetření se dlouho čeká. Lidé volají po nápravě, politikova popularita začíná klesat. Co s tím?

Politik přeci nezruší tahák jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Sám by uznal svoji horoucí chybu. Rozhodne se tedy k tomu, že by do zdravotnictví mělo jít více peněz, aby přilákal nové zaměstnance, doktory a sestřičky třeba i z jiných zemí a podobně. Kde na to ale vzít? Může zvýšit daně, což se ale nejcitelněji projeví na nízkopříjmových skupinách, což je ovšem zároveň jádro jeho voličské základny. Takže zavede progresivní zdanění – těch bohatých je přeci méně, jejich hlasy oželí. Vsadí totiž na závist, ví, že progresivním zdaněním si přiláká ty voliče, kteří všechny bohatší, různé podnikatele a podobně považuje automaticky za zloděje, které je potřeba pořádně zdanit.

Progresivní zdanění je ale všeobecně administrativně nákladnější, než ta nejjednodušší rovná daň, která v zemi vládla doposud. Úřady potřebují nové úředníky, což se ve státních financích projeví zvýšením výdajů na platy státních zaměstnanců, větší firmy musí najmout další asistenty a úředníky, což se projeví snížením zisku, s čímž se pojí nižší odvedená částka na dani. Je možné, že i přes vyšší daň jednotlivec nakonec kvůli zvýšeným nákladům na režii daní zaplatí fakticky méně.

Politikovi se ale dostane další smutná zpráva – kvůli zvýšením daním se zvyšuje daňová kriminalita. Lidé se jednoduše snaží vyhnout placení daní, protože jsou pro ně až příliš vysoké. Co s tím politik udělá?

Progresivní zdanění je poněkud výrazná změna. Politik přeci nemůže udělat krok zpět, protože by s sebou musel vzít i ikonu jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Co s tím? “Zavedeme důslednější kontrolu placení daní!” hřímá politik z řečnického pultíku. A tak se přijme hromada úředníků na finanční úřady. Další platy vycucnuté ze státního rozpočtu navíc. K úředníkům se připojí další policisté v nově vzniknuvší finanční policii. Nový úřad, nové vybavení, nové výdaje… a hromada nových úředníků, kteří zajišťují administrativu oné finanční policie.

I tak se ale náklady na zdravotnictví stále zvyšují. Zdravotnictví se stává nepřehlednou změtí byrokratický procesů, kde se hází s finančními částkami jako se známkami na prvním stupni základní školy. V tomto ohromném aparátu přerozdělování veřejných prostředků také bují korupce díky velmi lukrativní možnosti napojit se na tyto cesty velkých finančních prostředků. Peníze mizí v nedohlednu, lékaři a zdravotnická zařízení stále volají po dalších a dalších penězích a lidé si stále stěžují na upadající kvalitu zdravotnické péče. Situace se tedy nezlepšila (naopak, stále se zhoršuje), ale výdaje na zdravotnictví stále rostou.

Státu již postupem času nestačí prostředky vybrané na různých daních a dalšího zvyšování se už náš politik bojí. Má tedy dvě možnosti: buď proinvestuje další velké množství peněz, uzná svoji chybu a jednoduše se politicky odstřelí, když vrátí celý systém zpět (tedy, zde to píši jako by to byla zpět změna za jeden den, ale to by byl velmi dlouhý proces, kdy by se stále ztrácely peníze), nebo si na chod celého tohoto ohromného aparátu půjčí. Nějaké snižování platů nepřichází v úvahu – oni úředníci jsou totiž voliči, také kdyby snížil platy, tak by jich mohlo mnoho odejít, takže by hrozilo zhroucení celého systému a větší pravděpodobnost korupčního chování u zbývajících úředníků.

Takže si stát půjčí. Ze začátku nevině, jen pár miliard. Ovšem náklady dále rostou; přidejme si k tomu mnoho dalších bezplatných věcí, které nám dnešní státy zajišťují, na tyto bezplatné služby (na všechny) aplikujte výše uvedený princip a dojdeme ke kořenu státních dluhů drtivé většiny dnešních států. Alespoň těch evropských.

Stát díky bezplatnosti vytváří spousty systémů pro systémy, najímá úředníky pro úředníky. Stává se ohromným neefektivním byrokratickým aparátem, kde se přerozděluje ohromné kvantum peněz, na který je napojeno spousty nasávačů, různých bratrů, zeťů a dalších, kteří stát obírají pomocí veřejných zakázek, které jim přidělují zkorumpovaní úředníci. Stát se stává nepřehledným, nefungujícím, stát nevidí problémy, které zužují veřejnost, není schopen je řešit, protože je příliš zatížen sám sebou. Stát a státní aparát se stává přítěží společnosti, ne její oporou.

Co je ovšem naprostou katastrofou je skutečnost, že všechna tato zatížení státu se odrazí i na zatížení soukromých subjektů. Třeba u již zmíněného progresivního zdanění – režie daní v soukromé firmě díky složitějšímu systému zabírá mnohem více člověkohodin. Firmy tedy musí najmout nové zaměstnance, ale ne proto, aby noví zaměstnanci přispěli k prosperitě firmy a vytvářeli firmě užitek, ale jako pomoc při správě daní určité firmy. Je to v podstatě zaměstnanec, který byl zaměstnán na nátlak státu. Je to firemní úředník pro úředníka, ve firmách vznikají nové systémy pro systémy, což snižuje efektivitu společností a v důsledku toho i celého hospodářství.

Můžeme říci, že v tomto démonu bezplatnosti stojí jeden z pilířů současné krize. Tato krize není krizí trhu, nýbrž krizí státu. Stát se snaží pro zmírnění dopadů krize dále více zasahovat do fungování trhu a mimo nepřímého ovlivňování výkonu firem, kterého jsme byli svědky ve výše uvedeném příkladě dochází k ovlivňování přímému. Toto přímé ovlivňování ale znamená další práci pro státní úředníky, další nové úředníky, další kontrolní instituce, další systémy pro systémy, další zatížení státního rozpočtu a ve výsledku také další zatížení soukromých firem. Možná, že státní regulace vyvede hospodářství z krize současné, ale zároveň připraví půdu pro krizi další, která bude mnohem horší. Pokud stát bude i v následující krizi používat prostředky zvýšené regulace a zvýšeného dohledu nad soukromými institucemi, budeme již moci hovořit o cyklickém procesu, na jehož konci může stát až plné nahrazení současného (alespoň trochu) svobodného tržního systému systémem centrálně řízeným. A to již bude konečná hospodářská katastrofa rozměrů krize v post sovětském Rusku (akorát rozšířena celosvětově) neodvratitelná.

Co s tím uděláme?

Elitářství – nová hrozba demokracie?

Volební právo těm, kteří pracuji či podnikají, volební právo těm, kteří platí daně. Vyšším příjmovým skupinám vyšší daně. Na drahé auto a dům nejde vydělat legálně, na to lze pouze nakrást. A další žvásty z komunismem postižené české společnosti – jedná se o vytváření elit, ať už o vytváření elit pracující třídy, či o vytváření elit z chudých lidí. Elitářství – nová hrozba české (příliš brzo unavené) demokracii?

Ze zisků ČEZ chtějí vyplatit 13. důchody v době, kdy důchodci mají nejjistější situaci (nízká inflace a jistý důchod od státu). Příspěvky pro nízkopříjmové či progresivní zdanění – ČSSD je skutečně typickou „českou“ stranou, je totiž stranou, která svůj program staví na vytváření elit. Zvýhodněných skupin obyvatel – jinak řečeno nabízí společnost rovné spotřeby. Tedy že každý si bude moci pořídit cokoliv, což je jednoduše řečeno sice hezké, ale nedemokratické. ČSSD by se tedy dala označit za nedemokratickou stranu.

Bohužel, tímto neduhem – tedy elitářstvím – je dnes postižena většina „demokratického“ světa. Demokracie dnes prochází krizí morálky a intelektu(álů).

Co je to „krize morálky a intelektu(álů)“?

Každý dnes chce vše, ovšem málokdo pro to chce něco udělat. Tohoto v posledních letech využila některá politická uskupení a právě kvůli nedostatku intelektuálních elit na tom mohli postavit velmi úspěšnou politickou kariéru. Jednoduše naslibovali všechno všem. Žijí z lidské závisti:

Když chcete na něco, co má váš bohatší soused, ale nemáte na TO, tak my sebereme sousedovi dostatek peněz, které vám pak dáme, abyste TO měli i vy!

A mnoho lidí na to začalo věřit. Aniž by promýšlelo důsledky, poněvadž zde nebyl nikdo, kdo by jim řekl, že na tomto přístupu je něco špatně. To je onen nedostatek morálky a intelektu (a intelektuálních elit). Spravedlivá a demokratická společnost není společnost rovné spotřeby, ale společnost rovných příležitostí. Každý by měl mít možnost něčeho dosáhnout, mít se lépe, než se má průměr – žít nadprůměrně. Za tím ovšem musí také stát odvedené nadprůměrné úsilí.

Vraťme se ovšem k oněm 13. důchodům ČSSD. Tímto návrhem nám zde ČSSD začíná vytvářet jakousi elitu důchodců, jakožto lidí, jenž jsou na tom neuvěřitelně špatně a jací jsou ohromné chudinky. Nepopírám, že to tak mnohdy skutečně je, nepopírám, že životní situace mnohých důchodců je špatná. Ovšem v době, kdy mají důchodci nejjistější příjem z celé společnosti je sobecké, nespravedlivé a hlavně nedemokratické na úkor celé společnosti vylepšovat životní standard důchodců. Možná se vám to zdá nemorální, možná se vám to zdá špatné.

Ovšem jaká je morálka v zemi, kde ona „hloupá“ hospodská většina žije v představách komunismu? Kde i 20 let po pádu totalitní vlády komunistů, kteří zdecimovali tuto zemi je tato strana 3. nejsilnější v poslanecké sněmovně parlamentu?

Na jedné z internetových diskusí se objevil jeden názor:

Hlasovací právo by měli mít jen lidé, co prokáží, že aktuálně legálně pracují, nebo že jsou aktuálně podnikatelé a že mají napracováno v České republice více, jak 30 let.

Zní to hezky, že? Víte, možná jsem idealista, ale dle mého názoru by naším všeobecným cílem mělo být dosáhnout demokratické a liberální společnosti s nepokaženou morálkou.

A jak se do tohoto konceptu vejde výše zmíněný názor na volební právo? Právě, že nijak. A zeptám se ještě – nepřipomíná vám to něco? Třeba – komunismus? Elita pracujících je zde ovšem nahrazena elitou těch, kteří platí daně. Ale není to jinak to samé?

Může se nám to nelíbit, může se nám to zdát nespravedlivé, avšak i ti, jenž zneužívají sociální systém a nepracují, mají volební právo a jejich hlas má stejnou sílu, jako hlas pracujícího člověka. Je třeba si totiž uvědomit jednu docela základní věc – špatná společnost se nezlepší změnou systému. Tato společnost si vytvořila zneužitelný sociální systém. To, že ho někdo zneužívá, je jen logický důsledek – když je ta možnost, proč ne? A že je to nemorální? Ale prosím Vás, vždyť zde se jakási pochybná morálka vytahuje pouze v případech, kdy se to lidem hodí. Jinak je naše společnost jednoduše nemorální.

Na druhou stranu, proč by měl někdo, kdo vydělává více platit i vyšší daně? To je zase elitářství nízkých příjmových skupin. A že to je známka solidarity bohatším vůči chudším? Však každý by měl mít dnes již možnost stát se oním bohatým. Pokud jsou zde nějaké překážky, tak místo nastavování takových berliček, jako je třeba progresivní zdanění (které lidem říká – nevydělávejte, nesnažte se, stát vám peníze stejně sebere) by se měli řešit a odstraňovat právě ony překážky. Je to mnohem užitečnější.

Líný člověk líným zůstane (pokud se sám nějak nerozhoupe), stejně, jako člověk bez snahy. Je to prostě fakt.

A kde že je sociálnost? Člověk s platem 100 000,- hrubého dnes na daních zaplatí 20 100,- („superhrubá“ mzda 134 000,- + 15% daň ze „superhrubé“ mzdy).  Člověk s platem 10 000,- hrubého na daních (a odvodech do sociálního a zdravotního systému) odvede 2 100,-. Člověk s tím vyšším platem odvede tedy o 18 000,- více. Avšak neberu ohled na možné daňové slevy a bonusy – to by se totiž také mohlo stát, že ten s desetitisícovým příjmem nezaplatí žádné daně. Na rozdíl od toho bohatšího.

To je dosti sociální a solidární, nemyslíte?

Státní dluh a nezaměstnanost

V jednom z předchozích článků jsem uvedl, že 40% výdajů státního rozpočtu tvoří výdaje na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Stejnou měrou se pak i de-facto toto ministerstvo podílí na schodcích státního rozpočtu (tedy na tom, kolik peněz nám schází na zaplacení našeho státu).

Pokud pomineme důchody, tak velký podíl na této částce mají různé podpory v nezaměstnanosti a další. Politici jednoduše říkají, že dají-li někomu podporu v nezaměstnanosti či nějaký přídavek, onen člověk více utratí a tím se zachrání nějaké to pracovní místo. Na první pohled se to zdá rozumné, že?

Problém je ale v tom, že stát si na ony podpory musí půjčit. A od koho si stát půjčuje peníze?

Je to samozřejmě od bank a dalších finančních institucích. Ty také většinou státu i ochotně půjčují, poněvadž je to celkem jistá investice – když už se nesplatí samotný dluh, vydělají aspoň na úrocích a stát většino nemá problém s placením úroků. Většinou, a také dokud mu ostatní nepřestanou půjčovat. Jenže půjčit si od banky z ničeho nic jen tak třeba 2 miliardy korun není jednoduché. Není to jako vaše půjčka na hezké vánoce v řádech tisíců (což jsou ostatně peníze hozené oknem), je to půjčka, která ovlivní celé hospodářství.

Pokud si od banky stát půjčí například ony 2 miliardy, tak poté banka nemůže právě ty dvě miliardy půjčit někomu jinému – například podniku. Finanční krize se Česku naštěstí vyhnula (ostatně to nám tvrdil ministr Kalousek již před rokem a byla to pravda), ovšem krize hospodářská již nikoliv. A ta se prohlubuje nedostatkem půjček.

V realitě to znamená tedy to, že i firmy, které mají zajištěné zakázky a čekají na platby v průběhu příštích měsíců si nemohou půjčit na současný provoz, a to i když budou schopni splatit tuto půjčku i relativně brzy. Banky jim tu půjčku jednoduše nedají, protože místo toho, aby investovali menší sumu do podniku, investují větší sumu do státu. A pro podnik již peníze nezbývají.

Upřednostní stát – vždy. Stát si totiž půjčuje více peněz, od státu tedy dostanou i více zaplaceno na úrocích. Není se tedy čemu divit. Tím zlým v tomto případě není banka, která nechce chudinkám podnikatelům půjčit, ale právě stát, který neumí hospodařit s veřejnými penězi. Tedy penězi nás všech.

Onen podnik poté jednoduše propustí třeba 10, ale třeba i 1000 zaměstnanců, aby zůstali peníze na běžný provoz. Ti propuštění zaměstnanci půjdou na pracovní úřad, aby si zažádali o podporu v nezaměstnanosti, na kterou si stát musí půjčit… a tak to jde stále dokola. Problém je ovšem ten, že pokud se kvůli tomu, že podnik nedostal od banky půjčeno na provoz, propustí další zaměstnanci, a ti začnou pobírat podporu v nezaměstnanosti, logicky se také zvýší množství peněz, které je na podpory potřeba celkově vydat. Což také znamená, že si stát na tyto další podpory musí půjčit další peníze, což má za následek další zvětšování nedostatku půjček, další propouštění a další zvětšování schodku státního rozpočtu.

Je to tedy neustálý kruh. Problém je ale dlouhodobého charakteru – s větším schodkem se také zvyšuje celkový státní dluh. Co to znamená?

Z celkového státního dluhu se také každý rok platí úroky. Tyto platby úroků jsou dalším z výdajů státního rozpočtu (aktuálně se vším všudy cca 64 miliard). Pokud se tyto úroky každý rok zvyšují, tak ruku v ruce se zvyšující se nezaměstnanosti a štědrým sociálním systémem se také dále zvyšují výdaje ve státním rozpočtu. A právě proto si stát musí zase půjčit. Zvýší se tak nejen státní dluh, ale i úroky na další rok (další zvýšení výdajů), čímž se zajistí zvýšení schodku státního rozpočtu pro další rok, čímž se zajistí další snížení množství půjček pro podniky a další propouštění. Znovu se zvětší výdaje na sociální systém (podpory v nezaměstnanosti), znovu se zvětší schodek…

Tušíte, kam to míří?

Státní rozpočet 2009: 40 % na sociálku, 64 miliard na dluh

Rozhodnete-li si přečíst státní rozpočet, počítejte s mnohastránkovým přehledem tabulek. Snad jen dvě stránky textu tvoří samotný zákon o státním rozpočtu, zbývajících několik desítek stran zaplňují tablulky s přehledem jednotlivých složek státního rozpočtu.

Dal jsem si tu práci a přečetl jsem si rozpočet na tento rok. Hned ze začátku budí úsměv, když předpokládaná cifra schodku státního rozpočtu je 38 miliard. Kdyby nepřišla ekonomická krize, byl by to jeden z nejmenších schodků za několik posledních let.

Státní dluh ke konci roku 2008 činil 999,8 miliard korun (tedy 999 800 000 000 Kč). V současné době již překročil hodnotu jednoho bilionu korun (Česká Republika dluží tedy více, než-li 1 000 000 000 000 Kč) a pokud se vyplní prognózy o letošním schodku cca 200 miliard korun, budeme dlužit cca 1,2 bilionu korun (tedy 1 200 000 000 000 Kč).

Vývoj do budoucnosti je tedy neslavný. Již na tento rok se počítá, že na nákladech na vedení státního dluhu se zaplatí 64 miliard korun českých (tedy  64 000 000 000 korun). Jen pro srovnání, je to stejná částka, jakou tvoří rozpočty Ministerstva zahraničních věcí, zdravotnictví, kultury a spravedlnosti dohromady.

Nebýt státního dluhu, teoreticky bychom si mohli dovolit další 2 ministerstva, nebo bychom mohly klidně navýšit až 4x rozpočet ministerstva zdravotnictví. Případně by mohl být teoreticky výsledný rozpočet v plusu.

Úroky ze státního dluhu v roce 2009 tvoří 41,3 miliard čistého (opět pro srovnání – je to o trochu víc, než je rozpočet celého Ministerstva zemědělství v roce 2009). To je – čistě matematicky – 4,13 %. Pokud by se naplnil současný odhad letošního schodku 200 miliard, úroky by příští rok tvořily zhruba 49 560 000 000 Kč (tedy 49,56 miliard korun). Čistě matematicky, teoreticky, realita může být jiná.

Čistě teoreticky by poté náklady na státní dluh v příštím roce přesáhly částku 72 miliard korun. To už je stejná částka, jakou v dnešním rozpočtu jsou rozpočty Ministerstva zahraničních věcí,  Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva kultury, Ministerstva spravedlnosti, Akademie věd a Správy státních hmotných rezerv.

Pokud státní dluh poroste i v příštích letech, můžeme se dočkat toho, že již nebudeme mít dostatek peněz pro jeho splácení. Všichni poté budeme platit za relativně pohodlnou minulost, a to ne pouze penězi (kdy by třeba až většina našich daní šla na splácení úroků), ale sníženým životním standardem – bylo by nutné za dnes bezplatné služby připlácet přímo a s mnohými sociálními vymoženostmi bychom se mohli na dlouho rozloučit.

Ještě připomenu – bavíme se pouze o úrocích. To znamená, že samotné splácení tohoto dluhu je již dnes příběhem, jenž by se hodil do žánru science fiction. A jen připomínám, že výše uvedené sumy „do budoucna“ jsou pouze hrubým odhadem – pro představu.

Díky dnešním sociálním dávkám, které dnes pobíráme, budou právě naše děti živořit, když budou platit jak vysoké daně, tak si budou muset za mnoho služeb připlácet přímo. A o nějakém štědrém sociálním systému, jako máme dnes si budou moci nechat jenom zdát. Dámy a pánové, do budoucích let se s ním rozlučte.

Když už mluvíme o sociálním systému, rozpočet Ministerstva práce a sociálních věcí je 462 882 270 000 korun. Je to zhruba 40,1 % všech výdajů státního rozpočtu, tedy více, než 1/3 a skoro 1/2.

Největší část této sumy tvoří vyplácení důchodů. Důchody nás stojí celkem 328 000 000 000 korun (tedy 328 miliard Kč). Je to 70,8  % všech výdajů tohoto ministerstva a 28,5 % celkových výdajů státního rozpočtu.

V porovnání se sumou, kterou nás stojí ony důchody, působí 78 261 962 000 korun, které jsou určeny pro sociální dávky, nemocenské a podporu v nezaměstnanosti jako chudší příbuzný. Ovšem i tak to není zanedbatelná částka – je to například víc, než je rozpočet Ministerstva vnitra a Ministerstva pro místní rozvoj dohromady.

Ke konci ještě, pokud Vás zajímá, kolik nás stojí Parlament České republiky, kancelář prezidenta republiky a úřad vlády, tak je to 1,23 miliard korun, tedy něco kolem 1 % všech výdajů. To je skutečně zanedbatelná částka.

1 15 16 17