Jak se státní finance dostávají do problémů?

Státní dluh, velké téma těchto voleb, které je ještě umocněné současnou situací v Řecku. Politici se předhánějí v tom, kdo přinese lepší a úžasnější řešení tohoto dluhu. Abychom však našli to správné řešení, musíme se také podívat na to, jak tento dluh vzniká. Takže jak se státní finance dostávají do problémů?

Koloběh státních financí
Koloběh státních financí - pro lepší kvalitu rozklikněte

Pořádně se koukněte na obrázek, který je nad tímto textem. O něm (a nejen o něm) bude tento článek.

Pohledy na problematiku státního dluhu a státních financí jako takových jsou zhruba dva (základní) – první říká, že se zbytečně moc vydává, tedy že je třeba šetřit ve výdajích. Druhý říká, že se zase málo vybírá, tak je třeba zvýšit příjmy.

V roce 2009 stát na daních vybral téměř 30 % HDP. Tedy téměř každá třetí vydělaná koruna v této zemi putovala do státního rozpočtu (jednoduše řečeno). Stále myslíte, že příjmy jsou nízké?

První problém: placení a výběr daní

Opak je pravdou – příjmy jsou stále příliš velké, stát jen neuvěřitelně utrácí. Stát peníze vybere na daních – a už tento výběr musí stát zaplatit. Výběr daní dělají úřednice na přepážkách, formuláře nadále zpracovávají různí úředníci. To, že jsou daně vybírány poctivě nadále kontrolují další státní úředníci, těm všem je třeba platit mzdu, kancelář, zázemí.

Samotné počítání daní je však pro plátce a poplatníky daní nákladem (transakční náklad). Na výpočet daní musí firma obvykle někoho zaměstnávat, případně počítání a placení daní stojí čas, který by šel jistě smysluplněji využít. Čím složitější bude daňový systém, čím více výjimek a pravidel budou obsahovat, tím bude jejich znalost náročnější, a tedy vzácnější. Lidé, kteří znají daňový systém tak budou dražší a budou dále snižovat zisky firem.

Dalším problémem placení a výběru daní je to, že člověk placením daní obětuje užitek (zisk), který by z těchto peněz mohl jedinec mít. Tedy i onen obětovaný užitek je nákladem pro platbu daní – výše tohoto nákladu tak odráží obětovaný výnos z “druhého” nejlepšího využití těchto peněz.

Člověk při svém rozhodování vždy váží výnosy a náklady. Výnosem platby daní jsou služby, které stát jedinci poskytuje. Myslíte, že tyto služby převyšují náklady na jejich platbu? Dle mého názoru zdaleka ne. Daně jsou tak pro společnost vlastně vysoce ztrátovou záležitostí.

Druhý problém: byrokraté

Představte si, že jste v postavení, kdy máte moc nad téměř třetinou českého hospodářství, nad více než 1 miliardou korun. Vaše moc je ohromná.

Představme si krále Ugumba. Tento král je absolutním vládcem své země. Má několik poradců, jejichž radami se řídí: Daňonbo je poradcem přes otázky hospodaření, Ukrutbo je poradcem ve věcech trestně-právních, Slizonbo je poradcem pro diplomacii, Akanbo je poradcem pro vojenské záležitosti. Myslíte si, že jde o “pouhé” poradce?

Ne, nejde. Ve skutečnosti jde možná o právě ty nejmocnější osoby ve státě. Král se přeci řídí jejich radami, takže stačí si z těchto poradců udělat své kamarády a tím si zvýšit svůj vlastní vliv pro prosazování svých zájmů.

Pro nějakého továrníka je v případě vysokých daní velice výhodné se skamarádit s Daňonbem a tohoto svého kamaráda přesvědčit, že daně jsou hlavně pro jeho odvětví příliš vysoké a tak že by se mu hodila nějaká výjimka v daňovém systému.

Jistě, po té, co bude mít Daňonbo takovýchto “kamarádů” mnoho, si začnou lidé ztěžovat, s kým že se to Daňonbo schází. Ten se tak začne hlídat, aby nebyl příliš viděn s někým kompromitujícím. Pro továrníky tak není nic jednoduššího, než si najít někoho veřejně neznámého, kdo se s Daňonbem “skamarádí” za něj. Najmou si tedy lobbisty. A samozřejmě – čím větší bude Daňonbova moc, tím větší zisky budou moci lobbisté svým zákazníkům (podnikatelům) přinést, tedy tím větší bude jejich “plat”.

S větší mírou přerozdělování mají byrokraté také přístup k větší sumě peněz. K čím větší sumě peněz mají byrokraté přístup, tím větší je jejich moc a význam. Čím vyšší je jejich moc a význam, tím lákavějším kouskem jsou pro různé zájmové skupiny. Roste míra korupce ve státní správě a moc lobbistů.

Třetí problém: stát všude, kam se podíváš

Po nějaké době však zájmovým skupinám machinace s daňovými zákony stačit nebude. Stále je zde totiž ohromná masa těch jediných poctivých plátců daní, kteří jsou také největší (a tím pádem nejméně organizovanou a nejslabší) zájmovou skupinou – spotřebitelé, běžní zaměstnanci firem. Ti do státní pokladny posílají další kvanta peněz. A tak si začnou lobbisté pro své zaměstnavatele dělat nové kamarády – vedle Daňonba i další poradce. Je možné, že někteří poradci při pohledu na luxus, který si zkorumpovaný Daňonbo užívá, přijdou za lobbisty sami.

Podnikatelé toho samozřejmě umně využijí – náhle je zařízení armády zastaralé a je třeba koupit nové. Náhle jsou soudcovské taláry “z módy” a je třeba je obměnit. Z ničeho nic je pro diplomaty třeba nových aut, a tak dále. Samozřejmě, že většina z toho není třeba, ale komu myslíte, že připadne zisk z těchto obchodů? A myslíte, že cena bude skutečně ta “nejlepší možná”, jaká se na trhu dá nalézt?

Představme si v tomto království pana Vláčkomba. Tento pán provozuje větší železniční společnost. V oblasti železniční dopravy funguje tvrdá konkurence, jak mezi samotnými železničními společnostmi, tak mezi výrobci různých lokomotiv a systémů pro vlaky.

Pan Vláčkombo – stejně jako ostatní – neustále přemýšlí, jak trumfnout konkurenci a ukrojit si větší podíl z koláče trhu železniční dopravy. A tak jednoho dne zavolá svému známému Lobombovi, jeho lobbistovy, který je “kamarádem” pana Daňonba. “Hale, Lobombo,” říká takhle v telefonu Vláčkombo, “potřebuju, abys mi zařídil jednu drobnost u Daňonba, potřebuji se zbavit konkurence, už mne štve. Nějak to zařiď, dík!”

Lobombo přemýšlí, přemýšlí, až dostane geniální nápad. Zajde za Daňonbem a říká mu: “Hale, kamaráde, takhle včera jsem jel vlakem a to jsem si všimnul, že normálně každá firma, která provozuje vlaky, má svoje vlaky jinak barevný! Jako, to je prostě šílenej chaos potom na tom nádraží. Ale aby toho nebylo málo, tak normálně vedle fungl novejch vlaků tam stály i kusy pár let starý! Jako, jak k tomu přijdou ty lidi, co jezděj tím starým vlakem, když vedle nich stojí to Pendolino! A ty hrozný ceny…”

Lobombo vylíčí problémy, a aby svého kamaráda nezklamal, hned nabídne řešení – zřízení státní komise pro kvalitu železniční dopravy. Bude to super – kvalita se zvýší a král bude vypadat, že se stará o svůj lid!

Daňonbovi se nápad strašně zalíbí, hned jej řekne králi a za měsíc je Komise pro kvalitu železniční dopravy na světě. Komise samozřejmě ihned stanoví “požadavky pro kvalitu železniční dopravy“, kde je stanoveno maximální stáří vlaků, typ používaných brzd a další. Lobbisté výrobců lokomotiv a vlakových systémů (pro dobro svých zaměstnavatelů) řádí.

Vláčkombo si libuje – menší firmy, které ukrajovali dohromady velký kus na trhu železniční dopravy, velmi rychle krachují. Toho samozřejmě firma pana Vláčkomba využívá k tomu, že expanduje na opuštěné koleje a nádraží. Zvýší cenu – konkurence je nízká a nová (kvůli kvalitativním požadavkům) jen tak nevznikne – a sníží množství inovací. Na co investovat, když lidé a zboží nějak cestovat musí?

Samotná Komise pro kvalitu železniční dopravy je samozřejmě placena státem, pro komisi se musí zřídit prostory pro fungování, komise si vyžáduje najímání dalších úředníků a “odborníků” na posouzení dalších regulí. A státní peníze se utrácí, utrácí a utrácí.

Ostatní podnikatelé v dalších odvětvích, kteří vidí “úspěch” tohoto kroku na železničním trhu okamžitě volají svým lobbistům, aby něco podobného zajistili i na tom jejich písečku. Samozřejmě, že zde jde o čas – kdo dříve poradce přesvědčí, pro toho bude komise se svými výsledky přívětivější.

Z ničeho nic stát zajišťuje a kontroluje všechno všude, kam se podíváš. Víte třeba, že v Česku máme úřad na podporu (marketing) pro vinaře? I tohle platíte ze svých daní.

Čtvrtý problém: stát všude i nikde

Ohromné množství nových agend znamená nové úředníky, nové výdaje, další korupci. Málokdo ve státě zná všechny úřady, celou agendu, kterou stát zajišťuje. Státní správa je neprůhledná.

Králi se donesou správy, že někteří úředníci jsou zkorumpovaní, lidé volají po nápravě. Král tedy bouchne do trůnu a založí kontrolní úřad, který by měl postupy ve státní správě kontrolovat a korupci eliminovat. A pohrozí, že za korupční jednání bude tvrdě trestat.

Lobbisté mají žně, tolik nových kamarádů a potencionálních ziskových partnerství! Podnikatelé samozřejmě nechtějí, aby se na jejich korupční jednání přišlo, ale na druhou stranu vznik tohoto úřadu celkem i vítají. Úředníci začali být již docela drazí, takhle mohou drzounům, kteří si budou nárokovat až příliš velké všimné pohrozit vlivem v kontrolním úřadě. Samozřejmě až poté, co podplatí důležité úředníky kontrolního úřadu.

Stát na papíře zajišťuje všechno, ale ve skutečnosti nic. Kvalita železniční dopravy se zhoršuje (a může za to jednou počasí, po druhé špatná turistická sezona, po třetí příliš velké daně, podle toho, co je zrovna třeba dotovat či měnit), armádní zařízení zastarává (nakupuje se to, co se hodí výrobcům, ne to, co se hodí armádě), míra korupce se zvětšuje (jen praktiky jsou více a více nenápadné), “kamarádské” sítě se rozšiřují.

Samozřejmě, že i kontrolní úřad je placen státem. A je placen velice štědře, kontrolní úředníci své platy obhajují tím, že musí být “neuplatitelní”.

Pátý problém: kde na to vzít?

Velké rozšíření pole působnosti státu, zvětšení míry korupce, klientelismus a neprůhledné státní zakázky vedou k tomu, že se státu neuvěřitelně zvyšují náklady. Všimne si toho i král. Král ví, že lid, když se naštve může být krutý. A protože král nechce skončit jednoho dne pod gilotinou, rozhodne, že nezvýší daně, ale půjčí si. Věří, že v budoucnu se situace vylepší, a kdyby ne, tak už se splátky půjčky zřejmě nedožije.

Za rozhodnutím půjčit si však není jen králův úsudek. Král se samozřejmě nejdříve zeptal svého poradce, Daňonba. A ten má jednoho známého, který je tak trochu lobbista několika bank.

Stát tedy vydá státní dluhopisy. Banky nejdříve otálejí s jejich koupením – skrz své lobbisty vědí, že král se rozhodne zvýšit nabízený úrok, pokud je nebude chtít nikdo koupit. Skutečně se tak stalo, úrok se zvýšil – a banky ochotně státu půjčují. Samozřejmě, že na úkor soukromých podnikatelů, protože stát bude mít skoro vždy nějakou cestu k tomu, aby platil alespoň úroky. Riziko nesplacení je minimální.

Splátky dluhu však ukrajují po nějaké době značnou část státního rozpočtu. Král se tedy rozhodne, že teda nepopulárně zvýší daně. Nechce na svém hradě jednou najít nálepku “exekučně zabaveno”. A celý koloběh se rozjíždí na novo.

Jak z toho ven?

Naše imaginární království je v hrozném stavu. Ale – nepřipomíná vám to něco?

Právě si naše království prošlo bludným kruhem státních financí (viz obrázek nahoře). Stát vybíral hodně peněz na daních, dosahoval zisku. To se stalo lákadlem pro různé zájmové skupiny, které se chtěli na tomto zisku taky nějak přiživit – když už, tak šlo přeci i o jejich odvedené peníze, že.

Tím, že stát na daních dosti vybíral, získali velkou moc byrokraté, kteří se k těmto penězům přirozeně dostávali. Ti se tak stali korumpovatelní – nešlo přeci o jejich peníze a nebyli ani pro ně, tak co by se starali o nějaké “nejlepší využití”, ještě když jim z toho mohlo něco “kápnout”, že?

Zájmové skupiny si tak “své” úředníky začali hýčkat. Ti jim za to přihrávali státní zakázky a pomáhali jim zbavit se konkurence (regulací, různým licencováním odvětví a dalším).

Řešení situace našeho království je jasné – je třeba zvrátit trend rozrůstajícího státu a naopak vliv státu snižovat. Je třeba snížit množství komisí a úřadů pro ochranu a regulaci čehokoliv, je třeba propustit zbytečné úředníky, je třeba vyměnit zkorumpované a korumpovatelné, je třeba změnit systém zaměstnávání státních úředníků. Dále je třeba splatit dluh a následně tvořit čistě vyrovnané rozpočty, aby stát vybral jen to, co skutečně potřebuje.

Starý král Ugumba jednoho dne zemřel a na trůn se dostal chytrý, mladý, odvážný syn Chytrombe. Ten si je vědom nutnosti změn i toho, co je třeba udělat. Jel se tak podívat na Nový Zéland, protože tamní reforma z konce 80. let (PDF, libinst.cz, 854 KB) je velice inspirativní.

Co si myslíte, že udělá nový král Chytrombe, až se vrátí z Nového Zélandu? Už víte, jak se státní finance dostávají do problémů? Co byste dělali vy na místě nového krále?

25 comments

  1. Silně naivní text, dalším komentářem se nehodlám zdržovat

  2. Dobre citanie, fajn metafory 🙂 Ale zmiatla ma terminologia. Prebytkove rozpocty? Nehovori sa im *deficitne*? Prebytkovy bol keby nieco zvysilo… Tu hovorime o statnom dlhu…

  3. Patriku, díky. S těmi “přebytkovými” rozpočty – zde jde o postup, píši to na konci. Co bylo na začátku všeho? Přebytkový rozpočet…

    Jiří Vebr: Nejde o hlubokomyslnou analýzu.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *