Lesk a bída dětské práce

Při slovech dětská práce se většině lidí vybaví dickensovský kapitalismus 19. století, kde jsou děti za zvuku karabáče nuceny pracovat od rána do noci v továrně na výbušniny. Špína, hlad, nemoci a ještě trochu špíny na vrch. Naštěstí nás od této hrůzy chrání hodný stát.

Dětská práce
Dětská práce

Článek napsal Jakub Skala pro Ludwig von Mises institut Česko & Slovensko (mises.cz).

Je to ale skutečně tak? Murray Rothbard v Ethics of Liberty píše:

Údajně „humanitární“ zákony o dětské práci systematicky a násilně brání dětem nastoupit do práce, a tak zvýhodňují jejich dospělé konkurenty. Děti násilně ‘chráněné’ před prací a vyděláváním a nucené navštěvovat školy, které často nemají rády nebo pro ně nejsou vhodné, pak často propadají „záškoláctví“. Záškoláctví je obvinění používané státem, aby mohl ve jménu „nápravy“ nahnat děti do polepšoven, kde jsou ve skutečnosti uvězněny za to, že udělaly nebo neudělaly něco, co by u dospělých nikdy nebylo považováno za „zločin“.

Co o dětské práci říká litera zákona?

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce – Hlava II: Účastníci pracovněprávních vztahů
Díl 1 – Zaměstnanec
§ 6
(1) Způsobilost fyzické osoby jako zaměstnance mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti, jakož i způsobilost vlastními právními úkony nabývat těchto práv a brát na sebe tyto povinnosti vzniká, pokud není v tomto zákoně dále stanoveno jinak, dnem, kdy fyzická osoba dosáhne 15 let věku; zaměstnavatel však s ní nesmí sjednat jako den nástupu do práce den, který by předcházel dni, kdy tato fyzická osoba ukončí povinnou školní docházku.
(2) Zbavení nebo omezení způsobilosti zaměstnance k právním úkonům se řídí § 10 občanského zákoníku.

Do práce tedy nesmí nastoupit patnáctiletí (leckdy dokonce šestnáctiletí) lidé. Ačkoliv tito již mohou legálně řídit motorku nebo mít sex, podle zákona nesmí pracovat! (Samozřejmě i zákony, které paušálně určují od kdy člověk může mít sex nebo jezdit po silnici jsou nesmyslné, ale toto téma není předmětem tohoto textu.)

Realita

Rozdělíme si děti podle rodin, ve kterých žijí, na dvě skupiny – bohaté a chudé – a ukážeme si, že v obou těchto případech zákaz dětské práce poškozuje právě ty, které má chránit.

Za bohatou rodinu považujme každou takovou rodinu, která má dostatečné příjmy alespoň na pokrytí základních nákladů jako jsou potraviny, bydlení, oblečení, atd. Děti do určitého věku se pak budou spíše soustředit na školu a zábavu a pracovat nebudou. Potom ale nepotřebují zákony, které je mají chránit. Nepracují, protože nechtějí, nikoliv proto, že se tak rozhodli úředníci. Pokud si budou přesto chtít přivydělat, aby si mohli koupit třeba nový iPad, kde bere státní úředník právo jim v tom bránit? Děti si vydělají a následně koupí, co budou chtít. Pokud se jim nebude v práci líbít, není nic snazšího než skončit.

Podívejme se teď na chudé rodiny. Tímto termínem budeme rozumět takovou rodinu, kde rodiče nedokáží zabezpečit pro rodinu ani základní potřeby. Pokud by v takovém prostředí nemohly děti pracovat, pak by byly státem uvrženy do bídy. Pokud ale mohou pracovat, pak dostanou možnost vymanit se ze své chudoby. I zde opět platí, že v případě, že děti pracovat nechtějí, tak (za cenu strádání) nemusí. Volba je tedy opět na nich a stát by do toho žádným způsobem neměl zasahovat.

Kdyby dnes vlády nařídily povinnou školní docházku pro děti v nejchudších afrických zemích, pomohly by jim nějak? Místo toho, aby tyto děti pracovaly, aby se vůbec uživily, by byly nuceny navštěvovat školy. Jejich rodiče by je nedokázali živit a výsledkem by bylo větší strádání dětí.

Nakonec uvažujme příklad, kdy budou rodiče nutit své děti pracovat. Rodič samozřejmě nemůže své dítě fyzicky nutit pracovat, protože by tím porušoval jeho vlastnická práva na jeho osobu. Může s ním ale uzavřít dohodu: „My tě budeme živit, šatit a budeš mít kde spát a ty nám každý měsíc přispěješ dvěma tisíci.“ Pokud na tuto dohodu obě strany přistoupí, pak nenastává žádný problém. Pokud se dítě rozhodne takový návrh neakceptovat, pak má možnost svoji rodinu opustit a buď se osamostatnit nebo si najít rodinu novou. Stejně jako dnes.

Je ale vůbec scénář, kdy rodič nutí své malé dítě pracovat, pravděpodobný? Nikoliv.

Trh s dětmi

Odbočíme teď na chvíli stranou. Ve svobodném světě by fungoval volný trh s dětmi (nebo třeba orgány – obojí je dnes nepředstavitelné a přesto naprosto logické a ve shodě s přirozenými právy) stejně jako dnes funguje například trh brambor. Na jedné straně jsou lidé, kteří dítě nemají, ale mít chtějí. A na druhé straně jsou lidé, kteří dítě mají, ale nechtějí mít.

To je ale reálná situace, která nastává i dnes. Jenže v dnešním systému si stát monopolizuje právo „obchodovat“ s dětmi (dětské domovy, adopce, pěstounská péče) a uměle stanovuje jejich cenu na nulu. Jediným rozdílem oproti dnešku by byla řádově lepší funkčnost trhu s dětmi, která by vedla k větší spokojenosti rodičů (ať dítě nabízejí nebo poptávají) i dětí! Zamezilo by se tak například pěstounským rodinám, které si nabírají další a další děti, jen aby dosáhly na vyšší státní příspěvky.

Vzhledem k tomu, že poptávka po dětech je obecně vyšší než jejich nabídka, nemusíme se obávat, že by o děti nebyl zájem. Navíc i na svobodném trhu by mohly existovat dětské domovy, kam by se děti v případě nouze mohly uchýlit.

Vraťme se teď k příkladu, kdy rodiče nutí své děti pracovat. Může takový případ vůbec nastat? Je to velmi nepravděpodobné, nicméně nastat může. Stejně tak jako dnes! Pokud si rodiče ve svobodném světě nemohou dítě dovolit, popř. pokud dítě vůbec nechtějí, není nic snazšího, než ho nabídnout někomu jinému. Těžko by si nechával dítě někdo, kdo dítě mít nechce nebo finančně nedokáže zabezpečit. Stejně tak dítě, které uteče z domova, by mělo mnohem snazší hledání nových rodičů. Pokud by si někdo chtěl udělat z dítěte ‘otroka’, pak je to samozřejmě v rozporu s přirozeným právem dítěte. [1]

Závěr

Každý si jistě pamatujeme, jak nám rodiče říkali, že neznáme hodnotu peněz. Podle mého názoru platí, že čím dříve člověk hodnotu peněz pozná, tím lépe pro něj. Práce, byť i menší a „nevýznamná“, naučí člověka větší zodpovědnosti a samostatnosti. Těžko si pak takové dítě, až vyroste, půjde stoupnout před úřad práce a dožadovat se svého „nároku“ na nejrůznější dávky.

Zákaz dětské práce uměle navyšuje platy a brání dětem si přivydělat. Děti pracují, protože chtějí více peněz. Když jim to státní úředník zakáže, tak jim nijak nepomůže.


[1] O problematice dětských práv píše Murray N. Rothbard ve své knize Ethics of Liberty – kapitola 14. Kniha v ČR vyšla v překladu liberálního institutu.

Článek napsal Jakub Skala pro Ludwig von Mises institut Česko & Slovensko (mises.cz).

30 comments

  1. Tento pokus o liberální svět je (diplomaticky řečeno) silně zjednodušený. Sám jsem zastáncem maximální svobody, ovšem případ s dětmi je podstatně komplikovanější, než článek naznačuje. Děti zkrátka nejsou brambory, jsou komplikovanější entitou, takže to, co může ve své jednoduchosti fungovat u brambor, by u dětí naráželo na těžko překonatelné problémy. Namátkou např. fakt, že děti nejsou zralým svobodným partnerem pro vyjednávání – nemohou rovnocenně uzavírat dohody s dospělými, posuzovat výhodnost (najít si “lepší rodiče”, “lepší nabídku”), apod. Proto všechna tato rozhodnutí musí činit dospělý. Správná otázka je, zda tímto dospělým protektorem má být rodič nebo státní úředník. Tradice i liberální idea odpovídá, že v maximální míře samozřejmě rodič. Ovšem je reálným faktem, že jistá malá část rodičů vykonává své protektorství zavrženíhodným způsobem (dětská prostituce, fyzické týrání, apod.). Jelikož nezralé dítě není schopno se adekvátně bránit, je nutná jistá míra ochrany u jiného dospělého, tj. státního úředníka, jehož míru limituje zákon. To jsou tedy extrémní mantinely problému a je možno diskutovat o míře, kde končí kompetence rodiče a začíná kompetence státu. Jistě bude panovat shoda o minimalizaci státní kompetence. Ovšem nulová nemůže být snad ani teoreticky a otázkou je, kudy má tedy její hranice vést. Je vždy chybou ji stanovovat uměle, od rýsovacího prkna. Částečně ji vždy stanoví tradice, to je samozřejmé…

  2. Pane Kučíku, znám vás z blogu na iDNES; vy přece nejste socialista! Nosnou myšlenkou individualismu je přece: nestarat se o věci, do kterých mi nic není. Moje osoba, můj majetek, moje geny (a tedy moje děti), to je můj problém. Děti pana Nováka jsou Novákův problém, případně problém jeho manželky. Pan Novák ať se stará o to, aby rozšířil svoje geny a zajistil jejich úspěšnost v konkurenci s ostatními jedinci, a jestli se mu to nepovede, tak smůla pro něho. Tím líp samozřejmě jednak pro mě, protože mým genům odpadla konkurence, a jednak pro genofond lidstva, protože pan Novák se z něho vyřadil svou vlastní pitomostí, tudíž by jeho pitomé geny byly jenom přítěží.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *