Autor webu Devian.cz, který vedu od roku 2008. Provozní manažer s velkým zájmem o ekonomii, politiku a politickou filosofii. Libertarián od roku 2008.

Osobní ambice – máme bez nich vůbec něco?

Ambice – plány, sny, ctižádostivost, cíl.

Jaké jsou vaše ambice? Ať již momentální či celoživotní. Řekněte si je nahlas. Provedeno? Skvělé! Máte ambice – jste lidmi. Ze všech úhlů pohledu.

Chtěli jste být princeznou, princem, popelářem, vojákem, policistou, veterinářem? Už jako malé děti si vytváříme představy o svém budoucím životě. Vytváříme si ambice, kterých chceme dosáhnout. Je to nějaký cíl našeho snažení.

Princ, nový model autíčka, naučit se tu matiku, nepropadnout, dostat se na dobrou střední, udělat maturitu, dosáhnout vysokoškolského diplomu, dobrá práce, rodina, spokojené stáří. Ambice, ambice, ambice.

Představme si dvě osoby – pana A a pana B. Oba pracují v jedné firmě – firma XYZ, a. s. Oba začínají na stejném postě – řadový pracovník oddělení. Pan A je pln ambicí – chce růst, chce něčeho dosáhnout, má vysoké cíle. Pan A se tedy snaží a postupně roste – najednou je z něj asistent vedoucího oddělení, pak je sám vedoucím oddělení, pak povýší do vedení divize, pak se stane vedoucím divize… až dosáhne postu „Prezident firmy XYZ, a. s.“, nejvyššího postu ve firmě. Nad ním jsou již jen akcionáři… kterým ale sám také je.

Pan A má zajištěný vysoký příjem. Z chudého, obyčejného pracovníka se díky svým ambicím stal boháčem a uznávanou osobou. Co pan B?

Pan B začal jako řadový úředník. Když přišlo nové nařízení, viděl to jako překážku. „Proč mám zatraceně dělat to a to navíc, když to doteď být nemuselo? Vždyť je to zbytečné, vykašlu se na to.“ To byl přístup pana B – nové nařízení viděl jako překážku, ne jako příležitost. Ostatně – jak v této situaci zareagoval pan A?

„Hmm, další práce? No, to bychom se na to měli vrhnout co nejdříve, ať je to co nejdříve hotovo – hej vy ostatní, dejte si na to pozor, ať na to nezapomenete!“ Nové nařízení viděl jako příležitost.

Čím více zvládneme překážek, tím více nás ty překážky zocelí – to, co nám nyní připadá nemožné nám připadá nemožné jen díky našemu vlastnímu omezení. Pokud to, co je pro nás nemožné,zvládneme, pokoříme naší vlastní, osobní hranici a dostaneme se na další úroveň – k další hranici, která pro nás dříve byla ještě více „nemožná“ a naprosto nepředstavitelná. Nyní jen stačí zbořit i tuto hranici.

Naše vlastní osobnost a hranice našich možností se sami těmitopřekážkami rozšiřují. Čím více překážek zdoláme, tím více toho zvládneme i v ostatních částech našeho života. Překážky se stávají příležitostmi. Příležitostmi k našemu rozvoji, k vytvoření lepšího , než kým jsme v současnosti.

Pan A měl k novým nařízením a změnám pozitivní přístup – viděl je jako příležitost k osobnímu zlepšení. Díky tomu se zdokonaloval, až dosáhl vysokého postu a spokojeného života. Jen tak něco ho již nepřekvapí.

Pan B měl naopak přístup negativní – vše nové, vše navíc viděl jako zbytečné, jako překážky v jeho rutinní práci. Odmítal změnu ve svém všedním pracovním rytmu, odmítl tím i změnu své pracovní pozice – třeba povýšení.

Lidé, jenž si kladou vysoké cíle, vysoké ambice a nebojí se změn, které souvisí s jejich dosáhnutím, jsou úspěšní. Mohou mít hodně peněz, hezký dům, skvělou rodinu a chytré děti. Rostou nad ostatní, jenž si z pouhého strachu či neochoty stanovují cíle nízké.

Problém české (ne)ambicióznosti

Koukněme se do vyspělých zemí. Ambiciózní lidé jsou zde vážení občané, lidé, ke kterým mají ostatní povětšinou úctu a respekt. Celý známý „american dream“ je postaven jen a pouze na ambicióznosti, kdy se chudý člověk z ničeho díky vlastní píli dostane do výšin.

Koukněme se do České republiky a dále na východ – k ambiciózním lidem je zde zachovávána určitá míra despektu, lidé jimi opovrhují. Je to z jednoho důvodu – z toho samého důvodu, proč jsou na západě ambiciózní a úspěšní uznáváni a podporováni – protože vyčnívají nad průměr.

Průměrný Čech si mnoho let drží své teplé místečko. Občas si vydupe zvýšení platu, celkem často si zanadává, jak je ta práce k ničemu a jeho zaměstnavatel je div ne tyran.Zkusit dělat něco navíc? Snažit se? Vyčnívat nad průměr? Ne! Proč by to dělali, když mají své jisté…

Kam vede život bez ambicí jsme mohli vidět v praxi před rokem 1989. Tehdejší systém ze slova „ambice“ udělal div ne urážku. Každý byl průměrný, všichni si byli rovni, jen někteří si byli rovnější. Ambicióznost byla potlačována – každý měl své místo, na kterém zůstal třeba třicet, čtyřicet let. Pak odešel do důchodu, kde v poklidu odpočíval až do své smrti.

Tehdejší systém řídil osobní rozvoj jednotlivce, až natolik omezoval svobodu. Pokud řídil osobní rozvoj jednotlivce, řídil i celou společnost. Pokud se zde objevila jediná výjimka, znamenalo to chybu v systému řízení společnosti. Tato jedna jediná malá trhlinka mohla – pokud by nebyla brzy podchycena – spustit prudkou lavinu, kdyby se lidé této trhlinky chytli a postupně by až totálně rozvrátili systém řízení socialistické společnosti. Diktatura proletariátu by přestala být diktaturou, lidé by díky možnosti vlastního osobního rozvoje mohli začít svobodně přemýšlet a zjišťovat nedostatky systému. Začali by myslet kriticky, což bylo to poslední, co socialistický systém potřeboval.

Ostatně takto malá trhlinka ve formě disidentů napomohla k rozvrácení socialistického systému v tehdejším Československu. Svobodná a kriticky přemýšlející mysl tehdejšího společenského undergroundu byla onou trhlinkou. Sametová revoluce byla tou lavinou.

Padesát let zde byla ambicióznost trestána. Možná padesát i více let bude trvat, než se pokřivený pohled společnosti na ambice a ambicióznost vrátí zase do normálu. Až poté bude naše země schopna růstu, schopna změn a reforem, které jsou potřeba. Do té doby se totiž většina společnosti těchto změn bude až panicky bát.

Pro ambiciózní lidi je možnost růstu více, než-li peníze. Ambicí nemusí být jen pracovní postup či spokojená rodina, může jí být i sen o vlastním rodinném domku někde na vesnici, chtíč object celý svět kolem dokola a tak dále. Mnoho lidí bez ambicí si totiž neuvědomuje, že onen růst nám může přinést nakonec mnohem více prostředků (peněz), než snaha najít si své teplé místečko.

Co je pro nás „svoboda“? Aneb o cirkusu v Kodani

Svoboda, pojem posledních několika staletí. Dokážeme si ji představit? Dokážeme ji konkretizovat, přenést ji do jednoho pojmu, který je pro nás se svobodou nerozlučitelný? Čím je pro nás ta „svoboda“ právě svobodou?

„Život“ (Michal Suplinčák). To byla první reakce, když jsem několika lidem položil otázku „co je pro tebe svoboda“. Možnost žít si dle svého, tak, jak já chci. To je svoboda pro jednoho z pěti lidí, kterým byla otázka položena.

„Prostor“ (Jaroslav Kaucký). To byla reakce druhá. Neomezený prostor pro pohyb a myšlení, absence hranic – jak ve fyzickém, tak v duchovním světě.

„Volnost“ (Barbora Vondrová). Třetí reakce. To, že vám nikdo do ničeho nemluví, že si vše můžete dělat dle svého, že vám nikdo do vašeho rozhodování nezasahuje.

Čtvrtá (Lukáš Kubec) a pátá (Kristián Konzál) odpověď byla totožná – „neomezenost“.

Jen jednou to bylo vysvětleno jako „neomezené možnosti v lidském konání, avšak neomezená odpovědnost“ a podruhé jako příklad na silnici (autor je velmi zainteresován do automobilů): „například neomezené chování na silnicích, neomezená rychlost, ale jakmile je nějaká nehoda, někoho srazíš, tak vše platíš a jsi automaticky vinen. A do konce života si nezařídíš.“

Pět lidí. Čtyři slova, pět vysvětlení.

Ale neplatí náhodou, dle výše uvedených vysvětlení, že „život“ = „prostor“ = „volnost“ = „neomezenost“ = „svoboda“?

Všech pět „vysvětlení“ má jedno společné, a to že předpokládají existenci objektu a subjektu (vás a někoho třetího, pozorovatele) a předpokládají jakousi „svobodu“ – to, že subjekt nezasahuje do objektu. Že vám nikdo nezasahuje do života, že vám nikdo nenastavuje mantinely poznání, že vám nikdo do ničeho nemluví, nikým dalším neomezené možnosti, neomezené chování v „silničním provozu“ světa.

Pět názorů, pět různých, ale přitom stejných pohledů na svobodu. Na něco tak imaginárního, nadneseného, transcendentního. Pět různých názorů, které říkají vlastně to samé.

Zeptejte se sami sebe – co je pro vás svoboda? A proč? Napište si to na papír. Zapřemýšlejte nad tím a zkuste z toho „vyždímat“ ten nehrubší obrys vašeho vysvětlení. Nedojdete náhodou nakonec k tomu samému názoru?

Je zajímavé sledovat, jak se pět lidí, kteří se povětšinou neznají, dokážou shodnout na věci, o které se veřejně nediskutuje. Je to důkaz toho, že svoboda je člověku přirozená. Člověk se nepotřebuje „učit“ její definici, již sám automaticky dokáže říci, „co je to svoboda“. Řekne to jinak, než třeba všichni ostatní, ale přitom řekne to samé, co všichni ostatní.

Se svobodou se také mnohdy pojí další slovo – odpovědnost. Dokážete říct, co je to odpovědnost? Věřím, že ano. Většina z vás si řekne, že odpovědnost je cosi jako „že dokážeme přijímat důsledky svého jednání“.

Pokud jsme ovšem limitováni ve svém jednání a chování, vždy můžeme pro naše činy najít třetího viníka. Někoho, na koho „svalíme vinu“. Někoho nezabijete, protože jste limitováni právem. Právo je onen „viník“ toho, že někoho nezabijete. Nacisté se po druhé světové válce bránili na ně uvaleným obviněním tím, že pouze „plnili rozkazy“.

Je to přirozené – pouze vysoce morálně silný a zároveň vnitřně svobodný člověk dokáže být plně odpovědný. Pokud bude společnost svobodná jako celek (bez svobody všech neexistuje svoboda jednotlivce), bude také odpovědná. Bude odpovědně přistupovat k otázkám, které ji jako celek postihují.

Bude odpovědně přistupovat k otázce globální změny klimatu, bude odpovědně přistupovat k otázce chudoby a k dalším globálním problémům. Tedy ve svobodě je klíč k řešení těch největších obtíží. Vzrůstající etatismus, kdy stát stále více zasahuje do života společnosti (projevující se hlavně v USA a Evropě) jde zcela proti výše uvedeným tvrzením. Je tedy zcela logické, že se summit v Kodani změnil v „Cirkus Humberto“, když hlavní roli hrály Čína (kde o svobodě nemůže být žádná řeč), USA (kde za vlády Baracka Obamy dramaticky narůstá moc federální vlády) a EU (kde se moc centralizuje do úřadů EU, která často nejsou volenými orgány, a které svými regulemi silně zasahují do fungování trhu).

Dokud si jednotlivé vlády a mocenská centra neuvědomí, že osvobozením lidí, institucí, firem a celkově osvobozením společnosti od stále se rozmáhajícího vlivu státu, že tím, že ustoupí od současného etatismu, zvětší jakousi odpovědnost jednotlivce, nemůžeme v globálních otázkách najít společné řešení.

Jednotlivci totiž tvoří celek, detaily tvoří velikost. Svoboda a odpovědnost jednotlivce také tvoří svobodu a odpovědnost společnosti jako takové.

Věk jmenovitých diskusí

Je to již nějaký ten pátek, co server Novinky.cz zavedl povinnou registraci pro možnost diskutovat pod zprávami. A to registraci ne ledajakou – člověk se registruje pod svým pravým jménem a celou adresou. Aby se identita údajů ověřila, registrace končí až zadáním autorizačního kódu, který vám od provozovatele serveru přijde poštou.

Od 15. prosince na obdobný systém přechází i server Lidovky.cz, což je internetové zpravodajství Lidových novin. A – stejně jako kdysi u Novinky.cz – se vyrojilo spousty hlasů, které říkají, že je zde omezována svoboda slova, porušována ústava a bůh ví, co ještě.

Drazí brečící ochránci svobod, pláčete na špatném hrobě. Diskutující sami svojí neukázněností, hrubostí, vulgárností a porušováním zákonů zavinily zpřísňování dohledu nad diskusemi. Pravidla diskuse nejsou trhací kalendář.

Kde jste byli, vy „ochránci“ svobody slova, když na vašich milovaných diskusích byli rozumní diskutéři ostrakizováni nadávkami, hrubostmi, když byli uráženi (a to buď „jen tak“, popřípadě na základě odlišného vyznání, národa, rasy či názoru), když byli porušovány pravidla slušnosti a diskuse?

Pravda – za hrůzný stav diskusí ovšem nemohou pouze diskutéři. Mohou za něj částečně i provozovatelé serverů, a to protože je to jejich prostor a je jejich povinností zajistit dohled nad diskusemi.

Avšak pokud byl již současný stav diskusí na zpravodajských serverech natolik neúnosný, že místo toho aby diskuse přinášeli přidanou hodnotu k článkům, tak ukazovali pouze společenský odpad, který nemá cenu číst, bylo nutné zakročit. Provozovatelé serverů musejí dostát svojí odpovědnosti a jednoduše nad diskusemi zvýšit kontrolu. Tato odpovědnost jim vzniká, pokud dochází k porušování zákona. Ovšem není to jen (v případě porušování zákona) jejich povinnost, je to i jejich výsostné právo.

Je to jejich web. Jejich server. Jsou to jejich noviny, jejich informace, jejich data. Pokud by chtěli, mohou diskuse zrušit. Pokud by to udělali, byla by to čistě jejich věc, jejich právo.

Mimochodem, v zahraničí absence diskusí není ničím zvláštním (BBC.co.uk).

Pravidla nejsou „trhací kalendář“. Pokud byly ona pravidla diskuse soustavně porušovány, pokud byly soustavně porušovány zákony, není překvapivé, že provozovatelé věnují diskusím větší pozornost, a že k jejich užití je potřeba složitější registrace. Ona složitější registrace, která je i časově náročnější, totiž eliminuje klasického „Pepu z Horní dolní“ (což je dle Mirka Topolánka aktuálně někde z Prahy 13), který si na diskusi půjde zanadávat na ty „černý kretény, který můžou za všechno zlo světa“. Onen Pepa totiž zřejmě bude mít problém s tím, že nemůže hned, nemůže teď, že musí čekat… a že ho můžou de facto doživotně zablokovat. Nemilé.

Je třeba si uvědomit, že uživatel nemá právo na diskusi pod články. Že internetová stránka soukromých novin je soukromým majetkem. Nařizováním, co se na onom soukromém majetku smí či nesmí je výsostným právem majitele. Ne uživatele.

Diskutovat lze i slušně. I ono Pepovo oblíbené  „černí kreténi, kteří můžou za všechno zlo světa“ lze říci slušně.

A hlavně by si měla většina diskutérů uvědomit, že k diskusi patří respekt k ostatním, tolerance k jiným názorům a – co je důležité – schopnost uznat svoji chybu.

Pokud aspoň dva z těchto čtyř požadavků většina diskutérů nesplňuje, není něco špatně se serverem, ale je něco špatně s uživateli. S vámi.

Probuďme se – pravidla jsou od toho, aby se (aspoň trochu) dodržovala.

Když vyhrají komunisté – volby 1946; část 1.

První poválečné a zároveň na více, než 40 let poslední demokratické volby. Jak dopadli, víme snad všichni. Zvítězili komunisté, kteří získali cca 40% hlasů. Jaké byli ovšem okolnosti těchto voleb?

Především v této době neexistovala legální pravice. Strany s pravicovými programy byli de-facto zakázány za údajnou kolaboraci s předešlými okupanty. Nejvíce to postihlo Agrární stranu, která měla v předválečném parlamentu nejvíce mandátů. Nejsilnější strana Československa byla tedy odklizena z cesty. Většina voličů této strany se následně stalo voliči strany komunistické. O tom ale podrobněji později, jak došlo k zákazu pravicových stran?

Možná se vám to bude zdáti divné, ale nejvýznamnější jednání pro pořádání prvních poválečných voleb se začali vést v Košicích, a to z toho důvodu, že byli osvobozeny již relativně brzo – v lednu 1945. Prakticky ihned se do tohoto města začal soustředit politický život z celého okolí a 1. února vznikla Slovenská národní rada (dále jen SNR). Tři dny poté – tedy 4. února – SNR vydala manifest, kde nastolila svůj politický program (usilovala například o federativní charakter Československa). Hned 7. února byl SNR jmenován „sbor pověřenců“ (jakási vláda).

SNR celkově fungovala velmi rychle. Ještě během února rozpustila četnictvo a veškeré policejní složky na území Slovenska a místo nich ustanovila nový orgán Národní bezpečnosti. Dále (také v únoru) vydala prohlášení o rychlém zabavení a přerozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, zrádců a „nepřátel slovenského národa“.

V SNR se hlavní úlohy již od počátku ujali dvě politické strany – Demokratická strana (DS) a Komunistická strana Slovenska (KSS). Po dohodě těchto stran se začala připravovat budoucí Národní fronta, což byla jakási koalice všech (do parlamentu možno volitelných) stran.

Koncem března 1945 se v Moskvě uskutečnilo jednání zástupců exilové Londýnské vlády, českých politických stran (KSČ, lidovci, sociální demokraté a národní socialisté) a SNR. Jak již bylo řečeno, SNR viděla poválečné Československo federativně, ovšem po ostré debatě byl její návrh zamítnut. I přes to se ale nakonec zástupci dohodli na programu první vlády společné Národní fronty Čechů a Slováků.

Onu Národní frontu mohli tvořit pouze strany, které se zúčastnily Moskevských jednání, a zejména byly vyloučeny strany, které mají pravicový program. Zejména poslední podmínka poškodila celou řadu stran – mimo již zmíněné (ale nejvýznamnější) Agrární strany tak byli vyloučeny i strany Československá živnostensko-obchodnická strana, Československá národní demokracie a další.

K Agrární straně se ale vrátím. Pro ilustraci jejího předválečného významu stačí toto: v letech 1922 až 1938 vždy měla svého předsedu vlády, zastupovala zájmy zemědělců a byla opozicí vůči politické skupině Hradu (tedy osob spřízněných s T. G. Masarykem). V roce 1938 vstoupila do strany Národní jednoty a stala se její vedoucí složkou. Jejím odstavením se komunistům výrazně ulehčila cesta k moci.

První poválečná vláda Národní fronty Čechů a Slováků byla jmenována 4. dubna 1945. Předsedou vlády se stal sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, místopředsedou se stal komunista (a pozdější prezident) Klement Gottwald. Do vlády nebyli přizvání účastníci domácího protinacistického odboje. Tato vláda přijala Košický vládní program, který vycházel z moskevských dohod.

Komunisté obsadili mnoho vlivných pozic, dostali se do velení policie, armády, měli svého Ministra pro informace. V málokteré zemi drželi takto výhodné pozice. Postupně si začali mnoho složek politizovat (například policie a některá média), což začalo zneklidňovat představitele ostatních stran.

No, a postupně jsme se dostali až k volbám v roce 1946. Jednou z jejich zajímavostí je, že 3 za 4 českých stran měli ve svém programu nějakým způsobem zakotven cíl budování socialismu. Mnoho tehdejších politicky činných osob si uvědomovalo, že tyto volby budou velmi důležité – že mohou rozhodnout o dalším mocenském postavení komunistů a že v tom lepším případě je může zbavit mnoha důležitých postů. O tom však příště.

Elitářství – nová hrozba demokracie?

Volební právo těm, kteří pracuji či podnikají, volební právo těm, kteří platí daně. Vyšším příjmovým skupinám vyšší daně. Na drahé auto a dům nejde vydělat legálně, na to lze pouze nakrást. A další žvásty z komunismem postižené české společnosti – jedná se o vytváření elit, ať už o vytváření elit pracující třídy, či o vytváření elit z chudých lidí. Elitářství – nová hrozba české (příliš brzo unavené) demokracii?

Ze zisků ČEZ chtějí vyplatit 13. důchody v době, kdy důchodci mají nejjistější situaci (nízká inflace a jistý důchod od státu). Příspěvky pro nízkopříjmové či progresivní zdanění – ČSSD je skutečně typickou „českou“ stranou, je totiž stranou, která svůj program staví na vytváření elit. Zvýhodněných skupin obyvatel – jinak řečeno nabízí společnost rovné spotřeby. Tedy že každý si bude moci pořídit cokoliv, což je jednoduše řečeno sice hezké, ale nedemokratické. ČSSD by se tedy dala označit za nedemokratickou stranu.

Bohužel, tímto neduhem – tedy elitářstvím – je dnes postižena většina „demokratického“ světa. Demokracie dnes prochází krizí morálky a intelektu(álů).

Co je to „krize morálky a intelektu(álů)“?

Každý dnes chce vše, ovšem málokdo pro to chce něco udělat. Tohoto v posledních letech využila některá politická uskupení a právě kvůli nedostatku intelektuálních elit na tom mohli postavit velmi úspěšnou politickou kariéru. Jednoduše naslibovali všechno všem. Žijí z lidské závisti:

Když chcete na něco, co má váš bohatší soused, ale nemáte na TO, tak my sebereme sousedovi dostatek peněz, které vám pak dáme, abyste TO měli i vy!

A mnoho lidí na to začalo věřit. Aniž by promýšlelo důsledky, poněvadž zde nebyl nikdo, kdo by jim řekl, že na tomto přístupu je něco špatně. To je onen nedostatek morálky a intelektu (a intelektuálních elit). Spravedlivá a demokratická společnost není společnost rovné spotřeby, ale společnost rovných příležitostí. Každý by měl mít možnost něčeho dosáhnout, mít se lépe, než se má průměr – žít nadprůměrně. Za tím ovšem musí také stát odvedené nadprůměrné úsilí.

Vraťme se ovšem k oněm 13. důchodům ČSSD. Tímto návrhem nám zde ČSSD začíná vytvářet jakousi elitu důchodců, jakožto lidí, jenž jsou na tom neuvěřitelně špatně a jací jsou ohromné chudinky. Nepopírám, že to tak mnohdy skutečně je, nepopírám, že životní situace mnohých důchodců je špatná. Ovšem v době, kdy mají důchodci nejjistější příjem z celé společnosti je sobecké, nespravedlivé a hlavně nedemokratické na úkor celé společnosti vylepšovat životní standard důchodců. Možná se vám to zdá nemorální, možná se vám to zdá špatné.

Ovšem jaká je morálka v zemi, kde ona „hloupá“ hospodská většina žije v představách komunismu? Kde i 20 let po pádu totalitní vlády komunistů, kteří zdecimovali tuto zemi je tato strana 3. nejsilnější v poslanecké sněmovně parlamentu?

Na jedné z internetových diskusí se objevil jeden názor:

Hlasovací právo by měli mít jen lidé, co prokáží, že aktuálně legálně pracují, nebo že jsou aktuálně podnikatelé a že mají napracováno v České republice více, jak 30 let.

Zní to hezky, že? Víte, možná jsem idealista, ale dle mého názoru by naším všeobecným cílem mělo být dosáhnout demokratické a liberální společnosti s nepokaženou morálkou.

A jak se do tohoto konceptu vejde výše zmíněný názor na volební právo? Právě, že nijak. A zeptám se ještě – nepřipomíná vám to něco? Třeba – komunismus? Elita pracujících je zde ovšem nahrazena elitou těch, kteří platí daně. Ale není to jinak to samé?

Může se nám to nelíbit, může se nám to zdát nespravedlivé, avšak i ti, jenž zneužívají sociální systém a nepracují, mají volební právo a jejich hlas má stejnou sílu, jako hlas pracujícího člověka. Je třeba si totiž uvědomit jednu docela základní věc – špatná společnost se nezlepší změnou systému. Tato společnost si vytvořila zneužitelný sociální systém. To, že ho někdo zneužívá, je jen logický důsledek – když je ta možnost, proč ne? A že je to nemorální? Ale prosím Vás, vždyť zde se jakási pochybná morálka vytahuje pouze v případech, kdy se to lidem hodí. Jinak je naše společnost jednoduše nemorální.

Na druhou stranu, proč by měl někdo, kdo vydělává více platit i vyšší daně? To je zase elitářství nízkých příjmových skupin. A že to je známka solidarity bohatším vůči chudším? Však každý by měl mít dnes již možnost stát se oním bohatým. Pokud jsou zde nějaké překážky, tak místo nastavování takových berliček, jako je třeba progresivní zdanění (které lidem říká – nevydělávejte, nesnažte se, stát vám peníze stejně sebere) by se měli řešit a odstraňovat právě ony překážky. Je to mnohem užitečnější.

Líný člověk líným zůstane (pokud se sám nějak nerozhoupe), stejně, jako člověk bez snahy. Je to prostě fakt.

A kde že je sociálnost? Člověk s platem 100 000,- hrubého dnes na daních zaplatí 20 100,- („superhrubá“ mzda 134 000,- + 15% daň ze „superhrubé“ mzdy).  Člověk s platem 10 000,- hrubého na daních (a odvodech do sociálního a zdravotního systému) odvede 2 100,-. Člověk s tím vyšším platem odvede tedy o 18 000,- více. Avšak neberu ohled na možné daňové slevy a bonusy – to by se totiž také mohlo stát, že ten s desetitisícovým příjmem nezaplatí žádné daně. Na rozdíl od toho bohatšího.

To je dosti sociální a solidární, nemyslíte?

Státní dluh a nezaměstnanost

V jednom z předchozích článků jsem uvedl, že 40% výdajů státního rozpočtu tvoří výdaje na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Stejnou měrou se pak i de-facto toto ministerstvo podílí na schodcích státního rozpočtu (tedy na tom, kolik peněz nám schází na zaplacení našeho státu).

Pokud pomineme důchody, tak velký podíl na této částce mají různé podpory v nezaměstnanosti a další. Politici jednoduše říkají, že dají-li někomu podporu v nezaměstnanosti či nějaký přídavek, onen člověk více utratí a tím se zachrání nějaké to pracovní místo. Na první pohled se to zdá rozumné, že?

Problém je ale v tom, že stát si na ony podpory musí půjčit. A od koho si stát půjčuje peníze?

Je to samozřejmě od bank a dalších finančních institucích. Ty také většinou státu i ochotně půjčují, poněvadž je to celkem jistá investice – když už se nesplatí samotný dluh, vydělají aspoň na úrocích a stát většino nemá problém s placením úroků. Většinou, a také dokud mu ostatní nepřestanou půjčovat. Jenže půjčit si od banky z ničeho nic jen tak třeba 2 miliardy korun není jednoduché. Není to jako vaše půjčka na hezké vánoce v řádech tisíců (což jsou ostatně peníze hozené oknem), je to půjčka, která ovlivní celé hospodářství.

Pokud si od banky stát půjčí například ony 2 miliardy, tak poté banka nemůže právě ty dvě miliardy půjčit někomu jinému – například podniku. Finanční krize se Česku naštěstí vyhnula (ostatně to nám tvrdil ministr Kalousek již před rokem a byla to pravda), ovšem krize hospodářská již nikoliv. A ta se prohlubuje nedostatkem půjček.

V realitě to znamená tedy to, že i firmy, které mají zajištěné zakázky a čekají na platby v průběhu příštích měsíců si nemohou půjčit na současný provoz, a to i když budou schopni splatit tuto půjčku i relativně brzy. Banky jim tu půjčku jednoduše nedají, protože místo toho, aby investovali menší sumu do podniku, investují větší sumu do státu. A pro podnik již peníze nezbývají.

Upřednostní stát – vždy. Stát si totiž půjčuje více peněz, od státu tedy dostanou i více zaplaceno na úrocích. Není se tedy čemu divit. Tím zlým v tomto případě není banka, která nechce chudinkám podnikatelům půjčit, ale právě stát, který neumí hospodařit s veřejnými penězi. Tedy penězi nás všech.

Onen podnik poté jednoduše propustí třeba 10, ale třeba i 1000 zaměstnanců, aby zůstali peníze na běžný provoz. Ti propuštění zaměstnanci půjdou na pracovní úřad, aby si zažádali o podporu v nezaměstnanosti, na kterou si stát musí půjčit… a tak to jde stále dokola. Problém je ovšem ten, že pokud se kvůli tomu, že podnik nedostal od banky půjčeno na provoz, propustí další zaměstnanci, a ti začnou pobírat podporu v nezaměstnanosti, logicky se také zvýší množství peněz, které je na podpory potřeba celkově vydat. Což také znamená, že si stát na tyto další podpory musí půjčit další peníze, což má za následek další zvětšování nedostatku půjček, další propouštění a další zvětšování schodku státního rozpočtu.

Je to tedy neustálý kruh. Problém je ale dlouhodobého charakteru – s větším schodkem se také zvyšuje celkový státní dluh. Co to znamená?

Z celkového státního dluhu se také každý rok platí úroky. Tyto platby úroků jsou dalším z výdajů státního rozpočtu (aktuálně se vším všudy cca 64 miliard). Pokud se tyto úroky každý rok zvyšují, tak ruku v ruce se zvyšující se nezaměstnanosti a štědrým sociálním systémem se také dále zvyšují výdaje ve státním rozpočtu. A právě proto si stát musí zase půjčit. Zvýší se tak nejen státní dluh, ale i úroky na další rok (další zvýšení výdajů), čímž se zajistí zvýšení schodku státního rozpočtu pro další rok, čímž se zajistí další snížení množství půjček pro podniky a další propouštění. Znovu se zvětší výdaje na sociální systém (podpory v nezaměstnanosti), znovu se zvětší schodek…

Tušíte, kam to míří?

Datosféra – budoucnost internetu a iluze České pirátské strany

Česká pirátská strana se při svém vzniku dočkala jistého menšího mediálního ohlasu. Způsobeno to bylo především tím, že jde o nový typ strany – neřeší sociální otázky, neřeší zdravotnictví, ani tak ekonomii, neřeší životní prostředí ani víru či menšiny. Řeší platformu třetího tisíciletí, řeší internet.

Ačkoliv se to nemusí zdát pravdou, dnešní internet je pouze internetem v plenkách – ten pravý Internet se začne projevovat až v průběhu následujících let, kdy se právě z internetu stane ta nejdůležitější platforma pro mnohá média, kdy internetem proteče víc peněz, než-li televizí, rádiem a tiskem dohromady.

Budoucí Internet s velkým I bude poněkud jiný. Nebude to jen změť webových a komunikačních služeb, kde mezi dvěma uživateli stojí strohá zeď tagů, ale živá a interaktivní sféra lidského světa – v souladu s názvoslovím sfér to nazvěme „datosférou“.

Jaký bude rozdíl mezi onou datosférou a dnešním internetem?

Internet lidé vnímají především jako síť, ke které se přistupuje ze zařízení – PC, notebook, telefon. Televize, rozhlas, tisk či billboardy jsou od internetu striktně odděleny – jsou „sousedy“ dnešního internetu, žijí vedle něho a soupeří s ním.

Datosféra bude ovšem čímsi jiným. Internet bude základem – tedy říkáme tomu internet, ale spíše to bude Net – tedy síť. Možná by se pro budoucí internet hodil spíše název „médium“ či „ultramédium“. Televize, rozhlas, tisk, billboardy, volební plakáty stran, telefonování, takřka veškerá lidská činnost nebude žit vedle onoho internetu, ale bude žít v něm. Internet bude základem pro veškeré informace, pro veškerá data, která se na světě vygenerují. Proto Datosféra, proto ultramédium.

Toto ovšem dělá z internetu do budoucna nejmocnější nástroj – kdo by se internetu zmocnil, získal by takřka nadvládu nad světěm, poněvadž internet se bude rovnat všemu.

Tohoto jsou si vědomi mnohé organizace, vlády, úřady a společnosti. Ty se proto internet snaží ovládat, poněvadž pokud již nyní nezačnou ovlivňovat obsah internetu, ujede jim vlak a do budoucna to již nedoženou. Zůstane-li internet svobodným a nezávislým, znamenalo by to do budoucna i naprosto svobodný a nezávislý tisk, rozhlas, televizi… vše. Což se mnoha lidem nemusí líbit.

To, že nám na základě internetu vzniká jakási datosféra, kde internet bude alfou a omegou všeho, je vidě již dnes – ať už jde o IP telefonii, IPTV, sociální sítě či malá nezávislá internetová rádia. Ovšem to jsou pouze první maličké krůčky.

A co s tím mají co společného pirátské strany, případně naše Česká pirátská strana?

Jak již bylo řečeno, zaměřují se na internet. Na jeho svobodu, pouštějí se do těžkého boje proti nejmocnějším lidem světa, kteří budou zaručeně chtít onu datosféru ovládat.

Problém ovšem je, že tyto fakta jsou de-facto zákulisní. O tomto možném budoucím vývoji ví pouze několik (v řádech tisíců v ČR) nadšenců a ony firmy. Lidé venku chodí dál volit konzervativce či socialisty, kteří na ně útočí otázkami daní, zdravotnictví či sociálního systému. Lidé se o internet nezajímají, slouží jim pouze pro email či pro vyhledání nějaké informace, maximálně pro zábavu. O blokování nějakých stránek či o něčí snaze ovlivnit internet, o svobodném principu internetu a o možných budoucích důsledcích vývoje internetu nemají ani potuchy, nezajímá je to, je jim to jedno.

Internet je pro většinu lidí natolik marginální téma, že radši budou volit nízké daně, sociální systém, levné dálnice či záchranu lesů. Radši budou volit témata všeobecná, která vidí všude, než témata „o tom počítači“. Když se zeptáte obyčejného člověka na některé z témat ČPS ohledně internetu, tak buď z neznalosti souhlasí s tím, proti čemu ČPS bojuje, nebo řekne „a co je mi do nějakýho internetu prosimtě, to, jak se budeme mít je přeci důležitější“. A třeba si ani neuvědomují, že právě to, jak se budou mít, může být v budoucnu hodně ovlivněno právě internetem.

Voličem ČPS bude také spíše mladý člověk, což je dobré do budoucna, ovšem má to i pár nevýhod.

Za prvé je to v nestálosti této voličské základny. Je nutné je přinutit k tomu jít vůbec volit a poté je přinutit volit právě ČPS. U lidí 20+ by to nemusel být moc velký problém, ale u prvovoličů a voličů všeobecně do 20 let to bude těžké, a to už z důvodu, že se o politiku moc nezajímají a volí dle „barvy kravaty“ právě ty, co jsou nejčastěji v televizi a nebo protože netuší nic o internetových politických tématech a připadají jim nedůležitá (to, že internet intenzivně používají neznamená, že mu rozumí – toto platí v ohromné míře mezi dnešními mladými, berte většinového člověka!)

ČPS má tedy své plakáty s hesly „Svobodný internet“ či „Revize autorského zákona“ opravdu pěkné, ale zatím jsou to jen a pouze plakáty pro fanoušky ČPS. Většinovému voliči, který by ČPS poslal do Parlamentu jsou tato témata cizí, doslova ukradená.

Úkoly ČPS by tedy měli být následující:

  1. Co nejrychleji zmobilizovat své fanoušky a ty, jenž by s největší pravděpodobností šli volit ČPS – mladé lidi – a donutit je jít volit.
  2. Dostat se do kontaktu s širokou veřejnosti (předvolební meetingy nejsou úplně k zahození, i když můžou stát nějaké to vejce…) a říct jim co je ČPS, jaká jsou témata ČPS, proč jsou témata ČPS důležitá.
  3. Přesvědčit širokou veřejnost, že témata internetu jsou stejně důležitá, jako témata všeobecného života. Přinejlepším z internetových témat udělat právě témata všeobecného života.
  4. A znovu – být v kontaktu nejen s internetovými uživateli, ale i s širokou veřejností a nabídnout i témata všeobecného rázu.
  5. Poutat pozornost.

Heslo ČPS „internet je naše moře“ je hezké a svým způsobem výstižné. Ovšem na nějaký politický úspěch je pouze internet jen malým rybníčkem.

Státní rozpočet 2009: 40 % na sociálku, 64 miliard na dluh

Rozhodnete-li si přečíst státní rozpočet, počítejte s mnohastránkovým přehledem tabulek. Snad jen dvě stránky textu tvoří samotný zákon o státním rozpočtu, zbývajících několik desítek stran zaplňují tablulky s přehledem jednotlivých složek státního rozpočtu.

Dal jsem si tu práci a přečetl jsem si rozpočet na tento rok. Hned ze začátku budí úsměv, když předpokládaná cifra schodku státního rozpočtu je 38 miliard. Kdyby nepřišla ekonomická krize, byl by to jeden z nejmenších schodků za několik posledních let.

Státní dluh ke konci roku 2008 činil 999,8 miliard korun (tedy 999 800 000 000 Kč). V současné době již překročil hodnotu jednoho bilionu korun (Česká Republika dluží tedy více, než-li 1 000 000 000 000 Kč) a pokud se vyplní prognózy o letošním schodku cca 200 miliard korun, budeme dlužit cca 1,2 bilionu korun (tedy 1 200 000 000 000 Kč).

Vývoj do budoucnosti je tedy neslavný. Již na tento rok se počítá, že na nákladech na vedení státního dluhu se zaplatí 64 miliard korun českých (tedy  64 000 000 000 korun). Jen pro srovnání, je to stejná částka, jakou tvoří rozpočty Ministerstva zahraničních věcí, zdravotnictví, kultury a spravedlnosti dohromady.

Nebýt státního dluhu, teoreticky bychom si mohli dovolit další 2 ministerstva, nebo bychom mohly klidně navýšit až 4x rozpočet ministerstva zdravotnictví. Případně by mohl být teoreticky výsledný rozpočet v plusu.

Úroky ze státního dluhu v roce 2009 tvoří 41,3 miliard čistého (opět pro srovnání – je to o trochu víc, než je rozpočet celého Ministerstva zemědělství v roce 2009). To je – čistě matematicky – 4,13 %. Pokud by se naplnil současný odhad letošního schodku 200 miliard, úroky by příští rok tvořily zhruba 49 560 000 000 Kč (tedy 49,56 miliard korun). Čistě matematicky, teoreticky, realita může být jiná.

Čistě teoreticky by poté náklady na státní dluh v příštím roce přesáhly částku 72 miliard korun. To už je stejná částka, jakou v dnešním rozpočtu jsou rozpočty Ministerstva zahraničních věcí,  Ministerstva zdravotnictví, Ministerstva kultury, Ministerstva spravedlnosti, Akademie věd a Správy státních hmotných rezerv.

Pokud státní dluh poroste i v příštích letech, můžeme se dočkat toho, že již nebudeme mít dostatek peněz pro jeho splácení. Všichni poté budeme platit za relativně pohodlnou minulost, a to ne pouze penězi (kdy by třeba až většina našich daní šla na splácení úroků), ale sníženým životním standardem – bylo by nutné za dnes bezplatné služby připlácet přímo a s mnohými sociálními vymoženostmi bychom se mohli na dlouho rozloučit.

Ještě připomenu – bavíme se pouze o úrocích. To znamená, že samotné splácení tohoto dluhu je již dnes příběhem, jenž by se hodil do žánru science fiction. A jen připomínám, že výše uvedené sumy „do budoucna“ jsou pouze hrubým odhadem – pro představu.

Díky dnešním sociálním dávkám, které dnes pobíráme, budou právě naše děti živořit, když budou platit jak vysoké daně, tak si budou muset za mnoho služeb připlácet přímo. A o nějakém štědrém sociálním systému, jako máme dnes si budou moci nechat jenom zdát. Dámy a pánové, do budoucích let se s ním rozlučte.

Když už mluvíme o sociálním systému, rozpočet Ministerstva práce a sociálních věcí je 462 882 270 000 korun. Je to zhruba 40,1 % všech výdajů státního rozpočtu, tedy více, než 1/3 a skoro 1/2.

Největší část této sumy tvoří vyplácení důchodů. Důchody nás stojí celkem 328 000 000 000 korun (tedy 328 miliard Kč). Je to 70,8  % všech výdajů tohoto ministerstva a 28,5 % celkových výdajů státního rozpočtu.

V porovnání se sumou, kterou nás stojí ony důchody, působí 78 261 962 000 korun, které jsou určeny pro sociální dávky, nemocenské a podporu v nezaměstnanosti jako chudší příbuzný. Ovšem i tak to není zanedbatelná částka – je to například víc, než je rozpočet Ministerstva vnitra a Ministerstva pro místní rozvoj dohromady.

Ke konci ještě, pokud Vás zajímá, kolik nás stojí Parlament České republiky, kancelář prezidenta republiky a úřad vlády, tak je to 1,23 miliard korun, tedy něco kolem 1 % všech výdajů. To je skutečně zanedbatelná částka.

1 40 41 42 43