€uro, měnový trh a Řecký problém

Jak je to s Řeckou krizí a co nám způsobuje Euro? Potřebujeme ho? Máme z něj dostatečně vysoké zisky? A – nebylo to tady už jednou?

Zdroj: zavedenieura.cz
Zdroj: zavedenieura.cz

Víte vůbec, co je to Euro? Jste si tím vůbec jisti? Víte, jakou úlohu hraje Euro v současné “Řecké krizi”?

Na to, abychom pochopili, co je to Euro se musíme kouknout blíže na fungování měnového trhu jako takového.

Představte si, že zde máme dvě země – zemi Kocourkov a zemi Kačerov. V první zemi se platí Ocásky a v druhé Zobáky. Jaký bude kurz těchto dvou měn a proč?

Předpokládejme, že země Kačerov je mnohem vyspělejší, rozvinutější, bohatší. Země Kocourkov je zaostalá, chudá.

Předpokládejme, že v Kocourkově je cenová hladina desetkrát větší, než v Kačerově a počáteční kurz je 10 Ocasů za 1 Zobák (10 Ocs/1 Zob). Jinak řečeno, třeba tužka, která v Kačerově stojí 1 Zobák, stojí v Kocourkově 10 Ocasů. Avšak, co se nestane, Kačerovská centrální banka se zblázní a způsobí zvýšení cenové hladiny (“inflaci”) o 100 %. Z ničeho nic stojí v Kačerově ona tužka 2 Zobáky, avšak v Kocourkově stojí stále 10 Ocasů. Co se potom stane?

Při původním kurzu 10 Ocs/1 Zob to znamená, že tužky v Kačerově oproti tužkám v Kocourkově zdražili. Jednoduše řečeno – v Kačerově si za 2 Zobáky koupíte jednu tužku, ale v Kocourkově si za 2 Zobáky (což je 20 Ocasů) koupíte tužky hned dvě.

Samozřejmě, že si tohoto rozdílu velmi rychle všimnou Kačerovští a Kocourkovští obchodníci, kteří začnou dovážet levné zboží z Kocourkova do Kačerova. Dovoz do Kačerova bude růst, zatímco vývoz z Kačerova do bude klesat. Avšak levné zboží v Kocourkově se musí kupovat za místní měnu, za Ocásky. Roste tedy poptávka po Ocáscích a zároveň roste nabídka Zobáku na trhu s měnami. To vede k tomu, že Ocásky apreciují (zhodnocují se) a Zobáky depreciují (znehodnocují se). Jinak řečeno, roste cena Ocásků a klesá cena Zobáku, za jeden Zobák tedy koupíte stále méně a méně Ocásků. Výsledek? Kurz se bude měnit do té doby, dokud se neustálí na 5 Ocáscích za 1 Zobák.

Teprve poté budou totiž třeba ty tužky stát v obou zemích “stejně”, tedy v Kocourkově 10 Ocásků, což bude odpovídat Kačerovským 2 Zobákům. V tu chvíli totiž přestane růst Kačerovský dovoz a přestane také klesat Kačerovský vývoz, tedy Zobáky přestanou depreciovat (znehodnocovat se).

Není to však všemu konec.

Předpokládejme, že nyní, když je kurz 5 Ocs/1 Zob, je úroková míra z bankovních vkladů v Kačerově 6 %, zatímco v Kocourkově to jsou 3 %. Je tedy výhodnější ukládat peníze v Kačerovských bankách, že?

Toto samozřejmě vědí i Kocourkovští občané, kteří tak začnou ukládat své Ocásky na účty v Kačerově. Občané Kocourkova tak budou prodávat své Ocásky a kupovat Kačerovské Zobáky. Na trhu tak vznikne nerovnováha – zvýší se nabídka Ocásků a také se zvýší poptávka po Zobácích. To bude mít za následek depreciaci (znehodnocení) Ocásků vůči Zobákům. Kurz se začne měnit – již nyní nebude 5 Ocásků za 1 Zobák, ale stále více a více Ocásků za jeden Zobák. Kam až to půjde?

Odpověď leží na trhu zápůjčitelných fondů v Kačerově a v Kocourkově (více o zápůjčitelných fondech v článku Dopady vyšších daní). Když budou občané a investoři převádět své peníze z Kocourkova do bank v Kačerově, poroste na kačerovském trhu nabídka zápůjčitelných fondů, což povede k tomu, že zde bude klesat úroková míra z bankovních vkladů. Naopak v Kocourkově bude nabídka zápůjčitelných fondů klesat, což povede k růstu úrokové míry z bankovních vkladů v Kocourkově. Až budou úrokové míry z vkladů v obou zemích stejné, přestane “přetékání” peněz z jedné měny do druhé, tedy ustálí se i měnový kurz.

Stát však do vývoje měnového kurzu velmi rád zasahuje. Prakticky jediným způsobem, jak může centrální banka na měnový trh intervenovat je ten, že sama začne nakupovat svojí měnu (například ČNB začne nakupovat koruny) a nabízet své devizové rezervy (tedy rezervy, které CB drží v cizích měnách), nebo naopak. Tím může dosáhnout zhodnocení či znehodnocení měny, avšak častěji se tohoto využívá v tom případě, kdy chce centrální banka zachovat “stabilní kurz měny”.

A ano, může se jí to povést. Může se stát, že investoři z ničeho nic začnou od měny “utíkat” a centrální banka je svým zásahem může přesvědčit, že jejich panika je zbytečná. Stává se však (chtěl bych říci většinou, ale neudělám to) že jsou pokusy centrálních bank neúspěšné, centrální banka prodává a prodává své devizové rezervy, ale měna stále klesá a klesá. V takovém případě obvykle banky svojí snahu ukončí a nechají kurz volně “plavat”. Jinak by mohly zbytečně vyprodat své devizové rezervy a depreciaci by stejně nezabránili, poněvadž trh si přirozeně žádá něco jiného.

Kurz ukazuje důvěru investorů v danou ekonomiku. Ostatně “případ Lafontaine” je toho krásnou ukázkou.

Na počátku roku 1999 začalo vytrvale depreciovat euro vůči dolaru. Podle ekonomických odborníků na tom měl vinu tehdejší německý ministr financí Oskar Lafontaine, který prosazoval snížení úrokových měr v Evropě. Lafontaine byl přesvědčen, že evropská ekonomika potřebuje růstový impulz v podobě snížení úrokových měr.

Očekávání poklesu úrokových měr v Evropě přimělo řadu investorů k tomu, aby nečekali a raději převáděli své peníze do dolarových aktiv. Proto euro vůči dolaru depreciovalo.

V březnu téhož roku se Lafontaine, po sporech s kancléřem Schröderem, vzdal funkce ministra financí. Po oznámení jeho rezignace euro okamžitě posílilo.

Robert Holman, Ekonomie (s. 575, 4. vydání).

Co se tedy stane, pokud na sebe k jednomu kurzu pevně navážeme několik různých ekonomik? Podívejme se do minulosti.

V roce 1979 země EHS uzavřeli dohodu – budou udržovat stabilní kurzy svých měn vůči sobě navzájem. Tedy jinak řečeno, vůči třeba americkému dolaru se tyto měny pohybovali “navzájem”, tedy změnila-li německá marka svůj kurz vůči dolaru, ve stejném poměru se změnila třeba i britská libra. Říkalo se tomu Evropský měnový systém (EMS).

Vše docela klapalo, dokud se nestala jedna významná věc – na počátku 90. let se sjednotilo Německo. Co to znamenalo? Německá vláda začala investovat do hospodářské obrody východních spolkových zemí. Německo tak přestalo být vývozcem kapitálu, ale naopak se stalo jeho dovozcem. Zvýšila se tedy poptávka po marce, která tak začala silně posilovat. Hrozilo tedy, že ostatní měny zemí EMS se budou znehodnocovat. Tyto země tak museli “bránit” svoji měnu (kvůli dohodnutému měnovému systému) intervencemi na měnovém trhu a zvyšováním úrokových měr. Avšak vysoké úrokové míry znamenají také útlum investic a půjček, což může vést až k hospodářské recesi. Francie, Itálie a Velká Británie tedy než aby riskovali recesi, tak radši porušili dohodu z roku 1979 a nechali radši své měny znehodnotit, devalvovat.

Vidíte v tom také tu paralelu s Řeckem dnes? Investoři ztratili důvěru v řeckou ekonomiku po té, co se odhalilo špatné hospodaření řeckých vlád. Začali ze země utíkat. Kdyby Řecko mělo svoji vlastní měnu, tak by ta mohla devalvovat, nabídka měny by převýšila poptávku po ní, došlo by k depreciaci a zároveň ke snížení nabídky zápůjčních fondů v Řecku. To by vedlo ke zvýšení úrokových měr, zároveň však by se Řecko stalo levnou lokalitou pro turisty a investory díky devalvaci měny. “Síla” měny by odrážela skutečnou hospodářskou situaci země, což by Řecku velice pomohlo – stalo by se levnějším, atraktivnějším, přilákalo by to zahraniční kapitál.

Leč bohužel, Řecko má euro. Stejnou měnu, jakou má třeba Německo, jedno z největších a nejrozvinutějších hospodářství na světě. Zájmem Německa, jako nejsilnějšího státu eurozóny je samozřejmě to, aby kurz Eura co nejvíce odráželo situaci německého hospodářství. Avšak cílem Řecka (či řeckého hospodářství) v tuto chvíli je, aby kurz Eura naopak co nejvíce odrážel hospodářskou situaci řeckého hospodářství.

I když je euro “eurozoní” měnou, nyní, v době hospodářského poklesu, na sebe pozornost investorů strhává nejslabší článek řetězce, Řecko. Investoři se bojí jeho krachu, nedůvěřují jeho ekonomice, od “řeckého eura” tedy utíkají, čímž oslabují jeho kurz, což je však velmi nevýhodné pro silné Německo, u kterého dochází k “podhodnocení” kurzu.

V době konjunktury, tedy růstu, na sebe naopak strhává pozornost ta nejsilnější ekonomika v eurozóně, což je zpravidla Německo. Investoři cítí důvěru v německé hospodářství, nakupují tedy eura, což vede k jeho zhodnocování. To je však nevýhodné pro třeba řeckou ekonomiku, pro kterou se stává její měna silně “nadhodnocenou”, což jí například zdražuje vývoz.

Ve výsledku nám společná měna může zajistit jakž takž stabilní kurz v době růstu, kurz se však bude vždy odvíjet od toho nejsilnějšího hráče v měnové zóně. To je pro ně ale i zároveň nebezpečné, protože v době krize se pozornost přesune na slabší hráče v zóně, jako na rizikové ekonomiky a měna začne oslabovat tak, aby zrcadlila hospodářskou úroveň těch nejslabších hráčů, což může vést v extrémním případě k měnové krizi, tedy k náhlému a hlubokému pádu měny.

Jistě, měnové krizi se dá vyvarovat. Nyní nás to stojí přes 100 miliard eur, tedy něco mezi 2,5 a 3 biliony korun. Stojí nám to za to?

7 comments

  1. Hezky popsáno. Zajímala by mě odpověď na argument zastánců eura. Prý Řecko v rámci EU s eurem je stejný problém jako třeba Kalifirnie v rámci USA s dolarem. Nesedí mi to, ale nejsem ekonom, tak nemůžu říci proč.

  2. Tak rozdíl mezi Kalifornií a Řeckem je značný. USA vznikly spontánně z lidí na jednom kontinentě. Dá se říci, že jde o “jeden” národ, o jednu zemi, o Američany, o Ameriku. Investoři a obchodníci pak na tuto zemi hledí jinak, a to i když krachuje nejbohatší člen USA – stále je to jedna země, která jako celek “prosperuje” (respektive je na tom dobře).

    Zatímco Řecko je Řecko. Řecko nikdy nebude Evropa, stejně jako Česko nebude Evropa či Německo nebude Evropa. To mění pohled investorů, kteří nekoukají na stav celé “eurozony”, ale na stav jednotlivých členů.

    Historický vývoj je i v ekonomii důležitý.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *