Regulace ve finančním sektoru

Autorem je Mojmír Hampl, původní článek naleznete na Laissez Faire

Laissez-faire - nechte nás být
Laissez-faire - nechte nás být

Již několikrát mi čtenáři postřehů položili docela logickou otázku: “Pane Hample, pořád píšete o regulacích v oblastech mimo finanční sektor. Proč nenapíšete o nesmyslných regulacích v této oblasti, když v ní navíc sám pracujete?” Ano, tito tazatelé mají pravdu, nejméně jsem se věnoval oblasti, kterou bych snad měl nejlépe znát. Asi právě proto, aby mé texty nebyly ještě depresivnější. Ovšem vývoj na světových finančních trzích přímo vybízí k zamyšlení nad regulací ve světě financí a nad rolí státu v peněžním vesmíru.

Ptáte se, zda je role státu a regulací v tomto sektoru velká? Ano, je. A zda je větší, než v některých jiných oblastech? Ano, i to bych podepsal. A vy se s tím pane Hample nesnažíte bojovat? Ale ano a existuje-li někde deregulační Bůh, tak to vidí. Nicméně je to na úrovni umazávání slov a vět, nikoli radikální mazání odstavců, stránek či celých knih, mohu-li si dovolit tento příměr.

Smutným zjištěním pro mnohé je fakt, že význam státu ve finančním sektoru je vyšší zejména proto, že v něm stát reguluje dokonce klíčovou základní cenu, tedy úrokovou sazbu. Jakkoli smyslem regulace úrokové sazby není ovlivnit primárně ceny služeb poskytovaných ve finančnictví (tak je tomu například v oblasti energetiky), ale ovlivňovat pohyby cenové hladiny v celé ekonomice (je to jakási “metaregulace”), je tato role státu samozřejmě zásadní. A tudíž i odpovědnost. Všechny ostatní regulace v sektoru finančnictví jsou podle mě od této základní regulace ceny již jen odvozené.

Desítky let se liberální ekonomové dohadují, co s tím. Mnozí tvrdí, že ekonomické cykly spoluvytváří či dokonce dominantně vytváří právě stát tím, že chybně manipuluje onou základní cenou v ekonomice. A tím také vytváří finanční krize, které následně musí řešit. Když stát neumí stanovovat ceny čehokoli, proč by měl umět stanovovat zrovna úrokovou sazbu?

A návrhy, jak systém postavit jinak? Třeba tak, že by stát nereguloval cenu, ale objem “zboží” ve finančním sektoru potažmo v ekonomice, tedy množství peněz. Jejich cena by pak byla od tohoto objemu odvozena. Je mi líto, to je kvadratura kruhu, pokud stát neumí stanovit cenu statku, neumí stanovit ani objem – tedy kolik daného zboží se má vyrobit. To teorie a praxe socialistického plánování potvrdila. Jiní proto navrhují úplné, radikální odříznutí státu od finančního sektoru, například v podobě tzv. svobodného bankovnictví, kde by si konkurovaly instituce, které ono zboží, tedy peníze vytvářejí. Ani takové uspořádání ale podle mého neřeší základní problém finančnictví.

Oním základním problémem totiž je, že se finanční sektor bohužel proměnil v očích publika na poskytovatele veřejného statku, garanta úspor a vkladů, který zaručuje zisky a nepřipouští ztráty. Stal se systémem s očekávanou implicitní garancí státu za všechny ztráty, které jedinci v tomto sektoru utrpí či mohou utrpět. A stát se proměnil v univerzální pojišťovnu všech “pojistných událostí” ve finančním sektoru, ať už jsou zaviněny kýmkoli a jsou jakkoli velké. Neustále hledáme jistoty v nejistém riskantním světě a u peněz je chceme o to víc, ne o to méně.

Zatím jsme žili v systému spíše implicitní přítomnosti státu ve finančním sektoru. Publikum mlčky očekávalo a očekává, že nikdy o své peníze nepřijde, ale systém přitom provozují normální tržní subjekty s normální ziskovou motivací. Kombinace, která nemusí přinášet dobré výsledky. Jak říkal Jiří Suchý: když zkřížíte koniklec a pampelišku, nemusí vám nakonec vzniknout krásná koniliška, ale odporný pampeklec. Ekonomové to nazvali morálním hazardem.

V dobách krizí, jako je ta dnešní, se pouze tato implicitní role stává rolí explicitní a nabírá podobu záchranných balíčků, rekapitaliazací bank či jejich zestátňování. Koneckonců je to vedeno jednoduchou úvahou: co je více politickou, tedy veřejnou záležitostí, než peníze lidí, než jejich úspory, penze, pojistky? Co může více voliče naštvat a znejistět, než případná ztráta jejich peněz?

Pokud je v tomto smyslu finanční sektor více a více poskytovatelem veřejného statku, není z této regulační pasti bohužel cesty ven. Ani svobodné bankovnictví není jistotou toho, že lidé nebudou garanci svých peněz považovat za veřejný statek. Takovéto vůli většiny a tedy přeměny soukromého statku na veřejný nelze podle mě zabránit v žádném měnovém a finančním uspořádání, pokud existují normální demokracie.

Po současné krizi zřejmě bohužel dojde k posunu finančního sektoru alespoň v některých zemích ještě blíže do podoby poskytovatele typického veřejného statku – instituce na tomto trhu působící budou více dohlíženy, regulovány, budou v něm řízeny odměny, maximální výše zisků, přiměřené náklady a podobně. Je nutné postavit se této vlně, ale je nutné též dobře znát její sílu.

A existuje nějaká obecná naděje? Snad jen v tom, že cesta k finančnímu sektoru poskytujícímu explicitně veřejný statek se vším všudy samozřejmě též nefunguje. A ti chytří to vědí už teď. Na rozdíl od stávajícího suboptimálního systému navíc nefunguje nejen ve špatných, ale ani v dobrých časech. Že je to naděje hodně dlouhodobá? Ano. A jestli mě napadá nějaká hmatatelnější? Ne, v den, kdy píšu tento postřeh bohužel nenapadá.

3 comments

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *