Zkáza vyhlazeného hospodářství, aneb jak státy likvidují trhy

V jednom z minulých článků (Jak jsme bojovali proti hospodářskému cyklu, aneb naše cesta do otroctví) jsme se zabývali hospodářským cyklem a tím, jaké jsou dopady toho, když se mu snažíme vyhnout. Koukněme se na problematiku ještě jednou a detailněji, aneb jak vzniká “zkáza vyhlazeného hospodářství”.

Hospodářský cyklus
Hospodářský cyklus

Představte si dvě země – zemi Kocourkov a zemi Kačerov. Již jsme se s nimi setkali v článku o euru a Řecku.

Dejme tomu, že HDP Kocourkova je na hodnotě 1, HDP Kačerova je na hodnotě 2. V obou zemích je stejné množství lidí, vypadá to tedy, že Kačerov je na tom o mnoho lépe. V roce 1 zažívá Kocourkov růst HDP o 4 %, hodnota je tedy na úrovni 1,04. Kačerov zažívá stejný růst – růst 4 %. Hodnota HDP je tedy na úrovni 2,08.

Zdá se tedy, že Kačerov je na tom ještě lépe, než-li předtím, vždyť rozdíl mezi HDP Kačerova a HDP Kocourkova je celých 1,04; zatímco předtím to bylo jenom 1!

Avšak to jest omyl. Nikdo na tom není lépe či hůře, ani Kocourkov, ani Kačerov. Jsou na tom stále stejně, úroveň jejich hospodářství se vzájemně nezměnila. Jak již bylo řečeno, nikdo na tom není hůře či lépe. I kdyby obě země rostli třeba o 10 %, tak jejich hospodářství jsou na tom k sobě stále v poměru 2:1 (Kačerov:Kocourkov).

Za předpokladu, že neexistují žádné další země tedy vyvstává otázka – zažívá Kačerov a Kocourkov se svým 4 % nárůstem HDP skutečně růst? Vždyť jsou na tom de facto stále stejně. Nejde spíše o stagnaci?

Koukněme se nyní do historie obou našich zemí. Jestliže je na tom Kačerov nyní dvakrát lépe, musel zákonitě v minulosti v průměru dvakrát rychleji růst. Jestliže Kačerov rostl dvakrát rychleji, než zbytek světa (tedy Kocourkov), znamená to, že Kačerov prožíval expanzi, tedy “boom”, že?

No, a jestliže je na tom Kocourkov nyní dvakrát tak hůř, než zbytek světa (než Kačerov), musel zákonitě v minulosti v průměru také dvakrát pomaleji růst. Tedy – Kocourkov přestože “rostl” (nárůst HDP), tak v porovnání se zbytkem světa prožíval recesi, že?

No a dnes, když obě země rostou stejně, zažívají stagnaci. Nikdo na tom není ani lépe, ani hůře. Vzájemná úroveň svět-Kocourkov a svět-Kačerov se nemění. Do budoucna se dá teoreticky předpokládat, že růst Kocourkova se bude možná zvyšovat a růst Kačerova snižovat, protože se zdá, že hospodářský cyklus Kocourkova je posunut o “půl periody” vůči cyklu Kačerova. To je však samozřejmě hodně teoretický konstrukt, neberte to zatím nijak vážně.

Avšak v reálném světě nemáme jen dvě země, dvě hospodářství. Reálný svět je mnohem složitější. Ke komu máme porovnávat vývoj HDP určité země, třeba České republiky? K USA? Ke Slovensku? Co když právě tyto země prožívají vůči nám expanzi či recesi a vůči jiné zemi je tomu jinak? Co když vůči Slovensku prožíváme stagnaci a vůči Německu třeba recesi? Kde poté vlastně jsme?

Odpověď leží ve světovém HDP, tedy hrubém “domácím” produktu celé planety. V roce 2009 světové HDP kleslo o 0,8 %. HDP České republiky kleslo o 4, 1 procenta, prožíváme tedy propad vůči světu o 3,3 %. Ale jak to bylo dřív?

Růst českého HDP v porovnání se světem
Graf 1a: vývoj českého HDP v porovnání se světem (zdroj: statistka Světové banky)
Vývoj HDP ČR v porovnání se světem (zdroj: statistika Světové banky)

Na grafu 1a a 1b máme vývoj českého HDP, který je “očištěn” (1a) o vývoj světového HDP (tedy rozdíl v růstu) od roku 1992 do roku 2009. A co vidíme? Oproti světu Česká republika rostla pouze v polovině devadesátých let a následně mezi lety 2005 a 2007. V letech 1992 až 1994 jsme vůči světu stále klesali, stejně tak, jako v letech 1997 až 2000. Ovšem ani poté jsme si moc nepřilepšili, protože až do roku 2004 se dá mluvit o stagnaci. Růst nebyl ani celé procento. Dá se říci, že v porovnání se světem jsme si za posledních osmnáct let nijak moc nepřilepšili. Zajímavý je také vývoj v letech 2001 až 2004, kdy naše hospodářství procházelo “stagnací” – byla to právě ČSSD, která se chvástala tím, jak díky ní a jejím investičním pobídkám jsme dosahovali enormního růstu. Inu, nebylo tomu tak.

Ale jak na tom jsme v porovnání s eurozonou?

Graf 2: HDP - ČR porovnání s eurozónou (zdroj: statistika Světové banky)

Na grafu 2 máme vývoj českého HDP, který je “očištěn” o vývoj HDP eurozóny (tedy rozdíl v růstu) od roku 1992 do roku 2008. Na první pohled jde vidět, že jsme a tom lépe, než v porovnání se světem. Jistě, v druhé polovině devadesátých let zde je vidět nějaký propad, ale není to tak silné, jako v porovnání se světem. Následný růst je skutečně růstem. Tedy doháněli jsme eurozónu. Avšak také to znamená jediné – eurozóna za světem nutně zaotává. A to skoro celých 18 let.

HDP eurozóny v porovnání se světem
Graf 3: HDP eurozóny v porovnání se světem (zdroj: statistika Světové banky)

Zde to vidíme již v plné síle, modré na bílém. Třetí graf nám ukazuje vývoj HDP zemí eurozóny, který je očištěn o vývoj HDP světa (tedy vidíme rozdíl v růstu) od roku 1992 do roku 2007 – za patnáct let. Je jasně vidět, že eurozóna (dále jen EMU) za světem zaostává. Nikoho nedohání, ale naopak, většina světa ji dobíhá a předbíhá. Země EMU “chudnou” již minimálně od roku 1992, avšak kdybychom graf natáhli do historie, zjistíme, že až na poválečná 50. léta, kdy probíhala obnova kontinentu po 2. světové válce HDP zemí EMU skutečně roste jen velice sporadicky. EMU tedy za světem zaostává již skoro půlstoletí. Nejhorší situace je však od roku 2000, kdy EU vyhlásila svoji politiku “dohnat a předehnat”. Je zcela jasné, že EU nejen, že se tento plán zcela nepovedl (dopadl fiaskem), ale naopak, že se problémy zemí EMU ještě prohloubili. Do roku 2000 by se dalo říci, že trend byl +- růstový, tedy že se pomalu, ale jistě zmenšoval propad. Vývoj od roku 2000 dál však tento trend naprosto otáčí a naopak – pokles se prohlubuje.

Ačkoliv je však vývoj na první pohled poněkud divoký, tak pokud se kouneme na graf 3 a grafy 1a a 1b, všimneme si zajímavého rozdílu. Zatímco země eurozóny v průběhu času (v dlouhém období) nejdříve nějak rostly (50. léta), následně “stagnovali” a poté začali poměrně rychle klesat, v ČR je vývoj trochu jiný. Mnohem více se podobá “ukázkovému” hospodářskému cyklu, který vidíme na úplně prvním obrázku, zcela na začátku článku.

Vývoj HDP eurozóny v porovnání se světem - od roku 1961
Graf 4: Vývoj HDP eurozóny v porovnání se světem - od roku 1961 (zdroj: statistika Světové banky)

Na grafu 4 vidíme rozdíl mezi vývojem HDP eurozóny a vývojem HDP světa od roku 1961 do roku 2008, tedy za 47 let. Trend je jasně klesající, i vrcholy jsou níže. A tím se dostáváme k nadpisu článku – k “vyhlazenému hospodářství”.

Ve článku “Jak jsme bojovali proti hospodářskému cyklu, aneb naše cesta do otroctví” jsem psal, že politici se snažili intervenováním do hospodářství vyhnout hospodářskému cyklu a zajistit tak “nekonečný růst”. Snažili se však pouze o “nekonečný růst” svého HDP jako takového. Porovnání se světem je (dá se říci) “nezajímalo”.

Co ti politici tedy dělali? Povětšinou, když hrozil krach větší a významnější firmy, přispěchal na pomoc stát s tím, že ji zachránil. Rozmohl se ohromný “zaměstnanecký protekcionismus“, kdy po druhé světové válce i na západě zažíváme ohromný “boom” zákonů na ochranu zaměstnanců, které také zvětšili vliv odborů (které byli mnohdy podporované státem). Trh práce ztrácel svoji flexibilitu a již velké firmy tak začali “vázat” stále větší a větší množství kapitálu a pracovní síly. Vznikly společnosti, které byli “příliš velké na to, aby padli“. Ostatně – v dnešní krizi se o těchto firmách mluví stále častěji. Ať již jde o General motors, velké finanční instituce či evropské automobilky.

S větší mocí odborů se stále více a více začali používat dlouhodobější (obvykle roční) kolektivní smlouvy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, ve kterých byl obsažen i růst mezd včetně inflačního očekávání. To vedlo k tomu, že i výrobci a dodavatelé častěji mezi sebou sahali k dlouhodobějším smlouvám, neboť potřebovali pokrýt své předem nasmlouvané náklady (na mzdy). A i do těchto smluv započítali svá inflační očekávání (dle právě mzdových smluv). Tyto smlouvy mezi výrobci a dodavateli vedli k tomu samému, jako zaměstnanecké smlouvy. To zvýšilo inflační šum na trhu, tedy ti, kteří se na trhu pohybovali, se stále hůře a hůře mohli orientovat dle cen. Na trhu se zvětšilo množství “falešných signálů”, kdy spolu se zvětšující se měrou (ať již zjevné, či skryté) regulace trhy fungovali stále hůře a hůře.

Státy de facto během posledního půl století prováděli cílenou destrukci trhů. Je absurdní, že se dnes diví, jak to, že trhy často nefungují.

Graf 5: Vývoj HDP Nového Zélandu v porovnání se světem (zdroj: statistika Světové banky)

Nový Zéland prošel v druhé polovině 80. let ohromnou reformou, kdy došlo k veliké liberalizaci hospodářství. Byli rapidně sníženy daně, zrušeny zemědělské dotace, byl zaveden plovoucí kurz měny, snížen vliv centrální banky, zrušeny či sníženy dovozní cla a kvóty, privatizována byla pošta, železnice, aerolinky, telekomunikace. Bylo toho provedeno spousta, dnes se o této reformě mluví jako o jedné z nejúspěšnějších reforem 20. století.

Po roce 1960 byl na Novém Zélandu nastaven podobný kurz, jako ve zbytku světa – zvyšovala se míra zdanění, zaváděla se ochranná cla, stát stále více a více přerozděloval, pracovní právo bylo pro zaměstnance ochranářské. Z dříve úspěšného Nového Zélandu se pomalu, ale jistě stával zaostávající a zadlužený Nový Zéland. Trend vývoje do konce 80 let byl klesající.

Teprve liberalizace hospodářství, kdy se stát stahoval z trhů (tedy méně do nich zasahoval), zvrátila tento klesající trend – vidíme, že trend vývoje Nového Zélandu je v současnosti rostoucí. I přes snížení daní měl Nový Zéland v 90. letech přebytkové rozpočty.

Srovnejme se výsledky novozélandské reformy a evropského plánu “dohnat a předehnat” – co je úspěšnější: liberalizace a “zmenšení státu”, nebo větší míra přerozdělování a “řízení trhu”?

Koukneme-li se na vývoj eurozóny, kde se za posledních 50 let postupně více a více prosazuje tendence k tomu “řídit” trhy a zabezpečit “nekonečný růst” (HDP) a srovnáme-li to s “liberálním” Novým Zélandem či velice relativně liberální Českou republikou, můžeme si všimnout zajímavé věci – čím více se stát snaží “vyhladit” hospodářský vývoj (tedy čím více bojuje proti hospodářskému cyklu), tím horších výsledků hospodářství dosahuje. Proč? To již bylo řečeno nad grafem 5. Stát tím, že více zasahuje do hospodářství postupně likviduje trhy, čímž likviduje celé hospodářství, jelikož stát svými zásahy zpomaluje jejich vývoj a zabraňuje změnám.

Dá se říci, že zcela řízené hospodářství by teoreticky vypadalo nějak takto:

Vyhlazené hospodářství
Graf 6: Vyhlazené hospodářství

Možná, kdybychom se koukli na větší časový úsek “vyhlazeného” hospodářství, zjistili bychom, že jde stále o ten samý hospodářský cyklus, jako je zobrazen na úplně prvním obrázku. Proč?

Koukněme se na zemi Kocourkov. Ta se rozhodla, že bude své hospodářství plánovat a řídit. Nejdříve stát zestátnil všechny firmy, dosadil tam své lidi a pak začal plánovat.

Ze začátku to docela šlo. Postavilo se mnoho nových bytů, vyrábělo se na 110 %, docela se i prvních pár let dařilo. Pak přišla stagnace – tak co, řekli si “vůdcové státu”, nevadí, vždyť se máme alespoň stále stejně. Jenže po pár letech přišel pokles – a nešel zastavit. Co se stalo?

V Kocourkově stále existovali ty samé firmy. Občas nějaká firma začala dělat něco navíc, občas se založila nová. Ale firmy nekrachovali, hospodářství se ve větší míře nevyvíjelo, neměnilo. Trhy “zamrzli“. Avšak co se měnilo byli lidské preference a lidská motivace. Lidé prostě po pár letech chtěli něco jiného, než co chtěli dříve. Avšak protože se trhy téměř neměnili (nebo se měnili minimálně), trhy na změnu poptávky buď nezvládnou reagovat vůbec, nebo až s velkým zpožděním, kdy však již znovu dojde ke změně lidských preferencí a “odezva trhu” na tento fakt se stále prodlužuje. Po delší stagnaci tak přijde propad a boom černého trhu, šedé ekonomiky.

Nespokojenost obyvatel se zvětšuje. Na černém trhu je mnoho nedostatkového zboží k dostání, avšak za mnohem vyšší cenu, než za jakou by bylo zboží k dostání na běžném trhu, protože zboží na černém trhu je logicky také vzácnější, jeho získání je také rizikovější, obvykle aktéři směny mají také vyšší transakční náklady. Spolu se zbožím se však na černém trhu šíří i “černé informace”, tedy “zákulisní drby” o tom, jak centrálně řízené hospodářství špatně funguje.

Jednoho dne však přijde den, kdy nespokojenost mas dosáhne vrcholu a lidé tak svrhnou vládní garnituru a obrátí vývoj směrem k menšímu státu a volnějšímu trhu. Hospodářství začne pomalu, ale jistě růst. Hospodářský cyklus je završen, avšak trval mnohem delší dobu a stál všechny mnohem více peněz, nervů a možná i životů. Hospodářství jako takové se z “šoku řízení” může vzpamatovávat velmi dlouho.

Dá se tedy říci, že první polovina hospodářského cyklu (expanze, vrchol – stagnace a propad) z krátkého období je obrazem vývoje “vyhlazeného” – tedy řízeného – hospodářství v dlouhém období. Je to logické, neboť řízení trhů zpomaluje jejich vývoj. Propad je však daleko hlubší a následná obnova je nákladnější.

Je otázkou, kdy dojde k takové nespokojenosti s vývojem, že dojde ke “změně režimu” – jestli je to během období stagnace, či na počátku propadu, nebo po dlouhém propadu, kdy propad dosáhne svého “dna”. Rozhodujícím faktorem však bude to, jak moc stát kontroluje “trh s informacemi” – čím více jej kontroluje (a čím více dokáže potírat “černý trh” s informacemi), tím později ke změně dojde.

Vývoj hospodářství se v eurozóně a v Evropské unii jako takové stále více a více podobá vývoji “vyhlazeného” hospodářství. Trhy pomalu reagují, jelikož vliv státu na ně je vysoký – ukázkově to je vidět na evropském zemědělství v porovnání se zemědělstvím Nového Zélandu, které se po zrušení dotací a omezení státního vlivu stalo nejkonkurenceschopnějím zemědělstvím na světě.

Kam až bude Evropa klesat?

4 comments

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *