Jak jsme bojovali proti hospodářskému cyklu, aneb naše cesta do otroctví

O krizi toho bylo napsáno již mnoho. Pojďme se však nyní podívat na trochu „jiný“ pohled na to, proč je tu krize a zda-li bychom se z ní měli snažit dostat. A co krize znamená do budoucna.

Finanční krize - zdroj Regionycr.cz
Finanční krize - zdroj Regionycr.cz

Slyšeli jste něco o “hospodářském cyklu“?

Tržní ekonomika se nevyvíjí hladce. Má totiž mnoho „samo-očisťujících“ a „preventivně-naučných“ procesů, které neustále zkvalitňují hospodářství jako takové. Kdysi jsem slyšel od jednoho známého amerického investora (nevzpomenu si na jméno), že ten americký obchodník, který ani jednou nezbankrotoval, není správný a dobrý obchodník. S touto tezí by se dalo souhlasit i globálně. Proč? Protože bankrot je zkušenost. Je to příležitost pohlédnout zpět a říct si, „co jsem udělal špatně“. Bankrot je morální ponaučení. Ukazuje, že v každé situaci je třeba opatrnost a střídmost.

Ostatně, po propité noci přijde kocovina.

Podobně je to i s hospodářským cyklem. Nějakou dobu hospodářství roste, roste až nad “potenciál” hospodářství. Dochází k “investičnímu optimismu”, je zde boom, kdy všichni do všeho investují, vše (zdá se) vydělává. Vše je (zdá se) dobrou investicí. Obvykle dochází k růstu inflace, což přispívá k zamlžení signálů na trhu. Investoři získávají “falešné informace”, množí se špatné investice. Pak se začnou projevovat důsledky vysoké inflace a inflační spirály, zvýší se nezaměstnanost, zvýší se úrokové míry, špatné investice z období boomu se projeví jako skutečně špatné. Hospodářství se překlene do recese, deprese – jinak řečeno, do propadu. HDP klesá pod potenciál ekonomiky.

Hospodářský cyklus - zdroj thebluecollarinvestor.com
Hospodářský cyklus - zdroj thebluecollarinvestor.com

Dojde ke krachům, k zlikvidování nekonkurenceschopných firem. Ti, kteří v předchozím období nespořili, nepřežijí. Ti, kteří nebyli opatrní, o hodně přijdou. Je to ohromné ponaučení, které lidem dává zkušenost, že úspory jsou důležité, že je třeba věci řešit pokud možno bez emocí, racionálně. Recese je to, co nás navrací do reality, co nám ukazuje, že jsme zranitelní.

Co se však dělo posledních několik desetiletí? Státy ohromným způsobem intervenovaly do hospodářství. V nenadávné historii prakticky nenajdeme obdobné období, kdy by státy tak silně určovaly pravidla hry. Státy intervenovaly z velmi populistických důvodů — chtěly se zavděčit masám, slibovaly „nekonečnou prosperitu, nekonečný růst“.

Díky intelektuálnímu prostředí padesátých let se zvýšil státní dohled nad hospodářstvím. Zvýšila se míra přerozdělování, státy se posunuly do pozice, kde předtím nikdy nebyly a ani neměly být. Když pak přišly první náznaky recese, která by ukázala, že „král je nahý“ a upozornila na chyby, kterých se ti, kteří určují pravidla hry, dopustili, došlo politikům, že by to pro ně znamenalo ztrátu moci. Rozšíření státního dohledu nad ekonomikou a zvýšení míry přerozdělování dalo politikům ohromnou moc, které se politici nechtěli vzdát. Využili tak této moci a vždy, když se ukázal jen náznak recese, tak „zaútočili“ proti hospodářskému cyklu a různými nástroji přirozený vývoj přerušili.

Politici tak vytvořili iluzi, že splnili svůj slib “nekonečné prosperity a růstu“, což jim dalo do rukou argumenty k ospravedlnění dalších státních intervencí do hospodářství, dalšího zvýšení míry přerozdělování. Onu “přirozenou recesi” tak stále valili před sebou jako sněhovou kouli, která se stále zvětšovala. Státní dluhy všech zemí světa jsou vlastně cenou této sněhové koule, protože jsou to právě ony neospravedlnitelné státní intervence, které státní rozpočty tak neuvěřitelně zatížili.

Lidé tak získali přesvědčení, že se není čeho bát, že není třeba tvořit úspory, že není třeba opatrnosti. Je to ohromný globální morální hazard.

Pro ukázku efektu sněhové koule nemusíme chodit daleko do minulosti. Na přelomu tisíciletí zažil ohromný boom a následně propad NASDAQ, technologická burza v USA – největší svého druhu na světě. Očekávala se recese, avšak díky de facto státním zásahům (za asistence de facto soukromého kartelu FED) váženější recese de facto nepřišla. Tehdy vzali za své akcie a investice do technologických firem, zejména těch, které působili v tehdy počínající oblasti internetu. Jistě, vzalo by to s sebou i něco dalšího, ale propad by nebyl tak závažný, jako dnes. Politici si však – z výše uvedených důvodů – recesi nepřáli. Šlo se tedy dál, až zhruba někam do roku 2007, kdy se ona sněhová koule znovu ukázala. Prvním projevem byla kreditní a hypoteční krize, která s sebou však následně vzala celý finanční sektor a následně téměř celé hospodářství celého světa. Dopad byl (je) mnohem větší, než jaký by byl býval dopad na přelomu tisíciletí při “technologické krizi”.

A i přesto se státy znovu snaží přirozený vývoj přeseknout. Opět se snaží pomocí různých “záchranných balíčků” takzvaně “pomoci” hospodářství, přičemž nejde o nic jiného, než o další navýšení státních dluhů, než o další navýšení globálního morálního hazardu, než o další zvětšení oné “sněhové koule”, než o přesun recese do budoucna, aby to náhodou nepošramotilo politickou kariéru současných politiků. Taková sobeckost!

Neděje se nic jiného, než že se kumulují potlačené krize a recese z minulosti (= zvětšování sněhové koule), což se stává již pro státy a vlády nezvladatelné. Pokud se neustále budeme vyhýbat tomu, co jednou zákonitě musí přijít, jednou přijde chvíle, kdy již státům nebude stačit jakýkoliv dohled nad hospodářstvím, aby zabránili jedné “super-recesi”, kdy se projeví všechny recese z minulosti. V tu chvíli bude dopad drtivý.

Než však k oné super-recesi dojde, bude se tíha sněhové koule kumulovaných recesí z minulosti neustále zvětšovat. Politici – aby zabránili “šrámu na své kariéře” – budou zvyšovat množství regulací a svoji faktickou moc, aby mohli proti přirozenému vývoji bojovat. Již dnes se v Evropě volá po “euro-ratingové” agentuře, protože se mnohým nelíbí špatné hodnocení Řecka. Avšak jednoho dne přijde chvíle, kdy ani téměř stoprocentní kontrola hospodářství nebude politikům k odsouvání super-recese stačit. Bude to moment, kdy již nikdo nebude chtít státům na udržování “zmrzlých a neměnných trhů” půjčit peníze. V tu chvíli budeme mít k dispozici minimálně dvě řešení – a ani jedno není příliš pozitivní.

Začnu od nejhoršího.

První scénář předpokládá, že politici se nebudou chtít zbavit svého vlivu a své moci. A zároveň že nebudou chtít přiznat chyby z minulosti. Bude to znamenat jediné – státy “neuznají” dluhy. Budou argumentovat “nemorálností” dluhů a úroků, “nehoráznou lichvou” a nakonec celou situaci hodí právě na věřitele. Systém si najde nepřítele. Politici využijí svého vlivu, nechají ty, kteří se “nepodvolí” a nevzdají se svých nároků zavřít. Dojde k naprostému zestátnění hospodářství, soukromé vlastnictví bude potlačeno. Dojde k centralizaci moci, k téměř stoprocentnímu přerozdělování a zároveň k velkému hospodářskému úpadku. Celé se to však nazve “budováním lepších zítřků” bez “nemorálního zadlužování” kdy “všem bude krásně” a kdy “všichni budou moci dosáhnout vysoké životní úrovně”. Newspeaková verze ztráty osobních svobod a práva na soukromé vlastnictví. De facto dojde k otroctví.

Předpokladem pro splnění prvního scénáře je – pokud možno – jedna globální vláda či minimálně co nejmenší množství vlád, tedy silná centralizace moci, aby bylo potlačeno riziko, že se některá vláda v některé zemi vzepře tomuto směru. Obávám se, že dnešní podoba Evropské unie a globálního vývoje k tomuto směřuje.

Druhý scénář je méně katastrofický. Ten předpokládá, že trhy budou rychlejší, než činnost států. Ochota půjčovat státům pomine dříve, než dojde k téměř stoprocentní kontrole trhu. Politici tak nebudou mít takový vliv na to, aby mohli konat mimo zavedené ekonomické rámce. Dojde k tisku peněz, k hyperinflaci, k zlikvidování majetku lidí. Naprosto se ztratí důvěra v politickou vládu a dojde k omezení jejího vlivu. Projdeme onou super-recesí, “vymácháme se ve sněhové kouli” a bude znovu zaveden přirozený běh věcí. Takto silné ponaučení nás na dlouhou dobu vyléčí od důvěry ve správnost přerozdělování a velké politické moci.

Opravdu to necháme dojít až tak daleko?

71 comments

  1. Jirko, přiznám se, že je to pravda. Nikdy ze mne moje češtinářka neměla radost – nikdy v hodinách, kdy se probírala gramatika. Přesně naopak to bylo ve slohu.

    Gramatika je to, co mi nikdy nešlo. Ale vězte, že dnes jsem na tom mnohonásobně lépe, než třeba před dvěma, třemi lety.

    Snažím se.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *