Démon bezplatnosti a státní těžkopádnost

Publikováno | Leden 10, 2010 | 1 komentář - Autor | Lukáš Kubec

Aktualizováno

Představte si svět bez peněz. Půjdete do obchodu a vezmete si kolik ovoce, zeleniny, pečiva a alkoholu chcete. Zcela neregulovaně. Zní to krásně, že? Avšak aby jste si to mohli vzít, tak se to také musí vyrobit. Musí se to z něčeho vyrobit.

Abyste si mohli vzít tu hromadu jablek, musí ty jablka někde vyrůst, na nějaké té jabloni. Ta je někde v jakémsi sadu. Ten sad zabírá místo, půdu. Zkuste si odhadnout, kolik by bylo potřeba jablek, tedy jabloní, tedy sadů, tedy půdy proto, abychom pokryli spotřebu jablek této neregulované společnosti. Odpověď je jednoduchá - potřebovali bychom jich nekonečno, protože by lidská touha po jablkách, tedy poptávané množství, bylo nekonečné.

Chceme víc! Víc jablek! To by neustále znělo ulicemi. Místo jablek si dosaďte cokoliv: alkohol, cigarety, jiné drogy, kondomy, pečivo, auta, počítače, hardware, dřevo, uhlí, ropa… cokoliv. Lidské touhy jsou neomezené, leč bohužel, zdroje omezené jsou. Nemáme nekonečno půdy pro nekonečno sadů nekonečna jabloní. A k tomuto nekonečnému prostoru bychom potřebovali několik (nekonečno) dalších prostorů pro nekonečno dalších věcí.

Mám pocit, že by se nám to na tuto planetu jednoduše nevešlo. Planetu bychom „vyplundrovali“, následně bychom vyhynuli a byl by (asi) klid.

Ovšem člověk je tvor celkem inteligentní, a tak, v pudu sebezáchovy, aby se před katastrofou nekonečnosti zachránil, začal uplatňovat jakési ekonomické principy. Nejdůležitějším, na co člověk přišel, je cena. Že vše má svou cenu. Cena je tou nejsilnější hrází, která chrání nás samotné před sebezničením. Cena je to, co chrání člověka před katastrofickým zdarma, před vlastním neukojitelným chtíčem.

Cena je pojem relativní a velmi individuální. Pro většinu lidí se pod pojmem cena skrývá číslo, částka, kterou musí zaplatit, aby mohli něčeho dosáhnout. Toto je ovšem pohled velmi úzký a nepřesný.

Cena je především psychologickou zábranou něco někdy spotřebovat. Čím méně bude ropy, tím vyšší bude její cena, tím méně ji člověk spotřebuje. Se zvyšující cenou se stane výhodnější prosazovat různé alternativní pohonné hmoty. Třeba ekologičtější a méně náročné na životní prostředí.

Peníze přirozeně regulují náš neomezený chtíč po čemkoliv. Nebýt peněz (či všeobecně jiného přijímaného prostředku směny), není zde lidstvo. Samo sebe by požralo ve své touze po čemkoliv.

Kdyby tento systém perfektně fungoval, měli bychom se relativně krásně, státy by se zadlužovali minimálně a asi bychom neřešili přeplněné silnice a podobně.

Bohužel, tento systém perfektně nefunguje. Narušuje ho démon bezplatnosti, princip, který hojně využívají státy, princip, který stojí i za současnou krizí. Bezplatné zdravotnictví, školství a další.

Samozřejmě, že za to, co nám stát poskytuje bezplatně, si platíme. Ovšem platíme si za to nepřímo, formou daní. Daní, které jsou plošné. Ovšem platí vyšší daně ten, kdo státem poskytovaných bezplatných služeb využívá více? Ovšem, že ne. Daň je povinná zákonem určená platba do veřejného rozpočtu, která se vyznačuje neúčelovostí a neekvivalentností, tzn. ukládá se jako jednostranná povinnost bez nároku plátce na plnění ze strany státu.

Pro běžné lidi jsou peníze odvedené státu formou daní velice vzdálené. Jsou vzdálené jejich vnímání a přemýšlení. Je to jen číslo, nejsou to v očích většiny lidí konkrétní peníze. Proto lidé bezplatné služby vnímají stejně, jako služby, které jsou zdarma. Jako služby a statky, které nemají cenu.

Lidé mají poté tendenci těchto služeb nadužívat. Mají neomezenou touhu a potřebu využívat tyto bezplatné služby, služby, které jsou plně v režii státu. Stát je ten, kdo ovládá určité segmenty. Stát se stává drahým molochem.

Jak se stát stane velkým těžkopádným molochem? Ukažme si to na zdravotnictví.

Objeví se politik, který baží po moci. Aby jí dosáhl, rozhodne se zaútočit na masy lidí, které jsou všeobecně méně inteligentní a vzdělané. Těchto lidí je ve společnosti v Česku nejvíce. Politikovi také pomáhají předchozí desetiletí, kdy lidé z velké části naprosto rezignovali na zájmu o věci veřejné a odborné výklady (popularita různých Blesků a takyodborníků). Velmi dobrým politickým tahákem by tak mohlo být „nabídnout něco zdarma“. Lidé na slovo zdarma slyší, velmi často se při zvolání „zdarma“ začnou chovat iracionálně (Dan Ariely, Jak drahé je zdarma, strana 56-57).

Politici mají tendenci slovo zdarma často zaměňovat se slovem bezplatně. Důvod je zcela jednoduchý - zdarma zní lépe, než bezplatně. I když v Česku, kde je všeobecné ekonomické povědomí na velmi nízké úrovni, je ve všeobecném vnímání mezi slovy zdarma a bezplatně téměř nicotný rozdíl.

Vraťme se ale k našemu politikovi. Tento politik tedy řekne „Zajistím vám zdravotnictví zdarma! A školy taky! A vůbec všechno!“ Lidé se jeho slibů chytí a politika zvolí. Ten se stane předsedou vlády a začne vládnout - a vskutku, zavede bezplatné zdravotnictví.

Najme se tedy hromada úředníků, kteří budou ve všech okresech rozdělovat a přerozdělovat peníze doktorům a zdravotnickým zařízením na jejich provoz.  Nové úřednické pozice, nové vybavení, nové platy a další vycucávání státního rozpočtu.

Bohužel, po roce svého vládnutí zjistí tento politik, že náklady na zdravotní péči neúměrně rostou. Lidé chodí k doktorům i s banalitami, jsou příliš často nemocní, což stát pociťuje při vyplácení dávek v nemoci, lékaři jsou zavaleni prací a tak svoji práci nevykonávají tak kvalitně, jako dříve, na mnoho lékařských zákroků a vyšetření se dlouho čeká. Lidé volají po nápravě, politikova popularita začíná klesat. Co s tím?

Politik přeci nezruší tahák jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Sám by uznal svoji horoucí chybu. Rozhodne se tedy k tomu, že by do zdravotnictví mělo jít více peněz, aby přilákal nové zaměstnance, doktory a sestřičky třeba i z jiných zemí a podobně. Kde na to ale vzít? Může zvýšit daně, což se ale nejcitelněji projeví na nízkopříjmových skupinách, což je ovšem zároveň jádro jeho voličské základny. Takže zavede progresivní zdanění - těch bohatých je přeci méně, jejich hlasy oželí. Vsadí totiž na závist, ví, že progresivním zdaněním si přiláká ty voliče, kteří všechny bohatší, různé podnikatele a podobně považuje automaticky za zloděje, které je potřeba pořádně zdanit.

Progresivní zdanění je ale všeobecně administrativně nákladnější, než ta nejjednodušší rovná daň, která v zemi vládla doposud. Úřady potřebují nové úředníky, což se ve státních financích projeví zvýšením výdajů na platy státních zaměstnanců, větší firmy musí najmout další asistenty a úředníky, což se projeví snížením zisku, s čímž se pojí nižší odvedená částka na dani. Je možné, že i přes vyšší daň jednotlivec nakonec kvůli zvýšeným nákladům na režii daní zaplatí fakticky méně.

Politikovi se ale dostane další smutná zpráva - kvůli zvýšením daním se zvyšuje daňová kriminalita. Lidé se jednoduše snaží vyhnout placení daní, protože jsou pro ně až příliš vysoké. Co s tím politik udělá?

Progresivní zdanění je poněkud výrazná změna. Politik přeci nemůže udělat krok zpět, protože by s sebou musel vzít i ikonu jeho vlády, bezplatné zdravotnictví. Co s tím? „Zavedeme důslednější kontrolu placení daní!“ hřímá politik z řečnického pultíku. A tak se přijme hromada úředníků na finanční úřady. Další platy vycucnuté ze státního rozpočtu navíc. K úředníkům se připojí další policisté v nově vzniknuvší finanční policii. Nový úřad, nové vybavení, nové výdaje… a hromada nových úředníků, kteří zajišťují administrativu oné finanční policie.

I tak se ale náklady na zdravotnictví stále zvyšují. Zdravotnictví se stává nepřehlednou změtí byrokratický procesů, kde se hází s finančními částkami jako se známkami na prvním stupni základní školy. V tomto ohromném aparátu přerozdělování veřejných prostředků také bují korupce díky velmi lukrativní možnosti napojit se na tyto cesty velkých finančních prostředků. Peníze mizí v nedohlednu, lékaři a zdravotnická zařízení stále volají po dalších a dalších penězích a lidé si stále stěžují na upadající kvalitu zdravotnické péče. Situace se tedy nezlepšila (naopak, stále se zhoršuje), ale výdaje na zdravotnictví stále rostou.

Státu již postupem času nestačí prostředky vybrané na různých daních a dalšího zvyšování se už náš politik bojí. Má tedy dvě možnosti: buď proinvestuje další velké množství peněz, uzná svoji chybu a jednoduše se politicky odstřelí, když vrátí celý systém zpět (tedy, zde to píši jako by to byla zpět změna za jeden den, ale to by byl velmi dlouhý proces, kdy by se stále ztrácely peníze), nebo si na chod celého tohoto ohromného aparátu půjčí. Nějaké snižování platů nepřichází v úvahu - oni úředníci jsou totiž voliči, také kdyby snížil platy, tak by jich mohlo mnoho odejít, takže by hrozilo zhroucení celého systému a větší pravděpodobnost korupčního chování u zbývajících úředníků.

Takže si stát půjčí. Ze začátku nevině, jen pár miliard. Ovšem náklady dále rostou; přidejme si k tomu mnoho dalších bezplatných věcí, které nám dnešní státy zajišťují, na tyto bezplatné služby (na všechny) aplikujte výše uvedený princip a dojdeme ke kořenu státních dluhů drtivé většiny dnešních států. Alespoň těch evropských.

Stát díky bezplatnosti vytváří spousty systémů pro systémy, najímá úředníky pro úředníky. Stává se ohromným neefektivním byrokratickým aparátem, kde se přerozděluje ohromné kvantum peněz, na který je napojeno spousty nasávačů, různých bratrů, zeťů a dalších, kteří stát obírají pomocí veřejných zakázek, které jim přidělují zkorumpovaní úředníci. Stát se stává nepřehledným, nefungujícím, stát nevidí problémy, které zužují veřejnost, není schopen je řešit, protože je příliš zatížen sám sebou. Stát a státní aparát se stává přítěží společnosti, ne její oporou.

Co je ovšem naprostou katastrofou je skutečnost, že všechna tato zatížení státu se odrazí i na zatížení soukromých subjektů. Třeba u již zmíněného progresivního zdanění - režie daní v soukromé firmě díky složitějšímu systému zabírá mnohem více člověkohodin. Firmy tedy musí najmout nové zaměstnance, ale ne proto, aby noví zaměstnanci přispěli k prosperitě firmy a vytvářeli firmě užitek, ale jako pomoc při správě daní určité firmy. Je to v podstatě zaměstnanec, který byl zaměstnán na nátlak státu. Je to firemní úředník pro úředníka, ve firmách vznikají nové systémy pro systémy, což snižuje efektivitu společností a v důsledku toho i celého hospodářství.

Můžeme říci, že v tomto démonu bezplatnosti stojí jeden z pilířů současné krize. Tato krize není krizí trhu, nýbrž krizí státu. Stát se snaží pro zmírnění dopadů krize dále více zasahovat do fungování trhu a mimo nepřímého ovlivňování výkonu firem, kterého jsme byli svědky ve výše uvedeném příkladě dochází k ovlivňování přímému. Toto přímé ovlivňování ale znamená další práci pro státní úředníky, další nové úředníky, další kontrolní instituce, další systémy pro systémy, další zatížení státního rozpočtu a ve výsledku také další zatížení soukromých firem. Možná, že státní regulace vyvede hospodářství z krize současné, ale zároveň připraví půdu pro krizi další, která bude mnohem horší. Pokud stát bude i v následující krizi používat prostředky zvýšené regulace a zvýšeného dohledu nad soukromými institucemi, budeme již moci hovořit o cyklickém procesu, na jehož konci může stát až plné nahrazení současného (alespoň trochu) svobodného tržního systému systémem centrálně řízeným. A to již bude konečná hospodářská katastrofa rozměrů krize v post sovětském Rusku (akorát rozšířena celosvětově) neodvratitelná.

Co s tím uděláme?

Špatné předsudky Evropské civilizace

Publikováno | Leden 7, 2010 | 1 komentář - Autor | Lukáš Kubec

Evropská (všeobecně západní) civilizace stojí morálně (výchovou) na základě křesťansko-židovské tradice. V mnohém to západní civilizaci posunulo dál, ovšem v mnohém nás právě tato tradice může brzdit. Pojďme se podívat na několik tradičních brzd Evropské, či lépe západní, civilizace.

Homosexualita

Muž s mužem či žena se ženou. Křesťanství a judaismus vidí lásku mezi dvěma osobami stejného pohlaví (homosexualitu) jako něco špatného, zrůdného, nenormálního a nemorálního. Do dnes nám tato tradice svazuje ruce a myšlení při mnoha aspektech rozhodování v našem životě. Dodnes pohrobek této tradice v našem myšlení naše uvažování svazuje.

Někteří tvrdí dodnes, že homosexualita je nemoc. Že je to něco odporného, přitom už je to již mnoho let, co i sama WHO homosexualitu ze seznamu nemocí vyřadila. Řekněme si upřímně – homosexualita je přirozená a není to nic proti přírodě – sama příroda ji „vymyslela“.

Každý v sobě máme kousek homosexuála. Díky tomu se dokážeme srovnat s osobami stejného pohlaví a určit, jestli je hezký či hezká. Pánové, přiznejte si, upraveného chlapa prostě poznáte. Potřebujete to.

Jak byste jinak poznali, kdo je větší oponent při „lovu“ představitelek druhého pohlaví?

Adopce dětí homosexuály

„Ahoj, já jsem Marek. Do šesti let jsem vyrůstal v dětském domově. Ale pak mne adoptovali a od té doby mám dvě tety/dva strýce.“

Ano, i takto si dovedu představit, že se představí spolužák mé ratolesti. Lepší dva tátové, než jedna teta. Naše společnost má problém – máme hodně dětí v dětských domovech. Ale pro velké množství dětí máme málo vychovatelů. Není proto de facto možné, aby se vychovatelky/vychovatelé individuálně starali o rozvoj všech dětí. Děti nejsou vychovávány, nejsou vedeny k samostatnému spořádanému životu, nemají se kde ptát co, jak a proč.

A přitom je to tak nesmírně důležité. Po dosažení plnoletosti z domova vyjde jedinec, který vlastně nic neví a pro kterého je několikanásobně obtížnější se prosadit a usadit. Nemáte rádi všechny ty „fetky“, „zlodějíčky“ a další pouliční živli? Jdou eliminovat – když snížíme počet dětí vyrůstajících v dětských domovech.

Jak snížíme tento počet? Několika kroky:

1. zjednodušíme proces adopce dětí – nesmí docházet až k několikaletým průtahům při adopci dětí. V cestě dítěte od domova do rodiny musí stát co nejméně byrokratických i jiných zábran. Stát sám přeci chce, aby se děti z domovů dostali do rodin, tak proč tomu „házet klacky pod nohy“?
2. Umožníme adopci dětí homosexuálními páry. Již dnes se mohou homosexuálové „registrovat“, což je jakási obdoba klasického sňatku. U homosexuálů problém nevidím, i oni chtějí vychovávat děti. Morálně nevidím překážku – homosexuální registrované páry jsou spolu v průměru stejně dlouho, jako běžné páry. Jde obvykle již o vyzrálé jedince. Následně je třeba zkoumat případ individuálně, stejně tak, jako je to u smíšených párů. Všechny další často uváděné důvody proti adopci homosexuály (ostuda dítěte před ostatními dětmi, možné „šíření“ homosexuality mezi další generace) vychází pouze z našich omezení (ona ostuda – prostě se dětem řekně „Pepíčku, je normální, že někdo má dva tatínky“), nebo z naší neznalosti (sexuální orientace je určena již v prenatálním období vývoje, tedy „v břiše“).

Výkonové hodnocení

Absolutní hodnocení = nejlepší hodnocení. Většina lidí předpokládá, že absolutní hodnocení je nejlepší. Ať už jde o známky, plat, pořadí a další. Bohužel, často tomu tak není.

Někoho ohodnotit je velice těžká věc. Proto pětistupňové hodnocení nemůže nikdy vypovědět o míře znalostí a inteligence studenta. Nedávno jsem kdesi četl jakousi „nadnesenou“ myšlenku – proč nehodnotit studenty ve tvaru „1,57“?

I to by mohlo být řešení. Škála hodnocení by posléze byla de facto nekonečná, a tak by jistě lépe vystihovala znalosti a inteligenci studenta. Dalším lepším řešením je procentuální stupnice – hodnotit pouze procenty. „Test zvládl na 60 %“, „zkoušení bylo 83%“. Proč ne, lpí li někdo na něčem „srovnatelném“, škálovatelném, rychlém a jednoduchém.

Nejlepším řešením – avšak také nejnáročnějším – by bylo slovní hodnocení. To by bylo ovšem natolik náročné na srovnání a natolik náročné na čas, že to je skutečně jen možnou hudbou daleké budoucnosti, kdy třídy budou menší a učitelů více. Dokážu si to představit jen na soukromých školách.

Netolerance

Naše kultura je jistě vznešená a pro nás jistě nejpřijatelnější. To ovšem neznamená, že bychom měli hanit, likvidovat a přímo postupovat proti jiným, „cizím“ kulturám a náboženstvím.

Nad tradicemi, dogmaty a předsudky by mělo stát právo. Právo rovné pro všechny. Toto právo by nemělo nadržovat žádnému etniku, kultuře či náboženství. Stejně tak by nemělo nikoho utiskovat, dělat z příslušníků určitých etnik či náboženských skupin občany druhé kategorie.

Cizí kulturu bychom se neměli snažit vytlačit a zlikvidovat, ale naopak – na jejich území je tolerovat a na našem „území“ je tolerovat, přijmout to, co z jejich kultury považujeme za správné a zbytek nechat na vymáhání práva a zákonnosti.

Moudřejší ustoupí - snadná omluva

Publikováno | Leden 5, 2010 | Žádný komentář - Autor | Cvrkal Jakub

Moudřejší ustoupí. Jistě tuto větu všichni znáte a už jste ji někdy slyšeli. Z této věty se dá soudit, že ustoupení druhé straně je věc moudrá. Bohužel, v současné době tomu tak není. Lidé si sami sobě touto větou nalhávají, že ustoupit je správná věc.  Omlouvají tím tak skutečnost, že se nedokážou postavit čelem vzniklé situaci. Je několik tipů situací, kde se touto větou dá vyhnout - pro nás špatnému - výsledku:

První z nich je klasická slovní hádka nad nějakým problémem, či při rozhodování. Zde lidé maskují svoji slabost  - neschopnost přiznat porážku.  Člověku se pak honí hlavou myšlenky ohledně toho, jak se ztrapní přede všemi, že si nedokáže ani obhájit svůj vlastní názor, návrh, a tak dále. Proto v poslední chvíli radši řekne moudřejší ustoupí. Jak ale vidíte - je to pouze nedostatek vůle k přiznání porážky.

Dalším tipem je neochota řešit vzniklý problém. To se dost často stává v situacích kde jedna strana je „zákazník“ a druhá je „prodávající“. Zde bohužel na tuto slabost doplácejí většinou pouze poctiví lidé, jak vám vysvětlím dále.

Nepoctivý zákazníci se totiž snaží způsobit co nejvíc problematickou situaci a tím se snaží prodávajícího zahnat do úzkých. V této chvíli jsou dvě možnosti: v té lepší se prodávající nelekne a bude řešit situaci tak, aby dostál všem pravidlům, která ho svazují.

V horší variantě buď neví, jak situaci řešit, či prostě nemá rád problémy a jejich následné řešení, poslouchání ostatních kterak remcají, jak to mohl udělat lépe či rychleji. Proto se rozhodne zákazníkovi ustoupit, protože moudřejší přeci ustoupí zákazník dostane to co chce, plus ještě obvykle něco navíc, jako omluvu za způsobené problémy. A my chudáci poctivý lidé si můžeme jen v duchu nadávat, proč vlastně jsme poctivý, když všude kolem ta nepoctivost prochází.

Pokud to shrnu, tak je lepší nikdy neustupovat jen kvůli našemu strachu řešit situaci. Postavte se za svůj názor a dokažte sami sobě, že to dokážete.

Jaké má totiž ono moudřejší ustoupí následky do budoucna? Pokud se budeme bát řešit vzniklé situace, nepříjemnosti, pokud se budeme bát si přiznat porážku, dostaneme se do situace, kdy zvítězí jen ti nepoctiví a drzejší.