Nucená solidarita – střet generací

Na internetu, v médiích a na Mladé frontě DNES se začalo rozebírat téma „kde že se bere nenávist mladých ku starým“. Pojďme se na to také kouknout – vždyť to není tak těžké.

I ty budeš solidární!
I ty budeš solidární!

Někdo říká, že mladí si neváží starých proto, protože se o stáří málo mluví. To je možné, proč ne. Další říkají, že za to může pravice (je před volbami, takže se dá na každého shodit i cena chleba), protože provokuje a vyvolává generační válku. Vždyť ti mladí jsou převážně pravičáci!

Přistupme na tuto předvolební hru a podívejme se na to z druhé strany – proč za tento „mezigenerační problém“ může levice.

Mluvit o lidské společnosti, solidaritě s nemocnými či starými, mravnosti a projevech lidského soucitu lze pouze v kontextu svobodné lidské vůle. Jen člověk, který z vlastní vůle (a nikoli z donucení) pomůže jinému člověku, jemuž osud nepřeje, může být považován za ctnostného; jen člověka, který se může chovat nemravně, ale nechová se tak, lze považovat za mravného.

– Rothbard

ČSSD má se svém programu mimo jiné i to, že chce prohloubit průběžné sociální systémy. Tedy zjevný protiklad proti všem možným návrhům důchodové reformy, je to absolutní vzepření se demografickému vývoji. Celé toto je pod záminkou „solidarity“.

V praxi to znamená, že mladší generace budou automaticky solidární se starší generací, které budou platit důchody a mnoho dalšího. Na jednu stranu si člověk řekne – proč ne? Starší generace vybudovali školy, které mladí vystudovali. Postavili dálnice, po kterých ti mladí jezdí. Na první pohled se systém průběžného financování – třeba důchodů – zdá jako oprávněný.

Narážíme však na několik problémů:

Začněme tím naprosto technickým problémem – poměr starých lidí ku mladým lidem. Mladých lidí je stále méně, starých lidí je stále více. Může za to věda, zdravotnictví i životní styl, který se mění. Průběžné systémy jsou v tuto chvíli tak, jak jsou nastaveny, neudržitelné. Jejich prohlubování by vedlo k tomu, že mladí by stále více peněz odváděli do průběžného systému na „ty staré“. To se mladým samozřejmě nemusí líbit – něco jiného je možnost někomu pomoci, něco jiného je zase nutnost někomu pomoci. Jestliže jde o „nutnost“ někam peníze odvést, tak již nejde o solidaritu, ale normu. Již nejde o to někomu nějak pomoci, ale jde o to odvést státu daň. Peníze, které člověk mohl investovat, nechat zhodnocovat, z pohledu mladého člověka vlastně přijdou vniveč.

Prohlubování průběžných systému jen vytváří u mladších lidí dojem, že staří jsou “pijavice”, které jim berou jejich peníze.

Můžete si ale říci proč to tak vnímají? Vždyť ti staří jim postavili ty dálnice, ty silnice, ty… Ano, ti “staří” jim kdysi postavili ty dálnice, silnice, školy a další, ale ti staří za to ve své době také dostali zaplaceno. Odvedli svoji práci, za tu práci dostali zaplaceno, tedy tato námitka je v myšlení mladších lidí irelevantní a oprávněně. Oni přeci již odvádí na “ty staré” peníze do průběžného systému, platí jim důchody, dávky a do toho ještě staří za svoji práci dostali zaplaceno. Nač tedy další solidarita?

Každý člověk není přirozeně solidární, solidarita se nedá naučit. Troufnu si ale říci, že pokud by systém průběžného financování důchodů neexistoval, nebo pokud by jeho úloha ve financování života starších lidí nebyl tak významný, chování mladých ku starým by bylo diametrálně odlišné. Lidé by totiž mohli být přirozeně solidární, nikdo by je nenutil k větší solidaritě, než jaké jsou lidé schopni. A minimálně slušnost by v tu chvíli zvládl každý, jde přeci jen spíše o problém komunikace.

Příklad

Máme zde Petra, kterému je 20 let. Má maturitu, studuje vysokou školu a do toho pracuje. V zemi, ve které žije, je jen průběžný systém financování důchodů. Petr moc dobře ví, že ze svého příjmu platí starobní důchod starším lidem.

Petr nastupuje do tramvaje. Nějaká starší paní do něj při nastupování strčila: “uhni,” ozvala se babka. Petra to pobouřilo – vždyť stačí slušně poprosit! Ale dál to neřešil. Do tramvaje však nastupuje i Adam – a ten se ozval. “Teda pani, stačí přeci slušně poprosit, nebo počkat a nastoupit jako ostatní, ne,” řekl Adam. “No jo, ale to byste mi vy mladí támhle zasedli místo, a já stará bába bych pak neměla kde sedět!”

Co se stalo?

Situace babky je následující – mladí si jí neváží, nikdo k ní vlídně nemluví a důchod je nuzný, ani vyžít se z toho nedá. Teda já na jejím místě bych byl taky naštvaný. A co hůř, babka – díky televizi – ví, že ten její důchod nějak platí mladí. A že to už prej nechtěj dělat, no z čeho pak bude žít? No nenaštvali byste se na ty mladé?

A co Petr a Adam? Oni vědí, že ze svých platů platí na důchod i této babce. Teda – oni jí prokazují takovouto laskavost a ona si ještě dovoluje být takto neurvalá? Taková drzá babka…

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *