Každý platí daně

Co když mnozí úředníci státu či bezdomovci platí vyšší daně, nežli my ostatní?  Máme jim pak sebrat volební právo, jak někteří chtějí?

Dotace
Dotace

Představte si, že na ulici potkáte opilého bezdomovce. Půjde za vámi, bude smrdět, bude nepříjemný a bude vás otravovat.

Možná si říkáte, jaký že je to všivák – i tenhle vágus má volební právo, jehož síla je stejná, jako ta vaše. A přitom vy dřete, platíte daně jak mourovatí a tak vůbec. Ten bezdomovec by – dle vás – neměl mít volební právo, protože “neplatí daně”.

Pak potkáte státního úředníka. Jeho pracovní doba není zjevně dlouhá, moc se nepředře a má lepší plat, jak vy. A tohle platíte ze svých daní. Tenhle člověk dle vás vlastně taky neplatí daně – naopak, z daní je placen. Dle vás by taky neměl mít volební právo – on přeci stát nefinancuje!

Náklady příležitostí

Co je to vlastně daň? Daň je vynucená platba, vynucený náklad. Daněmi pak nejsou jenom přímé platby peněz, které posíláte státnímu úřadu, jsou to všechny státem vynucené náklady.

Představte si, že stát zavede vysoce přísné hygienické normy. Jejich součástí bude například i to, že na toaletách v restauracích musí být bezdotykové baterie. Restaurace bez bezdotykových baterií nemůže existovat. Provoz takovýchto restaurací je zakázán.

Bezdotykové baterie jsou ale dražší, nežli baterie klasické. Mnoha menším restauratérům se tak uměle zvýší náklady, mnozí kvůli novým hygienickým normám skončí se svým podnikáním.

Konkurence v odvětví ochabne. Máme na trhu méně restaurací a vstup do odvětví je dražší – takže nefunguje ani potenciální konkurence.

V důsledku toho se zvýší ceny v restauracích. Nemusí jít jen o číslíčka v jídelním lístku – prostě za stejné peníze získáte méně kvalitní porce. Budou menší či hůře udělané nebo třeba z méně kvalitních surovin. Proč by ne – sousední hospoda krachla, lidi z okolí teď budou chodit jenom k nám!

Vynucený náklad (tedy daň), který padl nejdříve na podnikatele, nakonec zaplatí hosté v reálné vyšší ceně služeb. Nic by na tom neměnil ani fakt, že v naší zemi by “každý druhý” svojí místní hygienu podplatil – to je také vynucený náklad se stejnými dopady.

Každý host jakékoliv restaurace následně platí daně.

Bezdomovec jako plátce daní

Vraťme se k onomu bezdomovci. Co když to byl dříve podnikatel, který se stal bezdomovcem po té, co stát zlikvidoval jeho odvětví? Nebýt státu, stále by podnikal, i když by nebyl zrovna nejlepší. Kvůli státu však nemůže. Náklady bezdomovectví (špína, nemoci, sociální vyloučení a na to navazující alkoholismus…), nebo třeba i náklady na změnu oboru jsou daní, kterou tento bývalý podnikatel platí.

Co když pracovní místo nějakého bezdomovce zaniklo kvůli pracovnímu zákoníku, který byl přijat před mnoha lety? Co když zaniklo kvůli změně minimální mzdy a náklady bezdomovectví (daň bezdomovectví) jsou již tak veliké, že zabraňují návratu do normálního života? Co když je onen člověk bezdomovec proto, že stát uvalil clo na dovoz exotického ovoce, což vedlo k neefektivnímu rozdělení zdrojů… čehož efekt přes milionté koleno bylo bezdomovectví onoho jedince?

Pak tento jedinec platí daně. A kdo ví – třeba je platí vyšší, než my všichni, a to právě proto, že nikdo tyto nepřímé daně vlastně nevidí.

Státní úředník jako plátce daně

Mnoho liberálů rádo říká, že státní úředníci neplatí daně – jsou z daní přeci placeni, do státního rozpočtu nepřispívají!

Ale co my víme?

Co když ten úředník, kterého jsme potkali na začátku, by bez státu byl úspěšný podnikatel třeba na trhu s bezpečností či soudnictvím? Co když by jeho pracovní místo ve státní správě neexistovalo – a on by díky tomu byl mnohem spokojenější a třeba bohatší někde jinde?

Co když v soukromé sféře neexistuje pro něj vhodné odvětví či pracovní místo právě kvůli předchozí státní regulaci – a on tak je státním úředníkem? Pak i on platí daně – a to ve formě ušlých příležitostí.

Stejně, jako ten bezdomovec. Stejně, jako my všichni. Co když stát existuje jen díky našim ušlým příležitostem?

Dle současné situace nemůžeme posuzovat, “jak by to bylo bez státu”. Jednoduše to nikdo neví, neb taková situace zde není. Stát ovlivňuje – ať už přímo či nepřímo – ohromnou řadu věcí po ohromně dlouhou dobu. Spousta věcí kvůli státu dnes neexistuje; spousta věcí existuje jen díky státu. Všechny vazby, všechny interakce, které kvůli tomu vznikly (či nevznikly), mění náš svět. Mění alternativy, ze kterých si každý může vybírat a do budoucna tak mění osudy lidí a ovlivňuje způsob jejich uvažování, jejich jednání. Mění preference jednotlivců, zastávané morální hodnoty i formy spolupráce.

Bez státu bychom nemohli vybírat mezi státní a nestátní školou. Mezi prací ve státním či nestátním sektoru. Mezi soukromým investorem či státní dotací. Tyto možnosti by nás nenapadly. Naopak – ohromné množství zdrojů by se uvolnilo či vzniklo.

Proto vyvozovat, jak by vypadal svět bez státu na základě současného stavu je nelogické a nesprávné. Pro posuzování světa bez státu je podoba současného světa irelevantní.

Ne zdanění bez zastoupení

Bavíme-li se o demokracii, jsem ostře proti názorům, které tvrdí, že váha hlasu v demokratických volbách (hlasování) by měla být různá (třeba na základě majetku či zaplacené výše daně).

Za prvé – my nevíme, jak moc velké daně vlastně platíme. To, co platíme ve financích, co se nám strhává ze mzdy či co snižuje náš finanční zisk, to je minimum námi odvedených daní. Vše ostatní – náklady vynucené stovkami regulací, ušlé příležitosti – nedokážeme vyčíslit.

Za druhé – každý z nás je nějakým způsobem zdaňován. Na každém z nás jsou vynuceny náklady, mnohdy aniž bychom o tom věděli. Každý by tak měl mít právo být zastupován či se nějak podílet na rozhodování státu. Odebírat někomu hlas či dát hlasům různých lidí různou váhu by znamenalo zdaňovat někoho bez zastoupení.

No taxation without representation.

Zdanění dle majetku – a dle toho vyplývající podíl na moci – byl jedním ze základních principů feudalismu. To je však dle mého ještě horší forma vlády, než například absolutní monarchie, kde každý je zdaňován, ale nikdo není zastoupen. Snižuje to totiž možnost určité skupiny obyvatel rozhodovat o sobě samotných a tuto moc předává neurčité skupině, kde je těžké identifikovat viníka. Což u absolutní monarchie nehrozí.

Aby si ona skupina ponechala moc, stačí jen využít síly svého hlasu a prosazovat takové regule, které znemožní stát se skutečně bohatým a majetný, tedy získat větší podíl na moci.

1 hlas = 1 člověk

Ano, ve chvíli, kdy platí uvedená “rovnice”, si chudá a hloupá většina může zvolit vládu, která bude tyranizovat chytrou a bohatou menšinu. Avšak chytrá a bohatá menšina si sílu svého hlasu může vynahradit svým společenským postavením a možnostmi.

Například peněz, kterými mohou uplatit byrokraty a politiky; médii, kterými mohou změnit veřejné mínění. Mohou investovat do toho, aby “chudá masa” hlasovala stejně, jako bohatá menšina. Mohou je přesvědčit – na dobrovolné bázi.

A nakonec – každý má stejný základ, stejný minimální podíl v rozhodování o sobě a záležitostech, které se ho týkají.

Ano, nejlepší formou pro uvedené je anarchie a já s anarchokapitalisty souhlasím. Na druhou stranu: stát tu je a zítra se nerozpadne. Pak jsem zastáncem demokracie, nikoliv jiné formy elitářské diktatury. Zastánce demokracie před jinou formou diktatury, nikoliv před anarchií.

12 comments

  1. Ač to tak možná (nechtěně) vyznělo, nejsem moc nakloněn myšlence “proměnlivé” síle hlasu. Nejférovější řešení je daň z hlavy, tj. absolutně stejná částka pro všechny.

  2. Zatím snad nejhorší a nejzmětenější článek, co jsem na Devianu četl. Hrozný alibismus. Přitom stačí jednoduchá úvaha. Nedívat se na to co bylo, ale co je a co bude. Z minulosti se pouze poučit.

    Daně platí pouze ten, kdo vytváří nějakou hodnotu. Z toho je naprosto zřejmé, že drtivá většina státních zaměstnanců hodnotu nevytváří naopak ji dlouhodobě systematicky likviduje.

    Dlouhodobě to budě vždy inklinovat tím směrem, kam se to ubírá posledních 10? let. Když póvl bude chtít zadarmo pečené holuby od těch, co vytváří nějaké hodnoty. Póvl bude hledět vlevo a dávat hlas těm, kteří mu budou slibovat…prostě slibovat, cokoliv co budou chtít slyšet. Jen aby se dostali k moci.

  3. Předně díky za článek, přinutil mě se na věc podívat z trochu jiného úhlu. Myslím že se shodneme v negativním názoru na takzvané nepřímé daně, a vlastně i na ty přímé 🙂 o státních regulacích nemluvě.

    Ad proměnlivá síla hlasu/daň z hlavy: Začnu otázkou, co udělat s lidmi, kteří by takovou “daň z hlavy” nechtěli nebo nemohli zaplatit? Měli by přesto právo podílet se na rozhodování? A když ano, nezměnilo by to motivaci platících? V některých starých kulturách směli rozhodovat o osudu komunity jen lidé (většinou muži), co byli ochotni v případě potřeby bránit svou domovinu a případně za ni položit život. Odpověďmi na takové otázky si nejsem vůbec jistý.

  4. @Míraa (2)

    “Daně platí pouze ten, kdo vytváří nějakou hodnotu. Z toho je naprosto zřejmé, že drtivá většina státních zaměstnanců hodnotu nevytváří naopak ji dlouhodobě systematicky likviduje.”

    Hodnota není určena náklady tvorby (výroby)! Hodnota je pouze výsledkem hodnocení lidí, hodnotitelů. Můžeme něco utvářet, investovat do toho, utopit v tom mnoho nákladů, ale pokud danou věc *nikdo* neohodnotí… pak je daná věc pro lidi bezhodnotná.

    Zároveň je subjektivním prvkem. Neexistuje nic jako “objektivní hodnota” – pokud někdo, kdokoliv, vidí práci úředníka jako hodnotnou, pak ji hodnotí a tudíž jde o hodnotu. Neexistuje nic, co by *mělo* hodnotu. Existují pouze věci (služby etc.), kterým lidé hodnotu přisuzují.

    Daň je státem vynucený náklad a náklady obětované příležitosti apod. jsou standardní součástí ekonomie, tedy lidského jednání jako takového.

    @Lafi
    Díky ti, že to někdo čte 🙂

    Já ani nehájím “daň z hlavy”. Já nehájím žádnou daň. Tvrdím, že každý, kdo je nedobrovolně zasažen státními aktivitami (nese vynucené náklady ušlé příležitosti, které *nejsou vidět*) by měl mít volební právo. Pokud je zde stát. Nehájím však stát před anarchií.

  5. Zajímavá situaci by nastala, pokud by daně (jakékoli ať přímé, nebo nepřímé) byly dobrovolné. Je to čistě hypotetická myšlenka, ale spousta věcí by se změnila a myslím že k lepšímu. Kdo by chtěl pečovatelský velký stát, byl by nucený si ho byť nepřímo zaplatit a nemohl by k tomu nutit ostatní 🙂 V tom případě by se rovné volební právo stalo nesmyslem. Jako ve firmě, kdo platí má právo rozhodovat.

  6. No myslím, že George Carlin to vyjádřil Lafi trochu lépe, kdo si zvolil ty tupce má akorát mlčet, protože si za to může sám, ten kdo nevolil naopak může reptat 🙂

    Jinak já s anarchokapitalismem též krapek koketuji, ale nezdá se mi, že volný trh je sto se vypořádat s nastálým problémem vzniklým díky vysoké úrovni technologie (jak pan Zelený v hydeparku řekl, veškeré čtyři sféry jsou již nasycené a další nejsou). Otázkou je jak to řešit aniž bychom svobodný trh co nejméně omezovali.

    U státního zřízení se mi též líbí myšlenka civilisty/občana, ale ne v tom znění, jak jí dnes někteří předkládají (ad výše daní, porodnost apod nesmysly). Lafi dobře navrhl myšlenku, že nejlépe vládnou ti, kteří jsou shopni naprosté oběti, jsou to staré kmenové zvyky naposled obnovené R.A. Heinleina v díle Hvězdná pěchota, stojí za zamyšlení…

  7. Nemyslím si, že demokracia je lepšia ako feudalizmus alebo akýkoľvek iný diktátorský režim. Sú na jednej úrovni – všetky sú rovnako zvrátené. Príde mi to ako povedať, že vražda je zlá, ale keď už vraždíme, tak to robme bezbolestne – taká vražda je “lepšia”. Je treba jasne odsúdiť každú vraždu, rovnako ako je treba odsúdiť každý spoločenský systém založený na agresii a násilí.

  8. @Lafi – pak už ale nejde o daně ani o stát 🙂

    @Gofry – na to nemám moc co říci. Jak jsem napsal – pokud si mám vybrat mezi státem či anarchií, vyberu si anarchii a souhlasím.

    Pokud si mám vybrat jen mezi určitou formou státu (a nikoliv mezi jeho ne/existencí), pak volím demokracii.

  9. Gorfy, když jsem přečetl starší článek neodolal jsem přečíst i ten, kde jsi mistrně postoval. Krátký, mistrný, úderný, zdrcující post. Tak, jak jsem u tebe zvyklý. Děkuji, moc mi to pomáhá

    Zato autor má drobné rezervy, nebo že by já? Nepochopil jsem jak nadpis „Náklady příležitostí
    “ souvisí s obsahem. Autore prosím o dovysvětlení v samostatném článku.
    Ona se ty „ušlé příležitosti“ vyjevují i v jiném místě textu, tak to si zaslouží pořádně probrat.
    Není to kritika, jsem jen méně chápavější.

    Autore, už se moc těším!

  10. stacilo by rozsirit demokraciu na prijmy obcanov, cize dane by sa stali dobrovolne a nikomu by nebolo treba odoberat hlas vo volbach

  11. Zajímavé i když značně zbytečné úvahy.
    Vhodné jen pro někoho, kdo právě procitnul z hlubokého a poklidného snu a zjistil v jakých sračkách že se to válí v poslední agonii. (Omlovám se za hrubost, ale tak to myslím je.)

    V zásadě bych chtěl jen namítnout, že podle mne, stát alternativy (vámi zmiňovaný výběr možností) omezuje a to velmi značně. Ještě lépe než na národní úrovni (Česka) je to vidět na evropské úrovni.
    Vezmeme-li v úvahu základní poznatek z přírody (který i přes obecnou zaslepenost lidstva obecně, někteří byli schopni učinit), že rozmanitost klesá, přibližujeme se právě nějakému konci… Jestli lidstva to nevím, ale skoro bych to lidem přál.

  12. Pokud jsem někdy někoho slyšel mluvit o volebním hlasu závislém od daní, tak spíše v tom smyslu, že buď odvedu státu více, než jsem dostal (různé dotace/sociální pomoc, apod) a pak mám volební hlas, nebo ne. Stačí rozdíl “jedné koruny” za sledované období (volební období?). Tedy mikoliv více hlasů za větší daně, ale hlas za to, že jsem vbec přispěl. V kombinaci s jedinou rovnou a přímou daní z celkového příjmu ve výši max. 5-15 procent to znamená, že šanci volit má každý, kdo vydělá tolik, aby se vůbec uživil – nepotřebuje od státu nic.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *