Pedofil - zločinec nebo oběť?

Publikováno | Únor 28, 2010 | Žádný komentář - Autor | Lukáš Kubec

Společnost má ze sexuálních deviantů strach. To je to hlavní. Ale neumí, jako celek, s touto částí populace zacházet a jednat. – MUDr. Růžena Hajnová, věznice Kuřim.

Pedofilové a další sexuální delikventi. Dnes jsou vnímáni jako odpad společnosti, jako skupina lidí, která mezi nás nepatří. Není ovšem právě toto vnímání těchtonemocí právě příčinou zločinů, jichž se osoby takto postižené dopouštějí?

Odsuzování

Sexuální deviant je naprosto normální člověk, který v dětství neměl žádné výrazné potíže, měl průměrné množství kamarádů, v průběhu školní docházky neměl vůbec nebo maximálně jednou sníženou známku z chování, nijak výrazně se neodlišuje od ostatních vrstevníků a dalo by se tedy říci, že je to naprosto normální člověk, který se liší pouze tím, že trpí nějakou sexuální deviací. – Mgr. Milan Jirku, psycholog.

Homosexuál. Člověk s nenormalitou, tedy naprosto normální člověk lišící se pouze tím, že má jinou sexuální orientaci. Za to nemůže, má to již vrozené. Člověk, kterého nijak neodsuzujeme. Proč?

Pedofil. Člověk s nenormalitou, tedy naprosto normální člověk lišící se pouze tím, že má nemoc. Nemoc, za kterou sám nemůže, má ji vrozenou. Člověka, kterého odsuzujeme. Proč?

Odsuzujeme malé děti, které se narodily s nějakou vadou? Nějakou nemocí? Ne. Tak proč odsuzovat sexuální devianty? Při trošce zamyslení dojdeme k závěru, že za mnoho zločinů spáchané sexuálními devianty si vlastně můžeme – jako společnost – samy.

Dnešní společnost má fóbii ze sexuálních deviantů. Je to ovšem fóbie tak trochu paranoidní. To z jednoduchého důvodu – jenom zhruba 10% pachatelů sexuálních zločinů jsou sexuální devianti. Tedy ti pedofilové a další. Zajímavá skutečnost.

Toto číslo by ovšem mohlo být ještě menší. V myšlení dnešních lidí jde totiž o neopodstatněně nafouknutou bublinu. Náš svět je totiž založen na starých křesťansko-židovských zásadách, kde se na sexuální zločiny kouká dosti hrubě skrz prsty. Tohoto samozřejmě využívají média a každý případ sexuální deviace jednoduše nafukuje. Lidé poté mají strach. A jak je tomu i u zvířat, strach je častou příčinou útoku.

Zabili by jste člověka, který se narodil s virem HIV/AIDS za to, že může ublížit svému okolí? Nejspíše ne. Proto je třeba logické, že se nám nelíbí poplatky odváděné organizaci OSA za každou vypalovačku do PC apod. Proč se nám nelíbí poplatky organizaci OSA? Protože tyto poplatky postihují možnost, ne skutek.

U pedofilů a dalších sexuálních deviantů se ovšem praktikuje přesně to, co se nám jinde tolik nelíbí – postihuje se možnost, ne skutek.

Odsuzujme zločince, ne nemocné

A jak že se postihuje možnost? Společenským odvrhnutím. Lidé, kteří se otevřeně přiznají k pedofílii (či jiné sexuální deviaci) se totiž okamžitě stávají vyvrhely společnosti. A to i přesto, že to byly dosud spořádaní a úspěšní lidé. Minulost se ovšem v případě „vyznání“ maže a zapomíná. Tento postoj je ale velmi špatný.

Sexuální devianti totiž jako důsledek této společenské netolerance svoji deviaci musí tajit. Představte si, že by jste tajili angínu. Nešly s ní k doktorovy. Chodily s ní dále do práce, jakoby nic. Dělaly by jste, jako že angínu nemáte. Neléčená angína? No to může dopadnout jedině hůř, než to začalo, co myslíte?

Když sexuální devianti musí tajit svoji deviaci, tedy svoji nemoc, tak to také může dopadnout pouze hůř. Počínaje depresemi (což je další, psychická nemoc, která může končit až sebevraždou) a zločinem konče.

Kdyby se sexuální devianti nemusely za svoji nemoc stydět, mohly o tom veřejně mluvit a nemusely se bát říct „jsem sexuální deviant“, byla by cesta k jejich vyléčení, nápravě a k jejich lepšímu životu mnohem jednoduší. Co by to znamenalo? O nemocného méně, o možný život více. Tajená a potlačovaná deviace (v důsledku strachu z reakce společnosti, tedy strachu dnes naprosto oprávněném) totiž může pokračovat přes deprese až po ztrátu sebekontroly, což vede k zločinu.

Teprve poté, co budou moci sexuální devianti o své nemoci normálně mluvit, teprve poté, co se nebudou muset bát jít k doktorovi, teprve poté budeme moci odsoudit ty, jenž i přes tuto otevřenou možnost páchají zločiny v důsledku své sexuální deviace. Tedy pokud nepůjde jen o nevydařenou léčbu…

Státní monopol na sociální služby

Publikováno | Únor 27, 2010 | Komentářů: 3 - Autor | Lukáš Kubec

Přemýšleli jste někdy, proč v Česku - a vůbec v celém západním světě - takřka nefunguje adresná sociální pomoc, tkz mezilidská charita? Já ano a došel jsem k zajímavé myšlence - monopoly jsou skutečně špatné zcela všude…

V současné situaci poskytuje sociální služby hlavně stát. Bere od vás „sociální daň“ (sociální pojištění), které pak přerozděluje „potřebným“ ve formě různých dávek a podpor.

Celé přerozdělení probíhá asi takto - vy ze svého platu odevzdáte daň. Anonymně pošlete svoji daň na účet státu. Vám neznámý úředník přerozdělí peníze jemu neznámých lidí (vás) dalším jemu (i vám) neznámým lidem. Zcela neadresně, anonymně, neosobně. Rozdělí tento úředník tyto peníze efektivně a tak, jak by bylo třeba, když nejde o jeho peníze ani o peníze pro něj? Když nezná dárce, ani příjemce?

Vždyť tomu úředníkovi je zcela jedno, co se s penězi, které byli vybrány od nás všech, stane!

Charita funguje jinak. Vy darujete obvykle osobně peníze někomu, nějaké osobě. Ta osoba peníze také přerozdělí, ale zcela jiným způsobem, než úředník.

Za prvé - představitel charity zná vás, jako dárce, tak i toho, kdo je příjemce charity. Jde o osobní dar. Představitel charity cítí odpovědnost, protože sice jde o peníze, které nejsou jeho pro někoho jiného, ale jde peníze které jsou člověka, kterého osobně zná pro člověka, kterého obvykle také osobně zná.

Za druhé - funguje zde morálka. Charita je společensky a morálně vysoce ceněná činnost. Ne nadarmo se známé osobnosti a společnosti chlubí svými dary pro charitu - zvyšuje to jejich „společenské skóre“. Lidé a firmy chtějí investovat do charity, je to v jejich zájmu.

Morálka a společenský kredit nefunguje ovšem jen u dárců, ale i u samotných zprostředkovatelů charity - být člověkem, který pracuje v charitě je společensky vysoce ceněno. Pokud pracujete (či se jinak aktivně angažujete) v charitě, jste ten, kdo se stará o ty, kterým nebylo naděleno tolik štěstí, pomáhá těm, co to potřebují.

Společenské hodnocení (společenský kredit) si představme jako pyramidu. Čím výše jste ve společenském hodnocení, tím méně jistou základnu pod sebou máte. Aktivní angažovanost v charitě vás staví tak vysoko, že jakékoliv zaváhání, jakákoliv chyba vás snadno z této pyramidy shodí. A jakmile jste takto zdiskreditován, pro charitu již moc peněz neseženete, tedy vaše aktivní angažovanost je kontra-produktivní.

Za třetí - pomoc jde adresně. Vy (alespoň částečně) víte komu pomáháte, často víte i co přesně z této pomoci bude, máte i možnost zpětné vazby, jakéhosi „pohledu zpět“. Víte tedy, jestli vaše peníz byli vynaloženy efektivně a zdali nedošlo třeba k podvodu.

Když je charita tak skvělá, proč všichni radostně nepřispíváme charitě? Co nám brání charitě darovat peníze?

Odpověď je jednoduchá - sami těch peněz moc nemáme, protože nám je stát bere formou daní - v tomto případě formou sociální daně. Zároveň nám tak ospravedlňuje naši charitativní pasivitu - „vždyť už platím na sociální dávky pro stát, nač přispívat na charitu“.

Stát má na sociální dávky naprosto jistou pozici - každý musí platit státu sociální daň, stát je v tomto monopolní. Nikdo nemůže státu „vypovědět smlouvu“ a darovat své peníze charitě, tedy není výslovným zájmem státu pracovat v této oblasti efektivně. Proč by to dělal, když nemá konkurenci?

Stát a jeho sociální aparát je jedna ohromná charita. Je to tak velká charitativní organizace s hroznou - státní - strukturou. Pokud by bylo možné státu „vypovědět smlouvu“, stát by zřejmě přišel o drtivou většinu dárců kvůli své neefektivitě a „špatné práci“. Chybou státního sociálního systému je jeho centralizovanost, velikost a složitost.

Proč množství sociálních dávek nezredukovat do co nejmenšího počtu - nejlépe do jedné? Proč nezjednodušit poskytování dávek? Proč nesnížit náročnost řízení sociálního systému? Proč nedecentralizovat sociální systém? Proč nezvýšit pravomoci krajům?

Státní sociální systém ničí charitu. Charitu, která je v sociální pomoci mnohem efektivnější a funguje mnohem lépe. Chceme vůbec sociální systém?

Nigel Farage: bylo nebylo, jeden byrokratický puč

Publikováno | Únor 25, 2010 | Žádný komentář - Autor | Lukáš Kubec

Nigel Farage:

V příštích generacích se bude dětem vyprávět tento příběh. Rodiče budou říkat, že bylo nebylo, Evropa byla rozdělena. Byla tam velká zeď přímo uprostřed. A lidé na východě byli velmi chudí a neměli demokracii. A žili ve zlém systému, kterému se říkalo komunismus, který zabil miliony vlastních lidí.

Potom přišla velká radost, ta zeď byla zbourána. A skončili jsme s 27 národy, jejichž lidé žili v demokracii a 500 miliónů lidí žilo v míru.

Ale bohužel… bohužel, bohužel…

(následuje velký potlesk, takoví tento muž v EU parlamentu vskutku nikdy nesklidil)

Ne, já toho mám víc. Slubuji… slibuji vám… Slibuji vám, že toho řeknu víc. Díky, díky. Teď bych si měl možná sednout.

…

Bohužel, příběh pokračuje. Politici ve funkcích byli velmi chamtiví. Chtěli pro sebe peníze a chtěli moc. A tak se uchýlili ke lžím a podvodům. A tak zosnovali ten nejvelkolepější byrokratický puč, jaký svět kdy viděl.

Ale nepotřebovali k tomu žádné kulky, byli mnohem chytřejší, mnohem lepší intrikáři. A tak prosadili novou smlouvu. Říkalo se jí Lisabonská smlouva. A pak, a pak dali 27 lidem absolutní neomezenou moc.

To byli ti lidé, to byli ti lidé, kteří dělali všechny zákony. Samozřejmě, že už měli vlajku a už měli hymnu, ale postupovali dál v budování nového státu. Ale ignorovali občany. A uděli to, ať už to věděli nebo ne, že znova stvořili ten samý zlý systém, ve kterém předtím žili lidé z východní Evropy.

Ale neuvěřitelné bylo… to neuvěřitelné bylo, že mnoho z těch nových bossů předtím pracovalo pro ten stejný zlý systém. Samozřejmě, ten plán měl chyby a jejich fantaskní měnový projekt zkolaboval.

Ale ti noví šéfové pořád nenaslouchali občanům. Ne, ztěžovali život dál. Uvrhli desítky miliónů lidí do chudoby, nenechali lidi promluvit. A na konci, lidi museli přejít k násilí, aby získali zpátky svoje národní státy a demokracii.

A ponaučení… a ponaučení tohoto příběhu je to, že si šéfové v ničem nepoučili z historie. Členové Evropského parlamentu, než svěříte moc této Komisi, vzpomeňte si, vzpomeňte si, že před 60 lety padla ne Evropu železná opona, ale nyní s touto Komisí, tu je ekonomická železná pěs, a tu dnes velmi dobře cítí v Řecku.

Nemůžeme vybudovat nový…

V tuto chvíli byl mikrofon europoslance Farage vypnut předsedou Evropského parlamentu, panem Jerzy Buzekem.

Nigel Farage: vláda post-demokratického věku

Publikováno | Únor 21, 2010 | Žádný komentář - Autor | Lukáš Kubec

Projev Migela Farage po dosazení H. van Rompuye a baronky Ashtonové do svých funkcí.

Nigel Farage:

Vítám všechny, všichni jste dnes ráno nějak zamlklí a já si myslel, že to bude velký a hrdý okamžik. Trvalo vám osm a půl roku plných šikanování, lhaní, ignorování demokratických referend, osm a půl roku vám trvalo tuto smlouvu prosadit a 1. prosince ji budete mít.

A samozřejmě architekti toho všeho, Giscard, chce, aby na základě této ústavní smlouvy měla EU větší globální hlas. Ale obávám se, že vůdci koletivně ztratili nervy, rozhodli se, že chtějí, aby se na globální scéně objevovaly jejich tváře, a ne někoho z EU, takže nám bylo najmenováno několik politických trpaslíků.

Kissingerova otázka „komu v Evropě zavolat“ odpovězena nebyla, že? Myslím, že jedinou odpovědí může být pouze pan Barroso, protože je jediný, o kterém někdo na světě kdy slyšel a je pravděpodobně u těchto jmenování velkým vítězem, takže není divu, pane, že dnes ráno vypadáte tak šťastně.

A máme nového prezidenta Evropy! Hermana van Rompuy. Nevypadá jako těžká váha, že? Nevidím, že by zastavoval provoz v Pekingu nebo Washingtonu, pochybuji, že dokonce i v Bruselu by někdo věděl, kdo to je, a přesto bude dostávat plat, který je větší, než Obamův. Což vám říká o této evropské politické třídě a jak se stará sama o sebe vše potřebné.

Ale aspoň je to zvolený politik, na rozdíl od baronky Cathy Ashton, která je skutenou představitelkou politické třídy dnešní doby. V jistém ohledu je ideální, že?

Nikdy neměla pořádnou práci, a nikdy v životě nebyla nikam zvolena, Takže si myslím, že je pro tuto Evropskou unii dokonalá.

Říká, že nikdy nebyla nikam zvolena a nikdo neví, kdo to je, dokonce i premiér mluvil o baronce Ashdown, namísto Ashton. Chci tím říct, že o ní nikdy nikdo neslyšel. Je dokonce známá méně, než Herman van Rompuy, což je tedy výkon, že. Vyšvihla se beze stopy.

Je součástí tohoto post-demokratického věku. Dobře se vdala. Vdala se za poradce, přítele a podporovatele Tony Blaira a dostala se tak do sněmovny Lordů.

Když byla ve sněmovně Lordů, dostala jednu skvělou práci, a tou bylo protlačit Lisabonskou smlouvu sněmovnou Lordů, a aby toho dosáha, předstírala, předstírala, že se zcela liší od Evropské ústavy. Takžee je dobrá v zachování kamenné tváře.

A rázně zarazila jakýkoliv pokus ve  sněmovně Lordů, aby se Britům dostalo referenda.

Takže tu ji máme. Nikdy nezastávala veřejnou funkci, nikdy neměla pořádnou práci a tady dostane jeden z vrcholových postů v Unii. Její jmenování je pro Británii urážkou.

Ale je to mnohem horší.

(Nigel Farage byl okřiknut jiným europoslancem)

Ale aspoň jsem byl zvolen, pane, na rozdíl od ní, ona zvolena nebyla a lidé nemají pravomoc ji odvolat. Ale další štřípek. Něco mnohem závažnějšího.

Cathy Ashton byla aktivní členkou kampaně za jaderné odzbrojení (CND). Byla vlastně pokladníkem kampaně za jaderné odzbrojení, v době, kdy CND dostávala velmi značné příspěvkové dary a odmítala sdělit zdroj. Ví se však, že tyto dary dostával člověk jménem Bill Howard, který byl členem Britské komunistické strany.

Popře snad baronka Ashton, že v době, kdy byla pokladníkem, brala finanční zdroje od organizací, které se stavěly proti kapitalismu západního stylu a demokracii? Tato otázka musí být položena.

A opravdu jsme všichni šťastni, že někdo, kdo bude pověřen naší zahraniční bezpečnostní politikou, byl aktivista skupiny jako CND?

A pokud si to opravdu myslíme, tak, upřímně, potřebujeme palicí po hlavě. Já si nemyslím, že je vhodnou a tou pravou osobou pro tuto funkci, nemá žádné zkušenosti, a dokud neodpoví na onu otázku - brala peníze od nepřátel západu - tato otázka musí být zodpovězena.

No, když budeme mít tyto své dva trpaslíky, bude slepý vést slepého, ale já neslavím, protože jsou protlačování politickou jednotou, a zatímco si naši vůdci v tuto chvíli možná na mezinárodní scéně zachránili svoji vlastní tvář, všichni zradili demokracie ve svých zemích, evropský stát je zde, čeká nás díky této Lisabonské smlouvě lavina nových zákonů a nemám pochyb, že v UK musí být svobodné spravedlivé referendum, abychom rozhodli, jestli zůstaneme součástí této Unie či ne. Modlím se a doufám, že si zvolíme odejít, ale v každém případě musí být lidé prostě dotázáni. Děkuji.

Jerzy Buzek:

Rád bych se obrátil na pana Farage. Bylo by nanejvýš vhodné, kdybyste svůj projev zmírnil, protože jisté výrazy nejsou přijatelné pro všechny…

Nigel Farage:

… vše je o byrokracie versus demokracie, věci dopadly strašně, strašně špatně. Ale pane prezidente, mohu vám položit otázku? Zdá se, že naznačujete, že jsem řekl něco nepřiměřeného, či příliš nebo špatného, mohl byste prosím vysvětlit, co to bylo, rád bych to věděl.

Jerzy Buzek:

Jistý způsob vysvětlování způsobu výběru oněch tolik důležitých lidí pro EU, a to, co říkáte o celé te s tím spojené problematice. Je to prostě, podle mého názoru, vůči celé situaci naprosto nepatřičné. Je to můj názor.

Nigel Farege:

Když jste by zvolen za prezidenta, řekl jste, že budete jednat jako neutrální prezident, abyste zajistil, že všechny strany dostanou možnost se vyjádřit. Pokud mne kritizujete kvůli politickému obsahu toho, co jsem řekl, pak neděláte svoji práci neutrálního předsedajícího.

Zde celá rozprava:

Dopady regulace nájemného

Publikováno | Únor 20, 2010 | Žádný komentář - Autor | Lukáš Kubec

Následující text je převzán z Úvodu do ekonomie, knihy, jejíž autoři jsou Robert Holman a D. Pospíchalová.

Regulace nájemného - reakce nabízejících

Jedno velké město prožívá hospodářský rozkvět. Přichází tam mnoho firem, roste poptávka po různých pracovních profesích, do města se stěhuje mnoho lidí. Není divu, že je tam vysoká poptávka po nájemních bytech. V reakci na vysokou poptávku jde nájemné rychle nahoru. Dříve bylo nájemné za standardní dvoupokojový byt 1 500 korun měsíčně, teď jsou to už 3 000 korun.

Kdyby byl trhu dopřán čas, nabídka by na růst nájemného určitě zareagovala. Realitní podnikatel Schwarz by například investoval do stavby nového nájemního domu, protože vysoké nájemné slibuje ekonomický zist. Pan Vondrák, majitel staršího domu, by zas rekonstruoval přízemí domu a přeměnil by je na byty. Pan Landa by se odstěhoval na svou rekreační chalupu a jeho byt by majitel domu nabídl jinému zájemci. Nabízené množství bytů by rostlo a růst nájemného by se zastavil.

Jenže trhu není dopřán čas. Radnice je růstem nájemného znepokojena. Co mají dělat lidé, kteří nemají dost peněz na vysoké nájemné? Kde seženou levnější bydlení? A tak nakonec město přikročí k regulaci nájemného - stanoví na nájemné strop.

Ale jakmile je stanoven cenový strop, nabídka přestane reagovat. Pan Schwarz ztratí zájem investovat do nájemních bytů, protože se taková investice při regulovaném nájemném nevyplatí. Bude raději investovat do stavby obchodního centra, kde nájemné regulované není. Také pan Vondrák ztratí zájem adaptovat nebytový prostor na byty. A pan Landa se neodstěhuje na chalupu. Lidé, kteří bydlí, jsou rádi - platí nizké nájemné. Ale kde budou bydlet lidé, kteří nájemní byt nezískali? A kteří nemají několik milionů na rodinný domek.

Regulace nájemného - reakce poptávajících

Cenový strop na trhu nájemního bydlení ovlivní také reakci poptávky. Při nízkém nájemném chce mnoho lidí obývat nájemní byty. Tak třeba paní Černá bydlí sama ve velkém třípokojovém bytě. O patro výš se tísní čtyřčlenná rodina v jednopokojovém bytě a chtěla by s paní Černou by vyměnit. Ta ale odmítne, protože je na svůj byt zvyklá a nechce se jí stěhovat. Proč by to také dělala, když je nájemné tak nízké.

Mladí Novákovi by sice mohli bydlet u maminky, ale když je nájemné tak nízké, požádají město o přidělení nájemního bytu. Mají dvě děti a nízký příjem a bydlení je přece nezbytnost.

A tak počet lidí, kteří hledají byty při nízkém nájemném, roste.

V důsledku toho vzniká nedostatek nájemního bydlení v rozsahu milionů metrů čtvereční.