Státní menšinový „glasshouse“

Dlouho a často diskutovaný antidiskriminační zákon je ukázkou silně rozporuplného přístupu státu k různým menšinám a zdravotně postiženým. Perfektní ukázkou toho, že nejhorší je, když se politici snaží “dělat dobro”.

Diskriminace - zdroj: spotrebitele.info
Diskriminace - zdroj: spotrebitele.info

Pro ty, jenž mne neznají na začátek tohoto článku upřesním, že můj otec je rom, mezi romy jsem vyrostl. Znám jak ony “zneužívače sociálního systému”, tak i ty, jenž pracují či chtějí pracovat a žít “slušně”.

Co způsobí antidiskriminační zákon? Antidiskriminační zákon byl a je často obhajován tím, že pro členy menšin a zdravotně postižené zajistí rovné podmínky v přístupu ke vzdělání a práci.

Problém antidiskriminačního zákona je však ten, že ani jedno neumožňuje. Spíše naopak.

Když jsem zákon dočetl, první co mne napadlo bylo to, že tak vágně formulovaný zákon jsem dlouho nečetl. Hází se tam bez větší souvislosti a definice se slovy alá “užitek”, ačkoliv “užitek” je de facto subjektivní záležitostí. Píše se tam o přiměřených a nepřiměřených nákladech, ačkoliv jejich výše je vždy individuální a obecné posouzení “přiměřenosti” je často velmi obtížné, ne-li nemožné.

Antidiskriminační zákon přináší nový prvek nejistoty do vytváření pracovních míst. Co když ho nepřijmu a já se budu tahat po soudech kvůli diskriminaci, říkají si podnikatelé. Není důležitý výsledek případného soudního jednání, neboť i samotné soudní jednání je nákladem. A jejich případné pozdější uhrazení vždy reflektuje maximálně účetní položky, ne ty ekonomické. Ve výsledku je tak ještě samotné jednání nevýhodné.

Výsledek bude ten, že v místech, kde je větší pravděpodobnost toho, že se podnikateli o pracovní místo přihlásí člen menšiny či zdravotně postižený, přestanou vznikat nová pracovní místa. Bude jedno, jestli je onen rom či postižený odborník či ne. Kvůli samotné existenci antidiskriminačního zákona na to samozřejmě doplatí všichni v oblasti, nejen menšiny. Výsledek je ten, že antidiskriminační zákon jednoduše zamezí tvorbě nových pracovních míst.

Nejvíce na to samozřejmě doplatí ti romové, kteří jsou slušní a pracovat chtějí. Antidiskriminační zákon je jen dalším dílkem státního “glasshouse” (skleníku) kolem menšin a všech – na první pohled sociálně znevýhodněných – skupin obyvatelstva.

Za prvé – stát svým antidiskriminačním zákonem vytváří ve společnosti ono uvědomění, že jsme zde my a oni, které je třeba “chránit” proti diskriminaci. Základní princip, že nikdo nemůže být diskriminován na základě pohlaví, barvy pleti, zdravotního stavu apod. je již zakotven v ústavě. Ona zakotvenost v ústavě je ukázkou toho, že právo a zákony musí vycházet ze společensky uznaných morálních norem, že je zákony a právo nemohou vytvářet.

Američtí indiáni

Za druhé – problém s menšinami apod. již vyvstává z toho, že se je stát snaží chránit. Podobný problém byl (a asi stále je) u amerických indiánů. Vláda USA se rozhodla, že jako omluvu za příkoří z minulosti jim dá štědré sociální dávky, dá jim prostor k přirozenému životu. Výsledek byl ten, že nezaměstnanost mezi indiány byla obrovská, silně se rozšířil alkoholismus a návyky na další drogy, děti nechodili do škol a indiánské osady byli skanzenem třetího světa v USA.

Situace došla tak daleko, že jedna indiánská komunita požádala senát USA o to, aby jim ony sociální výpomoci přestaly být placeny. Dobrovolné se vzdali oněch “výhod”. Dnes indiáni z této komunity vlastní velkou IT společnost a vystavěli si pro sebe malebnou část předměstí jednoho města v USA. Jsou jak sociálně, tak finančně na výši. Říkají, že to, že se o ně stát přestal starat, bylo to nejlepší, co se jim kdy stalo.

Oblasti, jako například Chánov, Janov a další budou antidiskriminačním zákonem trpět. A ne, nebude to kvůli tomu, že se bude “romům ustupovat” – naopak, nejvíce tím budou trpět právě romové, protože právě antidiskriminační zákon je to, co jim bude zabraňovat v dalším rozvoji a růstu.

Jak to, že “před antidiskriminačním zákonem” romské oblasti “nevzrůstali”? Odpověď je jednoduchá – protože se je stát snažil chránit a pomáhat jim. Je to právě státní paternalismus, který likviduje motivace pro vzdělávání, pracovní zařazení a další. Ti, jenž skutečně chtějí pracovat a “žít normálně” jsou výjimkou, která existuje navzdory tomuto paternalismu.

Antidiskriminační zákon neublíží “bílým”, jak říkají někteří, ale naopak – nejvíce ublíží právě těm, které má chránit. Stát kolem menšin staví skleník, kde společnost jako slunce vevnitř vytváří stále větší dusno. A přílišné dusno se chovaným uvnitř nemusí líbit – může jim až ublížit. Nehledě na to, že menšiny zbavuje nejsilnějšího motivačního prvku, nejsilnějšího prvku, který podněcuje vzdělávání a aktivitu – konkurence.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *