The Freeman: Společenská spolupráce

Ludwig von Mises pro své zřejmě největší dílo – knihu Lidské jednání – zvažoval i jiný název: Společenská spolupráce. Zamyslíme-li se nad tím, proč Mises zvažoval i onen druhý název, můžeme dojít k zajímavým závěrům a zjistit, proč libertariáni tak obtížně přesvědčují své okolí. Překlad článku Sheldona Richmana, editora magazínu The Freeman a autora knihy „Separating School and State: How to Liberate America’s Families“.

Společnost
Společnost

Nejeden řečník na letošním semináři rakouské ekonomie pro pokročilé zmínil, že Ludwig von Mises přemýšlel také o jiném názvu pro knihu, kterou dnes známe jako „Lidské jednání„. A o jakém že to přemýšlel názvu? „Společenská spolupráce“.

Nebylo to poprvé, co jsem o tom slyšel, ale nyní mne to donutilo se zamyslet: byli by zastánci volného trhu chápáni okolním světem jinak, pokud by se Mises rozhodl pro ten druhý název? Pokud otázku vymezíme takto úzce, odpověď je, že pravděpodobně ne.

Zkusme to ale obecněji: byli by zastánci volného trhu přijímáni jinak, pokud by jejich hlavním tématem byla „společenská spolupráce“, namísto (drsného) individualismu, samostatnosti, nezávislosti a dalších synonym, které tak rádi používáme?

Možná.

Pokud se budeme pídit po tom, proč Mises přemýšlel i o onom druhém názvu, nemusíme za tím hledat žádné složitosti. Nezkoušel jsem to sice spočítat, ale hádal bych, že „společenská spolupráce“ (nebo „lidská spolupráce“) je druhou nejpoužívanější frází v knize. Tou první je zřejmě „dělba práce“, což je jen jiný výraz pro „společenskou spolupráci“.

Lidské jednání je o ničem, pokud není o společenské spolupráci.

První oblastí, kterou se Mises zabývá hned po úvodním pojednání o přirozenosti lidského jednání samo o sobě je … spolupráce. Píše:

„Společnost je jednání ve shodě, spolupráce. … Nahrazuje izolovaný život jednotlivců (který si můžeme přinejmenším představovat) spoluprací. Společnost je dělba práce a spojení práce. Ve své schopnosti být jednajícím tvorem se člověk stává sociálním tvorem.“

Potřeba klidu

Právě díky kooperaci a dělbě práci můžeme všichni žít lepší život. Přirozeně je zde velký důraz na potřebu klidu a míru. Absence míru znamená zhroucení životně důležité spolupráce. Tímto Mises následuje pacifistickou klasicky-liberální tradici, kterou reprezentují také Richard Cobden, John Bright, Frédéric Bastiat, Herbert Spencer či William Graham Sumner. V knize „Liberalismus“ Mises napsal:

„Liberální kritika válečné teorie se však zásadně liší od kritiky filantropů; vychází z toho, že nikoliv válka, ale mír je otcem všech věcí. To, co jedině zakládá pokrok lidstva a co je odlišuje od zvířat, je společenská kooperace. Jedině práce buduje bohatství a klade tím vnější základy pro vnitřní blaho člověka. Válka jen ničí, nikdy nemůže budovat. Válka, vražda, bourání a ničení jsou tím, co máme společné s divokými lesními zvířaty, budovatelská práce je naší lidskou specialitou. Liberál neopovrhuje válkou jako filantrop, který nevylučuje, že by mohla mít i užitečné následky, nýbrž proto, že podle liberalismu má válka pouze a jen škodlivé následky.“

Vzhledem k Misesově orientaci nás nemůže překvapit, jak velký důraz kladl na „Ricardovský sdružovací zákon“. Ten je obvykle znám jako „zákon komparativních výhod„, který nám říká, že dvě strany mohou ze směny získat, ačkoliv je jedna strana produktivnější ve všem, co obě strany chtějí.

Klíčové jsou totiž náklady obětované příležitosti. Právník, který si účtuje 500 dolarů za hodinu a zároveň je to nejrychlejší písař na světě, si radši na psaní někoho najme. Proč? Protože každou hodinu, kterou onen právník obětuje psaní, se nemůže věnovat právničině, což ho stojí právě 500 dolarů mínus mzdu, kterou by zaplatil písaři. Písař takové náklady obětované příležitosti nemá, takže jak právník, tak písař na spolupráci získají. A stejně tak to platí pro skupiny (země). Lidé objeví výhody, kterých se jim dostává specializací se na to, co komparativně dělají nejefektivněji (či nejméně neefektivně) a směňují to s ostatními.

Ve výsledku bude vyrobeno větší množství zboží oproti stavu bez dělby práce a společenské spolupráce.

Širší uplatnění

Tento zákon je pak důležitou součástí argumentace pro volný mezinárodní obchod, protože odpovídá na námitku, že nějaká země může vyrábět vše nejefektivněji, čímž ostatní zěmě vytlačí ze světové ekonomiky. Avšak Mises chápal, že zákon komparativních výhod je pouze aplikací širšího „sdružovacího zákona“. Jak napsal v Lidském jednání:

„Sdružovací zákon nám umožňuje pochopit tendence, jež přinesly vzrůstající intenzifikaci spolupráce lidí. Představíme si, jaká pobídka přiměla lidi, aby se prostě nepovažovali za soupeře v boji o získání omezených zásob prostředků obživy, které poskytuje příroda. Uvědomíme si, co je nutilo a stále nutí, aby se navzájem sdružovali za účelem spolupráce. Každý  krok kupředu na cestě k rozvinutějšímu způsobu dělby práce slouží zájmům všech zúčastněných. Abychom pochopili, proč člověk nezůstal samotářem, který by jako zvířata slídil po potravě a úkrytu pouze pro sebe a nanejvýš ještě pro svého manžela či manželku a nesamostatné potomky, nemusíme se opírat o zázračný zásah božstva nebo o prázdnou hypostazi vrozeného nutkání ke sdružování. Nejsme ani nuceni předpokládat, že se izolovaní jednotlivci nebo primitivní hordy jednoho dne zavázali smlouvou, že vytvoří společenské svazky. Faktorem, který přivedl primitivní společnost a denní práci k jejich rostoucí intenzifikaci, je lidská činnost, která je povzbuzována proniknutím do podstaty vyšší produktivity práce dosažené při dělbě práce.“

Tato zdánlivě jednoduchá myšlenka vede k ne zrovna intuitivním závěrům. V důsledku rozšiřující spolupráce si lidské bytosti konkurují v produkci, nikoliv ve spotřebě (narozdíl od jiných zvířat). V mé oblíbené větě z Lidského jednání to Mises vyjádřil takto:

„Kvůli tomu, že si můj druh chce pořídit stejně jako já boty, není pro mě pořízení bot obtížnější, ale snazší.“

Rozšiřování spolupráce také nezbytně znamená, že můžeme směňovat s cizími lidmi na velké vzdálenosti, což je také další pobídka k míru.

Bohužel, důraz na spolupráci není zrovna to, co „ne-libertariáni“ chtějí „vědět“ o ekonomii volného trhu a filosofii svobody. Mají sklony si tyto myšlenky spojovat spíše s „drsným individualismem“, než se „společenskou spoluprací“. Nepochybuji o tom, že hlavní příčinou tohoto stavu je, že naši znalejší oponenti chtějí, aby veřejnost měla zkreslenou představu o tom, co představuje skutečně liberální světonázor. Když prezident Bill Clinton (pokrytecky) ve své zprávě o stavu unie v roce 1996 vzkazoval, že „éra velké vlády je u konce“, nebál se pokračovat tímto: „Ale nemůžeme se vrátit do éry, kdy se každý staral jen sám o sebe“. Ale lidské bytosti byly vždy společenská/politická zvířata. Nikdy zde nebyla éra, kdy by se muži a ženy starali pouze sami o sebe individuálně. Jediné, co se měnilo, byla forma sdružování: buďto dobrovolná, nebo násilná.

Chyba v nás

Samozřejmě, že libertariáni a obhájci volného trhu dávají důraz na důležitost dělby práce. Nicméně jsme částečně odpovědní za veřejnou misinterpretaci. Naše rétorika příliš často naznačuje atomismus, ačkoliv nechtěně. Chápu důležitost termínů jako „individualismus“, „samostatnost“ a „nezávislost“, avšak měli bychom si uvědomit, že právě těmito termíny se můžeme nechtěně zesměšňovat. Nechtějme, aby si kdokoliv myslel, že ideálem libertariána je Ted Kaczynski, akorát bez rozesílání bomb poštou.

Všichni se potýkáme s nejistou budoucností. Společenská spolupráce nám to však dělá nesporně snadnějším, než kdybychom se chtěli obejít bez ní. Právě proto jedinci zformovali „bratrské“ organizace. Kromě přátel tyto skupiny poskytovaly to, co sociální stát slabě a pomocí nátlaku poskytuje dnes: ostrovy relativního bezpečí v moři nejistoty.

Pokud lidé podporují stát blahobytu, nenechte se tím zmást. Je to proto, že sami nevidí lepší dobrovolnou alternativu. A to je přesně to, co libertariáni nabízejí.

Možná, že bychom my, libertariáni, lépe přesvědčovali ostatní, pokud bychom kladli důraz na to, že svoboda přináší inovativní způsoby spolupráce, ze kterých všichni těží a že pokud je vláda dominantní entitou v našem životě, společenská spolupráce je naopak v nebezpečí.

Původní článek v angličtině si můžete přečíst na The Freeman online.

Pošli článek dál:

Comments:

9 komentářů

  1. ‚„Kvůli tomu , že si můj druh chce pořídit stejně jako já boty , není pro mě pořízení bot obtížnější, ale snazší.“‘
    Tom nelze tvrdit obecně o čemkoliv, ale i tak je to dobrý námět na zamyšlení. Platí to tam, kde se nabídka může přizpůsobit (boty a mnohé další), ale ne tam, kde nemůže (zlato a *některé* jiné omezené zásoby – i zde s tím ale trošku zamíchá těžba).

    Jinak v zásadě souhlas.

  2. @v6ak
    Myslím, že to platí úplne všade, pretože napríklad to zlato je len jednou z mnohých možností, ako uspokojiť nejakú ľudskú túžbu. Tj. nie len zlato, ale aj niečo iné vie túto túžbu naplniť.

  3. Nebylo by od věci překládat „libertarians“ jako liberály? Už takle se lze setkat s představou že liberál je jenom nějakej jinej socialista a tohle tomu moc nepomáhá.

  4. Pojem liberál je v česku, stejně jako v EU a USA tak dokurvený, že je zcela na místě se jasně odlišit.
    V USA je liberál doopravdy jen dalším socialistou v řadě. V evropě (alespoň to takhle pozoruju) je liberál člověk, co chce něco uvolňovat, no často v rozporu ze svobodou. Příkladem budiž liberální hnutí za registrované partneství.

  5. pre play3r :
    „Nebylo by od věci překládat „libertarians“ jako liberály?“
    – Pred par rokmi som sa v diskusiach podpisovl ako „liberál“ . Ked som časom yistil, kto všetko sa skrýva pod pojmom LIBERAL , vymenil som sa na LIBERTARIANa. Takže tak, …..

  6. Jenom aby za pár let nebylo třeba hledat nové slovo, až se za pojmem libertarian bude skrývat kde co ;-).

    Navíc pod pojmem libertarian vidím anarchokapitalisty, kdežto liberálové jsou minarchisté. Spojovat to dohromady se mi nezdá zrovna štasné…

  7. Opsal jste to hezky, pane Kubec.
    Neodvažuji se spekulovat, jak hluboko jste pro trochu Karmy ochoten klesnout.
    To že mne vaše udavačství stálo můj vlastní profil budiž všem varováním.

Comments are closed.