Současná demokracie – cesta k totalitě?

Krůček po krůčku současná demokracie může směrovat k totalitě. Jak? Proč? Co je to veřejný zájem? Kolik nás stojí lidská práva a co jsou vlastně naše práva?

Stanislav Křeček, poslanec za ČSSD
Stanislav Křeček, poslanec za ČSSD

Dnešní doba je z dlouhodobého pohledu jedním z nejlepších období lidstva vůbec. Naše životní úroveň je vysoká, máme svá práva, své povinnosti. Kam ale směřujeme?

Od 16. století evropští myslitelé obhajovali princip lidských práv, poukazovali na nespravedlnost feudálních privilegií, bojovali za ústavu, za rozdělení moci. My dnes těchto výdobytků požíváme, avšak právě to je naší největší slabinou – otevřeně nikdo nejde proti těmto základním a důležitým principům, otevřeně nikdo nezpochybňuje jejich funkci. Otevřeně každý, ať “extrémista”,  tak “člověk běžný” bojuje za tyto požitky. A přitom se opakuje již tolikrát osvědčená pravda, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Většina dnešních lidí si všechny výše uvedené výdobytky spojuje s demokracií. Vláda lidu je zajistila – myslí si. Málokdo již ví, že v americké ústavě, která byla první svého druhu s takovou silou a respektem, není ani slovo o demokracii, o vládě lidu.

Podívejme se totiž na to, co demokracie, demokracie sama o sobě, demokracie samotná, vlastně je. Příkladů k tomu máme mnoho – ať již Velká francouzská revoluce, tak třeba antické Athény. Zdrojem moci byl vždy lid. Kdo je lid? Lid jsme my všichni. Jak tedy může fungovat rozhodování “nás všech o nás všech”?

Krásnou ukázkou rozhodování “nás všech o nás všech” jsou právě antické Athény. Pokud občané rozhodli, pokud demokraticky odhlasovali, pokud většina souhlasila, mohl jste být “odhlasován k smrti”, jako třeba Sokratés. Proč? Třeba jen za jiný názor, za jiný pohled.

A co třeba Velká francouzská revoluce, která se stala “matkou” všech autoritářských revolucí minulého století (například Velká Říjnová socialistická revoluce)? Tam se také k moci dostal “lid”. Tento lid poté nejen, že byl zdrojem moci, nejen, že byl jedním vládcem, tento lid byl poté také jedním tyranem, zdrojem moci Jakobínů. Nebo snad ne?

I ona slavná revoluce má své “velké soudy” – jako například soud s někdejším králem, Ludvíkem XVI., jehož zločinem bylo pro tehdejší tribunál především to, že se narodil jako král. A tak si ho demokraticky popravili.

Klasická demokracie je ve výsledku hrůzovládou lidu, kdy hlas většiny má sílu nejvyšší. Rozhodnutí a zájem většiny je prvořadé, nezpochybnitelné a když už, tak zpochybnit ho může další většina. Je tedy samoomluvující, kdy klasická demokracie je sama sobě omluvou. Jinak řečeno, pokud většina odhlasuje smrt nepohodlného kazatele, nikdy to nemůže být považováno za chybu či zlo. Proč? Protože o tom bylo rozhodnuto demokraticky.

V klasické demokracii nemůže existovat stálý zákon, stálé pravidlo. Většina může vždy vše měnit, většina rozhoduje. Nemohou tedy existovat lidská práva, jako právo na život, právo na majetek, právo na vzdělání a další. Držitelem a rozhodujícím v těchto právech je v klasické demokracii vždy většina – a ta se může rozhodnout jedinci toto právo odebrat. Jedinec není majitelem svého těla. Je jím demokratická většina.

V klasické demokracii neexistuje svoboda. Jen většina rozhoduje, co je správné. Není svoboda slova, neb většina rozhoduje o tom, jaká mohou být vyřčena slova. Jen většina nastavuje pravidla, která však může změnit, pravidla, která mohou platit jen pro některé, pravidla, která mohou být tyranií. Proč ne, když jsou demokraticky schválena.

Klasická demokracie je diktaturou většiny.

Že ve výše uvedených slovech nepoznáváte tak zcela dnešní “demokracii”? Jistě, poněvadž to, co zde dnes máme není ona demokracie klasická, ale demokracie liberální. Jde o skloubení myšlenek liberalismu a demokratismu, ačkoliv ne vždy to mělo ten “správný” výsledek.

Liberalismus sám o sobě předpokládá, že každý člověk na světě je jedinečný. Každý je “majitelem sama sebe”, tedy každý má právo na svůj život, každý má právo vlastnit a mít majetek a o svém majetku (tedy i o sobě samém) rozhodovat. Tato práva a svobody – právo na majetek, právo na život a další – jsou nezcizitelná, člověk je má ať už o nich ví, nebo ne.

Nikdo nemá právo na to tyto základní lidská práva a svobody porušit. Většina by si demokraticky neměla moci odhlasovat zabití či sebrání majetku. Základní lidská práva jsou neodebratelná, jsou nezcizitelná. Základní lidská práva jsou předpokladem pokroku, jsou předpokladem bohatství, jsou předpokladem blahobytu.

Není to demokracie sama o sobě, ale liberalismus, který vytvořil státní správu a řád společnosti rovný a dle práva. Je to liberalismus, který otevřel prostor novým myšlenkám. Je to liberalismus, který umožnil vzniku komunismu, konzervativismu, nacionalismu, etatismu, demokratismu a spousty dalším myšlenkám.

Co je však chybou dnešní doby? Je to úbytek liberalismu a přemíra demokratismu.

Většina si začíná odhlasovávat porušování prvotních základních práv, jako je právo na majetek. Ostatně – toho se týká i výše uvedený komentář pana Křečka, kdy se diskutovalo o tom, zda ano či ne referendu o prolomení limitů na těžbu uhlí. Všeobecné referendum je nástrojem zla v rukou lidu. Je to právě ten nástroj, který může být zneužit k návratu ke klasické demokracii, tedy k diktatuře většiny.

Jakmile bude jednou porušeno základní lidské právo, základní lidská svoboda, vzniká nebezpečný precedens pro budoucnost, kdy se demokratická většina může rozhodnout ty, kteří hájí své práva a svobody, prostě a jednoduše přehlasovat. Může jít i o váš dům, i o váš život.

Novou mantrou současných tendencí návratu ke klasické demokracii (tedy diktatuře většiny) je veřejný zájem. Často se tvrdí, že veřejný zájem je v rozkolu se zájmem soukromým, je tedy proto nutné demokraticky (nejlépe v referendu) odhlasovat porušení či omezení něčího práva. Položme si ale otázku: co je to veřejný zájem?

Kdo je veřejnost? Jsme to já, ty, oni, vy. Jsme to my všichni. My všichni jsme součástí nějaké “veřejnosti”. Jsou to právě i ti lidé, kteří žijí v oblastech, o kterých se rozhoduje, zda-li se tam bude či nebude těžit uhlí. Jak může být ve veřejném zájmu něco, co není třeba v mém zájmu, pokud i já jsem součástí oné “veřejnosti”?

Skutečností je, že nic není v zájmu celé veřejnosti. To, co se často nazývá “veřejným zájmem” je obvykle “zájmem většiny či velké části veřejnosti”. Většiny či velké části. Kde to jsme? V Athénách, či snad v Jakobínské Francii? Jsme my všichni jednou desetimiliontinou vládce, tedy jednou desetimiliontinou tyrana?

Dalším problémem úbytku liberalismu a nadbytku demokratismu jsou sama lidská práva, jako taková. Dochází k onomu sebeomlouvání, kdy demokracie je sama sobě omluvou, kdy většina rozhoduje o právech všech.

Co je základní lidské právo a svoboda? Je to jistě právo na život. Právo na majetek či svoboda slova. Svoboda vyznání, svoboda názorů, svoboda příležitostí. To jsou jistě základní lidská práva a svobody.

Myslíte si však, že je základním lidským právem přístup k internetu, jako je tomu ve Finsku? Že je základním lidským právem byt? Vzato ad absurdum, mohlo by být naším základním lidským právem “příjem nad 30 000,- měsíčně” či “cena rohlíku pod 1 Kč”. To je pravý znak demokratismu, diktatury většiny.

Jistě uznáte, že majitelů obchodů s potravinami je méně, než zákazníků. Co když si ti zákazníci v “demokratickém referendu” odhlasují, že je jejich právem kupovat rohlíky za cenu “pod 1 Kč”? Jistě uznáte, že zaměstnanců je více, než zaměstnavatelů. Co když si zaměstnanci v “demokratickém referendu” odhlasují, že je jejich právem “mít plat nad 30 000,-“? Říkáte, že zde je přeci omezeno právo pekařů, právo zaměstnavatelů? Jistě, ale komu na tom záleží – bylo to přeci schváleno demokratickou většinou v demokratickém referendu.

Člověk nemá základní právo na život v blahobytu. Je jeho právem a svobodou života v blahobytu dosáhnout, stejně, jako je jeho právem a svobodou toho nedosáhnout. Člověk má právo na příležitost. Nemá právo na výsledek.

Na počátku jsem psal, že myslitelé od 16. století poukazovali na nespravedlnost feudálních privilegií. Kdo dnes poukáže na nespravedlnost privilegií většiny? Kdo dnes poukáže na nespravedlnost privilegií silných zájmových skupin?

23 comments

  1. Máte příteli velmi zjednodušenou představu o demokracii. Zapomínáte na několik velmi důležitých činitelů demokracie, jako například : pojmy MORÁLKA a ETIKA – neznám žádnou skutečnou demokracii, kde se rozhoduje jen “prostou” většinou. Komunisté a NSDAP ? Ano tyto strany se dostaly právě prostou většinou, ale o demokracii nemohlo být řeči. Právě morálka a etické principy určují kvalitu společnosti – morálku neurčují žádné úřady, politici či instituce – ti z ní vycházejí.Demokracie může být kvalitnější nebo méně kvalitní právě vycházející z morálky. Co tvoří respektive DÁVÁ společnosti morálku ? Jednotlivci, myslitelé, umělci, průkopníci myšlení, ale ani Ti ji nevymyslili – jen ji prezentují v podobě myšlenek a činů. Demokracie je v neustálém vývoji. Nelze srovnávat demokracii před tisící lety a nyní.Jedinečnost a individualita jedince, tolerance a respekt vůči druhému k jeho potřebám aniž by jeho potřeby nepřesahovaly svobodu druhého. Jinak se velmi mýlíte, neznáte Ústavu Spojených států amerických – My, lid Spojených států, abychom vytvořili dokonalejší jednotu, nastolili spravedlnost, upevnili domácí klid a zabezpečili obranu země, podporovali růst všeobecného blahobytu a zabezpečili dobrodiní svobody sobě i svému potomstvu, dáváme si tuto Ústavu Spojených států amerických. ?????????

  2. Ještě dovětek : Při uvažování o podstatě demokracie nám více pomůže, začneme-li projevem Abrahama Lincolna v Gettysburgu v roce 1864, kdy vrcholila americká občanská válka. Lincoln vychvaloval přednosti toho, co označil jako „vláda
    lidu, lidem a pro lid“ To ukazuje, že demokracie spojuje vládnutí s lidem,
    a že toto spojení lze různě konkretizovat: jde totiž o vládu lidu, lidem a pro lid

  3. Ještě toto: menšina v rámci daných politických organizačních struktur podřizuje rozhodnutí většiny a tato většina je zároveň zavázána k respektování nezadatelných práv menšin a jednotlivců – to je onen respekt, vyzrálost ve vývoji – uvědomění si morálky a etických principů

  4. Ano, Pavle, to, o čem zde píšeš je jakási “ideální liberální demokracie” plná morálních principů a respektu.

    To, o čem jsem psal v samotném článku však poukazovalo na to, že současná demokracie má spíše tendenci vracet se ve vývoji (degenerovat) a měnit se v jakousi “diktaturu většiny”, že morální principy a respekt jdou dnes bohužel často stranou.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *